Jan Urban: Nedůstojná žaloba Milana Kňažka na Fedora Gála. Žížala prostě tango nezatančí
KOMENTÁŘ. Stáří kdysi slavných lidí bývá někdy smutné, a v případě některých slavných herců možná nejsmutnější. Jen hvězdami vyvoleným, jako byli Milan Lasica nebo Josef Kemr, je dovoleno zemřít na jevišti či dotočit filmovou roli umírajícího moudrého starce den před smrtí.
Pro většinu ostatních platí mrazivá připomínka rakouského dramatika Thomase Bernharda ze hry „Minetti (Portrét umělce jako starého muže)“, v níž kdysi slavný herec čeká o silvestrovské noci v hotelové recepci na přislíbenou skvělou novou roli, která má znovu odstartovat jeho hvězdnou kariéru. Marně.
Známý slovenský herec Milan Kňažko se v seniorním věku 76 let rozhodl zažalovat jednoho z nejdůležitějších (a nejpřemýšlivějších) představitelů hnutí Verejnosti proti násiliu z listopadu 89, stejně starého sociologa Fedora Gála, za šest tvrzení otištěných v jeho knize Eště raz a naposledy. Koniec příběhu (Bratislava, 2017).
Na třiadvaceti stranách mnohomluvné žaloby ze 7. května 2021 se domáhá „zabezpečení ochrany značně ohrožených a poškozených osobnostních práv“ a stažení knihy z prodeje. Požaduje výslovné odvolání všech zmíněných výroků a otištění omluvy s využitím fontu písma Times New Roman ve velikosti 14. Mohlo by to být komické, nejspíš je to ale nedůstojné.
Nakažlivý hlad po moci
Kňažko byl jediným československým hercem, který kdy komunistickému ministerstvu kultury veřejně vrátil titul zasloužilý umělec (1989). Nikdo z jeho kolegů takovou odvahu neměl. Pomáhal rozjet politickou změnu a v prvních dnech obětavě moderoval bratislavské demonstrace za odchod komunistického režimu.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
Jenomže pak se v Praze revoluce zadrhla. Václav Havel se proti všem předchozím slibům počátkem prosince rozhodl stát prezidentem a Občanské fórum i Verejnosť proti násiliu přestaly patřit mezi jeho priority.
Přes noc skončila diskuze o cílech a směrování změn. A najednou bylo stokrát obtížnější i jejich hledání. Přišel čas mediálně zdatných „osobností“, jako byli slovenský Vladimír Mečiar a český Václav Klaus. Jejich jednoznačný hlad po moci byl pro mnohé přitažlivý a nakažlivý.
Mečiar se stal v polovině ledna 1990 za VPN ministrem vnitra a zároveň životního prostředí, po prvních svobodných volbách pak premiérem. Po pouhých patnácti dnech ve funkci přikázal vniknout v noci do vily Federálního ministerstva vnitra v Trenčíně, na což neměl jako republikový ministr sebemenší právo. Z vily zmizelo osmnáct živých svazků, včetně jeho vlastního, a byly zničeny části evidence v takzvaných registračních protokolech.
Místo aby odcházel do stáří a paměti dvou národů jako skvělý herec, který se v zázračné chvíli po listopadu 89 stal symbolem naděje na slušnější a důstojnější život, snaží se přepisovat historii – která už většinu společnosti navíc vůbec ani nezajímá.
Co věděl Milan Kňažko?
Všechny zabavené písemnosti si za pár hodin převzal osobně Vladimír Mečiar. Zároveň zmizely archívní svazky z bratislavského krajského archívu StB. Brzy potom už Pražský hrad a část vedení OF i VPN měly informace, že Mečiar nejenom že překročil svoje pravomoci, ale přinejmenším pomohl krýt zametání stop po StB.
Objevil se i dokument, naznačující možnost jeho spolupráce se Státní bezpečností. V jednom registru byl veden ve svazku číslo 31048, jako kandidát tajné spolupráce pod krycím jménem Doktor.
Tehdy se to bralo ještě velmi vážně, a při představě, že na pozici ministra vnitra sedí vydíratelný člověk, vstávaly vlasy hrůzou. Jako nejdůležitější slovenský poradce prezidenta Havla to věděl i Milan Kňažko, přesto se stal na příští více než dva roky jedním z nejbližších Mečiarových spojenců a členem jeho vlády.
