Na československé území byly rozmístěny sovětské nosiče jaderných zbraní a také, byť to otevřeně nikdo nepřiznal, i jaderné zbraně, říká historik Vojenského historického ústavu Prokop Tomek. Ten v archivu komunistického prezidenta Husáka objevil unikátní dokument, který odhaluje, jakým způsobem Sověti své rozhodnutí československé straně vnutili.

„Dosud nebyly známé okolnosti, jak to tehdy bylo dohodnuto, zda k tomu byla nějaká mezinárodní jednání a podobně. Ten zmíněný dokument to mění. Ukazuje samotný počátek, kdy do Prahy přijeli dva emisaři z Moskvy a Husákovi oznámili – neptali se, oznámili – jak to bude. Vidíme tam pozadí, jak to vzniklo, že to bylo z vůle sovětské strany,“ říká Prokop Tomek v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Víme s jistotou, že na území Československa byly sovětské jaderné zbraně?

Jistotu typu, že bychom měli třeba přehled konkrétních hlavic, které tu byly, nemáme. Jsou to pořád nepřímé důkazy. Nově ale máme záznam rozhovoru z května 1983 mezi československým prezidentem Gustávem Husákem a dvěma sovětskými emisary: prvním zástupcem náčelníka generálního štábu Sovětské armády maršálem Sergejem Achromejevem a prvním náměstkem ministra zahraničních věcí SSSR Viktorem Malcevem. Náměstek Malcev tam říká, že budou použity hlavice, které už jsou v současných skladech, depotech zvaných JAVOR. Ty zde byly tři. Z toho vyplývá, že tady ty hlavice byly.

Prostě jednoho dne přijeli a řekli, takhle to bude. I pro současnost je to zajímavá ukázka způsobů, jak velmoc prosadí svoje zájmy, když to potřebuje. Ukazuje se, jak to reálně bylo se suverenitou Československa.

Byla to věc velmi utajovaná, jestli o tom někdo věděl, tak to na české straně byly asi jen jednotky lidí a kdo ví, jestli do těch skladů sovětská strana vůbec nějaké Čechy pustila…

Do těch Javorů určitě ne. A celkově o těch skladech vědělo jenom velmi málo lidí, řádově možná desítky z naší strany a ani ti se dovnitř nedostali. Rozluštit by to proto mohly především ruské archivy. Ony sice nejsou úplně uzavřené, ale ve vojenských otázkách snad s výjimkou období druhé světový války jsou pořád v režimu utajení.

Ale to, co by nám mohlo dát jistotu, že tady vedle nosičů – raket byly i jaderné hlavice, jsou právě ty ruské archivy…

Předpokládám, že by tam měly být informace o tom, kdy byly odeslány, jaký byl jejich seznam – protože to byl jejich majetek a plně v jejich správě.

Sklady sovětských raket byly i v NDR, jen kousek od českých hranic. Ani v NDR nemají tu jistotu, že tam byly i jaderné hlavice?

Nevím o tom, že by takovou informaci potvrzenou měli, asi to bude stejný případ jako u nás. Podobně jako v Polsku, byť tam byla skladiště typu JAVOR, ale nebyla tam rozmístěna mobilní odpalovací zařízení. Ta byla v roce 1983 jen u nás a ve východním Německu.

Historik VHÚ Praha Prokop Tomek. Foto: se svolením VHÚ

Podívejme se ještě na ty dokumenty z archivu prezidenta Husáka. Konkrétně na zmíněný záznam z jednání u prezidenta Husáka, který dává silné indicie, že tady byly i jaderné zbraně. Jak jste na to narazil?

Dlouhodobě se zabývám pobytem a dopady pobytu sovětské armády na našem území a v rámci toho jsem procházel i Husákův archiv. Tam jsou spíše dokumenty charakteru, že Husák dostal k nějakému výročí pozvánku na návštěvu Milovic. Ale tohle se vymyká. Myslím, že je to vysloveně unikát i proto, že – jak je tam napsáno – zápis byl pořízen jen v jediném exempláři a ten se v originále zachoval právě v Husákově archivu.

Co přesně je tedy obsahem?

To, že zde jsou sovětské rakety byla věc známá: ke konci roku 1983 bylo zveřejněno v tisku, že československá strana po dohodě se sovětskou stranou „zahájila rozmístění kompletu operačně taktického určení na našem území“. O jaderných zbraních ale vysloveně nic řečeno nebylo. Nicméně tyto operačně-taktické rakety by s konvenční municí neměly moc smysl. Dosud ale nebyly známé okolnosti, jak to tehdy bylo dohodnuto, zda k tomu byla nějaká mezinárodní jednání a podobně.

Ten zmíněný dokument to mění. Ukazuje samotný počátek, kdy do Prahy přijeli dva emisaři z Moskvy a Husákovi oznámili – neptali se, oznámili – jak to bude. Vidíme tam pozadí, jak to vzniklo, že to bylo z vůle sovětské strany. Včetně toho, že Husákovi řekli, že o tom nemá někomu říkat, dokonce ani lidem z politického vedení země. Má to ještě jeden velmi významný aspekt: ukazuje se, že neexistovala žádná mezivládní dohoda, neuzavřel se ani zápis o jednání, nebylo ani jednání na úrovni komunistických stran… Prostě jednoho dne přijeli a řekli, takhle to bude. I pro současnost je to zajímavá ukázka způsobů, jak velmoc prosadí svoje zájmy, když to potřebuje. Ukazuje se, jak to reálně bylo se suverenitou Československa.

