Archivní fotografie generála George Smithe Pattona ml. Foto: Profimedia

Jan Urban: Vyprali nám mozky pohádkami o jediné hrdinné armádě. Někdo jim věří dodnes…

Napsal/a Jan Urban 10. května 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Pro naši generaci dnešních více než sedmdesátníků znamenaly první májové dny na přelomu padesátých a šedesátých let patetické postávání v pionýrských krojích u pomníčků padlých sovětských vojáků, shromáždění ve školní tělocvičně při návštěvě pamětníků, recitování básní o vděku Rudé armádě – osvoboditelce a každoroční soutěž „Co víš o Sovětském svazu“.

Kazil to jen spolužák Džurba, který tvrdil, že jeho tatínek bojoval na Dukle a že to tam „byl průser“, což mu ale nikdo ze třídy nevěřil, protože stejně tak lhal o tom, že Plzeň neosvobodili Sověti, ale Američané. Nikdo ho nebral moc vážně, protože byl chuligán a reakcionář, neboť jeho starší sestra jezdila na koni.

Byli jsme malí, zhlouplí komunistickou propagandou a mlčením rodičů. Většinu z nás vysvobodila puberta, Beatles a šedesátá léta.

Je jen těžko k uvěření, že někdo může hodně podobným nesmyslům věřit ještě skoro osmdesát let po válce.

Kdyby ufňukaní motorkářští putinčíci opravdu chtěli složit hold osvoboditelům Československa z května 1945, museli by s pietou vedle Rudé armády uznat podíl nejen americké, ale i rumunské, belgické, dokonce dvou polských armád, ale i protibolševické Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova a navíc i domácího, tedy českého a, samozřejmě, i sudetoněmeckého protinacistického odboje.

Není jenom jejich vinou, že to nevědí a že takovou úctu v sobě nemají. Vědomí české společnosti o vlastní minulosti je dodnes na úrovni pohádek, vymyšlených příběhů bez sebemenšího vztahu ke skutečnosti.

Hrdinové a padouši jsou podle potřeby kdykoliv zaměnitelní, nebo se o nich mlčí a v prostém výjimečně černobílém světě nakonec vždy zvítězí naše česká moudrost a bezchybní vůdcové.

Pro zločiny, chyby a jejich napravování, pro tisíce forem kompromisů, zavírání očí a odpouštění v českých pseudopohádkách o historii zatím není místo.

Belgičané v Plzni

Tak kdo tedy na konci druhé světové války vlastně osvobozoval Československo? Doba komunistická nám dokázala přes čtyřicet let zamlčovat podíl 150 tisíc amerických vojáků na osvobození západních Čech.

Od té doby se z jejich oslavování v Plzni stala zvyklost a trochu festival. A je jenom dobře, že se postupně začalo vzpomínat i na podíl belgického 17. pěšího (někdy uváděného jako střeleckého) praporu, jehož dvě roty bojovaly na českém území právě jako součást armády generála Pattona.

Tahle fascinující dobrovolnická (!) jednotka vznikla v lednu 1945 v belgickém městečku Peruwelz poblíž Liege z příslušníků hnutí odporu. Došli až do Plzně a Holýšova.

Generálu Georgovi Pattonovi sice spojenecké vrchní velení zakázalo osvobodit Prahu, ale pomstil se tím, že mezi svoje jednotky zařadil i antikomunistickou a protisovětskou polskou vojenskou jednotku známou jako Svatokřížská brigáda Národních ozbrojených sil.

Šlo o poslední tisícihlavý zbytek jednotek polské armády, které po porážce v roce 1939 odešly do zalesněných oblastí Polska a pokračovaly po celou dobu války v boji partyzánským způsobem.

V době největšího rozmachu měla brigáda přes sedmdesát tisíc mužů. Před příchodem Rudé armády se její tvrdé jádro rozhodlo vyjednat s wehrmachtem neutralitu a průchod k americkým liniím.

Jejich anabáze a neutralita skončila v prvních májových dnech, když se poblíž Holýšova dozvěděli o plánu SS zapálit tamní ženský koncentrační tábor a zlikvidovat všech více než tisíc uvězněných žen z celé Evropy, včetně více než sto padesáti Polek.

Rázným útokem tábor osvobodili a pak předali americkým a belgickým vojákům. Celá brigáda se zúčastnila ještě několika bojů a šestého května konečně překročila frontu.

Generál Patton rozkázal, aby za svoji pomoc byli okamžitě zařazeni jako součást 2. pěší divize americké armády. Sovětské velení potom několikrát neúspěšně trvalo na jejich vydání do sovětského zajetí jako „nepřátelské jednotky“, ale tvrdohlavý Patton aspoň v jejich případě trval na svém.