Kňažko se podle žaloby po více než třiceti letech cítí uražen tvrzením Fedora Gála, že byl v té době „velkým podporovatelem“ Mečiara a že byl „poslušným vykonavatelem Mečiarových pokynů, jedním ze zakladatelů mečiarismu na Slovensku“.
Tvrdí, že nic z toho není pravda, protože podle něj se „mečiarismus“ objevil až na podzim 1994 a předtím, tedy v době, kdy on sám s Mečiarem velmi úzce spolupracoval, neexistoval. A aby zmatku nasadil vrchol, nabídl vlastní definici: „Mečiarismus spočíval především v osobě pana Mečiara a v jeho osobním jednání.“
…a pak Mečiar vybuchl
Jenomže ona „osoba pana Mečiara“ byla stále tatáž. V srpnu 1990 jsem byl jako bývalý vedoucí představitel Občanského fóra pozván Václavem Havlem na Pražský hrad na narychlo svolané jednání k česko-slovenským vztahům.
Připomínám, že brzy po červnových volbách prezident, federální vláda i federální parlament shodně odjeli na dlouhou dovolenou a v nejdůležitější době pro nové nastavení vztahů uvnitř federace přenechali iniciativu a prostor premiérům národních vlád Petru Pithartovi a Vladimíru Mečiarovi. Když se z dovolené vrátili, bylo na všechno pozdě a slovenská politika jednoznačně na cestě k samostatnosti – jenom to ještě nikdo nechtěl říci nahlas.
V dusné atmosféře se nikomu nechtělo začít. A tak jsem přečetl dopis, o jehož přednesení mě požádal význačný disident a politik OF Petr Uhl. Nekompromisními slovy pojmenoval situaci rozpadající se federace. Pokud máme vycházet z ústavy, je třeba označit kroky slovenské reprezentace a osobně Vladimíra Mečiara za vlastizradu, stálo v dopise.
Když jsem skončil, bylo chvíli hluboké ticho, a pak Mečiar vybuchl. Vyhrožoval, že z jednání odejde, neuvedl jediný faktický protiargument a odmítl se přihlásit k dodržování platné ústavy.
Souhlasím tedy plně s definicí Milana Kňažka, podle níž „mečiarismus spočíval především v osobě pana Mečiara a v jeho osobním jednání.“ Potíž je v tom, že to platilo pro celou kariéru pana Mečiara, tedy i pro období, kdy byl Kňažko jeho nejvěrnějším souputníkem.
Zbytečné přepisování historie
To, že se slavný herec v roce 1993 s Mečiarem rozešel, na tom nic nezmění. Je politováníhodné, že mu i po takovém ponaučení zůstala touha po moci. Neuspěl s novou politickou stranou v parlamentu, ještě se stal ministrem kultury, marně kandidoval na prezidenta i na primátora Bratislavy.
Místo aby odcházel do stáří a paměti dvou národů jako skvělý divadelní a filmový herec, který se v zázračné chvíli po listopadu 89 stal načas symbolem naděje na slušnější a důstojnější život společnosti, snaží se pár let před osmdesátkou přepisovat historii – která už většinu společnosti navíc vůbec ani nezajímá.
Mimochodem, za největšího slovenského herce dvacátého století byl kritiky označen Jozef Kroner. Když někdo z jeho okolí tak trochu selhal, komentoval to něžně a trefně rčením: „To sa nedá nič robiť. Dážďovka (česky žížala, pozn. autora) tango nezatancuje.“
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Investor Brůna: Realitní perly na dálniční sňůře na jih. Hluboká, Písek, Budějovice
Agáta Pilátová: Prezidentka ve vichru doby a nelichotivý obraz Slovenska
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
42 komentářů
Kňažko byl Mečiarův pohůnek, pamatuji ty trapné diskuze s ním a Mečiarem, nevím jaké cti se domáhá, když žádnou nemá
Ano. Prepáčtě, prší.. Se značkou SR na autě ještě před rozdělením.
Ale jako herce ho mám ráda.
Nebyla to značka SR, ale značka SO. Pan Kňažko si totiž zapomněl zjistit, že tato značka již patří Somálsku a mezi novináři si tehdy vysloužil dost velký posměch.
Nebylo to SO ale SQ a pan Kňažko si spletl s francouzštinu což se v mezinárodní mluvě nepoužívá
Nevím, zda poté, co neuspěl se značkou SO, nepřešel pan Kňažko na značku SQ, ale vzpomínám si na televizní záběr na značku na Kňažkově autě, která byla SO. Byla to značka Somálska a televizní komentář o Somálské značce výslovně hovořil.
