Jan Urban: Soumrak a naděje střední Evropy
Někdy před třiceti lety se střední Evropa dala popsat ještě dost jednoduše. Byl to prostor mezi Ruskem a Německem, kam se po druhé světové válce vnutili Rusové, i když tam nikdy nepatřili, a ve kterém naopak už nebyli Němci, kteří tam patřili od začátku.
Všechno ostatní – a s tím i smysl a duch regionu – bylo zahaleno mlhou světových válek, diktatur a okupace. Pak se naráz zhroutila celá sovětská koloniální říše. Střední Evropa dostala šanci být sama sebou. Všechno do sebe zdánlivě zapadalo a svět mnohým připadal jako automat na pokrok.
Prostor mezi Německem a Ruskem
Byla to fikce, protože střední Evropa v té chvíli už dávno neexistovala. Smysl střední Evropy totiž nebyl – nikdy v historii a ani na okamžik – v primitivním součtu statických národních programů.
Byl naopak v hledání společného nadprůměru, nebo přesněji v hledání toho dynamického nad-národního, propojujícího exkluzivitu národních kultur s efektivitou sdílené rakousko-uherské státnosti, hospodářského systému, soustavy kvalitního vzdělání i byrokratického řízení.
To byla ona nová, vskutku civilizační kvalita, ozvláštňující a odůvodňující sám smysl existence mezi dvěma etnicky sebedefinovanými mocnostmi, Německem a Ruskem.
Unikátní zkušenost symbiózy řady parazitických nacionalismů v rámci Rakouska-Uherska vznikala zvýhodňováním a nadřazeností vzdělané vrstvy komunikátorů, osobností kultury, vědy, politiky, podnikání, vojenství i správy, dennodenně překračujících jazykové bariéry a nalézajících přidané hodnoty v rozšiřování toho „bezpečně společného“.
Nic z toho pravoslavným carstvím spoutané Rusko nikdy nemělo, nepotřebovalo a nechtělo. Na snahy po byť i jen kulturní emancipaci neruských národností znalo pouze jedinou odpověď – vojenskou okupaci, deportace a popravy.
Podobně i nově sjednocené vojensko-industriální Německo, které teprve hledalo vlastní pozitivní identitu opožděné velmoci, nadetnické symbióze v Rakousku-Uhersku nikdy neporozumělo, oslněno vlastní nedospělou výjimečností. K jinému než šovinistickému vnímání okolí se dostávalo pouze zprostředkovaně a výhradně díky málokdy přiznanému intelektuálnímu vlivu Vídně.
Odvržení konstituční monarchie
Střední Evropa byla historicky důležitá a průkopnická právě hledáním řešení v problematickém soužití probuzených, převážně slovanských jazykových etnik a kultur, s regionálními starousedlými Němci, Rakušany a Židy. Nebyla však sama o sobě schopná rozeznat důležitost, pochopit a vědomě nadřazovat význam vzdělaných, komunity prolínajících komunikátorů všech národností a jazyků.
Nikdy tak nemohla dospět k přijetí kvality principu moderního aktivního státotvorného občanství nad omezující a výhradně jazykovou definici národa. Nikdy nepochopila, že stabilita institucí nadnárodní monarchie byla nejotevřenější cestou k rozkvětu všech.
Odvržení cesty ke konstituční monarchii, která by byla schopná liberalizovat, demokratizovat a udržovat sounáležitost rakousko-uherské monarchie, otevřelo stavidla hrůzám mnoha následujících desetiletí. Zastavila se tím však i modernizace jednotlivých „národních“ společenství.
Už Jiří Gruša, jeden z největších českých politických talentů a literárních osobností dvacátého století, komentoval tuto bolestnou časovou smyčku srovnáním s Evropskou unií dneška. V současnosti se proces evropské integrace, podle něj, pouze snaží vytvořit něco, co ve střední Evropě před sto lety zcela běžně existovalo a fungovalo. Společná politika, ekonomika, železnice, zákony, měna, vztahy se zahraničím.
To všechno už tady přece jednou bylo. A stejně jsme to pomohli zničit…
Formování jazykových národů
Ve střední Evropě devatenáctého století vytvořila potřeba náhlé společenské modernizace, vyvolaná průmyslovou revolucí, logicky šokovou potřebu nových kolektivních identit, způsobů komunikace a praktik rozvoje společenství.
Pod vlivem početně zanedbatelných, romantismu oddaných kulturních elit však namísto důrazu na demokratizaci a pozitivní programy rozvoje společenství rovných vznikaly patetické nacionalismy jako sebeomezující kulturní, ekonomické a nakonec i politické, čistě negativní společenské mobilizace.
Formování v regionu nikdy předtím neexistujících jazykových národů přineslo jenom zhoršení kvality života pro všechny. Ke své škodě nikde ve střední Evropě tyto po příliš dlouhou dobu ne-politické elity nepochopily demokracii jako nástroj souvztažnosti občanských práv a povinností, ale jako potvrzení nároku na kmenovou očistu a nadřazenost vlastního jazyka.
Negativní nacionalismy početně menších středoevropských národů tak vyrostly na základním principu „být proti někomu“. Pozitivní národní identita formulující sama sebe jako „být pro něco“ se ve střední Evropě devatenáctého století neobjevila.
Jednotlivé národní programy jenom do detailu kopírovaly chyby svých větších sousedů, aby nakonec jako v zrcadle opakovaly šovinistické argumenty německé či ruské. Jen o něco později pak podobně slepě reagovaly na totalitní ideologie dvacátého století.
Nové etnické elity nepřejímaly to nejlepší z evropské, německé a ruské kultury, ale naopak to nejhorší. A nakonec po porážce německého nacionálního socialismu ve velkém propadly vlastním národním socialismům pod diktátem stalinistického Sovětského svazu.
Český etnofašismus, nazývaný dokonce oficiálně stejně jako německý fašismus „národním socialismem“, pracoval na zničení demokracie v Československu ještě před skončením druhé světové války a dobrovolně otevřel cestu komunistické diktatuře.
Ochota nahradit všem pomáhající kvalitu a výhodnost nad-etnické komunikace omezeným dosahem výlučnosti „národního“ bez ohledu na jeho kvalitu si tak zcela logicky a bezprostředně vynutila brutalitu a nekompetentnost totalitních primitivismů.
Svoboda čistek
Konec první světové války rozbil politickou jednoduchost i jednotu území Rakouska-Uherska. Region ovládl pocit konce dějin a nových začátků popírajících vývoj předchozích stovek let. Pro po dlouhé době obnovené Polsko a nově vzniklé Československo to byla chvíle bezuzdného pocitu vítězství a naplnění „spravedlivých dějin“.
Pro poražené Rakousko, milionové německé menšiny v nových státech a především pro ponížené Maďarsko, které přišlo o více než sedmdesát procent svého předválečného území, chvíle šoku a zranění z pociťované nespravedlnosti, které přetrvá další století.
Etnizace vztahů ve střední Evropě nevyhnutelně předznamenala jejich přerušení a vyhrocení. Pokud první světová válka skončila vítězstvím odstředivosti pod jménem národního sebeurčení, logicky musely přijít další nesmyslné „dočišťovací“ ozbrojené konflikty mezi tisíciletými sousedy.
Nové státy, Polsko, Československo i Maďarsko, si ozbrojenými střety vymezovaly hranice, Československo vojensky potlačilo svoje vlastní národnostní menšiny. Druhá světová válka jenom prohloubila etnizační chaos až příliš snadnou očistou regionu od Židů, vyprovokovanou hitlerovským nacismem a následovanou po konci války vyhnáním a pak odsunem prakticky všech středoevropských Němců.
V bezradnosti nad ztrátou historické identity bylo přijetí mesianistických poselství fašismu a komunismu pro nové etnonárody trapnou, ale logickou negativní volbou. Povznesení etnicky definované lůzy pak jejím politickým programem. A když už v rámci národní očisty nebylo koho vylučovat, začala lůza hledat vnitřního nepřítele – a ničit i vlastní etnikum.
Modernizace a demokratizace měly přitom ve střední Evropě, která se vyhnula destruktivním koloniálním projektům velmocí konce devatenáctého století, obrovský vzdělanostní, kulturní a mírový potenciál. Na všech stranách však zvítězilo pozvednutí lůzy k pocitu všemocnosti a víra v ještě jeden „nový začátek dějin“, přinášená vševysvětlující pseudovědou, přeměněnou nakonec na radikální chiliastické zabijáctví.
Střední Evropa, oslabená na začátku do nepřítele zahleděným narodnictvím, neschopným postavit pozitivní hodnotový program spolupracujících národních snah, nemohla přežít střet s totalitními ideologiemi a režimy. Nepřežila, protože se sama, programově a sobecky zbavila všech svých unikátních předností, kvalit a komunikace, vyrůstajících z mnohosti nabízených alternativ.
Otevřeně nepravdivé zneužití kategorie etnicky definovaného a zbožštěného „lidu“, kterému bylo v rozporu s celou evropskou judeo-křesťanskou tradicí odpuštěno, že se nevztahoval k žádným jiným hodnotám mimo jazyka, ale bude národní rámce a politiky střední Evropy pronásledovat ještě v jednadvacátém století.
Stesk beze smyslu
Literárně zajímavá diskuze o střední Evropě z šedesátých let dvacátého století, známá nejvíce z výměny mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem, byla skoro o dvacet let později obohacena podobnou diskuzí v New York Review of Books, kterou vyprovokovala další Kunderova esej The Tragedy of Central Europe.
Obě diskuze trpěly nedostatečným odstupem od komunistické a sovětské okupace regionu, stejně jako nedostatečnou osobní distancí některých autorů (včetně Kundery), kteří v poblouznění a nevzdělanosti, stejně jako milióny jiných, třeba jen načas propadli destruktivnímu snu o demokratickém charakteru a mesiášském poslání diktatury.
Střední Evropa, v té době už dávno ztracená, pro takové autory představovala vágní naději, omluvný mýtus zlatého věku a jeho údajné kulturnosti, ke kterému je prý možné – a nutné – se vrátit. Bylo to jenom nereálné snění a lamentování ztracené generace, které ji nemohlo přivést ani k vyjádření potřeby jakéhokoliv společného pozitivního programu.
Nepochopení smyslu a opomíjení historického významu nadnárodní mnohaoborové komunikace navíc přivedlo tento generační pocit do slepé ulice zbožštění jednotlivých národních kultur, údajných nositelů tolerance a identity.
Ve skutečnosti, stejně jako v devatenáctém století, kdy narodnici pouze negativním vymezováním reagovali na nástup velkoněmectví a pokusy o jeho kopírování v Rakousku, definovali jejich pravnuci po sto letech svoje snažení opět jenom v negaci – tentokrát sovětského imperiálního roztahování.
Nikdy však nevznikl žádný program, nebo alespoň náznak programu regionální obnovy či obrany nějaké jeho společné nekomunistické identity. Etnické identity, posílené syndromem oběti fašismu a komunismu, už byly příliš silné. Staletí budované monarchie se možná daly reformovat a demokratizovat na pozitivním hodnotovém programu. Fašismus a komunismus se už ze své podstaty reformovat nedaly.
Nová šance po roce 1989
Revoluce roku 1989 prý měly osvobodit dočasně potlačený civilizační model střední Evropy, obohacený údajně o unikátní zkušenost přežití totalitní sebedestrukce. Jenomže žádný takový potenciál nikdy neexistoval.
Do prostoru neznámé odpovědnosti svobody vešlo jenom několik mezitím etnicky homogenizovaných národních států se zcela změněnou etnickou a sociální skladbou obyvatelstva, zhlouplého desítkami let izolace, předstírání a strachu. Bez identity a bez pochopené a zpracované historie.
Jediným obsahem národního sebepoznání, které si osvobozené národy střední Evropy přinesly do svobody, byl výčet traumat zaviněných někým cizím. Ukázalo se, že region zřejmě nenávratně ztratil to nejdůležitější – mnohovrstevnatou společenskou kulturnost bez ohledu na jazyk a nevyhnutelnou potřebu komunikovat.
Společný prožitek nacistické a komunistické okupace tyto základní předpoklady jednoty v různosti nemohl ničím nahradit. Nové proto nemohlo být návratem, protože nebylo kam se vrátit.
V roce 1989 se k moci – načas a částečně – dostaly i skupiny bývalých disidentů. Mnozí z nich zkoušení a otevření světu přinášeli do vznikající politiky nově svobodných zemí étos hodnoty jednotlivce a jeho nedělitelných lidských práv.
Málokoho napadlo, že to byl pouze výrazně menšinový postoj a že to ve většině případů bylo vůbec poprvé v dějinách tohoto regionu, kdy se, alespoň na čas, takový postoj objevil. Pro většinu z této na okamžik důležité menšiny disidentů nebyla slepota nacionalismu ani východiskem, ani cílem.
Demokratické Německo se sjednocovalo. Evropská integrace se stala přirozeným cílem i pro nově nezávislé země. Jejich pozdější vstup do Evropské unie a do Severoatlantické aliance se tak pro celý region stal symbolem historického posunu k onomu pověstnému „návratu do Evropy“.
Toto obrácení se k Západu však fungovalo jen do chvíle, kdy Evropská unie posílala stovky milionů euro na rozvojové a regionální programy – a nic za to nechtěla. Ve chvíli, kdy se mělo začít jednat o celoevropských řešeních mezinárodních krizí, střední Evropa okamžitě zareagovala hlasem devatenáctého století.
Dostihy v napodobování
Parlamentní demokracie Středoevropanům počátkem devadesátých let ještě připadala jako jediný možný existující způsob organizace svobodné společnosti. Nové elity se domnívaly, že postačí opisovat úspěšné politické a ekonomické recepty Západu – nyní jen v rámci výhradně etnicky definovaných států.
V tu chvíli se mohlo zdát, že pouhé převzetí moci od poražených komunistů automaticky zajistí, že na všechno ostatní bude dost času. Skutečnost představovala spíše dostihy v napodobování a formálnosti bez obsahu.
První, co se prosadilo v politických i ekonomických systémech postkomunistických zemí střední Evropy, bylo tradiční ideologické nálepkování, polarizace vztahů ve společnosti a všeobjímající korupce. Právní stát – tedy vláda práva neodvislá od moci výkonné i zákonodárné – byl stejně jako za komunismu plně podřízen potřebám „politiky“.
A stranická „politika“ se stala jenom kolbištěm pro navzájem spolupracující korupční souručenství, navazující na generace cynických posluhovačů jakékoliv totalitní nadvlády. Komunisté jenom vyměnili moc za beztrestnost a ovládnutí lukrativních částí ekonomiky i médií.
Nová ekonomická moc tak jenom legitimizovala jejich původní politické a mocenské postavení izolované skupiny bez vazeb na společnost. Nepřinášeli žádné spojující myšlenky a pozitivní hodnoty, pouze doplnili obraz vulgárního utilitarismu a egoismu. Otrokáři pohrdající otroky, kteří se v nových podmínkách formálně stali svobodnými občany.
Nikomu z politiků první generace postkomunistické střední Evropy nedošlo, že v nové situaci nestačí jen opisovat a přizpůsobovat se Západu. Nedokázali navést společnost ke hledání spravedlnosti – neboť předefinování a potvrzení hodnot spravedlnosti představují vlastní smysl a legitimizaci každé revoluce.
Právě tím začíná budování pozitivní identity „pro něco“. Namísto toho se přinášely jenom nové konstrukce starého a zavádějícího narativu o vlastní nevinnosti etnické oběti. Totalitní primitivnost a černobílé vidění světa, Jiřím Grušou popsané jako „heimatfilm“, s jeho legendární obskurností a kýčem tak dostaly nový život.
Nehledání nového a vlastního programu samo o sobě znamenalo, že se v okamžiku první „krize“ společnost nutně musela vrátit ke starým etno-centrickým argumentům. Bez sebevědomí a snahy být rovní mezi rovnými znovu posílily staré stereotypy a defenzívní strategie etnických „politik“.
Současnost
Krize postmoderní demokracie je viditelná na celém světě. Ale to, co se odehrálo ve střední Evropě, je ještě smutnější.
Stačilo, aby jedna jediná generace prožila v postkomunistické existenci plnou a demokratickými volbami potvrzovanou samostatnost etnických novostátů, aby se v nerušené svobodě naplno ukázala hloubka poškození všech společenství, která prošla zničující mlýnicí totalitních systémů, vyvražďování, masového vymývání mozků a přizpůsobování se ne-smyslu.
Jejich současní vrcholní představitelé jako Viktor Orbán, Jaroslav Kaczynski, Robert Fico nebo Miloš Zeman vědomě a programově vystupují proti čemukoliv, co by nezdůrazňovalo národní exkluzivitu a „zvláštní práva“ svého jazykově definovaného etnika. A to je stejně vzdálené od modernizačního principu nedělitelnosti lidských a občanských práv jako jednadvacáté století od století devatenáctého. Je to stejně nevzdělané jako primitivní a sebevražedné…
Instinktivní disidentské trvání na visegrádské spolupráci z počátku devadesátých let nikdy nenašlo hodnotový obsah. Nemohlo, protože chyběli jeho nositelé a komunikátoři. Protože bylo zničeno a nebylo znovu vystavěno ono „bezpečně společné“.
Dnešní středoevropské státy spojuje jen slabost nezvládnutých a zpolitizovaných etnicky pojatých dějin, národní identita definovaná úzkostí a potřebou nepřítele. Přesto buďme vděčni za jakýkoliv mechanismus domluvy – tedy i za Visegrad. A to i přesto, že vedle otevřeně protiruského polského postoje v něm klidně fungují nedůvěryhodně lavírující Slovensko a Česko, a vedle nich i Rusku otevřeně podlézající orbánovské Maďarsko.
Střední Evropa ještě nenašla pozitivní program. V současnosti ho dokonce ani nehledá. Je to zvláštní situace. Nikdy v historii se tato oblast neměla lépe. Nikdy v historii neměla lepší šanci pozitivní program hledat a stavět – v rámci jakkoliv nedokonalé Evropské unie, do níž byla pozvána. Středoevropské společnosti a národy už těžko někdy dostanou lepší možnost naučit se být a žít „pro něco“ – a ne „proti někomu“.
Ve jménu demokracie jsme kdysi odmítli demokratizovat společné soustátí, které se snadno mohlo stát, jakkoliv formální a symbolickou, ale odzkoušeně a úspěšně fungující nadnárodní konstituční monarchií.
O sto let později, opět ve jménu demokracie, znovu odmítáme spolupracovat a hledat nadnárodní neetnická řešení. Ve jménu stejné slepé etnicity a mesianistických příslibů věčných říší jen pro vyvolené proběhly v regionu mezitím dvě světové války, holocaust, etnické a sociální čistky.
Stále však platí, že střední Evropa bez vlastního obsahu je jenom prázdný prostor mezi Německem a Ruskem. Stále platí, že negativní tribálnost nikdy takovým obsahem nemůže být. Stejně tak – a právě proto – platí, že vedle nedělitelného souběhu evropské integrace a jejího atlantického zakotvení neexistuje pro střední Evropu žádný „plán B“.
Věnováno RNDr. Radimu Špačkovi
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Investor Brůna: Levné a pohodlné bydlení? Hledejte oblasti, které ožijí za deset let
Investor Brůna: Kdo je vlastně bohatý? Na pěkný důchod už miliony nestačí
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
27 komentářů
Precizní a vyargumentovaný vhled. Díky za něj.
Nicméně delší výtka této větě: „Ve chvíli, kdy se mělo začít jednat o celoevropských řešeních mezinárodních krizí, střední Evropa okamžitě zareagovala hlasem devatenáctého století.“
Krizi spustila A. Merkel porušením schengenských pravidel hry. Ukázala tak, že Německo stále vnímá svoji roli jako vůdčí a nikoliv dialogickou, a že bude konat jednostranně, když to uzná za vhodné. V takovém formátu „diskuse“, který ze všeho nejvíce připomíná německý šovinismus (rovněž hlas 19. století, jehož květ vykvetl do plné míry v první polovině století 20.), se nelze divit, že podvědomá reakce středoevropských politiků byla jaká byla.
Viděli jasně: společně dohodnutá pravidla německá kancléřka nechce dodržovat. Nikým nevolení Panevropané-kalergisté si z ní udělali loutku pro své vlastní politické vize, aniž by protestovala. Z toho vychází, že jisté skupiny v rámci EU a Německa pojímají ušlechtilou myšlenku na společný hospodářsko-politický prostor jako rukojmí svých jiných politických cílů: Destrukci národních států a vytvoření evropského superstátu, kdy ke katalyzaci tohoto procesu je zneužíváno lidí z Blízkého východu a Afriky postižených válkou či jinými problémy, které je nutí migrovat.
Pro politický program destrukce národních států a s tím spojenou Willkommenskultur však nikdo nebyl zvolen, a jde tak o zneužití demokracie pro utopické vize několika politických lobbystů z Kalergiho institutu a Panevropského hnutí, s vazbami na CDU a Vatikán, neboť jde o novou katolickou mocenskou politiku, spojenou s monarchistickými kruhy, snažícími se vrátit v nějaké míře stav v Evropě, který byl před 1. světovou válkou. Tedy obnovit monarchie, vrátit šlechtickým a panovnickým domům dědičnou moc, rekatolizovat obyvatelstvo, vrátit se k sepětí trůnu a oltáře. Ostatně laureátem ceny Karla Velikého, kterou stoupenec tohoto směru, město Cáchy (zimní sídlo Karla Velikého a místo korunovace 30 německých králů), také uděluje, je pro rok 2016 papež František. Jde o obnovu latinského císařství v teritoriu celé Evropy, návrat nikým nevolených jedinců na výsluní moci.
