Jan Urban: Případ soudce Fremra a česká neschopnost diskutovat o své minulosti
Už ve středu 2. srpna bude Senát parlamentu České republiky rozhodovat o budoucnosti jednoho z nejlepších trestních právníků v zemi. Bude to pro senátory obtížné rozhodování. Měl by se Robert Fremr stát ústavním soudcem, nebo ne? Přinášíme k jeho předlistopadovému příbehu další informace.
Na jedné straně budou mít senátoři před sebou jednoho z mála českých právníků, kteří si po skončení komunistického režimu dokázali získat mezinárodní uznání a respekt. Proti tomu se postaví třicet pět let zapomenutý, a jenom díky lidskoprávním aktivistům a novinářům znovu připomenutý odstrašující příběh asi posledního politického procesu komunistické éry, brutálně zmanipulovaného Státní bezpečností.
Případ soudce Fremra je za všeho nejvíce smutnou ilustrací neochoty a neschopnosti české polistopadové společnosti vůbec diskutovat o minulosti a pojmenovat hodnoty, které by pomohly se s jejími křivdami a zločiny vyrovnat.
Dojmy a politické zájmy
Tehdy třicetiletý soudce Robert Fremr a jeho senát Městského soudu v Praze v případu vynesli dnes jen těžko pochopitelný rozsudek pro záškodnictví, tedy jazykem tehdejšího pseudopráva „trestný čin proti republice“.
Šlo o tehdejší § 95 trestního zákona:
(1) Kdo v úmyslu poškodit socialistické společenské a státní zřízení nebo obranyschopnost republiky
a) vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání (obecné nebezpečí), nebo
b) obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, bude potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let.
Mají ale senátoři vůbec kvalifikaci k rozhodnutí „Fremr ano, či ne“, když až s dětinskou arogancí podcenili přípravu na zásadní ústavní akt, jakým bezesporu je jmenování soudců Ústavního soudu?
Senátoři a senátorky se až dosud nezajímali o fakta ani o kontext zřejmě posledního velkého politického procesu před listopadem 1989. Nevědí nic o pozadí této kauzy a důvodech, proč StB „potřebovala“ vykázat růst „neonacistických tendencí“ mezi českou mládeží.
Nevědí a ani nebudou chtít vědět cokoliv o sérii tajných operací StB z téže doby, které měly ve spolupráci se sovětskou KGB posilovat pocit ohrožení neonacistickými skupinami z NSR a zároveň podkopávat tamní demokratický systém.
Budou pravděpodobně soudit a rozhodovat jen na základě dojmů a „politických zájmů“.
Případ soudce Fremra je za všeho nejvíce smutnou ilustrací neochoty a neschopnosti české polistopadové společnosti vůbec diskutovat o minulosti a pojmenovat hodnoty, které by pomohly se s jejími křivdami a zločiny vyrovnat.
Něco je zásadním způsobem špatného a nefunkčního, když soudce Fremr až po pětatřiceti letech s hrůzou zjišťuje, že svým rozsudkem v roce 1988 zničil životy dvou nevinných lidí, paní Boženy Eretové a jejího syna Alexandra.
Česká justice jako celek totiž dodnes nepocítila potřebu osvětlit svoji stavovskou kolaboraci a selhání z předlistopadové doby. Ani tento konkrétní případ justiční zvůle či slepoty nebyl nikdy přešetřen.
Odsouzená soudkyně Hrušková
Alexandr Eret musel v roce 1990 nelegálně opustit svou vlast, aby se vyhnul soudem nařízenému nucenému pobytu v psychiatrické léčebně. Soudní „znalci“ pro něj dokonce navrhovali kastraci, jinak myslitelnou pouze v případech nejtěžších sexuálních deviantů.
Pan Eret se raději zřekl českého občanství a léta žil jenom s mezinárodním utečeneckým pasem. Pracoval na stavbách, vydělával, aby mohl vystudovat. Dnes je váženým rakouským občanem a vysokým státním úředníkem.
Český stát se však jemu ani jeho matce dodnes nestačil omluvit. Senát by mohl přijmout třeba usnesení požadující přešetření případu a rehabilitaci rodiny Eretových…
Postižen nebo alespoň vyšetřován nebyl nikdo z důstojníků Státní bezpečnosti, kteří z původně čistě kriminálního případu dvou vandalů „udělali“ protistátní záškodnickou činnost „vedenou“ podle nich Alexandrem Eretem, který přitom u oněch vandalských skutků vůbec nebyl.
Postižen nebyl nikdo z těch, kdo organizovali jeho fyzické i psychické mučení nastrčenými „spoluvězni“, informátory StB. Ani nikdo z 3a odboru 5.oddělení Správy Stb Praha, kteří vědomě vyfabrikovali vynucené „přiznání“ jeho matky i jeho samého.
Kde skončili nejagilnější z nich nadstrážmistr Jiří Klepetko a jeho šéf – v Moskvě opakovaně školený – podplukovník Antonín Chmelíček? Po listopadu 1989 v tichosti možná jen odešli do civilu, nebo dokonce mohli zůstat u některé ze složek „obrozené“ policie. Bude tento fakt zajímat Senát?
Jediným z herců této tragédie, na koho dopadla ruka polistopadové spravedlnosti, byla soudkyně Irena Hrušková, která tehdy zasedala v pětičlenném senátu, jenž soudil zmíněný případ „záškodnictví“.
Nebyla ovšem postižena za nic spojeného s tímto případem. Jenom se o mnoho let později jako advokátka dopustila řady milionových podvodů, ve kterých okradla svoje klienty. Byla za to odsouzena alespoň k podmíněnému trestu. Čtyřpatrový dům, který pořídila z ukradených peněz, ovšem stačila převést na svoje děti a sama vyhlásila osobní bankrot.