Jasné jak facka, i já si na to moc dobře vzpomínám, jak to probíhalo v Brně dlouho do noci a jak byl “ nad věci“…
Živě si situaci pamatuji, Brno, vila Tugendhat, pozdě večer.
Způsob, jakým se pan Kňažko zkompromitoval spoluprací s Vladimírem Mečiarem, v tomto životě neodčiní. Pamatuje to ještě stále mnoho lidí. Slovensko se na deset let silně přibrzdilo. Voliči to pochopili a znovu mu šanci nedali. Domáhat se odvolání historického zhodnocení vlastních chyb, toho se dožije málokdo. Věnujme se raději budoucnosti.
Kňažko byl věrný Mečarův lokaj a jeden z hlavních stvořilelů mečiarismu, pamatuji si to velmi dobře. Jeho žaloba na Gála je vrcholem trapnosti
Bohuzial tuha po slovenskom state bola velmi silna a slovaci jako jednoduchy narod bez minulosti isiel za najvecsim kriminalnikom a vagabundom ake slovensko po tokovy a tisovy malo….meciar je buran a dokazal bypravat jednoducho tak ze mu rozumeli aj stary ludia…uz rozpad statu dokazal ze slovaci sa v dejinach stratili…v ramci ruropy boli mensina bez historie….musia si ju teraz len vytvorit….ked da vraciam na slovensko… Vsimam si na roznych domoch tabule ze ..v tom to dome zil zen a ten….ale o tych ludoch som v zivote nepocul a preto mam pocit ze slovaci zo zufalstba samych nad sebou si umelo vytvaraju historiu ktora nebola…..stale sa snazia robit svetovy a nieje im cudzie prekrucovat historou ked o pribinovy hovoria ako o slovenskom kralovy a jeho sochu na hrade na keho stit umiestnia slovensky dvojkriz….o soche tisa alebo hlinku ani nehovorim…..tato schizofrenna situacia…stavia slovakov do trapnej polohy chudakov…..ze sa nezbavili mindtaku spolocneho statu dokazuju aj neustalim omielanim rozdelenia statu ktory uz je len historiou……takze to vidim tak ze slovaci maju stale holy zadok ale pred svetom sa buchaju do hrude aky su svetovy…. A v tom je ich malost…co je smutne
Moje babička říkávala: každý pták své hnízdo chválí, jenom dudek do něj kálí. V každém národě je stejné procento dobrých, zlých, chytrých a hloupých. Vynášení jednoho národa a dehonestace jiného, je důkazem malosti autora. Ne Slováků jako celku. Slováci aspoň nedělají takovou škodu, jako třeba Němci. A to úplně stačí k tomu, abych si jich vážil.
Vážený pane, to je moc hezké rčení, zde se ale uvádějí fakta. Jsou trapná a jsou bohužel naše – týkají se nás. Čechů i Slováků. Kálením do vlastního hnízda by naopak bylo „zatloukat,zatloukat,zatloukat“…Obávám se, že o to se právě pokoušíte Vy. Ale mohu se samozřejmě mýlit !
To,že si ty o nich nepočul,neznamena zeby si ich druhí ludia nectili,a nauč se psát,bud po česky nebo slovensky.
Děkuji, o tomto dokumentu Petra Uhla jsem neměl ani tušení. Nebylo lehké se dostat do Špalíčku, kde se politika Občanského fóra horko těžko tvořila. Petr Uhl, pokud jsem jeho autobiografickou knihu četl pozorně, tento dokument nezmiňuje. Spatřil tehdy dopis světlo i ostatního, roespektive českého světa?
Zdravím, Heřmane,
dopis byl Petrem určen jen pro toto setkání – ne pro zveřejnění. Byli jsme ještě hloupí a nezkušení, a naše rozpory jsme skrývali, „aby to neohrozilo revoluci“. Je mi líto. Podle Petrova přání jsem ho po přečtení předal Václavu Havlovi.
Bohužel, morálně i politicky jest to tragédie. Ovšem právně je to naprosto v pořádku. Jak ostatně říkal už náš nejoblíbenější politik pan Pospíšil, když obhajoval svůj nový nový Občanský zákoník, každý by měl mít svého právníka, který by právně všemi způsoby hájil jeho zájmy.
Tedy i v tomto případě podával jeho jménem žaloby na všechny strany, proti komukoliv kdo má jiný názor.
Zvykejme si.
Milan Kňažko je čestný člověk.
