Jan Urban: Čeká nás hybridní třetí světová…

Napsal/a Jan Urban 19. října 2015
FacebookTwitterPocketE-mail

Sýrie, Libanon a Irák přestaly jako samostatné státy v dnešních hranicích fakticky existovat. Zbývá z nich už jenom území nikoho… Svět se komplikuje a Česko se v něm stále více ztrácí. 

Co se dočtete:

  • Vyhrocení konfliktů povede k masovému vyhánění a miliónům nových uprchlíků.
  • Putinovské Rusko se stane beranidlem proti západnímu vlivu v muslimských zemích.
  • Kvůli prezidentským volbám nebudou USA hrát na Blízkém východě nejméně dva roky významnější roli.
  • Cílem Putina není zničit Evropu, ale demontovat Evropskou unii.
  • Rusko financuje protievropské a extrémní nacionalistická seskupení v celé Evropě, podporuje i politické loutky typu Václava Klause či Miloše Zemana.
  • Ve vztahu k uprchlické krizi je Česká republika slepá, hluchá, nespolupracující – a stále zbytečnější.
  • Pokud se čeští politici včas nerozhlédnou, bude se v příštích krizích jednat o nás bez nás.

Mezi Tureckem, Íránem a Saudskou Arábií je prázdný prostor. Překreslení mapy Blízkého východu se v tomto okamžiku zdá být už nevyhnutelné.

Státní hranice byly regionu vnucené po porážce osmanské říše v první světové válce velmocenským handrkováním Západu.

Mechanismus dědičných monarchií, víceméně úspěšný v evropských podmínkách, měl stabilizovat roztříštěnou mozaiku kmenových a náboženských vztahů bez historie a potřeby státnosti.

Bez koloniální nadvlády se ve většině regionu k moci nejprve dostaly vojenské režimy a umělé státy se pomalu začaly rozpadat. Libanon, Irák i Sýrie putují po stejné cestě k sebezničení.

V nové situaci nahradí staré státní hranice, pokud budeme mít štěstí, dohoda mezi třemi regionálními mocnostmi – anebo nekonečné lokální násilnosti se stále pravděpodobnější možností vypuknutí rozsáhlého konfliktu mezi šíity a sunnity.

Pokud k němu dojde, v každém případě to bude znamenat masové vyhánění, další miliony uprchlíků, přesídlování obyvatelstva – a genocidu.

Vojenská porážka nebo alespoň zásadní oslabení nejednotné protiasadovské opozice v Sýrii, pro které se rozhodly Rusko a Írán, neobnoví jednotný syrský stát, stejně jako oslabení a následné rozbití struktur takzvaného Islámského státu. To podstatné se odehraje až potom.

Cíl Ruska: rozložená EU

Turecko a Írán se v každém případě zbaví západního vlivu v regionu, který vždy považovaly za svoji mocenskou sféru – a použijí k tomu služby putinovského Ruska, které ve své protizápadní zášti na Blízkém východě skončí jako žoldnéř v cizích službách.

Z ruské strany jde o mimořádně riskantní, ale promyšlenou hru, jejíž cíl i smysl je jen součástí primárního strategického cíle Ruska – oslabení a rozkladu Evropské unie.

Ruská intervence a rozdmýchávání blízkovýchodní krize jsou načasovány přesně do „okna bezmoci“, jak srbský válečný zločinec a prezident Slobodan Miloševič nazýval už v devadesátých letech období, kdy je americká zahraniční politika s ohledem na prezidentské volby pravidelně paralyzována obdobím nerozhodnosti.

Rok před volbami a rok po nich se žádný americký prezident neodváží k žádnému razantnímu kroku ve světové politice, natož k nasazení ozbrojených sil USA v zahraničí. Rusko i jeho dočasní spojenci sázejí na to, že pro příští nejméně dva roky nebudou Spojené státy schopné hrát na Blízkém východě významnější roli.

Evropa není v regionu vnímána jako žádná síla – a minimálně na stejné období bude navíc paralyzována dopady takzvané uprchlické krize. Pro změnu statu quo na Blízkém východě se lepší příležitost nemusí objevit dalších několik desetiletí.

Paranoia Vladimira Putina

Expanzivnost Ruska vychází z paranoidní nedůvěry v demokracii a touhy obnovit imperiální moc za každou cenu. Americký psycholog Robert J.Lifton popsal již před více než deseti lety psychickou poruchu, která se může rozvinout u některých vůdců států s jadernými zbraněmi, kterou přiléhavě nazval „syndrom supervelmoci“.

Vede k paranoidnímu vnímání skutečnosti, polarizaci postojů, pocitu osobní nadřazenosti, vůdce se postupně ztotožňuje se státem a nakonec u něj převládne přesvědčení o nevyhnutelnosti konečného střetu mezi imaginárními silami dobra a zla.

Podvědomou snahou stárnoucího muže (bez dosahu vlivu institucionální, veřejné či rodinné reflexe a kontroly) je potom při pocitu vlastní jedinečnosti, neomylnosti a všemocnosti podvědomá snaha konflikty urychlovat a vyhrocovat – i za cenu sebezničení.

