Jan Urban: Stárnutí není pro sraby. S věkem nutně nepřichází zmoudření
KOMENTÁŘ. Když průmyslová revoluce v průběhu 19. století zcela rozleptala do té doby stovky let stabilní svět a jeho hodnoty, nikdo netušil, že největší změny přinesou až její důsledky. Mezi nejdůležitější patřily ty sociální, především přesun ekonomických aktivit do měst, zvýšení životní úrovně a v průběhu jedné generace i vznik střední třídy a vrstvy neurozených bohatých podnikatelů…
Byli možná bohatí, ale zvyklosti a výstřelky klasické aristokracie mohli pouze napodobovat. Potřebovali uznání – a tak vytvořili, kromě jiných oborů, i potřebu a trh s uměním.
Trh je trh, a od renesance fungující exkluzivní model osobního školení malířů a sochařů u zkušeného a na tehdejší formě trhu s uměním etablovaného mistra přestal stačit poptávce. Umělecké školství začal podporovat stát i soukromníci.
A z umělců se stala, upřímně řečeno, rychle přelidněná, sebestředná subkultura, za všech okolností „prodávající“ svého tvůrce a jeho/její představy a ideály. Moderní umění zároveň rychle zavrhlo jakákoliv omezení obsahu i formy, stejně jako samu představu, že umění je přibližováním se ideálu krásy a dokonalosti.
Bylo to, jako kdyby fotbal prohlásil za hřiště celý svět, zbavil se všech pravidel a míč prohlásil za přežitek. Jenomže kdekoliv přestanou platit pravidla, měly by zůstat alespoň slušnost a humor. A to se nestalo. Zcela logicky pak exaltovaná umělecká duše tíhla k extrémům, a v mesianistickém pocitu napravování světa až příliš často ke kolektivistickým fikcím, slibujícím nápravu světa ještě za našeho života.
Podpora extrému
Bylo jedno, jak se to pojmenovalo. Moderna devatenáctého století přešla do avantgardy počátku století dvacátého se stovkami forem, provokací a výkřiků, pro nepřehlednost a nástup nových technologických možností, pro jistotu překřtěná jen o pár desítek let později na postmodernu.
Přitom se nic na podstatě problému i produkce neměnilo, i když se mezitím z umění stal globální byznys s miliardovým obratem. A protože trh nikdy nepřestává být trhem, stále více se prosazovaly stále nové módní trendy a uměnonázory a přišel feminismus, dekolonizace, ekologie…
Marketizace umění a umělců vedla, jak už řečeno, od počátku k podpoře extrému – ať už k přehnanému zdůrazňování umělecké individuality, nebo naopak až k podpoře populistických vůdců nebo dokonce chiliastických příslibů komunismu, fašismu a nacismu. Mělo a dodnes to má až komické projevy.
Kolikrát se to ještě bude opakovat? Studenti, bouřící se proti „neporozumění“ profesorů, a bojkotující ty, kdo se jim odváží říci něco tvrdšího?
Marie Majerová zamlada coby příznivkyně anarchismu a volného sexu skončila jako stalinistka a národní umělkyně komunistického režimu.
O generaci později skončil pověstný rebel šedesátých let a provokatér za každou cenu Milan Knížák jako splihlý souputník populistického premiéra a prezidenta Václava Klause, pouze verbálního konzervativce se slabostí pro evropskou fašizující pravici a ruské imperiální zájmy.
Stárnutí není pro sraby a s věkem automaticky nepřichází lidské zmoudření.
Všechno už tu bylo
K mesianistické sebestřednosti moderního (avantgardního, postmoderního) umění bez limitů a ohledů patřil a patří i až únavně se opakující pocit generační výjimečnosti. A jsme u „české“ žirafy Lenky na benátském Bienále, jehož hlavním mottem jsou „Všudypřítomní cizinci“. Že tomu divák nerozumí? Nevadí, o to větší a angažovanější je to umění.
A co ona vzhledem nevábná paní, rochnící se v hlíně v přítomnosti měšťácky oblečených dětiček? Muselo to být umění, když paní je vedoucí ateliéru volné tvorby Akademie výtvarných umění, byla nahá, navíc to bylo profesionálně dokumentované kameramanem – a to celé na dvoře Akademie.
A do toho ještě ona exaltovaná komunikace desítek, dnes už možná stovek českých umělců o směřování či nesměřování institucí, produkujících umělce, pořádajících výstavy a expozice.
Kolikrát se to ještě bude opakovat? Studenti, bouřící se proti „neporozumění“ profesorů, a bojkotující ty, kdo se jim odváží říci něco tvrdšího? Protestující proti soutěžím a individualismu a prosazující namísto toho týmovou, rozuměj exkluzivně generační, spolupráci?