Kňažko byl čestný dle momentálních potřeb.V různých dobách hovořil opačně.Dnes ze sebe dělá federalistu,ale ve své době napomohl rozpadu státu.Jsem už starý,ale pamatuji.Měl jsem ho rád,ale nevěřím mu.
A bude-li to skutečně řešit až soud, tak se určitě něco dozvíme. To že někdejší „významné osoby“ se dostanou až do takovýchto konců, je něčem vypovídající. Já si vždycky vybavuji náš domácí „lapsus“, který ale nekončil soudem, ale velké přátelství z dob disentu se „pochroumalo“ už v první polovině r.199O bez náznaku jakéhokoliv zlepšení. Mám na mysli výborného kameramana Stanislava Milotu (jeho ženou byla Vlasta Chramostová), který byl letitým velmi blízkým spolupracovníkem Václava Havla a byl u listopadových demonstrací ten,který fakticky k mikrofonům bezprostředně „odesílal mluvící tribunáře“. No a on od 1.1.1990 nastoupil jako kancléř na „Hrad“ k Václavu Havlovi, aby následně hned zjistil jak vypadá „stav na Hradě pod novým králem…“ Jeho znechucení bylo takové, že po půl roce odešel (M.Žantovský ve knize „Havel“ to popisuje jinak – no ale on tam zůstal, takže mu ten stav tam zřejmě vyhovoval…). Čili mají-li spor bývalí politici , tak to může být o egu…, tady to byl rozchod přátelství po více jak dvaceti letech … (ale karavana jela dál až do rozpadu republiky).
Rozdělení republiky byla akce horkých hlav a slabých politiků, kteří si honili svoje ega a ti další v tom pokračují….ale….zaujalo mne :“Moje babička říkávala: každý pták své hnízdo chválí, jenom dudek do něj kálí. „……tak to v té naši malé republičce co nám zbyla po té něžné a sametově nablýskané, je mnoho dudků, proto jsme tak super spokojeni s tou svatou demokracií, či spíše demokreaturou.
Československo byla utopie od samého začátku, projekt který -a historie tomu dala za pravdu- se nepovedl , stačí si připomenout že za pouhých 20let přišel rozpad 38/39 a pak se podívat na počátek současnosti, na „elitu“ co po 45 po Košicích seděla a sedí na Hradě a ve vládě prakticky dodnes (upřímná čest výjimkám po 89)
Projekt Československa vůbec nebyl špatný,protože zachránil oba naše národy. Idea čechoslovakismu nebyla tak zcestná,jak se někdy líčí. Například já se pro vnější svět cítil být Čechoslovákem a vnitřně Čechem a to i přes jisté trapné a nepříjemné zkušenosti s některými Slováky na vojně.Asi to bylo zásluhou pana řídícího na naší vesnické malotřídce,který nám v polovině šedesátých let vyprávěl o panu prezidentovi Masarykovi,legionářích, o Svobodových vojácích i letcích v Anglii.Definitivně Čecha ze mě udělalo až vyvádění Slováků po 89 a ty jejich „špecifiká“.
Když ono je to obráceně, sám Masaryk říkal že Československo potřebuje tak 50 let klidného vývoje aby se z něj stal stabilní a silný stát, který se udrží. Jenže těch 50 let nepřišlo, nastupující fašismus ve 30.letech (po celé Evropě) ukázal že bude horko, rok 1938 to jen potvrdil..
Třicátá léta byla ve znamení nástupu nacismu, tedy nacionálního socialismu.
Fašismus nastoupil již ve dvacátých letech.
Pana Urbana a jeho příspěvky mám rád, ale tento článek se mu nepovedl. Myslím, že základy novinářské práce tentokrát dostaly pořádně na frak. Nebo rozumí někdo z čtenářů tomu, která část Urbanova textu je úryvek z Gálovy kniky, která část je tvrzení Kňažka a která část je Urbanovým komentářem?
Jinak ale jsem pamětník, kterého se rozpad Československa bolestně doýkal a proto jsem vše pečlivě sledoval. Zcela jistě byl Kňažko Mečiarovec a zcela jistě se významně podílel na rozbití Československa.
