„Jen čtvrthodina času a já měl tátovi říct, že máma zemřela.“ Herec Přeučil vzpomíná, jak otce soudili s Horákovou
Před sedmdesáti lety – od 31. května do 8. června 1950 – se konal vykonstruovaný proces s údajnými vlastizrádci, kteří měli působit proti lidu „v žoldu kapitalistických nepřátel“. Soud s Miladou Horákovou a spol. inscenovali českoslovenští komunisté pod sovětským vedením. V hlavním procesu bylo třináct obžalovaných – patřil k nim i novinář, nakladatel a politik František Přeučil, odsouzený na doživotí.
Stejně jako ostatní odsouzení, ani František Přeučil se žádného vlastizrádného jednání nedopustil. Po ozbrojeném komunistickém převratu v únoru 1948 se snažil spolu s bývalými kolegy znovuzorganizovat postiženou a decimovanou Československou stranu národně socialistickou. Jeho aktivity směřovaly k obnově demokracie a svobody a proti násilné politice KSČ, byly tedy protikomunistické, nikoli protistátní.
Narodil se roku 1907, za nacistické okupace se účastnil odboje, po válce byl poslancem Národního shromáždění za národně socialistickou stranu a majitelem nakladatelství Pamir.
Rodina Přeučilova, konec 40. let (Foto: Post Bellum)
Na život rodiny Přeučilovy po otcově zatčení (8. listopadu 1949) vzpomínají sourozenci Jan Přeučil (nar. 1937) a Marta Jurková (1940). Komunistický aparát postihoval i široké rodiny všech, kdo byli odsouzení v politických procesech – a Přeučilovi nepředstavovali výjimku.
Pyžamo bylo cítit tátou
Když se onoho 8. listopadu v brzkých ranních hodinách ozval v pražském bytě Přeučilových ostrý zvonek a dovnitř vtrhlo několik mužů, viděl Jan pootevřenými dveřmi svého pokoje, jak otci nasadili pouta:
„Táta seděl na lavici, měl přes sebe župan, pod tím pyžamo. Ti pánové prohledávali byt. Odnesli nějaké tiskoviny a psací stroj. Po půl hodině tatínka odváděli. Dovolili mu rozloučit se s rodinou. Já tam vytřeštěně koukal. Vzal mě rukama, na kterých měl pouta, za hlavu, dal mi pusu a řekl: ‚Jenčo, jsi chlap, musíš se o ty holky postarat.‘ A odešel s těmi chlapíky.“
František Přeučil (Foto: Post Bellum)
Několik týdnů nikdo z rodiny nevěděl, co se s Františkem Přeučilem stalo: proč byl zatčen, kam ho Státní bezpečnost odvedla, z čeho je obviňován. Pak se rodina dozvěděla, že je ve vězení na Pankráci a nakonec komunistické úřady oznámily, že se připravuje proces se skupinou lidí, kteří chtěli zničit mír a ve službách západních imperialistů rozpoutat válku: „A mezi jmény těch obviňovaným, o kterých se psalo a vysílalo v rozhlase, bylo i jméno mého otce,“ říká Jan Přeučil.
Někdy v té době dostala manželka Františka Přeučila, matka Jana a Marty Růžena Přeučilová, příkaz z Národního výboru, že se musí do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat z bytu (Přeučilovi bydleli v Dejvicích v Srbské ulici).
Rodině byl přidělen domek v Rusové u Kadaně, kam se jeli podívat příbuzní a našli na úředně sdělené adrese ruinu bez oken, bez vody, bez topení. Nakonec se jim podařilo vyhnout se odsunu mimo Prahu a vyměnit hezký velký byt v Dejvicích za vlhký suterénní pokoj s miniaturní koupelnou a kuchyní v Praze – Braníku.
Záhy přišel Přeučilovým balík, v němž byly otcovy věci: „Bylo tam pyžamo, ve kterém ho sebrali. Pamatuji si, jak jsme si to pyžamo se sestrou brali a dávali mu pusinky, protože jsme z něj cítili tátu.“
„Smýt otcovu vinu“
Vykonstruovaný proces, v němž byl souzen i František Přeučil, začal v květnu 1950 – Přeučilovi však do soudní síně nesměli, průběh procesu poslouchali v rozhlase: „V den rozsudku jsme seděli u rádia s napětím. Když jsme se dozvěděli, že tatínek dostal doživotí, všichni, tedy maminka, Marta i já, jsme plakali radostí, že to nebyl trest smrti.“
Děti Františka Přeučila nesměly studovat. Janu Přeučilovi končila povinná školní docházka, dobře se učil, chtěl jít na gymnázium a poté se na vysoké škole věnovat herectví. S matkou musel ve škole k pohovoru před komisi, která rozhodovala, kam žáci půjdou dál.
