KOMENTÁŘ. Podvozek nákladního vojenského letounu C-130 Hercules s prásknutím dosedl na přistávací dráhu. Tady se přistává zvysoka a rychle. Fronta je jen pár set metrů od letiště a nikdo nechce lepit na trupu díry po kulkách. Zadní nákladovou rampu Hercules otevírá ještě za jízdy…

Letadlo zatáčí k řadě čtyř čekajících vysokozdvižných vozíků s mohutnými vidlicemi. Za nimi už jsou připravená čtyři bílá nákladní auta UNICEF, dvě terénní toyoty a pár chlapů se samopaly. Letadlo ani nevypne motory, jen zastaví.

Mechanici za pár vteřin vytlačí po válečkové kovové podlaze první obrovskou paletu rovnou na vidlice vysokozdvižného vozíku. Další najede za pár vteřin. Dostat paletu z letadla na nákladní auto netrvá ani padesát vteřin. Za čtyři minuty prázdné letadlo spěchá pryč. Nákladovou rampu někdy dovírá až na vzletové dráze.

Aspoň tady se nekrade

Píše se rok 1994 a na sarajevském letišti přistálo dalších čtrnáct tun dodávek české humanitární organizace Člověk v tísni pro dětský fond OSN UNICEF. Bílé bedfordy s doprovodem jsou u výjezdu z letiště. Na každém sedí dva ozbrojenci. Sesednou až v podzemním skladu pod vypálenými troskami olympijského stadionu Zetra.

Jediný úspěšný model efektivní humanitární operace představuje absolutní kontrola celého řetězce od dárce až k distribuci pomoci jednotlivcům.

Až do svého rozpuštění na konci války přiváděla parta sarajevského UNICEF všechny bafuňáře OSN, stejně jako všechny tři strany bosenské války, k šílenství.

Z jejich dodávek se nekradlo, protože to nedovolili. Pracovali na všech třech stranách války, u Srbů, Muslimů i Chorvatů, podle jmenných seznamů dětí do patnácti let, těhotných žen a kojících matek.

Velkou dodávku českých sušených polévek spočítali na jednotlivé sáčky, stejně jako čtrnáct tun pomerančů, které před Vánoci 1993 poslala do obklíčeného Sarajeva vojenským letadlem španělská vláda.

A když si chtěla inspekce Světové zdravotnické organizace odnést vzorky na laboratorní zkoušky, musela podepsat protokol se jmenovitým výčtem každého pytlíku či balíčku sušenek.

Naučili nás kontrolovat černý trh, na kterém jinak končilo až čtyřicet procent dodávek UNHCR a jiných velkých humanitárních organizací. Jim se ukrást nedalo nic. Na konci války je rozprášili, když neprozřetelně prokázali, že kradou jejich nadřízení v Záhřebu.

Představovali ideální řešení pro jakoukoliv humanitární operaci: přímý kontakt mezi dárcem pomoci a důvěryhodným distributorem zajistí co nejrychlejší dodání přesně objednaného materiálu.

Systém, který vystavěl ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek, dokázal v kritických případech vypravit z Prahy kamión s léky a zdravotnickým materiálem podle detailní objednávky sarajevských válečných nemocnic do osmačtyřiceti hodin. A příští den letadlo z italské Ancony nebo chorvatského Záhřebu dodávku dovezlo do Sarajeva.

Pro velké humanitární organizace bylo jednodušší dodávat co největší objemy ne vždy aktuálně potřebných komodit a nestarat se o jejich distribuci. Člověk v tísni si tohle nemohl dovolit. V té době získával prostředky jenom z veřejných sbírek. Každá babička, která podpořila vůbec první kampaň SOS Sarajevo, musela vědět, na co byla její stokoruna použitá.

Dnešní humanitární krize v pásmu Gazy je stejně jako válka Izraele s militantními palestinskými formacemi vyvolána asi nejnesmyslnější humanitární operací všech dob.

Byla to ještě doba složenek a každý dárce musel se svým darem na poštu. Při kontrole ústřižků se zjistilo, že největší finanční částku – sedmnáct tisíc korun – přinesl na poštu v Praze 7 spisovatel Bohumil Hrabal. Prý to byl honorář za knihu a na poště si později vybavili, že peníze přinesl v síťovce.

Poučení? Jediný úspěšný model efektivní humanitární operace představuje absolutní kontrola celého řetězce od dárce až k distribuci pomoci jednotlivcům.