Byly i fámy, že tu jsou rakety SS 20, které tady ve skutečnosti nikdy nebyly, protože mají takový dolet, že pokryly Evropu i z území Sovětského svazu, konkrétně z území dnešní Ukrajiny.

Asi to ilustruje i přetrvávající myšlení současného Ruska… Plus v tom lze asi vidět tu služebnost, proruskou podřízenost některých politiků. Což taky vidíme v současnosti.

Já jsem historik, tak do tohoto aktuálního srovnání bych se nerad pouštěl. Ale ta služebnost tam rozhodně byla. Víme, že Husák nebyl rozhodně žádný suverén, bál se i určitých křídel uvnitř strany, a Sovětům si nedovolil oponovat. On se tam ptá, jak plyne ze zápisu ze schůzky, jestli je to nutno, zda je to opravdu potřeba, ale jinak nic, přičemž šlo o obrovskou věc – přiznané rozmístění jaderných zbraní na území státu.

Zmínil jste, že o rozmístění raket se pak s vědomím strany koncem roku psalo v Rudém právu. Zdvihla se pak tehdy nebývalá vlna protestů – asi dva tisíce občanů podepsalo petice proti rozmístění sovětských raketových střel na území ČSSR, nesouhlas se projevoval i četnými letáky, anonymními dopisy a nápisy. To bylo dost nezvyklé, ne?

Během dvaceti let po roce 1968 bylo jen málo událostí, které lidi opravdu zneklidnily. Státní bezpečnost ty reakce monitorovala. Byla i obrovská šeptanda, byly různé protestní nápisy, anonymy, lidé překonali strach a vyjádřili se. Druhá podobná událost byl pak jen Černobyl. Lidi to stejně jako dnes, když se mluví o válce, považovali za veliké riziko. Důsledkem bylo, že když někde začala probíhat stavební činnost, jezdily tam vojenské tatrovky, tak lidi říkali, tak to je ono, tady to bude a měli z toho strach. Věděli, že se obvykle zveřejní jenom část pravdy. Byly i fámy, že tu jsou rakety SS 20, které tady ve skutečnosti nikdy nebyly, protože mají takový dolet, že pokryly Evropu i z území Sovětského svazu, konkrétně z území dnešní Ukrajiny.

Původní sovětské plány byly v případě války sem hlavice dopravit pomocí vrtulníků. To byl nešikovný systém a proto vymysleli, že udělají ty pevné sklady, které budou mít ve své péči a ty hlavice budou na místě.

Ze záznamu toho setkání u prezidenta Husáka plyne, že variantou bylo i to, že by československá armáda přímo převzala rakety s jadernou hlavicí do své správy.

To je naprosto unikátní informace, to jsem se poprvé dočetl právě až v tomto dokumentu. Vyhodnotil jsem to tak, že to ze sovětské strany byla jakási snaha třeba vyjádřit, že jsme partneři, že na něco můžeme mít vliv, že bychom ty rakety mohli také obsluhovat. Později se o tom ale už nikdy nemluvilo, nic takového se nepřipravovalo. Byl to jen nějaký náznak v té debatě.

Fotografie zprávy ČTK z expozice Atom Muzea Brdy v místě někdejšího přísně utajovaného sovětského skladiště určeného pro jaderné hlavice. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

Ono by to také znamenalo porušení mezinárodní Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, jejímž signatářem se 1. července 1968 stalo i Československo…

To je zajímavé téma. Ony ty tři jaderné depoty JAVOR byly na našem území, i když byly v sovětských rukách a my jsme na ně neměli vliv. Na druhé straně v mobilizačních plánech Československé lidové armády bylo napsáno prostě, že naše armáda provede tolik a tolik jaderných úderů.

Z toho logicky vyplývá, že v momentě, kdyby začala válka, tak by se Československo stalo jadernou velmocí, protože by si převzalo jaderné hlavice z těchto skladů. Naložily by se do speciálního auta s termoizolovanou kabinou a převezly se na místo, kde by se nemontovaly na nosnou raketu. Ty depoty byly v Brdech, u Lovosic a v Bělé pod Bezdězem.

Zároveň ale platí, že důkaz, že tam reálně jaderné hlavice byly, není?

Jak jsme řekli – důkazy jsou nepřímé. Třeba i informace ministra obrany, který říkal, že mu bylo sděleno, že si to Sověti v roce 1988 odvezli. Stalo se to i předmětem interpelace porevolučního ministra obrany Dobrovského v parlamentu. Odpovídá tam, že když ty sklady byly převzaté československou armádu, bylo tam provedeno měření, a radioaktivitu nezjistilo. Ony by ty hlavice byly samozřejmě v nějakých kontejnerech, takže možnost, že by to někam vyzařovalo, vlastně nebyla velká. Ale původní sovětské plány byly v případě války sem hlavice dopravit pomocí vrtulníků. To byl nešikovný systém a proto vymysleli, že udělají ty pevné sklady, které budou mít ve své péči a ty hlavice budou na místě. Proč by pak ty sklady stavěli? Jen tak? To asi ne.

Každopádně tahle historická epizoda trvala nějaké čtyři roky. V prosinci 1987 Michail Gorbačov a Ronald Reagan podepsali Smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu a pak se začalo s odsunem odpalovacích zařízení z Libavé.

Epizoda raket ano, ale ty tři sklady měla sovětská armáda ve své správě až do odsunu svých vojsk.