To všechno už tu bylo mnohokrát. Jen v dnešním čase tvrdé komercionalizace, grantizmu, tiché PR války všech proti všem i mezi umělci stále více mizí snaha a ochota hledat společnou řeč a témata.
Bylo by ale naivní hledat důvod, proč by umělci měli být lepší než třeba politici. Vždyť i v české politice se předvádějí tuneláři, lháři a přisprostlí hrubiáni – a voličům ani jejich stranám to nevadí. Možná je to jen společný znak této zmatené doby.
Umění, zábava, sport i politika se společně mění a stávají se a-sociálními, tedy nezpůsobilými přesáhnout současný okamžik. Spojuje je především ona bezhodnotová bezbřehost a pocit, že všechno se dá „okecat“. Antický ideál umění jako jednoduché filozofické cesty přibližování se k ideálu dokonalosti a krásy člověka by dnes asi nepřežil.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Investor Brůna: Realitní perly na dálniční sňůře na jih. Hluboká, Písek, Budějovice
Agáta Pilátová: Prezidentka ve vichru doby a nelichotivý obraz Slovenska
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
22 komentářů
„Antický ideál umění jako jednoduché filozofické cesty přibližování se k ideálu dokonalosti a krásy člověka“
Umění jako krásno zavání kýčem, o němž třeba Kundera prohlásil, že je světem zbaveným hovna. Umění má odrážet svět i lidskou duši v něm a k těm patří i ty stíny, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Člověk se nemá přibližovat k dokonalosti, protože ta existuje leda jako utopická fantazijní představa. Člověk se má přibližovat k sebepoznání a celistvosti a k těm patří světlo i stín. Dokonalost je náboženská představa ideálu, která na světě napáchala spoustu zla, mimochodem s ní pracují i totalitní režimy jako s různými představami dokonalého člověka, ráje na zemi apod. Dokonalost je iluzorní svět zbavený přirozenosti.
No a v tom je právě ten rozdíl. Ten antický systém společnosti byl skutečně svázán s vírou v bohy, a tento vztah se zrcadlil jak v jejich filozofii tak i uměni. Co je ale podstatné, že na takové uměni (třeba na stavby chrámů a soch) pak dokázali dávat část veřejných prostředků.
Zatímco, pokud citujete Kunderu, v civilizaci která na bohy kašle , tak se dostáváme k té rapidní otázce, kdo by měl ty umělecké zvratky (jak to označuje sám Kundera) vlastně financovat .
Že by to byl úkol pro veřejnoprávní média?? za povinně vybírané poplatky???:))
Spousta řeckých filosofů a umělců se náboženství té doby vysmívala jako pohádkám pro prostý lid. Umění a filosofické myšlení rozhodně není spjato s náboženstvím. Humanismus a renesance jako obroda lidského tvůrčího ducha a návrat k antice je naopak reakcí na středověký dogmatismus, v němž je vše podřízeno náboženskému pohledu na svět. Jestli jdou vidět někde zvratky (to vytěsněné lejno), tak právě třeba v nábožensky založeném Polsku v situaci, kdy se moci chopí konzervativní katolíci. V tu chvíli se nebe zatáhne černými mraky náboženské konformity a zahalí svobodného a tvůrčího lidského ducha do dogmatické mlhy. Tvůrčí duch člověka je v takovou chvíli degradován na pouhou poslušnost stádní ovce.
No netvrdil bych že se mu přímo vysmívali, ty diskuze se vedly ohledně reálného božího vlivu. Oni totiž bohové skutečně nebyli a nejsou a záchranka na zavolání a ty seznamy mrtvých oběti bez boží pomoci byly vždycky dlouhé. Vysvětlovalo se to různě.
Jak píšete, renesance byla reakcí na středověký křesťanský dogmatismus, ovšem ona antická renesance zahrnovala umělecké ztvárnění antických bohů, z nich mnozí asi byli „lidštější“ než Boží trojice a všichni svatí. Ale píši pouze o uměleckém ztvárnění v mnoha formách. Zatímco ta povinnost vyznávat křesťanskou víru trvala dal, a ke skutečné sekularizaci došlo až mnohem později.
Ostatně jak píšete sám, i dnes dochází k propojení politické a církevní ideologie.
Čímž se vracíme obloukem k těm přizemním financím. Ono halt vždycky platilo. „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, a i ti skuteční velcí umělci se tomu dokázali přizpůsobit pokud tedy chtěli opravdu tvořit a ne chlastat a zvracet na všechno kolem.
