KOMENTÁŘ. Ministerstvo financí v letech 2014 až 2016 stahovalo kvůli prohranému sporu se společností Diag Human v utajených operacích na hraně zákona desítky miliard korun, uložených z různých důvodů na účtech v zahraničních bankách. Dokazují to nově objevené dokumenty.

Česká republika při těchto transakcích – podle oslovených odborníků, kterým HlídacíPes.org dokumenty předložil – mohla utrpět vysoké, možná až miliardové ztráty. Od ledna 2014 do května 2017 byl zodpovědným ministrem Andrej Babiš.

Na dotazy zaslané k této věci podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ve kterém byly i ocitovány přímé důkazy, ministerstvo financí dosud neodpovědělo.

Dne 16. října 2017 Andrej Babiš na plénu sněmovny poněkud neprozřetelně do oficiálního stenozáznamu prořekl:

„Vážení, my jsme prohráli Diag Human v Lucembursku za 14 miliard. Já jsem ještě jako ministr financí stahoval naše aktiva na základě jednoho bezvýznamného dopisu, kde někdo napsal, že chce podnikat s krevní plazmou.“ Podle zjištění HlídacíPes.org ovšem soud obstavil účty České republiky u lucemburských soukromých bank už při zahájení soudního sporu v roce 2011.

Pokud české ministerstvo financí přes soudní zákaz dokázalo peníze stáhnout, jednalo se podle lucemburských právníků o trestný čin.

Útěk před pravidly

Premiér členského státu EU tedy oznámil útěk před pravomocným závazkem na půdě sněmovny, která podle ústavy kontroluje exekutivu. Naše sněmovna jen mlčky vzala jeho protiprávní postup na vědomí. Z útěku před pravidly právního státu se stala oficiální státní politika. Hlavně, ať to není na nás…

Zástupci České republiky se po celou dobu trvání zahraničních soudních sporů vehementně bránili tvrzení, že v soukromoprávním sporu zneužívali k získávání informací i policii a tajné služby. Porušovali by tím totiž tím základní civilizační princip „rovnosti zbraní“ v každém právním sporu.

Raději necháme běžet úroky z prodlení v řádu miliard, než donutit vládu úročení zastavit; nebo dluh zaplatit. Ne, že by to české „politiky“ zajímalo, ale Evropský soud pro lidská práva už před desetiletími vyložil, že je-li dlužníkem stát, je nepatřičné vůbec uvažovat o exekuci. Stát má jít všem svým občanům příkladem, a proto má své dluhy platit dobrovolně. (Šlo o spor Hornsby proti Řecku, pokud by to někoho zajímalo).

Nově objevené dokumenty navíc ukazují, že ve stejné době ministerstvo financí, v dohodě s ministerstvem zdravotnictví, které formálně zastupovalo stát před zahraničními soudy, a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových panicky stahovalo desítky miliard i z bankovních účtů v řadě dalších zemí.

Jeden z dokumentů – Protokol o hlavním líčení Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2018 – obsahuje i svědeckou výpověď bývalého ředitele Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Ing. Miloslava Vaňka, obžalovaného tehdy účelově z iniciativy Andreje Babiše z porušování povinností při správě cizího majetku. Vrchní soud v Praze Miloslava Vaňka nakonec v roce 2020 zprostil všech obvinění.

Tento doposud neznámý dokument v šokujících detailech popisuje zasahování politiků a státních institucí do soukromoprávního sporu státu s Diag Human. Přímo ke stahování peněžních prostředků ze zahraničí ve výpovědi stojí:

„Volal mně náměstek Gregor (Jan Gregor, tehdy náměstek ministra financí, pozn. red.) z financí, jaký je průšvih, že ČR má v Londýn City v Overnightech zhruba pětatřicet miliard korun, které se přes víkend v Overnightech zhodnocují a vrací se zpátky. Co s tím? Měli jsme obavy, že Diag Human nám tam opět udělá zástavu a nebudeme jako Česká republika moci těmito penězi disponovat. Udělali jsme to, že ty peníze jsme předisponovali z této známé banky do banky neznámé, tam proběhly ty transakce a peníze se vrátily zpátky. Takovýchhle případů bylo více.“

Z dokumentu vyplývá, že kauza Diag Human byla sice formálně v gesci ÚZSVM, ale postupně pod přímým politickým dohledem premiérů Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka, Jana Fischera, Mirka Topolánka, Petra Nečase a Jiřího Rusnoka, kterým Vaněk na osobních schůzkách musel referovat o vývoji případu, přesněji soukromoprávní pře.