Když se do toho zamíchá politika

Nejde o velikost operace. Jde o princip. V letech 1921 a 1922 dokázala americká organizace American Relief Administration, vedená Herbertem Hooverem, zachránit v bolševickém Rusku před hladomorem jedenáct miliónů lidí.

Organizace lodní dopravy dodávek trvanlivých potravin až po zásobování denních vývařoven a výdejen balíků humanitární pomoci byly na obrovském území plně v rukou ARA, které pomáhaly tisíce – Američany jednotlivě vybraných – ruských zaměstnanců.

Vlaky, konvoje lodí nebo dokonce obrovské karavany velbloudů měly k velké nelibosti bolševiků v provinciích vlastní ozbrojenou ochranku. ARA tak kontrolovala celý řetězec až do vydávání jídla potřebným.

Hvězda velkých mezinárodních humanitárních operací od konce šedesátých do začátku devadesátých let Fred Cuny (v dubnu 1995 byl spolu se třemi ruskými lékaři a překladatelkou zavražděn v Čečně) říkal, že existují dva způsoby, jak organizace humanitární práce v konfliktních zónách může zavinit strádání a smrt velkého počtu lidí.

Prvním je, když dovolí, aby se do dodávek a distribuce humanitární pomoci jakýmkoliv způsobem zamíchala politika. Tím druhým, když pomoc, cílená na záchranu životů, trvá i po skončení životního ohrožení lidí postižených konfliktem.

Dnešní humanitární krize v pásmu Gazy je stejně jako válka Izraele s militantními palestinskými formacemi vyvolána asi nejnesmyslnější humanitární operací všech dob.

Trvá už 74 let, vede ji specializovaná agentura OSN nazvaná Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na blízkém východě (UNRWA) a její mandát jí ukládá zajišťovat v pěti teritoriích dnes pěti milionům a osmi stům tisícům „registrovaných palestinských uprchlíků“ základní školství, základní zdravotní a psychiatrickou péči, sociální služby, mikropůjčky a krizovou výpomoc.

Má třicet tisíc zaměstnanců, z toho dvě třetiny Palestinců. Roční rozpočet vysoce překračuje miliardu dolarů, z velké většiny placených Spojenými státy.

Kořen problému je čistá politika. V roce 1950, tedy v době vzniku UNRWA, bylo registrovaných válečných palestinských uprchlíků 726 tisíc. Sousední arabské státy – s výjimkou Jordánska – jim dodnes odmítají udělovat občanství a kladou překážky pro jakékoliv podnikání.

Jenže podle mezinárodního práva jsou za uprchlíky považovány i děti narozené po odchodu ze země původu – a to platí i pro další generace. UNRWA se tak dnes stará už o čtvrtou generaci a osminásobek původního počtu palestinských uprchlíků.

Dnes by „sudetských uprchlíků“ bylo dvacet čtyři miliónů… Nikdy by nemuseli pracovat. O všechno by se starala specializovaná agentura OSN.

Na zásadu, že uprchlíkům se má pomáhat co nejrychleji se postavit na vlastní nohy a déle ani minutu, tato politika nebere ohled. Výsledkem je „palestinský problém“, populace po generace drogově závislá na tom, že všechny základní funkce společnosti zajišťuje pomoc zvenčí a člověk sám se nemusí starat o nic. Zbytek je o výchově k nenávisti a k víře v obdivuhodnost mučednické smrti.

Jako pomoc Němcům ze Sudet

Stačí si představit, že by se více než třem milionům z Československa vyhnaných a odsunutých sudetských Němců po roce 1945 dostalo stejného zacházení.

Nikdy by nemuseli pracovat. O všechno by se starala specializovaná agentura OSN. Dnes by „sudetských uprchlíků“ bylo dvacet čtyři miliónů… Také Polsko vyhnalo nejméně šest milionů Němců – dnes by z nich bylo dalších čtyřicet osm milionů „registrovaných uprchlíků“.

Nalézt řešení palestinské otázky bude určitě nesmírně složité. Jedno je jisté. Po tomto kole „stoleté války“ už Izrael nikdy nepřistoupí na OSN slibovaný návrat Palestinců.

Po skončení bojů by proto mělo následovat odstřihnutí vlivu Hamasu a Palestinské samosprávy od jakékoliv humanitární asistence a ukončení politiky vícegeneračních „registrovaných uprchlíků“ výměnou za robustní rozvojové programy. Určitě by to stálo méně než pomýlená sedmdesát let trvající operace UNRWA.