PŘÍBĚH. Český pas získala Američanka Shawna Lum díky dědečkovi, který byl spolu se svým bratrem jedním z dětí zachráněných Nicholasem Wintonem. Po válce jim v Brně pomohl někdejší soused Antonín Sekal – ten také za protektorátu ukryl rodinné památky, následně vše vrátil a stal se poručníkem osiřelých chlapců. Letos v srpnu se Shawna Lum s potomky pana Sekala osobně setká.

Datum 9. února je pro třiatřicetiletou Američanku Shawnu Lum významným dnem. V roce 1930 se v Brně toho dne narodil její dědeček Rudolf Maisl a letos 9. února dostala český pas.

O ten si požádala poté, co loni na podzim získala občanství „prohlášením“ po svém dědečkovi (popsali jsme v textu Kdyby děda neodjel, nebyla bych na světě. Jak „Wintonova vnučka“ získala české občanství, pozn. red.).

Člověk si pak nutně klade otázku, jestli věci nejsou opravdu řízeny něčím, co nás zdaleka přesahuje…

Ti chlapi stále mluví česky?

Novela zákona č. 207/2019 Sb. platná od 6. září 2019 umožňuje, aby děti a vnuci bývalých československých nebo českých občanů mohli získat české občanství takzvaně prohlášením, pokud splní zákonné podmínky.

Tou hlavní je, že alespoň jeden rodič nebo prarodič byl český či československý občan a občanství ztratil před 31. prosincem 2013. To dědeček Rudi Maisl, který z Československa odešel krátce po 2. světové válce, splňoval.

Shawna Lum s čerstvým českým pasem. Foto: se svolením Shawny Lum

Shawna Lum se nyní s čerstvým českým pasem chystá na cestu do své nové domoviny spolu se svou matkou, která je také čerstvě občankou ČR. „Chci mámě ukázat, co jsem se dozvěděla od bratra mého dědečka Huga o historii rodiny. Hugo Maisl se později při působení v Izraeli přejmenoval na Marom. Vyhověl tak snaze představitelů nově vznikajícího státu dát imigrantům hebrejsky znějící příjmení.

A jak jsem se já dostal k muži, o němž vyprávím, i k jeho praneteři? S Hugem Maromem jsem se seznámil díky svému současnému šéfovi – řediteli Vojenského historického ústavu Praha – brigádnímu generálovi Aleši Knížkovi.

V roce 2005 mi coby novináři píšícímu o armádě vyprávěl zajímavý příběh mužů, kteří prošli výcvikem v Československu v roce 1948 v akci „Důvěrné Izrael“ a pak šli pomáhat bránit nově vzniknuvší stát. A většina z nich tam už zůstala.

Když na mou otázku, jestli „ti chlapi stále mluví česky“ odpověděl jednoznačně „ano“, řekl jsem, že z toho musím udělat film. Dva roky jsem ten nápad zkoušel nabízet a nakonec si jej za svůj vzala Česká televize Brno. V roce 2008 tak vznikl film „Česká křídla nad Sionem“.

Ke zhlédnutí je na YouTube. Udělejte si 55 minut času a podívejte se na něj. Za komentáře budeme i po letech rádi.

S Hugem jsme se tehdy spřátelili a při jeho cestách do ČR jsem jej často provázel. Jednou s sebou přivezl i Shawnu – vnučku svého bratra a tak jsme se seznámili a kontakt neztratili ani po smrti Hugo Maroma.

Pátrání v brněnské historii

„Můj dědeček Rudy se snažil vzpomínky vytěsnit, Hugo byl v jejich předávání naopak velmi aktivní. Ukázal mi Brno i místo, kam jezdili na letní byt nedaleko Brna. Tam bych se chtěla podívat také, mohl bys zkusit kontaktovat rodinu Sekal, prosím?“ napsala mi nedávno Shawna a poslala telefonní číslo.

Zmíněný pan Sekal byl tím, kdo z bytu Maislových odnesl fotografie, dokumenty, šperky a zakopal je na zahradě víkendového domu v Mokré Hoře. „Poté, co dědeček a strejda Hugo nenašli rodiče, on se jich ujal, vrátil jim věci, které ukryl a později se stal jejich poručníkem,“ doplňuje Shawna.

O této části příběhu jsem z Hugova vyprávění věděl, ale vlastně jsem netušil, kdo byl onen muž. Jen to, že bydlel v domě na tř. kpt. Jaroše 15, kde před válkou žili i Hugo a Rudi se svými rodiči Arnoštkou a Pavlem. Tragický osud rodičů, kteří zemřeli v koncentračních táborech, dnes před domem připomínají „Stolpersteine“ – kameny zmizelých.

Pátrání po panu Sekalovi, respektive jeho potomcích, začalo tak, že jsem zavolal na telefonní číslo, které jsem dostal, ale automat mi oznámil, že číslo již neexistuje. Protože jsem ale Shawně pomáhal shánět dokumenty nutné pro získání občanství, věděl jsem, že mezi nimi je i potvrzení o československém občanství Rudolfa z roku 1946.