Rozbití Československa mělo ale svůj vývoj. Já si myslím, že první hřebíček do rakve tehdejšího státu nabil Václav Havel svým novým názvem-nenázvem republiky (ačkoli mu tato „veřejná“ iniciativa vůbec nepříslušela), protože pak se toho chytili někteří poslanci ze Slovenska, pak i jím iniciované rušení zbrojovek převážně na Slovensku a také jeho první návštěva Německa místo Slovenska (minulý týden to i takto uváděl v Právu Karel Schwarzenberg, že mu doporučoval první cestu na Slovensku). Čili „půda“ k rozpadu už byla připravena a Klaus s Mečiarem to jen dokončili. Ale Petr Pithart to viděl jinak a já také…
Souhlasím Josefe. Havel si bohužel počínal jako slon v porcelánu. Nejhorší bylo to rušení zbrojovek na Slovensku. Spousta lidí tam přišla o práci. A dotklo se to velkého množství rodin. Tak vznikala na Slovensku zbytečná averze proti němu. Havel byl prostě divadelník a miloval gesta.
Na druhou stranu – oproti dnešní době to byl velký rozdíl. Tehdy jsme si mohli jak prezidenta, tak členů vlády vážit. Dnes nám vládne luza. A opozice – to je jeden nemakačenko vedle druhého. Ti snad ani vládnout nechtějí. Stačí jim, že jsou v parlamentu a pobírají slušné peníze za žvanění.
Debakl zbrojního průmyslu po 17.11.1989.Přečtěte si tento článek důkladně a další dva přidané a nepište nesmysly.
…ale ano, já vím, že článek je o dvou účastnících se změny režimu (pokud tedy toto myslíte), kteří se po „čase“ ideově rozešli. Tak to někdy bývá, holt… Já jsem jen reagoval na názor, který se „dotýkal“ rozdělení tehdejší federace, resp. kdo měl na tento lapsus (podle mého) asi největší vliv… To, že zbrojní výroba byla „odhozena“ do stoupy, byl jen jakýsi „předstupeň“ konce spolužití…
Články jsou o tom,že už komunisté v roce 1988 plánovali omezení zbrojní výroby.Už jednou jsem tyto články v přísapěvku uváděl a nebaví mě stále s takovými jak vy diskutovat.
Ano, plánovalo se omezení zbrojní výroby, ale rozhodně by to nebylo tak chaotické jak to „provedl“ Václav Havel a kol… Tam bylo zaměstnáno cca 100 tis. lidí, ale pravdy a lásky se člověk bohužel nenají a to bylo asi jediné co těm lidem tam zbylo…
Ještě se vracím k těm „pohnutkám“ Václava Havla o ukončení zbrojní výroby a to dle knihy HAVEL od M.Žantovského, který na str.418-419 uvádí, že Havlovy a Dienstbierovy (ten původně tuto myšlenku vznesl a Havel ji okamžitě také přijal) motivy byly v první řadě mravní a humanitární, představovaly též rozumnou zahraniční politiku… Méně to už prospělo saldu zahraničního obchodu… Nešťastné ale bylo, že Havel nevzal v úvahu národní aspekt, protože tato výroba přinesla „zanedbávaným“ částem středního Slovenska industrializaci a určitý blahobyt… Náhlý konec této prosperity a prudce rostoucí nezaměstnanost v mnoha slovenských městech přičítali mnozí tomuto Havlovu morálnímu gestu…
Čili toto o konci zbrojní výroby píše samotný Žantovský ….
pane Josef a pane Janoušku,
vůbec jste nepochopili, že Josef II mluví o jiném článku (jehož název uvádí),
kde je vysvětleno jaký ne/vliv měl Havel na ukončení zbrojní výroby:
Havel měl 0 vliv na slovenské zbrojovky.
Všechny vaše vývody o „chaotičnosti“ omezení výroby Havlem jsou naprosté bludy!
Vidím za tím vaši lenost seznámit se s fakty.