A z uprchlíků se stal jeden z nástrojů, jak toho docílit…
Na přetvářku zejména těch, co by nám měli být „vzorem“, nebo nám vládnout, jsme zde díky rakousko-uherské byrokracii, kratší německé a dlouhodobé sovětské okupaci přeci jen citlivější.
Střední Evropa žádný kolonialismus na rozdíl od Německa, Francie a Británie nepěstovala, takže celoevropské řešení mezinárodních krizí je pouze zbožné přání – nejsme z hlediska historie v tomto na stejné lodi a celá údajná diskuse se mění na německou snahu o pouhé přeposílání imigrantů tam, kde s nimi nemají větší zkušenosti a kam ani imigranti nechtějí. Znamená to, že Německo si svoje „řešení“ má tendenci diktovat, aniž by u dotčených států bralo zřetel na jejich názory.
To ovšem není řešení, ale pouhé předstírání řešení, zejména ve chvíli, když si vzpomeneme na sedmileté přechodné období (2004-2011) chránící Německo a Rakousko před pracovníky ze střední Evropy. Spolu s porušováním schengenských pravidel od německé kancléřky a snahu nám údajná „řešení“ vnutit hrozbami (např. snížením eurodotací), to rozhodně důvěru nebudí. Ba naopak.
Panevropští sociální inženýři a jimi ovlivňovaní kř. politici by se měli více řídit tím, co hlásá jejich Bůh:
„Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne. Co je nad to, je od zlého.““
Matouš 5:37
Mnohem konzistentnější je v tomto ohledu politika Polska, a Visegrád založený na demokratickém a nikoliv monarchistickém principu je tak pro nás středoevropany, znechucené umělými autoritami, parcelované historicky několikrát mezi silnější sousedy, mnohem důvěryhodnější projekt. Ani Německo, ani Rusko. Třetí cesta.
Není od věci si také zjistit důvody, proč naši předkové chtěli republiku:
„Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z r.1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu, stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.
Nemůžeme a nechceme nadále žit pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničení.“ (z Washingtonské deklarace)
Toliko k rakousko-uherské „nadetnické symbióze“ očima TGM a jeho kolegů.
Tedy ve skutečnosti naprostá většina našich předků v zemích koruny české republiku nechtěla. Byl to pro ně abstraktní pojem, se kterým měli jedinou zkušenost, krvavé napoleonské války a Napoleon rozhodně nebyl přítelem. Naprostá většina považovala za samozřejmost setrvání v tisícileté monarchii svých předků.
Ale pravda je, že někteří jedinci skutečně republiku chtěli, dokonce zoufale ji potřebovali. Byli to lidé, odsouzení naší tehdejší justicí pro nepřátelské skutky proti státu k těžkým kriminálům, někteří dokonce k trestu smrti. Proto uprchli před spravedlností do ciziny, která neměla s naší vlastí příliš dobré vztahy a nehrozilo tak, že by byli vydáni. Washingtonská deklarace byla jen vyústěním jejich osobních postojů, nikoli hlasem a vůlí národa. Nic na tom nemění skutečnost milosti od našeho posledního panovníka na sklonku války. Sémě zrady a rozvrácení země intrikami s nepřítelem už dokonalo své. Uvedený text je výsledkem této intriky a rozpor mezi jeho obsahem a skutečností není hoden intelektuálních i morálních schopností TGM, spíše jeho hanbou. Kam v toho důsledku byla země v konstrukci republiky v průběhu 20.století zavlečena je známo. Již po pouhých 20 letech, kdy ji president „budovatel“ před dalším útěkem do ciziny úspěšně ponechal svému osudu přestala existovat, stala se pouhou kolonií a národ se ocitl na okraji další existence. Po válce ji tento národní hrdina president opět úspěšně přivedl do otrockého vazalství na půl století jiné říši zla. Ani dnešní republika není suverénem a v současné podobě ani být nemůže. Co se týče Visegrádu, jistě, jako základ rovnoprávné středoevropské unie, navazující na dobré zkušenosti staletí historie života ve společném státu by jistě takový útvar při rozšíření o některé další země měl nepochybně budoucnost. Nikoli však jako republika. Republiky totiž nejsou příliš akceschopné a přemíra demokracie je proměňuje spíše anarchistické žvanírny. I toho je současná EU důkazem. Připomínám osud velké Francouzské republiky, jako vítěze nad Německem, po jeho dvacetiletém živoření, odzbrojeném a ekonomicky vyhladovělém Versailskou smlovou, kdy pod Vítězným obloukem pochodovala německá armáda. Republiky jsou neustále proměňovanou diletantskou vládou nekompetentní ulice a česté výjimky jsou toho jen důkazem. Současný Visegrád se může dohodnou na čemkoli, ale když dojde na lámání chleba, zůstane každá republika osamocená. Chybí sjednocující činitel, kterým žádný president či předseda být logicky nemůže.
Obávám se že pan Urban přehlíží jedno nutné hledisko, na to aby mohly národy střední Evropy hledat „nadnárodní neetnická řešení“, k tomu musí mít vlastní samostatnost a pravomoc. A stěží bychom našli i v předešlých staletích období kdy jí měly. Asi je zbytečné popisovat jejich situaci do roku 1918,a zrovna tak zbytečné připomínat pohádku o „odvržení cesty ke konstituční monarchii, která by byla schopná liberalizovat, demokratizovat a udržovat sounáležitost ..“,něco takového se poslední rakouský císař Karel nikdy nepokusil realizovat – a do konce své vlády měl pro politické oponenty rakouské centralistické vlády leda kriminály a popraviště. Že se o totéž nepokusily národy po rozpadu R-U a napřed si vytvořily své vlastní národní státy? Odpověd nalezneme když se podíváme na dnešní EU, ta totiž nedokázala vytvořit skutečně funkční životaschopné „nadnárodní neetnické řešení“, ani po řadě desetiletí od svého vzniku. Stále je pseudoúřednickou nadstavbu bez jakékoliv zodpovědnosti nad naprosto stejnými (i západními) národními i etnickými státy. Tvrdit že by se něco takového dalo realizovat během několika měsíců po rozpadu R-U, kdy se tyto národní státy teprve tvořily, je groteskní.
Období fašismu a bolševismu asi není třeba komentovat.
