Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Prezident Miloš Zeman a exprezident Václav Klaus na oslavách konce 2. sv. války na ruské ambasádě v Praze (2016). Vpravo ruský velvyslanec Alexandr Zmejevskij. Foto: Jan Handrejch / Právo / Profimedia
,

Jan Urban: Rok, který všechno změnil. Češi mezi nemocným Ruskem a pošetilým Západem

KOMENTÁŘ. Jsme ve válce, protože z pohledu ruského imperialismu jsme se jen omylem dějin stali součástí Západu. Musíme být vráceni zpět a „očištěni“. Konflikt na Ukrajině proto ruská elita vnímá jako biblický Armagedon, konečný střet mezi ruským Dobrem a západním Zlem. Tato válka všechno mění – a týká se i nastávající volby českého prezidenta, i když většina kandidátů se snaží předstírat opak.

Rok 2023 bude v mnoha ohledech v českých i evropských dějinách rokem přelomovým. Putinovská diktatura s konečnou platností prokázala, že nechce sdílet civilizační rámec Evropy a mezinárodního práva, včetně nejzákladnějších principů míru a vzájemné výhodnosti mezinárodních vztahů.

Stejně přesvědčivě se ovšem ukázala pošetilost už sto let převládající západní politiky ústupků vůči sovětsko-ruské agresi, která už od bolševické revoluce určovala povahu mezinárodních vztahů. A v neposlední řadě potvrdila, jakým zázrakem bylo na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století krátké období marných pokusů Michaila Gorbačova o demokratizaci sovětské diktatury, které ukončilo poválečnou okupaci střední Evropy.

Bylo jen otázkou času, kdy primitivní fašizující radikalismus ruských silových složek, který po porážce komunismu už jenom posiloval, převládne v celé společnosti.

Západ se mylně domníval, že přesvědčení vládců sovětského Ruska o tom, že mají nárok diktovat zbytku světa svoje hodnoty a násilím je prosazovat, bylo zastaveno studenou válkou a delegimitizováno koncem komunismu.

Příklad západní demokracie a přitažlivost konzumního životního stylu měly samy o sobě během času automaticky proměnit ruskou společnost a politický systém. Nestalo se. Po nástupu diktatury Vladimíra Putina selhaly i všechny pokusy o „restart“ americko-ruských vztahů či opakování německých, francouzských či italských snah o zvláštní bilaterální vztahy.

Skutečná válka místo distančních šachů

Rusko postupně zablokovalo fungování všech mezinárodních organizací, jejichž kdy bylo členem, a nakonec – dávno před okupací Krymu v roce 2014 – přestalo chtít slyšet jakýkoliv názor, přicházející z demokratických zemí.

Západ si jako vždy příliš pozdě přiznal, že putinismus je psychicky postižená diktatura, která pouze vyhlíží válečnou sebedestrukci a násilný konflikt považuje za očistný proces. Americký psychiatr Robert Jay Lifton přitom už před více než dvaceti lety popsal psychickou poruchu, kterou nazval „syndrom supervelmoci“ a varoval před jejími projevy u představitelů jaderných velmocí.

Jsme ve válce, protože z pohledu tohoto ruského imperialismu jsme se jen omylem dějin stali součástí Západu. Musíme být vráceni zpět a „očištěni“.

Dnes jsme ve válce, která se vymyká všemu, co svět zažil v dobách studené války v zástupných konfliktech v rozvojových zemích. Mohly v nich sice umírat miliony lidí, ale pro sovětské Rusko byly až do okupace Afghánistánu v roce 1979 jen jakousi distanční šachovou partií, oddělenou od všeho ostatního – a především od života obyčejných Rusů.

Porážka v Afghánistánu byla nemyslitelná. Přesto k ní o deset let později došlo a vzápětí muselo rozpadající se komunistické impérium opustit i střední Evropu a Pobaltí. Západ, včetně středoevropských postkomunistických elit, nepochopil, že pro většinu ruské elity i společnosti to znamenalo existenciální ponížení a ztrátu důstojnosti.

Bylo jen otázkou času, kdy primitivní fašizující radikalismus ruských silových složek, který po porážce komunismu už jenom posiloval, převládne v celé společnosti. Čečna, Gruzie, Krym, Luhansk, Doněck – a nakonec naivní sen o snadném obsazení Ukrajiny, který se změnil v brutální a otevřeně genocidní válku, v níž je Rusku v jeho vlastním chápání dovoleno vše.

Putinovy klony v záloze

Současný střet se Západem proto ruská elita vnímá jako biblický Armagedon, konečný střet mezi ruským Dobrem a západním Zlem. Šílené výroky kremelských propagandistů o použití jaderných zbraní nebo znovudobytí Pobaltí a střední Evropy, včetně dnešní České republiky, nejsou jen výhrůžkami. Odrážejí skutečný stav myšlení významné části putinovské diktatury.

Vladimír Putin je už tři roky izolován a zcela odtržený od skutečnosti, což jenom posiluje jeho psychickou indispozici. Stále častěji se také poukazuje na příznaky jeho údajného rakovinného onemocnění a spekuluje se o jeho nástupci.

Ať už jím bude pětačtyřicetiletý ministr zemědělství Dmitrij Patrušev, syn bývalého ředitele bezpečnostní služby FSB a největšího jestřába mezi Putinovými blízkými Jevgenije Patruševa, nebo Alexej Ďumin, Putinův bývalý bodyguard a oblíbenec a dnes gubernátor v Tule, půjde vždy jen o Putinův klon s primitivním imperiálním viděním světa.

Jsme ve válce, protože z pohledu tohoto ruského imperialismu jsme se jen omylem dějin stali součástí Západu. Musíme být vráceni zpět a „očištěni“. Čtenář by si měl vzpomenout na objevené operační mapy a plány Varšavské smlouvy na útočnou jadernou válku v Evropě z osmdesátých let dvacátého století. Podepsali je tehdejší nejvyšší představitelé československé komunistické strany a státu. V případě odvetného jaderného úderu NATO sovětští i českoslovenští soudruzi považovali za „přijatelné“ padesátiprocentní ztráty českého a slovenského civilního obyvatelstva.

Konec předstírání, že nás se to netýká

Jsme ve válce, ale předstíráme, že se nás to nijak netýká. Mimo jakoukoliv pochybnost se ukázala ideologická hloupost třiceti let protievropské a obecně protizápadní zapšklosti komunistů i „staré ODS“. Symboly této povrchní nadutosti – Václav Klaus a Miloš Zeman – končí v ústraní bez úcty jako posmívané figurky.

Tato válka všechno mění – a týká se i nastávající volby hlavy státu, i když většina kandidátů se snaží předstírat opak. Smutná postava Jaroslava Bašty slibuje na plakátech odvolání vlády, což ústava žádnému prezidentovi neumožňuje. Danuše Nerudová se snaží „vysvětlit“ svoje manažerská selhání na Mendelově univerzitě a kandidáti jako Pavel Fischer a Marek Hilšer vedou spíše předčasnou senátní kampaň než tu prezidentskou.

Oběma by přitom slušelo státnické gesto, se kterým by se bezprostředně před prvním kolem vzdali kandidatury ve prospěch někoho třetího. Jsme ve válce, ve které nejde o nic méně než o budoucnost demokracie. Jediná otázka, na kterou je v nastávající volbě prezidenta třeba hledat odpověď, je nejlepší zájem země.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře