KOMENTÁŘ. Vítězství Donalda Trumpa v demokratických volbách v USA způsobilo u mnoha demokracii oddaných lidí ve světě šok. Zbytečně. Návratem odsouzeného kriminálníka, usvědčeného lháře, podvodníka a bankrotáře do Bílého domu jen vyvrcholil už několik let probíhající celosvětový nástup populistických politiků k moci. Přiznejme si rovnou, že jde o většinu světa, která vzývá či donedávna vzývala princip svobodných demokratických voleb. Jen jsme to nechtěli vidět.

Zděšení politologové a popfilosofové se pokoušejí vysvětlit tu konec liberalismu a jindy zase rozklad konzervatismu. Zbytečně.

Jiní zase vidí počátek příklonu k populismu ve finanční krizi roku 2008 nebo v hysterii covidové pandemie.

Populismus je přitom v demokratických systémech přítomen nejméně od poloviny devatenáctého století, kdy vyrostl na zneužívání hesel národnostního sebeurčení a národního státu. Dnes je ale iracionální populismus vlastně jedinou marketingovou strategií, zaručující úspěch ve volbách.

Brexit poškodil Británii

Pět let po brexitu, který demokraticky podpořilo celých padesát dva procent britských voličů, je už téměř všem jasné, že přísliby prosperity a skvělých vyhlídek pro budoucnost byly od počátku vylhané. Brexit poškodil Británii. Tečka.

Přesto nejprolhanější zastánci Brexitu, soustředění v nové politické formaci Reform UK, jsou dnes, podle posledních průzkumů voličských preferencí, druhou nejsilnější stranou Británie, jen jeden procentní bod za vládnoucími labouristy. Zdá se to protismyslné?

Populisté vyhráli volby v tak různých zemích jako Nizozemsko, Itálie, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Chorvatsko, Srbsko – a dalo by se pokračovat. Návrat populistů bez programu je velmi pravděpodobný i v České republice.

Tak co se to děje? Jak to, že svobodní a demokracii oddaní voliči zničehonic vkládají svoje naděje do rukou podvodníkům a profláknutým obchodníkům s deštěm?

Demokracii původně vymezovalo střetání racionálních koncepcí organizace společnosti a její budoucnosti. Proto byly potřeba politické strany a politici schopní argumentace, vyjednávání a kompromisu.

Dnes už nic z toho není potřeba. Už tehdy to byl jen ideál. Takový Otto von Bismarck si formální parlamentní demokracii a její instituce snadno ochočil k podpoře budování německé velmoci pod pruským diktátem.

Být občanem neznamená jen jít jednou za čtyři roky k volbám. Občan potřebuje a musí mít spoluzodpovědnost – nejenom nataženou ruku ke státu.

Koncept demokracie však byl stále ještě vnímán především jako výchovný proces donedávna bezprávných a nevzdělaných „mas“. Šok první světové války stvořil fašistické, nacistické a komunistické diktatury „z vůle lidu“.

Film a rozhlas jako první komunikační technologie pomohly nadřadit emoce nad racionalitu argumentu a s tím spojenou dlouhodobou zodpovědnost. Málokomu v té chvíli došlo, že prostor demokracie je nenávratně poškozen. Stále však existovala naděje, že si vzdělaná industriálně mocná západní demokracie s těmito deviacemi dokáže časem poradit.

Masa bez cíle

Studená válka zastínila význam nástupu televize a především spotřební společnosti, které v průběhu života jedné generace změnily životní styl, politickou komunikaci a její jazyk, a velmi rychle i volební preference.

Demokracie přestala nabízet „lidu“ pocit úkolu a podílu na přímé zodpovědnosti a vyměnila je na obou stranách železné opony za „chléb a hry“. Masa bez cíle ale nemůže přinést nic než slabost a rozvrat. Starý Řím by mohl vyprávět.

Demokracie nemůže existovat bez spoluzodpovědnosti občanů. Být občanem neznamená jen jít jednou za čtyři roky k volbám. Občan potřebuje a musí mít spoluzodpovědnost – nejenom nataženou ruku ke státu.

Masové rozšíření internetu koncem minulého století a především vznik a rozšíření sociálních sítí koncem první dekády 21. století předznamenaly konec racionálního a dlouhodobého uvažování v demokratickém formátu politiky.

Politické programy, kdysi tak důležité, se přežily ještě dříve. Mizí politické strany s dlouhodobými programy. Vše nahradil politický marketing a vůdcovská hnutí bez programu.

V demokratických společnostech bez ohledu na skutečnost v posledních desetiletích převládl díky přetlaku informací a odstranění kontrolního monopolu nezávislých médií pocit nekončící nespravedlnosti a ohrožení.

A také ne vždy nepravdivé přesvědčení „lidu“, že politické a ekonomické elity si vystavěly systém podle svých potřeb a ne pro zbytek společenství.

Už v roce 1936 řekl Franklin Delano Roosevelt při obhajobě prezidentského mandátu: „Museli jsme bojovat se starými nepřáteli míru – obchodními a finančními monopoly, spekulacemi, bezohledným bankovnictvím, třídním antagonismem. Začali považovat vládu Spojených států za pouhý přívěsek svých vlastních zájmů. Teď už víme, že vláda organizovaných peněz je stejně nebezpečná jako vláda organizované lůzy“.

Díky možnostem sociálních sítí dnes čelíme, slovy pana Roosevelta, vládám organizovaných peněz s podporou pouhým chytrým telefonem organizované lůzy.

Elita v převleku za burana

Společnost spotřeby, kde spotřeba určuje kulturu, ekonomiku a ve spojení se sociálními sítěmi (jen jiný druh spotřeby, uspokojující potřebu „mít kontrolu“) diktuje jinou politickou komunikaci, vztahy a organizaci.

Politické strany a programy se staly přežitkem. Zatím proti tomu není obrany. Racionální argumentace a diskuze přestaly fungovat.

„Prostý lid“, dříve formovaný následováním elity, kostelem, panem učitelem a starostou, přijímal různost typů hodnot a chování podle sociálního rozvrstvení společnosti. Dnes, díky sociálním sítím, má na všechno názor a vládne.

Vše, včetně mocenských elit, se mu, protože je voličem, musí přizpůsobit. Problém tedy není v nedostatečném naslouchání, ale v neschopnosti motivovat k hledání společného. Nemohu být zároveň elitou a převlékat se za burana a pochlebovat lůze.

Jinak řečeno – není-li elita dneška schopna řešit a vysvětlovat řešení sociálních problémů, a není-li schopná dávat mravní příklad k následování a uvažování v kategoriích společného zájmu, hmotnou spotřebou formovaná lůza nemůže nehledat vlastní cestu a reprezentaci.

Řešení je obtížné a nepopulární – hledat a stavět prostor spoluzodpovědnosti a povinnosti každého občana vůči společenství.

Začátek není složitý – povinná vojenská služba, výstavba teritoriální obrany, stejně povinná společenská služba pro nevojáky, trestní zodpovědnost politiků za použití lží a nepravd, stejně jako omezení fungování v politice na dvě volební období.

Získání důvěry v justici a orgány činné v trestním řízení bude o něco složitější. Jedna věc je však jistá. Pokud se dnešní pseudopolitika nepokusí najít model, který by ve společenství navodil důvěru ve společný cíl, bude hůř.