Ruský prezident Vladimir Putin při projevu, v němž uznal separatistické republiky na území Ukrajiny. Foto: Profimedia

Jan Urban: Putin, muž s psychickou poruchou, pacient se syndromem supervelmoci

Napsal/a Jan Urban 22. února 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Každý muž před sedmdesátkou pociťuje nástup stáří a přibližování závěru života. U většiny z nás to vede ke zpomalení, sebereflexi a smířlivosti. U jiných k sebeizolaci a nahněvanosti. Být přitom politik velmoci s nekontrolovanou mocí a vládou nad jadernými zbraněmi, které posilují pocit apokalyptické všemohoucnosti, představuje psychologickou zátěž na hraně psychiatrie.

Kdysi třeba i fungující racionální uvažování přichází o sebekontrolu a z politika se v jeho vlastních očích stává mesiáš. Za ním pak zůstávají už jen trosky. Takový byl Mao Ce-tung, Brežněv, v USA v poslední době i Donald Trump.

Dnešnímu ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi bude sedmdesát už letos. Může sice ještě jednou za čas obléknout hokejový dres a předstírat mužný sportovní zápal, ale moderní psychiatrie už před mnoha lety přesně popsala jeho závažnou psychickou poruchu.

HlídacíPes.org publikoval už v říjnu 2015 text „Čeká nás hybridní třetí světová válka“, ze kterého stojí za to v dnešní situaci ocitovat:

„Americký psycholog Robert J.Lifton popsal již před více než deseti lety psychickou poruchu, která se může rozvinout u některých vůdců států s jadernými zbraněmi, kterou přiléhavě nazval „syndrom supervelmoci“. Vede k paranoidnímu vnímání skutečnosti, polarizaci postojů, pocitu osobní nadřazenosti, vůdce se postupně ztotožňuje se státem a nakonec u něj převládne přesvědčení o nevyhnutelnosti konečného střetu mezi imaginárními silami dobra a zla. Podvědomou snahou stárnoucího muže (bez dosahu vlivu institucionální, veřejné či rodinné reflexe a kontroly) je potom při pocitu vlastní jedinečnosti, neomylnosti a všemocnosti podvědomá snaha konflikty urychlovat a vyhrocovat – i za cenu sebezničení“.

Robert J.Lifton rozeznával příznaky syndromu supervelmoci u amerických prezidentů , rozhodujících z ideologických důvodů o použití vojenské síly proti Iráku a Afghánistánu. Popsal tuto osobnostní poruchu jako „nacionalistické přesvědčení, přecházející do pocitu všemohoucnosti, výjimečného postavení ve světě, které mu dává právo ovládat všechny ostatní národy.“

Jsou situace, kdy agresor musí být zastaven dříve, než bude pozdě. Dříve, než válka na Ukrajině vyštve stovky tisíc uprchlíků do střední a západní Evropy. Dříve, než proruští trollové a úplatní politici rozvrátí demokratickou politickou scénu…

Paranoidní nedůvěra v demokracii

Přidejme v současném Rusku státem tak propagovanou tradici exkluzívně ruského pravoslaví, vybičovanou protizápadní hysterii i emocionální zneužívání nepravdivého obrazu sovětské historie. To vše slouží jako zesilovače syndromu supervelmoci.

Zmíněný text už před sedmi lety varoval: „Expanzivnost Ruska vychází z paranoidní nedůvěry v demokracii a touhy obnovit imperiální moc za každou cenu.“ Putin v ukrajinské krizi přešel v těchto dnech od výhrůžek k otevřené agresi. Formální uznání odtrženeckých území doněcké a luhanské oblasti Ukrajiny je ve smyslu mezinárodního práva jasnou agresí proti ukrajinské svrchovanosti a územní celistvosti. Rusko zahájilo válku a sází na to, že Západ ustoupí od podpory Ukrajiny.

Severoatlantická aliance a Evropská unie doposud postupovaly až překvapivě jednotně a koordinovaně. Pružná výměna informací mezi velkým počtem jednotně vystupujících vyjednavačů z řady zemí nedovolila Putinovi hledat a provokovat rozbroje mezi západními spojenci. Počínaje pondělním dnem jsme ale ve zcela nové situaci.

Pro rozhodování pacienta se syndromem supervelmoci totiž neexistuje možnost kompromisu nebo ústupu. V jeho vnímání jde o apokalyptický konečný konflikt mezi silami dobra a zla.

Putin dal opakovaně najevo, že neuznává Ukrajinu jako stát s vlastní identitou a historií. Odvozuje její státnost od Ruska a bez něj podle jeho mínění Ukrajina nemůže ani existovat. Odsud můžeme velmi snadno odvodit cíl jeho tažení. Zbytek je už jenom taktika. Obsazení odtrženeckých území ruskou armádou a požadavky „lidu“ na „osvobození“ dosud neobsazeného zbytku Donbasu bude jen první krok.

Neutuchající provokace a vysilování ukrajinského hospodářství, uzavření produktovodů na Ukrajinu a do západní Evropy jako mezikrok. A nakonec v minimalistické verzi okupace celé levobřežní Ukrajiny, která by zbytku ponechala formální samostatnost i s prakticky neřešitelnými ekonomickými problémy.

Putinovo místo v dějinách

V maximalistické verzi by pak šlo o válku a okupaci celé Ukrajiny – bez ohledu na ztráty a utrpení miliónů lidí. Půjde přece o vlast a místo Vladimíra Vladimíroviče v dějinách velkého Ruska.

Západní demokracie válku nechtějí. Logicky, zodpovědně a správně. Jsou však situace, kdy agresor musí být zastaven dříve, než bude pozdě. Dříve, než válka na Ukrajině vyštve stovky tisíc uprchlíků do střední a západní Evropy. Dříve, než proruští trollové a úplatní politici rozvrátí demokratickou politickou scénu zemí Evropské unie a Velké Británie.

Syndrom supervelmoci je opravdu nemoc. Tirády o tom, že Rusko se nesmí nechat uzavřít v hranicích roku 1918, a pokud Evropa nedá pokoj, „tak se tentokrát nezastavíme v Berlíně, jako v pětačtyřicátém“ zaznívaly dosud jen v ruské státní televizi. Od pondělí už ale nejsou jenom bláznovstvím jednotlivců.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)