„Seděl tam chlap ve svazácké košili. Řekl, že je absolutně vyloučeno, aby syn nepřítele lidu studoval, a musím do továrny, abych smyl vinu svého otce. Maminka se hroutila a někdo prohlásil, že bych měl jít na horníka. Já řekl, že na horníka nepůjdu. Pak řekl ředitel školy, že je volné místo na učebním oboru dřevomodelář.“ Nastoupil tedy do podniku ČKD Stalingrad v pražských Vysočanech.
Lépe se nevedlo ani Janově sestře Martě: „Maminka, nevím už, jak se jí to podařilo, nějak domluvila mé přijetí na střední obchodní školu. Tak jsem tam nastoupila, po pár dnech jsem stála na stupínku, bylo zkoušení, dostala jsem za jedna. A v tu chvilku vstoupil do třídy ředitel, odvedl mě do své pracovny a oznámil, že musím školu opustit.“ Marta Přeučilová, dnes Jurková, absolvovala kurzy těsnopisu a psaní na stroji a na pár let se z ní stala sekretářka ve stavebním podniku.
Maminka Růžena Přeučilová pracovala jako telefonistka, ale zažívala soustavný režimní tlak, stres, strach o děti, velice těžce nesla odloučení od manžela. Těžce onemocněla, zemřela v roce 1959. Jan to jel oznámit otci do věznice v Leopoldově: „Otec stál za sklem. Všude byly dráty, nesměli jsme k sobě. Za ním stál bachař, za mnou stál bachař. Měli jsme patnáct minut času. A já mu musel oznámit, že máma zemřela.“
František Přeučil byl vězněn například na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. Na svobodu se dostal až v roce 1963, po čtrnácti letech. Dožil se v plné síle pádu komunismu, zemřel (bohužel tragicky) ve vysokém věku v roce 1996.
Děti nakonec vystudovaly, byť s obtížemi: Marta Jurková se stala farářkou Československé církve husitské a podstatnou část života se věnovala sociální péči. Jan Přeučil je známým hercem: v 70. letech (vzhledem k rodinné historii velmi překvapivě) vstoupil do KSČ.
Více se o osudech rodiny Františka Přeučila můžete dozvědět v rozhlasové verzi Příběhů 20. století
Autor textu Adam Drda působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Jak jsme táhli na Fidela. Proč masakr v Zátoce sviní skončil americkým fiaskem
Utekl z Osvětimi a podal zprávu o nacistických zvěrstvech. Příběh Rudolfa Vrby
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
19 komentářů
Je neuvěřitelné, že vlasní Národ ničil sám sebe. Komunisté hledali za každou cenu vnitřního nepřítele a když ho neměli, tak si ho vytvořili. A dnes? Politické hnutí ANO 2011 kteří mají STBáka v čele s Prezidentem České Republiky Milošem Zemanem, dali Komunistům opět šanci vládnout a v přímém přenose vidíme jak se roztahují. Je mi z nich špatně. Vzhledem k obětem Komunismu MUSÍ BÝT KSČM ZAKÁZÁNA!
Voliči neblbněte!
Vážený pane naprostý souhlas. Komouši měli být už v roce 1990 nebo nejpozději 1992-93 zakázáni.Jenže Havel a další dobrodruzi třeba Zeman to viděli jinak.Nejvíce mne baví Miloš Zeman,jako prognostik je zcela minusový.Jedna z jeho prognoz byla právě po listopadu 89,že KSČ není třeba zakazovat,protože ona se zdiskredituje sama. Vidno,že Zeman jako mnohokrát se opět mýlil.KSČ je dodnes v parlamentu !
Ale vždyť Zeman na diskreditaci komunistů pracuje, co mu síly stačí. I do vlády je dostrkal, na sjezdy jim chodí, dokonce i do Lán si je zve.
Částečně chápu Václava Havla. Snad měl strach, abychom, když budem jako oni, nevěšeli soudruhy komunisty na klandry. Možná si uvědomil i to, že ti nejhorší důkazy proti sobě zlikvidovali, a zůstávají jen důkazy proti jejich obětem. Ne všichni komunisté byli vinní – osobně znám pár (tedy DVA) soudruhy, se kterými se nestydím (bych se nestyděl, kdybych je potkal) promluvit, ruku podat, národohospodářskou situaci probrat… a mnoho desítek těch, kterým bych ani plot nepomočil (aby jim náhodou díky tomu kytky nevykvetly).
Zajimalo by me, jak se na vstup Jana Preucila do KSC dival jeho otec. A jak se s tim srovnal sam Jan Preucil po roce 1989.
Třeba jen pan Přeučil neměl dost síly, aby je poslal do patřičných míst. Nebo měl strach o rodinu. A nyní je mu stydno se přiznat, že se bál. Oni soudruzi uměli moc z toho, jak člověka dostat tam, kde ho chtěli mít. Vydírání, vyhrožování, šikana…
Nebo chtěl mít výhody.
Za strach bych ho nijak nekritizoval, za podlézání ano. Ale se svým svědomím si to musí srovnat on sám.