Cílem Putina, který osobně do puntíku naplňuje popis této destruktivní diagnózy, ovšem není zničit Evropu, ale demontovat Evropskou unii – se všemi jejími pro ruské hegemonické plány nebezpečnými pokusy institucionalizovat úspěšnou nadnárodní politickou i hospodářskou spolupráci.

Imperialistické Rusko potřebuje uchovat Evropu znovu rozdrobených národních států jako dodavatele technologií a hlavního odběratele ruských surovin. Nejde tedy o to Evropu vojensky dobýt.

Strategie hybridní agrese spoléhá také na to, že pokud by se podařilo nenapadnutelnými „demokratickými“ procesy demontovat koncept a instituce evropské integrace, Spojené státy se bez důvěryhodných evropských spojenců stáhnou do izolace.

Rusko k tomuto cíli v minulosti opakovaně testovalo, jak využít energetickou závislost Evropy na dodávkách ruské ropy a, především, ruského zemního plynu. Do stejné kategorie testování patří i dlouhodobé sledování reakce EU na diktaturu v Bělorusku, ruskou agresi proti Gruzii, provokace vojenského letectva poblíž hranic členských států EU, anebo okupaci části Ukrajiny.

Loutky Zeman a Klaus

Rusko navíc už také léta připravuje půdu pro oslabování evropské integrace financováním protievropských a extrémních nacionalistických seskupení v celé Evropě.

Stejně tak podporuje přes síť „výzkumných“ a společenskovědných institucí, či konferencí, anebo prostřednictvím firem se státní účastí, stovky jednotlivců i skupin v celé Evropě – od komunistických, nacionalistických a protievropských stran a straniček po jednotlivé politické loutky typu Václava Klause či Miloše Zemana.

Teprve syrská občanská válka však otevřela možnost v krátkém čase vyhrotit vztahy mezi evropskými státy s pomocí vyvolávání paniky a nejistoty z masívních uprchlických vln, a s konečnou platností tak destabilizovat celek Evropské unie.

Současný bezprecedentní pohyb stovek tisíc uprchlíků, směřující do Evropy z několika konfliktních zón najednou, přitom může představovat jenom předehru věcí mnohem horších.

Skutečné krize se však přibližují velmi rychle. Platnost třístranné dohody mezi Afghánistánem, Pákistánem a Íránem, která s pomocí UNHCR po dlouhá léta afgánského konfliktu zajišťovala bezpečné přežití téměř tří milionů afgánských uprchlíků v sousedních zemích, skončí během několika měsíců.

Naděje, že všichni z nich budou souhlasit s repatriací zpět do země bez míru se rovná nule. Kam půjdou?

Oslabení moci tureckého prezidenta Erdogana ho po volbách může vyprovokovat k obsazení severní části Sýrie a vytvoření „nárazníkového pásma“, o kterém se mluví už několik měsíců. Prý se tak vytvoří „bezpečná zóna“, kam by se teoreticky mohli přemístit nejméně dva miliony uprchlíků z táborů v Turecku a Jordánsku.

Kurdové, kteří v minulých měsících vybojovali velkou část tohoto území od Islámského státu, tomu nevěří, a pro jistotu sami „z bezpečnostních důvodů“ už teď vyhánějí arabské obyvatelstvo. Pokud Turecko obsadí ono „nárazníkové pásmo“, budou v rámci trvalého řešení naopak vyhnáni Kurdové.

O neochotě Turecka a Řecka bránit v minulých měsících převaděčským mafiím v přesunech stovek tisíc uprchlíků do Evropy by se daly napsat špionážní thrillery.

Populisté všech barev

Nemoudré vyhrocování palestinsko-izraelských vztahů, vyprovokované narůstajícím vlivem Hizballáhu a Íránu v Libanonu a Sýrii může snadno rozpoutat válečný konflikt a masové vyhánění Palestinců do západního Iráku, kde Jordánsko v tichosti uvažuje o zřízení své vlastní „nárazníkové zóny“.

Stojíme před možností podstatně závažnější uprchlické krize, směřující do Evropy, jejíž velká část přestává věřit sama sobě i evropské integraci.

Česká republika je v tomto okamžiku slepá, hluchá, nespolupracující – a stále zbytečnější. Je to stát, který ještě nepochopil, že osamocen nemá šanci. Doba naivního dětství a výmluv z doby po roce 1989 skončila.

Simon McDonald, tajemník britského ministra zahraničí, prohlásil nedávno v listu Independent, že lidská práva už nejsou na jeho ministerstvu tak důležitá, jako v minulosti. Britská vláda manévruje v otázce referenda o vystoupení z Evropské unie. Francouzští představitelé navrhují odebrat České republice právo čerpat unijní fondy, pokud se odmítne zapojit do evropského řešení uprchlické krize.

Německý i polský postoj k českému odmítání solidarity se dá popsat pouze jako drsné rozčarování z pražské nemohoucnosti. Pokud se čeští politici včas nerozhlédnou, bude se v příštích krizích jednat o nás bez nás.

A až uprchlická krize v Evropě udeří naplno, na kontinentě posílí populisté všech barev a oslabí demokratické instituce a svobody, obsadí ruská armáda další kus Ukrajiny. Na území Evropské unie nebude muset vjet jediný tank.

 

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)