Volební kampaň SPD 2021. Foto: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

Jan Urban: Švejk by zajásal. Hlavní tváře domácího šovinismu jsou Babiš a Okamura

Napsal/a Jan Urban 9. června 2022
FacebookXPocketE-mail

Národní obrození a národní stát jsou dodnes nedotknutelnými ikonami středoevropského politického zvyku. Sebeizolace – a nic jiného syndrom národní nedotknutelnosti není – je přitom u jednotlivce ve všech případech příznakem psychického onemocnění.

Ve snění a usilování o samostatnou státnost byla moc nadřazena nad všechny ostatní hodnoty. Vláda práva, důvěryhodnost institucí a justice, stabilita majetkových vztahů – na to všechno svaté vytržení jazykových obrozenců a jejich politických dědiců zapomnělo. Stokrát opakovaná lež se stala národním mýtem. Jsme tím, čemu věříme.

Země, kde nevyrostla vize

Diskuze o smyslu a unikátnosti střední Evropy z osmdesátých let dvacátého století, vyprovokovaná slavným textem exulanta Milana Kundery „Ukradená Evropa“, se přes svoji intelektuální bohatost a důležitost míjela s historií.

Jako kdyby měl popis řeky vysvětlit jeden dramatický obrázek proudu někde uprostřed její délky. Krása a rizika takového místa neřeknou nic o pramenech, toku řeky v jiných místech a nemohou dohlédnout ani její ústí. Traumata světových válek, komunismu a sovětské expanze na Západ zastínila v té diskuzi vše ostatní.

Reakce na Kunderu pak podivně logicky, ale bez ohledu na historii a základní ideje moderní demokracie, přikládaly příliš velkou váhu kultuře – ne však kulturnosti a politické nepřipravenosti středoevropských národních společenství.

Střední Evropa je podrobena zkoušce, která ve svých důsledcích bude trvat mnoho let. Obrozenecké instinkty a lži v ní budou už jenom na obtíž.

Z bolestínského pocitu ztráty imaginárního „zlatého věku“ střední Evropy nemohla vyrůst a nevyrostla ani jedna vize. A z bohaté intelektuální diskuze tak po roce 1989 nezbylo prakticky nic, co by bylo použitelné pro budoucnost.

Je načase přiznat, že „ukradenou střední Evropu“ nezcizila sovětská expanze, či snad metamýty fašismu a komunismu, ale dávno před nimi sami Středoevropané, kteří ještě v průběhu devatenáctého století dali před demokracií a vládou pravidel stejných pro všechny přednost úzkému jazykovému národovectví.

Přes rozdílnost podmínek vyústila omezenost jednotlivých středoevropských „národních obrození“ do prakticky jednotného modelu a způsobu uvažování. Etnicita je v něm vždy nadřazena kvalitě podle tvrzení, že „naše“ je vždy lepší než jakékoliv „jejich“.

Nutným důsledkem bylo omezování komunikace a odmítání společných pravidel ve stylu „stejně nám nerozumějí a nemají nám co říct“. Občanskost byla podřízena „národní otázce“. Občanství v takovém světě nakonec nesmí klást žádné otázky a může jen pochodovat v průvodu.

Národně obrozenecké vidění světa nevyhnutelně vedlo k potřebě dalších falešných mýtů – potřebě nepřítele a pocitu obklíčení. Kolektivistické prožívání světa navíc zásadním způsobem omezilo důraz na morální zodpovědnost jednotlivce.

Každá nepoctivost, lež či falzum, vznikaly přece už v „národním obrození“ pro dobrou věc a jejich pachatelé jsou proto dodnes většinou nekritického „národa“ vynášeni do nebes.

Pachatelé pro dobrou věc

Následovat národ a vůdce je vždy mnohem snadnější, než přemýšlet o vlastní zodpovědnosti. Střední Evropa tak už dávno před nástupem metamýtů fašismu a komunismu ztratila schopnost tvořit pozitivní národní mýty a tím i možnost hledání regionální spolupráce, identity a řešení.

Smysl dvacátého století přes grandióznost technického a materiálního pokroku diktovaly světové války, holocaust a sovětská okupace střední Evropy. Národní státy se pro izolované a etnicky vyčištěné Středoevropany staly jediným myslitelným rámcem existence. Přesto – stejně jako o dvě století dříve – byla střední Evropa od padesátých let konfrontována s novými idejemi, přicházejícími ze Západu.

Nejprve to byl překvapivý úspěch Marshallova plánu, který jako první naznačil výhody nadnárodních řešení v poválečné obnově a hospodářství vůbec. Následující vznik nejprve bezpečnostní a později stále intenzívnější ekonomické a politické spolupráce a integrace Evropských společenství a Severoatlantické aliance prokázal, že je možné odpoutat se od absolutismu pojetí suverenity národního státu a odpoutat se od omylů devatenáctého století.

A koncept univerzálních lidských práv postavil nakonec i ve střední Evropě, alespoň mezi disidenty, konečně jednotlivého občana nad národ a stát.

Pád komunistického impéria v roce 1989 vystavil střední Evropu nové zkoušce. Přestože v unikátní dějinné situaci bez vnějších tlaků a ohrožení mohly národní státy konat zcela svobodně, všechny skončily stejně.

Přes počáteční řečnický důraz na prosazování a obranu lidských práv, která se jako heslo tak osvědčila v tlaku na odcházející komunistické režimy, politika ve střední Evropě skončila u narodnických hesel devatenáctého století.

Nadřazenost držitelů politické moci nad pravidly a okupování domněle nezávislých institucí každou momentálně vládnoucí garniturou, jsou zatím jen těžko překonatelným instinktem. Každá nepoctivost, lež či falzum, vznikaly přece už v „národním obrození“ pro dobrou věc a jejich pachatelé jsou proto dodnes většinou nekritického „národa“ vynášeni do nebes.

Václav Klaus nebo Miloš Zeman jsou v tomto ohledu v českém kontextu přímými dědici Václava Hanky, Edvarda Beneše či Ludvíka Svobody.

Střední Evropa v další zkoušce

Morální zodpovědnost jednotlivce a starost o mravní stav společnosti ani náhodou nepatří mezi úspěšná voličská témata údajně postmoderní a postinformační společnosti. Lži a manipulace, převlečené za marketing, jsou úspěšnější.

A tak střední Evropa vstoupila do jednadvacátého století svobodná, bohatá, napojená na západoevropské bezpečnostní a integrační mechanizmy, ale stále stejně neschopná tvořit pozitivní národní mýtus.

Nacionalistická obrana privilegií vládnoucích před „zasahováním Bruselu“ se stala v Maďarsku a Polsku načas sice laciným, ale dominantním, a v české a slovenské politice vždy přítomným silným tématem. A je plně v tradici české politické frašky, že hlavními představiteli domácího šovinismu a „obrany českých národních zájmů“ jsou Slovák Andrej Babiš a poloviční Japonec Tomio Okamura. Jaroslav Hašek by byl nadšen….

Ruská agrese proti Ukrajině je zásadním dějinným zvratem – a pro střední Evropu představuje novou šanci. Každý ruský diktátor vnímal Západ jako nepřítele a konflikt s kýmkoliv jako válku na život a na smrt, ve které početní převaha a brutalita musí nakonec zvítězit. Bez změny režimu v Moskvě válka proti Západu neskončí. Střední Evropa je podrobena zkoušce, která ve svých důsledcích bude trvat mnoho let. Obrozenecké instinkty a lži v ní budou už jenom na obtíž.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)