Pan Přeučil je moudrý člověk a dobře ví, že ideál komunismu a socialismu (který je postaven na základech rovnosti ras,náboženství, sociálních spravedlnosti, společného vlastnictví atd. – což je utopie, pač člověk je tvor hrabivý,ničiví a tuhle planetu sám jednou zničí) nemá vůbec nic společného s tím co se praktikovalo Čechy Čechům v letech 50 a úplně jiný byl systém v letech 60 a zase úplně jiný v letech 70 a 80.
A už vůbec né,to co pod rouškou komunismu, páchal Stalinistický režim (už samotnými komunisty odsuzován již v 5o tych letech či to co páchali vlastním lidem v Asii (Čína a Indočína)…
Bohužel ani dnešní doba není vůbec růžová a myslím že naši potomci budou hodně ale hodně nad tím co jsme jim připravili hořekovat.
Škoda že jsme zahodil (podupali a poplivali) to dobré z komunismu a nevyužili prosperity téhle malé země a pod sliby a lhaní politiku nechali se dovést tam kde jsme!
Z jiného soudku. Jsem starobní důchodce,ale rád přispívám finančně do „Paměti národa“,protože podobné příběhy a že jich je,-nesmí zmizet.Je to pomyslná „faktura“bolševikům,ale kdy ji zaplatí?
M.R.
Při současné konstelaci budeme rádi, když vymřou. Protože se bojím, že komunisté vystaví fakturu nám. Za to, že jsme měli svůj osobní majetek. Za to, že jsme se o ten majetek chtěli starat. Podnikatelům za to, že zaměstnávali a dobře platili lidi.
Pan Přeučil je vynikající herec a charakterní člověk. Dokázal to přes všechny životní peripetie. Zaslouží si meknout klobouk a poděkování za hereckou práci!
V roce 1970 vstoupil do KSČ. Po zkušenostech s tátou a po roce 1968. Proboha co je to za člověka ?
Tátu mu komunisté zavřeli za nic, Rusové nás za souhlasu komunistů obsadili a on vstoupí v roce 1970 do KSČ. Zajímavý člověk.
a nebylo to proto, že chtěl alspoň trochu žít? nebyla to vstupenka/povolenka k tomu, aby dělal to co vždy chtěl – herectví?
Nebylo to třeba proto, že mu „naznačili“, že otec má ještě sedět pár let do doživotí? Kdo ví?
Otec byl už v 1963 propuštěn.
A v článku je decentně zamlčeno, že synovi se sice nepodařilo dostat na DAMU hned první rok, ale příští rok ano.
Pán kolega, v zvukovom zázname sa k tomu vyjadruje, text je len komprimát a týka sa to aj predchádzajúcich výhrad. S.
Také jsem měl, po únoru 1948 rodiče zavřené, oba. Nakonec jsem služebně jezdil i na západ, jako odborník se znalostí jazyků a to jsem ani do KSČ nevstoupil. Pravda, herec jsem nebyl, za to StB sledovaný ne-příznivec socialismu na tehdejší způsob. Taková ta totalita byla.
Panu Přeučilovi ovšem vstup do KSČ nezazlívám, protože kdyby v KSČ byli všichni jako on, klíčemi by v tom Listopadu nikdo nezvonil.
Odsuzovat druhé nemůže ten, který tuto dobu neprozil. Mám své zkušenosti s nátlakem na vstup do KSČ od nadřízených jak na vojně tak v zaměstnání. Tý ideologické tlaky s vyhrozovanim, zvláště v době husakovske normalizace, na psychiku úspěšných lidí, které chtěli mít bolševici pod vlivem a kontrolou, už bych nechtěl zažít!
Byla to zvláštní doba, na příklad na mně jako odborníka se znalostí cizích jazyků, ale oficiálně opuncovaného ne přítele socialismu se špatným rodiným původem, delegoval písemně generální ředitel našeho n.p. písemně pravomoc podepisovat kontrakty se západními firmami na dodávky strojů a zařízení, za desítky milionů KČS (v dnešních cenách by to byly stovky milionů) se slovy : Ty nejsi ve straně, tobě se nemůže nic stát a kdyby byl průser, tak přijdeš jen o třiměsíční plat a to ti vrátím na odměnách.
Průšvih ovšem nikdy nebyl, vše muselo vyhovovat ČSN, na to dbala PZO, byli jsme také pro německé, švýcarské a další západní firmy vážení zákazníci, protože naše platby garantoval stát a oni vždy v termínu dostali všechno zaplceno dle smlouvy. Podíval jsem se na Západ, i když s většinou snějakým kolegou hlídačem a ještě jsem byl nakonec slušně odměněn v ročních odměnách.
Problém nastal, až když jsem odmítl spolupráci s StB, tak to jsem poslední rok (1989) nikam nevyjel, přímý zákaz ale nepadl, jen s cesty vždycky nějak sešlo.
Všem doporučuji, napřed si přečtěte něco o operaci CIA „Splinter Factor“ v Československu a potom můžete soudit.