Volební kampaň SPD 2021. Foto: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

Jan Urban: Švejk by zajásal. Hlavní tváře domácího šovinismu jsou Babiš a Okamura

Napsal/a Jan Urban 9. června 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

Národní obrození a národní stát jsou dodnes nedotknutelnými ikonami středoevropského politického zvyku. Sebeizolace – a nic jiného syndrom národní nedotknutelnosti není – je přitom u jednotlivce ve všech případech příznakem psychického onemocnění.

Ve snění a usilování o samostatnou státnost byla moc nadřazena nad všechny ostatní hodnoty. Vláda práva, důvěryhodnost institucí a justice, stabilita majetkových vztahů – na to všechno svaté vytržení jazykových obrozenců a jejich politických dědiců zapomnělo. Stokrát opakovaná lež se stala národním mýtem. Jsme tím, čemu věříme.

Země, kde nevyrostla vize

Diskuze o smyslu a unikátnosti střední Evropy z osmdesátých let dvacátého století, vyprovokovaná slavným textem exulanta Milana Kundery „Ukradená Evropa“, se přes svoji intelektuální bohatost a důležitost míjela s historií.

Jako kdyby měl popis řeky vysvětlit jeden dramatický obrázek proudu někde uprostřed její délky. Krása a rizika takového místa neřeknou nic o pramenech, toku řeky v jiných místech a nemohou dohlédnout ani její ústí. Traumata světových válek, komunismu a sovětské expanze na Západ zastínila v té diskuzi vše ostatní.

Reakce na Kunderu pak podivně logicky, ale bez ohledu na historii a základní ideje moderní demokracie, přikládaly příliš velkou váhu kultuře – ne však kulturnosti a politické nepřipravenosti středoevropských národních společenství.

Střední Evropa je podrobena zkoušce, která ve svých důsledcích bude trvat mnoho let. Obrozenecké instinkty a lži v ní budou už jenom na obtíž.

Z bolestínského pocitu ztráty imaginárního „zlatého věku“ střední Evropy nemohla vyrůst a nevyrostla ani jedna vize. A z bohaté intelektuální diskuze tak po roce 1989 nezbylo prakticky nic, co by bylo použitelné pro budoucnost.

Je načase přiznat, že „ukradenou střední Evropu“ nezcizila sovětská expanze, či snad metamýty fašismu a komunismu, ale dávno před nimi sami Středoevropané, kteří ještě v průběhu devatenáctého století dali před demokracií a vládou pravidel stejných pro všechny přednost úzkému jazykovému národovectví.

Přes rozdílnost podmínek vyústila omezenost jednotlivých středoevropských „národních obrození“ do prakticky jednotného modelu a způsobu uvažování. Etnicita je v něm vždy nadřazena kvalitě podle tvrzení, že „naše“ je vždy lepší než jakékoliv „jejich“.

Nutným důsledkem bylo omezování komunikace a odmítání společných pravidel ve stylu „stejně nám nerozumějí a nemají nám co říct“. Občanskost byla podřízena „národní otázce“. Občanství v takovém světě nakonec nesmí klást žádné otázky a může jen pochodovat v průvodu.

Národně obrozenecké vidění světa nevyhnutelně vedlo k potřebě dalších falešných mýtů – potřebě nepřítele a pocitu obklíčení. Kolektivistické prožívání světa navíc zásadním způsobem omezilo důraz na morální zodpovědnost jednotlivce.

Každá nepoctivost, lež či falzum, vznikaly přece už v „národním obrození“ pro dobrou věc a jejich pachatelé jsou proto dodnes většinou nekritického „národa“ vynášeni do nebes.

Pachatelé pro dobrou věc

Následovat národ a vůdce je vždy mnohem snadnější, než přemýšlet o vlastní zodpovědnosti. Střední Evropa tak už dávno před nástupem metamýtů fašismu a komunismu ztratila schopnost tvořit pozitivní národní mýty a tím i možnost hledání regionální spolupráce, identity a řešení.

Smysl dvacátého století přes grandióznost technického a materiálního pokroku diktovaly světové války, holocaust a sovětská okupace střední Evropy. Národní státy se pro izolované a etnicky vyčištěné Středoevropany staly jediným myslitelným rámcem existence. Přesto – stejně jako o dvě století dříve – byla střední Evropa od padesátých let konfrontována s novými idejemi, přicházejícími ze Západu.

Nejprve to byl překvapivý úspěch Marshallova plánu, který jako první naznačil výhody nadnárodních řešení v poválečné obnově a hospodářství vůbec. Následující vznik nejprve bezpečnostní a později stále intenzívnější ekonomické a politické spolupráce a integrace Evropských společenství a Severoatlantické aliance prokázal, že je možné odpoutat se od absolutismu pojetí suverenity národního státu a odpoutat se od omylů devatenáctého století.

A koncept univerzálních lidských práv postavil nakonec i ve střední Evropě, alespoň mezi disidenty, konečně jednotlivého občana nad národ a stát.

Pád komunistického impéria v roce 1989 vystavil střední Evropu nové zkoušce. Přestože v unikátní dějinné situaci bez vnějších tlaků a ohrožení mohly národní státy konat zcela svobodně, všechny skončily stejně.

Přes počáteční řečnický důraz na prosazování a obranu lidských práv, která se jako heslo tak osvědčila v tlaku na odcházející komunistické režimy, politika ve střední Evropě skončila u narodnických hesel devatenáctého století.

Nadřazenost držitelů politické moci nad pravidly a okupování domněle nezávislých institucí každou momentálně vládnoucí garniturou, jsou zatím jen těžko překonatelným instinktem. Každá nepoctivost, lež či falzum, vznikaly přece už v „národním obrození“ pro dobrou věc a jejich pachatelé jsou proto dodnes většinou nekritického „národa“ vynášeni do nebes.

Václav Klaus nebo Miloš Zeman jsou v tomto ohledu v českém kontextu přímými dědici Václava Hanky, Edvarda Beneše či Ludvíka Svobody.

Střední Evropa v další zkoušce

Morální zodpovědnost jednotlivce a starost o mravní stav společnosti ani náhodou nepatří mezi úspěšná voličská témata údajně postmoderní a postinformační společnosti. Lži a manipulace, převlečené za marketing, jsou úspěšnější.

A tak střední Evropa vstoupila do jednadvacátého století svobodná, bohatá, napojená na západoevropské bezpečnostní a integrační mechanizmy, ale stále stejně neschopná tvořit pozitivní národní mýtus.

Nacionalistická obrana privilegií vládnoucích před „zasahováním Bruselu“ se stala v Maďarsku a Polsku načas sice laciným, ale dominantním, a v české a slovenské politice vždy přítomným silným tématem. A je plně v tradici české politické frašky, že hlavními představiteli domácího šovinismu a „obrany českých národních zájmů“ jsou Slovák Andrej Babiš a poloviční Japonec Tomio Okamura. Jaroslav Hašek by byl nadšen….

Ruská agrese proti Ukrajině je zásadním dějinným zvratem – a pro střední Evropu představuje novou šanci. Každý ruský diktátor vnímal Západ jako nepřítele a konflikt s kýmkoliv jako válku na život a na smrt, ve které početní převaha a brutalita musí nakonec zvítězit. Bez změny režimu v Moskvě válka proti Západu neskončí. Střední Evropa je podrobena zkoušce, která ve svých důsledcích bude trvat mnoho let. Obrozenecké instinkty a lži v ní budou už jenom na obtíž.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)