V tomto naprostý souhlas. Ostatně ono jde uvést jako poslední přklad nové otevrený objekt Mâj. Který vzbudil pochybnosti předem díky y kolotočâřské konstrukci avantgarniho všeumělce pana Černého. Jenomže po otevření interiéru se ukázalo že ti ostatní na díle se podílejici umelci ho překonali. Zatímco korektní kritika používá opisu jako Dubaj nebo Las Vegas, ale najdou se i horší. No je fakt že těch 4.5 miliardy co ta rekonstrukce stala by za ten cirkus vzdělaný feudál nedal.
Možná by stálo za to znát vaši odbornost a vzdělanostní erudovanost ke kritice děl Davida Černého. Určitým obrazem by také jistě byl i nějaký přehled vašeho díla, jak jste získával v životě peníze a co jste za získané peníze vytvořil… Když už jste se dal na cestu odborného kritika.
Za mě trupy Spitfirů s motýlími křídly, která mávají, skvělá práce Davida Černého, technicky dokonalé a na pohled krásné. Jsem jenom obyčejný strojař, ale vlastnit obchodní dům, chtěl bych na něm mít motýly od Davida Černého. Minimálně jako krásnou a vznešenou vzpomínku na československé letce v boji o Británii.
Nějak se od roku 1945 v populaci ČR vytratila odvěká pravda a zvyklost: „Poroučí ten, kdo platí.“ Vláda komunistické lůzy poroučela a neplatila…
Jestli dovolíte, krom estetických požadavků na uměni, hodnotím i jeho trvalost. Ta pravá umělecká díla zůstávají na pohled krásná pořád.
Zatímco Černého provokativní dílo je doslova na jedno zkouknuti, podíváte se, zjistíte co tím autor hluboce mínil a podruhé už to dílo vidět nemusíte. Doslova jako karikatura ve včerejších novinách.
Tudíž, i ty spitfiry bych dokázal přijmout čistě jako letadla (a mohli by si je tam postavit na střechu), ovšem přidávat jim křídla a nechávat „poletovat“ kolem obchoďaku, to už mi opravdu připomíná spíš jako řetízkovej kolotoč.
Mimochodem, taky víte, že pan Černý kdysi přetřel na růžovo tank. Ve svém době se to dalo uznat jako dobře míněná provokace, která hlavně zaplnila stránky novin. Hádám že dnešní mladé generace už nepochopí co tím mínil a těžko to přijmou jako uměni.
Nazdar husákovče. Jak za socialismu. Kdo měl svůj názor ohrožoval celosvětový mír. Dnes ohrožuje kapitalismus a cenzuru.
Lezením do rusáckého pozadí ohrožuješ leda svou důstojnost. Mimochodem, to že ti tvoje bláboly nechtějí nikde zveřejnit, není cenzura, to je mentální hygiena.
Přesně tak.
Skvělá, i když smutná analýza.
Všechno už tu bylo, jen dnešní studenti jsou mimořádně blbí a manipulativní a končí u psychiatra. Stáří má zkušenosti a to ve škole nenabudeš.
… má zkušenost s psychiatrem. Obávám se, že o tvou zkušenost s vypolštářovanou celou nebude nikde zájem.
Skvělý a potřebný článek o kultuře dnešní doby. K tomu bych jenom podotkl, že se po 2.SV na celé čáře prosadila tak zvaná anglosaská kultura, která programově odmítá a ničí tradice anticko-křesťanské kultury. Ano, s věkem nepřichází automaticky zmoudření, pokud jsou pro nás morální hodnoty zátěží, kterou je třeba v boji o úspěch v současné době odhodit. Ti dva zobrazení pánové jsou toho příkladem. Klasik Johann Wolfgang von Goethe řekl: Alt zu werden ist keine Kunst, aber das Alte zu vertragen ist eine Kunst. Volně přeloženo: Zestárnout není žádné umění, ale to stáří snášet je umění.
Ano. Takový je dnešní svět. Nejenom v umění . Mluvíte mi z duše. Co s tím? Uzavřít se do sebe a nevnímat to. Žít ve svém starém světě. Nic jiného se s tím nedá dělat. Jinak by se člověk musel stát úchylákem. Slušně řečeno.
„populistický premiér a prezident Václav Klaus, pouze verbální konzervativec se slabostí pro evropskou fašizující pravici a ruské imperiální zájmy“.
Autor článku projevil jisté stylistické nadání, ale obsahově je to propagandistický blábol
Své odsouzení autora jste nepodložil žádným důkazem, pouze neználkovskou dojmologií.