No a ted se tedy dostáváme do období vstupu do EU, do které národy střední Evropy vstupovaly se sliby že zde budou rovní mezi rovnými,tudíž partikulární pakty se jevily zbytečné. Až nyní (i když to bylo jasné už od začátku) zjišťují že jsou Západem stále společně vnímány jako „socky z Východu“ tudíž nějaké společné řešení (byt nad svými národními stát) budou muset hledat
Vaše tvrzení o Rakouském císaři a Českém králi Karlovi I. jsou zcela v rozporu se skutečností. Pravý opak je pravdou, stačí se trochu více zajímat a prostudovat si skutečná fakta, nikoli republikánskou socialistickou knihovnu Masarykem počínaje a Husákem konče. Uvědomte si, že Karel nebyl pro řízení státu ani vedení války připravován, že se ujímal vlády v době, kdy jeho stát byl uprostřed velké války a že na jejím konci mu bylo zcela znemožněno jakoli řešit další osud vlastní země a jejích národů, byť se na tento úkol během války velmi zaměřoval a připravoval. Jmenujte některého českého vlastence, kterého poslal na popraviště.
Děkuji, pane Urbane.
Vážení diskutéři,
děkuji za přemýšlení provokující komentáře. Základní metodický problém všech diskuzí o „národních“ přístupech a řešeních je bez výjimky už ve východisku, tedy v tom, jak je ono „národní“ postaveno a definováno. Tedy ono „být pro něco“ nebo „být proti někomu“. Žádný problém nikdy nebyl vyřešen tím, že se poukázalo na to, že ten druhý má delší vousy, mluví jinak, nebo má jiný pohled na historii. Proto byly tak osudově důležité ony vrstvy „komunikátorů“, které měly funkci bez ohledu na vlastní rodný jazyk. Střední Evropa v dnešní podobě etnicky definovaných národních států toto zcela postrádá, a její pohled na svět je proto prakticky beze zbytku určován pohledem defenzívním – tedy „býti proti někomu“ – ne „pro něco“. Příkladem může být orbánovská tendence podpory Ruska proti všem. Takový přístup je nevyhnutelně náchylný k radikalizaci pseudoetnických argumentů a vytváření politiky ohrožení – naposledy viz úspěch otevřeně fašistických skupin Kotlebových na Slovensku, či podpora prezidenta Zemana podobným iniciativám „veteránů“ u nás. Uvnitř jakkoliv nedokonalé EU je násobně více prostoru a možností pro hledání nekonfliktních řešení, než ve shluku „národních politik“. Obecně řečeno – mělo by nás mnohem více zajímat, zda se podílíme na vypracování a provádění společných pozitivních řešení, než stát mimo, a jenom ukazovat prstem na skutečné či domnělé omyly druhých.
S díky
Jan Urban
Jestli bych si dovolil polemizovat,on skutečně žádný takový problém nikdy nebyl vyřešen. Spory mezi etniky existovaly a existují dál. Dokonce i v té oslavované rakouské říši kde stejně existovaly etnické státy, spojené pouze osobou centrálního panovníka – a pak tedy všemocnou c.k. policií, která těm nejhorším etnickým střetům-třeba pogromům dokázala (ale ne vždy) bránit. Ovšem mediální a protestní střety,jakž i projevy xenofobie jako je tomu dnes u nás , existovali rovněž. Ostatně na to ani nemusíme studovat dobový tisk, to stačí se začíst do Haškova Švejka, jaké překrááásné vztahy existovaly třeba mezi Čechy Němci a Maďary. A o tom co se dělo deset let po rozpadu Rakouska, kdy ne jen v hitlerovském Německu ale v řadě států Evropy politicky zvítězil fašismus ani nemluvě. Kde byli tehdy oni zmínění komunikátoři,nebo přesněji jaký byl tehdy jejich cíl? Byli snad jimi pánové Daladier a Chamberlain při jednání s Hitlerem v Mnichově?
Pak tedy dojdeme k EU-jejíž základy existovaly na Západě dávno před Maastrichtskou smlouvou. A ani tam nenacházíme úplný klid etnik, naopak připomeňme názvy organizací jako ETA, IRA, OAS a další – s mnohem brutálnějšími postupy, než dnešní víceméně verbální protesty „xenofobů“ ze střední Evropy.
Slovem tedy znovu, spory a střety mezi rozdílnými etniky (s rozdílnou kulturou )existují stále i dnes, a i s ohledem na to hledat a provádět společné pozitivní řešení v EU. Ale sakra opravdu společně dohodnuté, nikoliv jednou velmocí vnucené. Protože to se pak skutečně můžeme snadno ocitnout v pozici roku 1938, kde evropští komunikátoři budou rozhodovat zase o nás a bez nás..
Vážený pane autore a ostatní přátelé!
S velkým zájmem sleduji myšlenkové dění ohledně identity střední Evropy. Ale proboha, jak to, že nevidíte obrovský a vlastně zásadní vliv křesťanství na utváření Evropy a střední Evropy samozřejmě taktéž. Lhát se nemá a pokud se budete vyhýbat tomu, co rozhodujícím způsobem ovlivnilo duši Evropy v posledních 2000 letech, lžete si do vrecka a takové analýzy ztrácejí svou váhu. Zkuste si očistit hlavu od všech těch frází, a lží o křesťanství jako takovém, a pak se snad doberete nějakých platných závěrů. Přemýšlejte…
Zdravím
Honza Volný
Fenomén Střední Evropa nevysvětluje dostatečně naše problémy. Rakousko, součást prostoru, po 1.válce chudé, rozbité a ponížené, po 2. znovu, stejně končí jako nejbohatší, nejúspěšnější, nejdemokratičtější zedmě regionu. Potažmo Německo, stejně tak po válkách postižené a opět je na tom daleko nejlíp. Spíše to vypadá, že některé státy a národy si vládnout umí, jiné ne. Kdysi za středověku král Přemysl Otakar ovládl i Rakousko, ale udělal chybu a dosadil tam české hejtmany, tehdy „župany“. Jejich styl vládnutí byl tak mizerný, zkorumpovaný a zhýralý, že po pár letech území ztratil. A to je v podstatě náš problém do dneška. Jediným lékem jsou naprosto průhledné veřejné finance, ale proti tomu se zvedl odpor na všech frontách.
Pak zoufalci volí vládce silné ruky, který má udělat pořádek. Ten a jeho skupina věrných ovšem kradou nejvíc, ale lidé pak už musí držet hubu a je klid.
Kdysi proto chytří Češi vědomí si vlastních slabin přilákali na český trůn vládce odjinud a největší čech Karel IV je v podstatě Zápaďák, Lucemburčan. Rusové to nakonec dělali taky tak, největší carové byli z Německy. Dokonce Angličané si pozvali německé vládce a jejich windsorská dynastie pochází z okolí německého Hannoveru.
Fenomén Střední Evropa nevysvětluje tolik, jako fenomén slovanství.
„Illusione dolce chimera sei tu“
Určitě umíte velmi dobře kritizovat a ve většině bodů bych s Vámi i souhlasil, ale to, jakým způsobem si idealizujete „Staré Rakousko“, překonává všechny myslitelné meze. Kdyby bývalo Rakousko opravdu tak skvělé, nikdy se nemohlo rozpadnout.
„…s efektivitou sdílené rakousko-uherské státnosti“ – To zní opravdu jako vtip. Možná ještě tak za Josefa II., ale později?
„snahy po byť i jen kulturní emancipaci“ byly v Uhersku potlačovány celkem podobně jako v Rusku.