S ministrem na Sibiř

Na osvobozování československého území se podílelo i skoro sedmdesát tisíc mužů v Sovětském svazu zformované 2. polské armády pod velením divizního generála a komunisty Karola Świerczewského.

Nepříliš schopný alkoholik velel „po sovětském způsobu“ a bez ohledu na ztráty. Po válce velel vyčišťovacím operacím, které polská armáda vedla proti antikomunistickým partyzánům a Ukrajinské osvobozenecké armádě. V březnu 1947 padl do léčky Ukrajinské povstalecké armády a na těžká zranění z přestřelky zemřel.

Ale proč se neoslavuje podíl více než dvou set tisíc příslušníků Rumunské královské armády, která prošla mezi 18. prosincem 1944 a 12. květnem 1945 v neustálých bojích z východního Slovenska, přes Nízké Tatry až na Vysočinu a ztratila při tom více než šedesát pět tisíc lidí?

Prakticky všichni příslušníci Ruské osvobozenecké armády skončili v rukou NKVD a zemřeli buď na popravišti, anebo ve stalinských lágrech.

Ti snad neosvobozovali a nemá se na ně vzpomínat spanilými jízdami vlasteneckých a vděčných motorkářů? Sovětské velení myslelo především politicky, a tak raději nechalo ještě v době války postupně zlikvidovat řadu vysokých rumunských velitelů.

3. března 1945 byl generál Gheorge Avramescu jmenován králem ministrem války. Ještě téhož dne ho sovětská rozvědka SMĚRŠ zatkla přímo na jednání v hlavním stanu maršála Malinovského. Za pár měsíců zemřel v sibiřském lágru.

Jeho nástupce, generál Nicolae Däscälescu, byl zatčen v červnu 1946 a obviněn z válečných zločinů. Ty se naštěstí nepodařilo prokázat, a tak byl v roce 1951 zatčen za „zemědělské sabotáže“. Propuštěn byl až v roce 1955.

Vše na přání sovětského velení

Ostatně podobným způsobem decimovalo sovětské velení československou vojenskou jednotku a její z Londýna vyslané velitele v nesmyslném útoku proti opevněným pásmům na Dukle.

Úslužný Edvard Beneš pak na přání sovětské strany dokonce rozpustil londýnské ministerstvo obrany a vedení armády předal komunisty prolezlému Svobodovu armádnímu sboru, který měl od konce roku 1944 v každé jednotce sovětské vojenské poradce a agenturu sovětské vojenské rozvědky.

Mezi veliteli 4. brigády „svobodovců“, zformované v lednu 1945 na osvobozené části Slovenska z vojáků a důstojníků fašistického Slovenského štátu, nebyl snad jediný bez vyznamenání za chrabrost v bojích na východní frontě – proti Rudé armádě.

Řada z nich dostala i německý Železný kříž. Někteří z nich se bezprostředně po skončení války „vyznamenali“ i v masakrech německého civilního obyvatelstva.

A proč si nepřiznat, že pražské květnové povstání zachránily jednotky antikomunistické Ruské osvobozenecké armády pod velením generálmajora Buňačenka, spolupracující celou válku s německou armádou?

Nebylo jim to nic platné. Jim generál Patton pomoci nesměl. Prakticky všichni její příslušníci skončili v rukou NKVD a zemřeli buď na popravišti, anebo ve stalinských lágrech. Díky nim a domácímu odboji dokázalo ozbrojené povstání osvobodit Prahu po kapitulaci Německa už osmého května ještě před příchodem sovětské armády. A to bylo v očích stalinských plánovačů poválečného světového pořádku nepřípustné.

Velmi se to hodilo i prezidentu Edvardu Benešovi, který po celou dobu války sliboval z Londýna domácímu odboji rovnocenný podíl na poválečném politickém uspořádání.

Teď, s výmluvou na sovětské odmítání jakéhokoliv kontaktu s představiteli domácí fronty, s nimi okamžitě přestal jednat. A to ještě dopadli dobře.

O představitelích ozbrojeného sudetoněmeckého, převážně sociálně-demokratického a komunistického odboje, neztratil nikdy ani slovo. Do konce roku 1946 byli naopak všichni tito českoslovenští vlastenci hovořící německy, až na malé výjimky, „odsunuti“ ze země.

Naší generaci, která se narodila až po válce, ale i těm následujícím, pak zastrašení učitelé a rodiče na léta vyprali mozky pohádkami o jediné hrdinné sovětské armádě-osvoboditelce, která nám všem na pancířích tanků přivezla svobodu.

Trvalo desetiletí, než jsme začali chápat, že se na osvobození od vlády nacistického režimu podílely i statisíce dalších, a leckdy i nečernobílých „bojovníků za naši svobodu“. A že sovětská armáda, přes všechno svoje úctyhodné hrdinství a oběti, pak na místo nacismu nastolila hegemonii a diktaturu stalinského režimu.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)