Václav Klaus byl od začátku rádoby pravicový tlučhuba, ale levicový skutkař. Nepamatuji se, že by vláda VK, nebo on sám prosazoval něco pravicového. Dokonce už jako ministr financí zakonzervoval po komunistech převzatý, centrální vyběr daní a centrální přerozdělování daní , což v normálních kapitalistických zemích není.
Hned jak ve vyspělém světě pochopili, že s postsocialistickým kecálkem Klausem jenom ztrácejí čas, přestali jej zvát na všechna ekonomická fóra včetně Davosu. Rusáci VK začali poté vydávat knížky a ukecaný narcis byl jejich.😅
Z VK se stala nikde nechtěná slovanská roztleskávačka docházející před válkou, pouze ve dnech ruských svátků na dvůr ruské ambasády žmoulat čepici a pózovat na fotečkách.
Abych nikoho nevynechal. Dá se s jistotou říci, že Václav Klaus a Miloš Zeman, podrazili v rozběhu ČR nohy a dodnes za sebou táhnou velmi nevábnou slovansko-ruskou stopu.
Co by na VK asi řekla skvělá dáma Margaret Thatcher? O které tak často a rád blábolil, ale které se svými skutky nikdy nepodobal ani jediným chlupem.
To přece ale neplatí jen o umění zábavě, sportu, nebo politice….a-sociálními se stáváme my sami, jednotlivci bez ohledu na profese i společnost jako celek. Drtivá většina z nás je neschopna přesáhnout současný okamžik.
Dnes se dá zrelativizovat a nivelizovat cokoliv, každý kdo má s prominutím do p…e díru má pocit, že se může (a proto musí) vyjádřit ke všemu, bez ohledu na své znalosti, či odbornou relevanci. Celé to naše lidské konání se rozplizlo do bezbřehosti, kdy jen okecáváme nesmysly a hlouposti svoje i jiných. Chybí úcta a motivace ke skutečnému poznání.
Docela jsem si početl. 👍
Problémem dnešní doby jsou státní dotace. V takovém prostředí může „tvořit“ každý.
On by se svět hned vrátil k normálu, kdyby stát, radnice a „zastupitelstva“ měly pouze ty funkce, které jim přísluší a necpaly se kam nemají. To by ovšem přišlo rázem o doživotní zaopatření minimálně 50% politiků a úředníků, kteří se dnes za cizí peníze „starají“ o veřejné blaho. Dluhy raketově rostou, společnost je plytká, bez inteligence. Umělecké nuly dostávají granty a dotace z cizího od nul politických i nul úřednických … Aby se člověk prosadil, tak už musel něco v hlavě mít a něco umět. Dnes stačí vyškemrat grant a poté se přilepit na chlebodárce, nebo naopak. Zdravá konkurence přinášející plody zmizela. ČR i EU jsou socialistické mrtvoly, čekající na zpopelnění.
Naštěstí ne všude ve světě je socialisticky předotováno. V USA a Asii jedou.👍 Tam zůstávají peníze v rukou těch, kteří je vydělali přirozeným umem a pílí a ti vědí, kam dále investovat. Bůh žehnej USA!
Český politik a český úředník ani netuší co bude odpoledne, natož zítra. Hlavně, že stát štědře platí za nic, za úpadek, za dluhy,..
Milý Jene, už jsem na tomto světě docela dlouho, čtu Vaše
skvělé články a každý mohu jen podepsat. Co tak děláte přes léto? Nemáte chuť se podívat do Mariánských Lázní. Zajistím Vám ubytování a projdeme si malý lázeňský okruh a podebatujeme o strastech tohoto světa.
Krásný den. Josef Ledvina
Zkusím to jednoduše:
1. Extrémismus je nejvyšší zlo, zvláště v době rostoucí složitosti a propojenosti. Účinnou metodu objevil už Buddha před 2 500 lety, jmenuje se ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA (pro někoho nuda – pro jiného moudrost) .
2. Hranice umění se posouvají a nelze tomu bránit. Je to exkluzivní kolbiště „pokusu a omylu“, hledání nových cest. Chyba je na straně zákazníka, který nepozná rozdíl mezi uměleckou hodnotou obrazu Van Gogha a Karla Gotta.
3. Osudnou chybou je přelévání myšlenek z umění do politiky. Politika v tomto smyslu musí být konzervativní!
A není ten článek nacistický ? Autor má pravdu ve všem a říká to správně,jenže řešením je očista ,která oddělí jedno od druhého,špatné od správného.To už tady nejednou bylo. Třeba podle paradigmatu,že uměním je to,co podporuje víru v život ,nebo-li renesance klasiky. To špatné se pak označilo jako Das entartete Kunst.