„Odvržení cesty ke konstituční monarchii, která by byla schopná liberalizovat, demokratizovat…“ – To je právě ta chybná úvaha – monarchie jako taková nemohla být schopná nikdy. Identifikace mnohonárodnostního státu s monarchií opírající se o katolickou církev není namístě. Má pravdu Karel Schwarzenberg, když mírně uštěpačně konstatuje, že Habsburkům se nikdy nepodařilo zavést švýcarské standardy. A revoluce v roce 1848 se prostě nepovedla – monarchii neodstranila, významnou liberalizaci nepřinesla, zato začala století nacionalismu (až do Schumanovy deklarace).
Jiřího Gruši si velmi vážím, ale nemůžu souhlasit s tím, že evropská integrace měla svůj předobraz – chyběla totiž dobrovolnost a demokracie.
Vážím si i Milana Kundery. Podle mého jenom řekl, že naše zkušenost s bolševickou diktaturou má svou hodnotu, kterou lze využít. Nedostatečnou distanc bych v tom neviděl. Že ta zkušenost nakonec byla po dalších desítkách let využita jen minimálně, je druhá věc.
Přesto si myslím, že si Středoevropané (asi s výjimkou Poláků) pořád uchovali společnou mentalitu. Velká skepse a schopnost žít v absurdní realitě Kafkových a Haškových románů.
Asi bychom se velmi dobře shodli na tom, jak by měla fungovat evropská integrace a středoevropská integrace. Ale v hodnocení minulosti, která se nedá změnit, se dost lišíme.
Taoseich
Asi bychom se v diskuzi shodli na mnohem více věcech. Máte pravdu – pro jasnost argumentu se některé termíny nemají zkracovat, aby nevznikl prostor pro jinou interpretaci. V původní verzi nekráceného textu byl výraz „konstituční monarchie“ bohatší – „konstituční monarchie britského typu“ – tedy šlo o zjevně symbolický tmel společné cesty, abych tak řekl. S kritikou neinteligentní maďarizace, či zkostnatělosti části RU byrokracie se taktéž shodneme. V tomto textu jde ale o potenciál změny symbolické monarchie a zdůraznění role „komunikátorů“, která v etnizující politice středoevropských států zcela vymizela. Při pohledu na dějiny regionu po roce 1918 se nemůžeme vyhnout otázce, zda naše národní a etnicky očištěné státy byly a jsou taková výhra, která by ospravedlnila etnické a třídní čistky. Tuto debatu má české společnost ještě před sebou. Děkuji za komentář.
Děkuji za odpověď a přece jen ještě stručně zareaguji. Vzhledem ke svému irskému nicku nemám Brity ani trochu v lásce a těším se, že se Spojené království (které ani nemá společnou fotbalovou reprezentaci) brzy rozpadne – 🙂
Ale o to tu jistě nejde. Národní státy bezesporu žádnou výhrou nebyly. Nicméně ten zmiňovaný potenciál vidím spíš jako čistě teoretickou možnost. Udělat z celého RU něco jako byla naše první republika (jistě nebyla ideální a národnostním menšinám nedávala víc než monarchie, ale jako moderní demokracie byla mnohem lepší než monarchie i ostatní nástupnické státy). Osobně nevěřím tomu, že by se to mohlo povést v celé říši (tedy s výjimkou částí Itálie a Polska, které jsme stejně nemohli držet). S tou úlohou komunikátorů máte pravdu, ale jejich vliv nebyl dost silný.
Další vývoj byl bohužel tragický a dnešní situace je docela tristní. Pár komunikátorů by se snad ještě našlo, například Magda Vášáryová, možné ještě pár bilaterálních: Gyorgy Varga, Adam Michnik, Karel Schwarzenberg, Václav Bělohradský… Potřebovali bychom užší spolupráci vysokých škol, propojování nevládních organizací, větší podporu společných kulturních akcí a společné soutěže nejen v diváckých sportech. Je to na dlouho…
Evropa v jednadvacátém století je jako domino. Jakkoliv miluji rozmanitost Británie, běhá mi mráz po zádech z představy jejího rozpadu – byť i „jen“ osamostatnění Skotska nebo Irska. Před lety jsem studoval případ Declana Ganleyho, „přítele“ Václava Klause, a dost jsem o něm psal. Kolem jeho obchodů v Rusku a Albánii byli i mrtví. A bylo to od začátku do konce jenom ruské FSB, které rozjelo kampaň proti Evropské unii. Chci tím říci,že dnes už rozvolňování čehokoliv v západní Evropě, nebo ještě přesněji v EU, aby z toho Orbán nezmizel, pomáhá jen a jen Rusku. K těm komunikátorům – jak už jsem psal: v roce 1411 Jan Hus napsal, že Němec dobrý je mu milejší, než bratr zlý. Toto sedm set let staré východisko stále ještě nefunguje… Hlas krve je hlasem pitomce…
Teď to po sobě čtu – proboha, ať si to nevztáhnete na sebe – mluvím o obhájcích „národních zájmů“ – jako jsou u nás třeba Klaus a Zeman….
To je v pořádku. On se ten nacionalismus přece jenom trochu posunul. Dneska už by se lidi tak snadno nechytali na to, že náš národ je nadřazený a lepší než ostatní. Bohužel se ale dost lidí chytá na obraz nepřítele, na zcela nepodložený pocit ohrožení („Aby se ta naše zemička v EU nerozpustila jako kostka cukru v kávě!“ – Rozpustily se snad Belgie, Irsko, Dánsko atd.?).
Je třeba konstatovat, že Angličani (záměrně nepíšu Britové) mají v EU spoustu výjimek, teď chtějí další a později budou chtít ještě další. Tvrdé jádro přitom potřebuje posílit společné rozhodování. Pokud se před 25 lety prohlašovalo, že evropská integrace se bude prohlubovat a rozšiřovat současně, dneska je jasné, že to není možné. Potřebujeme dvouvrstevnou Evropu a otázkou je jen to, jak jí dát smluvní a institucionální rámec, který by mohl vyhovovat případně i státům EHP a Švýcarsku. Dominového efektu bych se nebál, Skotsko se do EU vrátí a Anglie nebude moct držet „Šest hrabství“, která se zpátky spojí s Irskem.
Jestli mohu reagovat, obávám se že příliš idealizujete a maximalizujete onu úlohu komunikátorů – jako kdyby snad oni mohli řešit spory mezi etniky a zajišťovat že k nim nebude docházet. Ve skutečnosti ovšem tomu tak není – tito „komunikátoři“ existovali za R.U jako nadstavba základny silného centralistického státu, který si (křehký)smír mezi etniky dokázal vynucovat silovými represivními a často i protiprávními prostředky(jen abych připomenul třeba nechvalně známý proces s Omladinou). A teprve na tomto „pevném základě“ pak existovali komunikátoři kteří mezi různými etniky navazovali určité kontakty a propojení v oblastech třeba obchodu, vědy, vzdělání, kultury, apod.
O čemž se právě střední Evropa přesvědčila po rozpadu rakouské říše. Společně se zánikem represivní c.k. represivní policie, c.k.soudů, c.k.kriminálů, i c.k. vojenských jednotek zasahujících v krizových oblastech náhle jako“zázrakem“ zmizela i jakákoliv pravomoc zmíněných komunikátorů v komunikaci mezi etnikami. Já bych opět podotknul ono represivní a centralistické. Protože samozřejmě o legitimní přeměně centralistické rakouské říše v “konstituční monarchii britského typu” nemohlo být ani řeči…
Jan Urban@Petr Homoláč:
Povaha střední Evropy vyplývá ze specifické syntézy slovanského pravoslaví a latinského katolictví. Jde o dědictví jak řecké, tak římské kultury, zprostředkovaných nám na na nich založenými podobami křesťanství.