pro tom :
ale já jsem pochopil podstatu příspěvku Josefa II, že o zastavení výroby (možná spíše utlumování) bylo rozhodnuto ještě minulým režimem. To ale vůbec neznamenalo, že tehdy stát (tedy ČSSR) by tam nezajistil nějakou jinou výrobu za tyto „zbraně“… No a po revoluci už „stát“ nechtěl s tím mít co společného a navenek si Václav Havel přihříval svoji humanitární politiku a byl rád za to, že v tomto ušlechtilém období je piedestalu zbrojní morálky… Později Václav Klaus několikrát uvedl, že zbrojní výroba se zbytečně utlumila. Ono předtím za socialismu ty zbrojní podniky na Slovensku prosperovaly, protože jim za to zaplatil převážně Omnipol – to byla akciovka státu, který de iure zbraně vyvážel, ale nemusel vždy dostat z ciziny lepší cenu – a určitě i prodělával, proto se tedy rozhodlo o útlumu. Pompéznost omezení zbrojní výroby zejména ve světě sklidil Václav Havel a jemu doma to „vyneslo“ rozpad republiky – to mu ale nevadilo, protože pak se znova navrhl na prezidenta – a uspěl a šel vstříc k novým humanitárním válkám, kterým s radostí tleskal…
Josefe, zbraně jsme tehdy mohli vyvážet pouze do těch zemí, do kterých nám to Sovětský svaz dovolil a to tak, abychom mu nekonkurovali. Vyváželi jsme zbraně především do Sýrie a do Libye a během války Irák – Írán oběma válčícím stranám až do ukončení této války. Asi od roku 1984 jsme zbraně (tanky a bojová vozidla pěchoty), dodávali našim arabským přátelům v Sýrii a v Libyi na dluh. Tehdy začala klesat cena ropy a našim arabským přátelům se začalo nedostávat peněz. V roce 1986 cena ropy klesla na 6 – 7 dolarů za barel, což bylo pro naše arabské přátele tragédií. Už v roce 1987 došlo i ujovi Husákovi a ujovi Biľakovi že dodávat Arabům zbraně vlastně zadarmo nemá smysl. Něco málo zbraní bylo do Sýrie a Libye dodáno ještě v první polovině roku 1987 a pak konec. Tanky se začaly hromadit na skladovacích plochách výrobního závodu ZŤS Martin a nebyl o ně zájem u zákazníků, kteří peníze měli a nebyl už nadále zájem dodávat je zákazníkům, kteří peníze neměli. Něco málo tanků jsme dodali našim přátelům z Varšavského paktu, ale ti si zbraně vyráběli většinou sami a tak dodané množství nestálo za řeč. Československé tanky se staly neprodejné. Aby se trochu vyprázdnily skladovací plochy v Martině, byla v bývalé Jugoslávii v první polovině roku 1989 naložena československá námořní loď tanky a tento náklad byl dodán do Vietnamu jako dar!!! lidu Československa lidu Vietnamu. V době, kdy se stal Václav Havel prezidentem už jsme zbraně de facto nevyváželi a Václav Havel nemusel žádný obchod se zbraněmi zakazovat. Pokud je mi známo, nebyly arabským přátelům na dluh dodané tanky a bojová vozidla pěchoty zaplaceny dodnes.
Josefe, ještě jedna poznámka, vývozem zbraní se nezabýval Omnipol, ale HTS – Hlavní technická správa (hezký nic neříkající název, viďte). A vaše tvrzení, že se Václav Havel po rozpadu republiky sám navrhl na prezidenta, lze odbýt pouze jedním slovem: pitomost. Vaše.
pro skeptik z 3.9.:
nejdříve pro V. Havla – coby chtění na prezidenta : ono totiž po abdikaci V.Havla v červenci 1992, byl stát bez prezidenta, po 1.1.1993 začaly „práce na nových republikách“ a skutečně se natotata k 1.1.93 neřešil nový prezident… A pak za „chvíli“ využil situace opět V.Havel (a určitě také jeho barbudos kolem něj) s tím, že se „nabídl“ jako nová volba na prezidenta, když další jiný nebyl v nějakém centru pozornosti…
a ke zbraním : zbraně vyvážel Omnipol a ten také platil naším domácím výrobcům – čili ty fabriky peníze za vyrobené zbraně dostaly, následně to byl pak problém státu – tedy Omnipolu a.s. (jako podnik zahraničního obchodu státu) kolik za tyto prodané zbraně venku dostal… A to, že pak V.Havel neřešil ty důsledky pro tyto fabriky je také fakt, když to koneckonců píše o tom i M.Žantovský… (protože on sám „řešil svoji mírovou dividendu až do svých dalších propagovaných USA válek“…).
Co dodat ??? V zásadě NIC !! Česko i Slovensko jsou skoro 30 let samostatnými státy, č-s minulost společnými dějinami v dobré i ve zlém a co se týče dnes již pozapomenutých protagonistů “ oěch “ časů “ ???? !!
I zde platí, sejde z očí, sejde z mysli včetně autora sepsání samotného …
Docela přeji Kńažkovi, aby ten soud vyhrál a vysoudil opravdu tučné odškodné.
A já bych vám Pergille přál, abyste se na tom odškodném pro Kňažka podílel.
Souhlasím s vámi. Já rovněž.
Jsem rád, že alespoň v něčem jsme zajedno.