Když jsem se na onen dokument podíval znovu, objevil jsem jinou adresu: Jandáskova 57, Řečkovice. Tedy – původní adresa, kterou jsem dostal, byla Jandáskova 37, jenže ta v mapách není. Podle informací z obecního úřadu od matrikářky ÚMČ města Brna, Brno-Řečkovice a Mokrá Hora Lucie Říhové, byl tento dům asi zbořen při rozšíření železniční tratě.

Jenže číslo 57 už na mapě bylo. Na portále ČÚZK jsem z informací o stavbě vyčetl, že ji vlastní firma Jandáskova s. r. o. Mezi společníky ale žádný Sekal nebyl. Zapátral jsem tedy mezi jednateli společnosti a jejich dalších firmách. Jméno Sekal jsem objevil až u společnosti Novira SE. Obrátil jsem se na kontaktní e-mail firmy, ale nedával jsem tomu velké šance.

Pak jsem si vzpomněl na mého známého, zkušeného právníka, majitele firmy Hladký Legal, který má kontakty v brněnském byznysu. K mé radosti odpověděl, že zná jednu paní z této firmy a můj mail s prosbou o kontakt na Sekalovy jí přeposlal.

Haló, tady Sekal

A už druhý den jsem dostal číslo na Antonína Sekala, syna otce stejného jména, který se po válce stal poručníkem obou osiřelých chlapců.

Ostatně, když jsem se na dokument o československém občanství Rudolfa Maisla s adresou Jandáskova 57 podíval znovu, všiml jsem si podpisu Sekal a předtištěné „otec“ bylo škrtnuto a rukou napsáno „poručník“. Pole „matka“ je proškrtnuto.

Potvrzení o čs. občanství. ZDROJ: Archiv Jiřího Reichla, se svolením

Se zatajeným dechem jsem volal na nově získané číslo, kde se ozval mužský hlas. Krátce jsem se představil a po chvíli povídání mi muž předal svou manželku, Elišku Sekalovou. Popsal jsem jí, o co mi jde a že mi Shawna řekla, že se s nimi viděla v roce 2015 i s Hugem Maromem a jeho dcerou Evie Pollig – známou izraelskou sochařkou a výtvarnicí.

Na to si paní Sekalové velice dobře vzpomínala. Řekl jsem, že Shawna získala české občanství a chce přijet v srpnu i s maminkou a ráda by je navštívila.

Paní Eliška byla velice vstřícná a řekla, že ji velmi ráda uvidí. Při další debatě jsem zjistil, že zahrada domu v Jandáskově ulici 57 je opravdu přesně ono, místo, kde pan Antonín Sekal starší zakopal schované věci. (Detailně o tom Hugo Marom vypráví například na portálu Paměť národa). V rodinném majetku už ale tento dům se zahradou není.

Mám z výsledku krátkého, ale intenzivního pátrání v mém rodném městě radost a děkuji všem, kdo mi pomohli. Těším se na srpnové setkání v Mokré Hoře.

Lidé z Jarošovy ulice, ozvěte se

Na okraj tohoto příběhu pátrání po potomcích pana Sekala chci podotknout, že Hugo Marom nikdy nezapomněl na to, co pro ně rodiče vykonali a velmi se snažil o postavení památníku těm, kteří své děti posadili do Wintonových vlaků, ačkoliv jim muselo být jasné, že už je nejspíš nikdy neuvidí.

Původně měla výtvarný návrh dělat jeho dcera Evie, z toho nakonec sešlo, ale i tak památník na hlavním nádraží v Praze pod Fantovou kavárnou vznikl.

Až půjdete kolem, zastavte se u něj – u dveří vlaku, na nichž jsou z venku obtisknuté dospělé ruce a zevnitř dětské. Schválně – jestli budete mít také takové mrazení v zádech jako já, vždy když se tam stavím. Ruce to totiž nejsou ledajaké – ty dospělé jsou skutečných „Wintončat“, včetně nedávno zesnulé Zuzany Marešové a Lady Milena Grenfell-Baines. Dětské ruce jsou jejich (pra)vnoučat.

Chtěl bych tímto také vyzvat majitele brněnských bytů na adrese třídy Kpt. Jaroše 15, aby se mi ozvali, zkoušel jsem kontaktovat jejich SVJ, ale bezúspěšně. Myslím totiž, že příběh Hugo Maroma a osudy dalších lidí z tohoto domu by si rozhodně zasloužily pamětní desku.

Paní Sekalová, ani její manžel nikoho z domu, kde Antonín Sekal starší zachránil věci rodiny Maislů, nezná. Budu rád, když se mi ozvete.

Autor textu, Jiří Reichl, je bývalý novinář, dnes pracovník oddělení komunikace a propagace Vojenského historického ústavu Praha. Kontakt na www.jirireichl.cz