Nepatříme ani na Západ ani na Východ. A tato syntéza krásně definuje projekt Visegrád, který je pro nás mnohem přirozenější než snaha o dominanci latinského živlu na úkor slovanského (snahy o náklon k německému jádru EU). Stejně tak s nelibostí podvědomě vnímáme pokusy o dominanci živlu slovanského nad latinským (snahy o náklon k Rusku).
Pozitivní program musí brát zřetel jak na naši specifickou historii a povahu výše naznačené syntézy, tak na bázi „rovný s rovným“. Dokud tyto podmínky nebudou splněny, půjde vždy jen o něčí diktát a tedy o program negativní.
Hovoříme slovansky, píšeme latinkou. Jsme tedy celistvými dědici Říma, o čemž se jak Západu, tak Východu může jen zdát. V nás se usmiřuje pnutí Západ-Východ a dochází ve zralých jedincích pokoje. Proto nejsme zasaženi ani zvýšenou vlnou imigrantů, ani islámem, ani u nás nepanuje bída Východu.
Našimi nejbližšími jsou tak ti, kdo jsou založeni podobně. Poláci, Slováci, Chorvati, Slovinci, Maďaři (ano i oni měli původně cyrilometodějskou liturgii a nyní píšou latinkou), částečně Rusíni a Ukrajinci (ti řeckokatoličtí). Geograficky je to území, které dosáhlo spojenectví zejména za Jagellonců.
Z věroučného/světonázorového hlediska:
Pro katolické křesťany je zajímavý špidlíkovský odkaz, kde je syntéza Západ-Východ vyjádřená v teologii „dvou plic“.
Čeští pravoslavní zase udržují svoji specifičnost s odkazem na Cyrila a Metoděje.
Pro reformované je zde tradice husitská (jenž hledala spolupráci s Byzancí), českobratrská a jiné.
Pro hermetiky je zde silné tradiční zázemí.
Pro filosofy je zde také na co navazovat (renesance antiky u Tyršových Sokolů, TGM, Patočka aj.)
A atheisté mají například Volnou myšlenku.
Potenciál pro pozitivní program tu je. Možná ho jen přehlížíme. A znásilňujeme zbytečnou snahou o příklon na Západ nebo na Východ nebo snahou o dominaci určitého věroučného/světonázorového směru.
„…Byl to prostor mezi Ruskem a Německem, kam se po druhé světové válce vnutili Rusové, i když tam nikdy nepatřili, a ve kterém naopak už nebyli Němci, kteří tam patřili od začátku…“
Od začátku čeho ?
„…Unikátní zkušenost symbiózy řady parazitických nacionalismů v rámci Rakouska-Uherska v…“
Parazitických na kom, či na čem ?
(dál mě to nebavilo číst, příliš mnoho podsouvání “ pravd“ a “ zákonitostí“ jen ve 2 odstavcích)
Nietzschův provazochodec byl elegantní. A v lecčemes vskutku objevný. Nenudil a takřka postrádal pocitu uražence.
———————————————
„…„Je nutné, aby se ruské propagandě zvyšovaly náklady všemi prostředky – mazáním, blokováním a izolováním jejích webových serverů, e-mailových komunikací, Facebooku, aktivních exponentů a agentů až po policejní a justiční kroky. Proruské trolly mazat, vůbec žádnou diskusi nevést. Jestliže s nimi budeme diskutovat, účel jejich kampaně ještě znásobíme,“ zmínil také na konferenci Gabal.“
Zaměň “ ruské“ za „bolševické“, “ židovské“, “ kacířské“, “ buržuazní“ apod….a jsi doma.
V “ politicky jednoduchím “ Rakousku Uhersku, respektive v Říši. Tedy v nikdy neexistujícícm tak, aby vůbec mohlo jít o “ Rakousko-Uhersko“ či “ Říši“.
Proto také ta rovina zkazek, proto ty ejakuláty “ pravd“ vytvářených “ díky“ osobnímu zoufalství či na objednávku.
A pak zakazovat a trestat – když nebudou takto stvořené „pravdy“ přijaty než v úzkém kruhu kavárenských kunčaftů. Tedy kasárenský druh vytváření “ dobra, pravdy a lásky“.
Rozumím tomu dobře, že český maloměšťák tvrdí, že bez diskuze s ruskou propagandou tu bude diktát autoritativní kavárny? Co bychom my jako středoevropani získali touto diskuzí???
Pokud je J. Vydra českým maloměšťákem, tak si opravdu rozumí dobře. Sám sobě většinou každý si hoví.
A co navrhujete Vy ? Likvidovat agitprop fyzicky ? A že je někdo prorakousko-uherský…eh, pardon, proruským trollem – to určí kdo ? ÚV Strany Rychlého Pokroku C.K.?
Dyť je to komické, dávat přednost jedné slátanině jen kvůli tomu, že je antiruská…před jinou, protože ta je zase proruská.
Jak někde v klubu věčných propadlíků.
A vůbec, nepřipadáte si coby pouze sám sebou deklarovaný, nijak v tradicích nezakořeněný a aktualně se visegradující “ středoevropan“… tak trochu jako středoevropský etnofašista ?
😀
Je zcela zavádějící vykreslovat Rakousko-Uhersko jako stát, který svědomitě pečoval o své jednotlivé členy, kteří se mu nevděčně odvděčili jeho destrukcí. Po značnou část 19. století se úsilí českých nejen politických elit, resp. jejich významné části, vyznačovalo snahou o větší autonomii, ovšem v rámci Rakousko-Uherska (známý je Palackého výrok ve smyslu „pokud by neexistovalo Rakousko, bylo by jej nutno vytvořit“), tyto snahy byly nicméně opakovaně (v řádu několika desetiletí) neúspěšné, a proto byly také opuštěny. I kdybychom snahy o germanizaci za dob Marie-Terezie považovali za dětskou nemoc vyzrávajícího pluralitního celku, svědčí proti tomu status slovenštiny o 150 let později (nebyl zde snad dokonce zákaz slovenských škol?), což nevypovídá o zrovna vstřícném vztahu „nad-národního“ celku ke svým „nevděčným“ národním elementům.
Za druhé, obrozenci, jak je známe z hodin dějepisu na základní škole, si minulost idealizovali a dokreslovali, někdy si i vymýšleli (Rukopisy..), ale tvrdit kvůli tomu, že národy, i v jazykovém smyslu, a národní identity dříve neexistovaly, prostě není pravda. Jedná se opět o romantizaci minulosti, vytváření fiktivní minulosti bez národů, která je pro změnu módní dnes. Idealizovat si První republiku již neumíme, tak si idealizujeme jakési multikulturní, mírumilovné, progresivní Rakousko-Uhersko. Panu Urbanovi pro slouží jako východisko elegantního argumentu, který bez něj ovšem přestává fungovat.