Každý týden musel také na pravidelných poradách na nadřízeném ministerstvu financí informovat o všech detailech ministry Bohuslava Sobotku, Vlastimila Tlustého, Miroslava Kalouska, Jana Fischera a Eduarda Janotu.

Zástupci České republiky se po celou dobu trvání zahraničních soudních sporů vehementně bránili tvrzení, že v soukromoprávním sporu zneužívali k získávání informací i policii a tajné služby. Porušovali by tím totiž tím základní civilizační princip „rovnosti zbraní“ v každém právním sporu.

Dva citáty ze zmíněného dokumentu ovšem tvrzení státu vyvracejí: „Velice úzce jsme spolupracovali s Policií České republiky“. Text připomíná i osobní koordinace s policejními prezidenty (Vladislavem) Husákem, (Oldřichem) Martinů a (Martinem) Červíčkem.

Ještě více znepokojující je informace, že „Bezpečnostní informační služba to monitorovala velice důsledně. BIS ke mně chodila pro informace“. Pro čtenáře je jistě absurdní představa, že by občan, který se dostane do sporu se státem, získával v rámci dodržení „rovnosti zbraní“ informace od policie a tajných služeb.

Mimochodem – mimořádně zajímavá je ta část dokumentu, která popisuje, jak najatý mediální poradce Michal Voráček (majitel agentury E-centrum, Parlamentních listů, slovenské televize TA3 a řady dalších vlivových médií) dokázal zabránit v různých médiích publikování pro stát nepříjemných článků, anebo jak, coby soukromá osoba, nosil informace od tajných služeb.

Ministr Blažek, prezident Zeman…

Nejpodivnějším rysem české hry na předstírání demokratické parlamentní politiky po roce 1989 je to, že jí kromě politiků samých uvěřili i novináři, akademická obec a velká část společnosti. Tedy všichni ti na výkonu politiky nezúčastnění a nezávislí, kdo by měli demokratickou a volbami frázovanou politickou subkulturu vnímat pouze jako veřejnou službu, kterou jim a celé zemi poskytují jen slušně placení pověřenci.

Namísto toho politiku ovládli prakticky nedotknutelní regionální šíbři a jejich zákulisní dohody. A novináři, akademická obec a velká část veřejnosti přesto berou tuto nekvalitní a zhusta kriminální náhražku vážně.

A tak může být českým ministrem spravedlnosti Pavel Blažek (ODS), usvědčený v kauze Diag Human z podání zfalšovaného znaleckého posudku, který zdržel její vyřešení o dvacet let a zdražil ji pro českého daňového poplatníka o deset miliard korun.

V pražských zářijových volbách kandiduje za ODS Hana Marvanová, která coby právnička a členka parlamentní vyšetřovací komise k Diag Human nemohla nevidět podvodnost a nezákonnost jejích postupů. Nikdy proti tomu neprotestovala a z komise pouze tiše odešla „za jinými úkoly“.

Předsedkyně oné podvodné vyšetřovací komise Hana Šedivá (ČSSD) se za odměnu stala soudkyní, přestože nesplňovala předepsané odborné předpoklady.

Obvodnímu soudu pro Prahu 6, kde paní Šedivá dodnes funguje, nestačilo ani sedmnáct let (!), aby vůbec nařídil jednání ve věci žaloby proti nezákonnému jednání oné parlamentní vyšetřovací komise – zřejmě historický rekord nefungující justice. Je toto demokracie a právní stát?

Soudem odsouzený, ale prezidentem omilostněný zloděj může spravovat oboru v Lánech, jedinou to prezidentskou honitbu a oboru v demokratickém světě. A usvědčený lhář Miloš Zeman, s jehož pomocí pan Blažek před dvaceti lety zaťal onu desetimiliardovou sekyru, může být dále prezidentem.

Zemanova vláda přitom měla v rukou rozbor, potvrzující už tehdy, že je spor s Diag Human pro stát prohraný, že zbytečně narůstají úroky, za které má ministr zdravotnictví trestní zodpovědnost, a že je potřeba spor co nejrychleji ukončit dohodou. A dnešní politické strany, které by s touto neslušností měly něco dělat, se v červnu raději dohodly, že nebudou dělat vůbec nic a budou jenom mlčet.

Autor se kauze Diag Human věnuje dlouhodobě, napsal o ní knihu Tunel plný krve. V minulosti několik let pracoval v právním týmu Diag Human; pro majitele firmy Josefa Šťávu zpracovával archiv celé kauzy.