To jen tak na okraj, dalo by se napsat mnohem více. Celkově směs na jedné straně obhajitelných, na druhé velmi tendenčních, ba manipulativních tvrzení. Nechápu, jak je možno na takovýchto tvrzeních stavět étos spolupráce.
Finsko bylo dokonce několikrát součástí ruské říše a přesto nikdy nepodlehlo ruskèmu vlivu. Vždy znovu bojovalo, vedlo války proti Rusům a nakonec jim vtloukli do hlavy, ať jim radši dají pokoj. 3 miliony Finů vypráskali zaostalé Rusy, udrželi si západní demokracii, svobodu a životní úroveň.
A podívejte se co se stalo nám. 800 let součást západní latinské pluralistické svobodné tradice a při prvním nárazu ruského samoděržaví a krutovlády se česko hroutí a stává myšlenkově součástí toho výchdoevropského marasmu.
Tohle žádným fenoménem Střední Evropy nelze vysvětlit. Na tohle bychom museli vytáhnout do střetu s takovými českými mýty jako je národní obrození opřené o slovanský jazyk a podobné idealistické a hloupé nesmysly se kterými bojoval už Havlíček Borovský z Německého Brodu. Slovanské mÿty.
Líbí se mi sentiment pana Urbana po Střední Evropě v jaké jsme žili kdysi. Je také nepopiratelný fakt, že jsme bývali daleko úspěšnější hospodářsky i kulturně v rámci té Mitteleuropy jaká bývala za rakouského útlaku než jsme dnes coby suverénní český stát. Ale návrat není možný. Už tu nežije 3,5 milionu Němců a zcela přirozané sinè pojítko se Západem je pryč. Vazba na Visegrad tuhle ztrátu a vlastní gól který jsme si sami sobě tak hloupě uštědřili jen posiluje.
Nota bene, nejvíc na Visegrád dlabou Rakušáci a bez Rakouska ta Střední Evropa nebude nikdy střední ale jedině východní. Je to passé.
Pane Urban je to jednoduché. Vše je v lidech a jejich zbabělosti nebo statečnosti. Konkrétně náš stát, kde pár blbečků terorizuje učitelku a většina studentů se na to zbaběle dívá je naše Evropa. Ministrně školství vyhodí nevinného ředitele a přátelsky si popovídá se zbabělými, odpornými studenty. Tak se vychovávají zbabělci a ničí základy státu i Evropy. Rusko tohoto zbabělství jen využívá.
Možná ještě drobný názor..Samozřejmě že lze souhlasit s tím že ona „zmíněná “konstituční monarchie britského typu“, mohla být lepším řešením než samostatné, slabé a rovněž nejen etnicky ale i politicky nestabilní státečky které po rozpadu rakouské monarchie vznikly. Ale pouze – pouze za předpokladu že by ta “konstituční monarchie britského typu“ již jako funkční existovala. Jenže právě na to měla rakouská absolutistická monarchie většinu 19.století, aby se v tu konstituční monarchii seshora přebudovala. Byl by to proces trvající řadu desetiletí – ale výsledek by stál za to. Jenže to právě rakouská monarchie nikdy neudělala-ani po revolučním roce 1848,a ani po vyrovnání pouze s Uhry roku 1867. Jako absolutistická monarchie nad multietnickýmí státečky přežila dalších půlstoletí, vehnala se pod společně s Německem do imperiální světové války – a po porážce se její absolutistický režim rozpadl, a s ním i celá říše.
Tím se tedy dostáváme k důležité otázce, zda by vůbec bylo reálné, aby právě v této době ihned po ukončení války, v nějakém poměrně krátkém období řekněme několika měsíců mohla vzniknout z rozpadajících se částí monarchie zezdola ta zmíněná nová konstituční monarchie britského typu? Ale více času nebylo,v Paříží zasedala mírová konference, která dohadovala nové hranice a nové podmínky poválečné Evropy. To se jako měla vyhnout ohromné díře bezvládí střední Evropy, než si vytvoří legitimní konstituční orgány nové monarchie??
A nebo tedy jinak – a tak to asi pan Urban a další zastánci „starých pořádků“ myslel,mělo Rakousko pokračovat po 1.světové válce jako absolutistická monarchie, za kterou by jednal v Evropě a rozhodoval o všem císař pán a jím jmenovaná vláda-a národy se měly spokojit se slibem, že ted není vhodná doba, ale že někdy v budoucnu se třeba ta přeměna v konstituční monarchii provede?? Což už jen s tím co ještě čekalo Evropu ve století dvacátém zní opravdu groteskně
Váš článek, pane Urbane, věnovaný Radimovi Špačkovi mi udělal opět radost, byť s některými pasážemi se ne zcela mohu ztotožnit, ale to není důležité. Při jeho čtení jsem si uvědomil, jak se po převratu úplně vytratily ze všech politických úvah a diskusí zmínky o perestrojce,která denně plnila v celém východním bloku veškerá media a které věnoval po léta Gorbačov a jeho parta značné úsilí,aby ji jen tak opustil. Nepochybně právě z Ruska přišel prvotní pasivní impuls k událostem v Polsku,v Československu, Rumunsku, Maďarsku a vedl posléze ke stržení berlínské zdi. Stejně tak se nemluví o vzniku prognostickém ústavu a jeho poslání v tehdejším Sovětském Svazu a pobočkách tohoto podivného ústavu v jeho satelitech. Většinou si vystačíme se Sametovou revolucí, už méně mluvíme o některých událostech, které předcházely SSM organisovanému pietnímu aktu studentů na Klárově, náhodou odvedených náhodně přítomným fízlem Zifčákem na Národní, kde už dva dny předem náhodou připravovala StB s milicemi uzavření domů a ulic pro náhodou připravené televizní kamery (nejen tuzemské) demonstraci síly všemocné vládnoucí KSČ s její železnou dělnickou pěstí, která o pár týdnů později poslušně předá „veškerou moc lidu“ do sametových rukou náhodou z velké většiny pracovníků Prognostického ústavu. Velkolepé divadlo v černém sametu, připomínajícím tajemství Laterny Magiky. Dokud nebude poodrhrnut samet, aby vpustil denní světlo do ztemělých zákoutí nedávné historie, nenalezneme pevné základy pro vize budoucnosti. Nejen zde v Českých zemích. Žijeme v době matení a zmatení pojmů. Zlodějům říkáme sběrači, útočníky nazýváme obětí, teroristy utlačovanými, rasisty obětmi rasizmu a oběti trestáme. Policie nepomáhá, jen nečinně přihlíží vražednému násilí, podvodům a loupežím. Ale s nadšením pořádá střelecké hony bez ohledu na ostatní přítomné na prchající osoby, které se dopustily dopravního přestupku, běžně pokutovaného několika stokorunami, aby pak mohli střelbu zdůvodnit vyvolanou nebezpečnou situací. A spravedlnost? Ta je přeci slepá… Lidé jsou zmatení, nemohou se shodnout ani na rozlišení černé a bílé, dobra a zla. Co je smutné, že to nedokáží ani v případě politiků a většina neumí mít vlastní odůvodnitelný názor. Buď jsou jen uminutí fanatici, nebo se mnohem častěji nechávají řídit medii. To je tragédie reality nesvéprávné demokracie při volbách. A důsledek sametu.