Češi v době totality
Byla to někdejší soudkyně Hrušková, kdo prvního července 1989 podepsal jménem Městského soudu v Praze rozhodnutí o zničení věcí, zabavených při domovních prohlídkách teď už pravomocně Nejvyšším soudem odsouzeným „záškodníkům“.
Podle odůvodnění proto, že „je v obecném zájmu, aby byly zabrány, neboť jejich vydání odsouzeným by odporovalo pravidlům socialistického soužití a umožňovalo by jim po propuštění na svobodu páchat další trestnou činnost“.
Na seznamu zabavených věcí dnes vedle „dvou částí dřevěného kůlu“ a „1 ks plechové helmy“ vyniká několik položek s dokumenty, fotografiemi a časopisy z roku 1968. Alexandr Eret si totiž shromažďoval materiál k napsání knihy o onom roce. Jak podvratné…
Díky ironii osudu se jen dva týdny po sepsání tohoto „rozhodnutí“ za spoluúčast na okupaci Československa v roce 1968 oficiálně omluvily polský Sejm a maďarská vláda.
Objevily se dokonce archívní záběry tehdejší Československé televize z procesu a především celý pořad „Stalo se 31.května“ z roku 1987.
Jako autor scénáře tohoto otevřeně propagandistického dílka je na archívním listu televize uveden dnes známý český investigativní novinář a spisovatel Stanislav Motl.
Středeční hlasování Senátu o soudci Fremrovi by rozhodně nemělo být tečkou za diskuzí o tom, jaká byla česká společnost v době totality a jaké ponaučení, pokud vůbec nějaké, si odneseme pro budoucí zkoušky.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Cattani Evropské unie? Praní špinavých peněz bude hlídat Italka
Ficovy čistky rok poté. Průvan ve slovenské státní správě v číslech a grafech
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
19 komentářů
Když se na vás obrátí tajná služba vaší vlasti se žádostí o pomoc je správné přijmout nebo odmítnout ?
-já myslím,že je správné přijmout a to by asi měl udělat každý občan.Tehdy i nyní.
To by asi byla odpověď na otázku kterou si článek klade.
Tím problém nekončí,ale začíná.Když se ukáže,že souvislosti do kterých se takový občan dostane jsou neřešitelné ,má to pak pokračování. Buď to nějak vytěsní,nebo se vzepře nebo uteče.Jako třeba Kundera do Francie
V tom je právě to morální odsuzování horší. Nikoliv jen v tom zda „tajná služba“ koná dobře či špatně (což občan nemůže posoudit vůbec, v tom nemají jasno ani politici),.
ale hlavně v tom, kdy se ta žádost mění na urgentní žádost a ta na výhrůžku, kdy občan může rovnou čekat že za odmítnutí si na něj orgány „zasednou“… Což jak známo, ani dnes není vyjímkou.. Ovšem, když si člověk dočte Kafkův Proces až do posledního odstavce, tak zjistí že ty následky mohou být mnohem horší, ale pak už není obrany…
Když se na vás obrátí tajná služba zločineckého státu, je snad vše jasné, ne?
pokud jste občanem zločineckého státu,pak budete dělat co vám řeknou a ptát se vás nebudou .
Mimochodem na tom článku se mi cosi nezdá-obvinění vycucané z prstu které vázalo mnoho lidí a techniky po dlouhou dobu,to se mi nezdá, tam muselo bylo ještě něco významnějšího ,asi nějaké napojení na disent a ten soudce nebyl jakýkoli soudce,ale spolehlivý komunista.
výhrůžkou by bral stát důsledky na sebe.Všimněme si ale třeba Babiše,s jakým nadšením přijal a ještě za to děkoval.Na straně druhé to co dělal-ochrana ekonomických zájmů republiky přinesla naší ekonomice prospěch.Takže myslím,že v jeho případě jednal správně,i když se mi to moc nelíbí. A co dnes ? Když se na vás obrátí české úřady v cizině-vyženete je ? To je pro mne prostě nemyslitelné,zatímco pro jiné je to asi správné a přesto se nestydí,ba cítí se být dobrými Čechy.
„Když se na vás obrátí tajná služba vaší vlasti se žádostí o pomoc je správné přijmout nebo odmítnout ?
-já myslím,že je správné přijmout a to by asi měl udělat každý občan.Tehdy i nyní.“
Děsivé.
Nepřemýšlet o důsledcích svých činů? Být jen poslušným kolečkem v mašinérii?
Připomněl jsem si závěrečné věty z filmu Misie (cituji volně): „Netrapte se, svět už je takový.“ „Ne, svět není takový. Takový jsme ho udělali my lidé. Takový jsem ho udělal i já.“
To,co činí z člověka občana je jeho sounáležitost se státem .Stát tak plným právem očekává jeho pomoc a to nejen když o to požádá,ale automaticky,neboť není lidem dáno na libovůli jaké zákony budou dodržovat.Každý ví,že musí hlásit vraždu,žhářství,vyzvědačství a sabotáž.Pokud Kundera ohlásil vyzvědače,udělal to co měl a musel a za další osud toho člověka odpovědnost nenese.
Správné je takové jednání,které může být vzorem ostatním.Proto je správné to co udělal,neboť tak má konat každý.
Jenže podobným způsobem byste mohl zbavovat viny i udavače Gestapu za protektorátu.
Prostě je na člověku, zda se ztotožní se zločinným režimem (a stane se jeho spolupachatelem), nebo ne. A on za to také nese plnou odpovědnost.
Proto odpovědnost nesou i ti, co pro tohohle „soudce“ s krvavýma rukama hlasovali a podporovali ho.
ten soudce s plastickým charakterem je vlastně na svém místě- odsuzoval pro komunisty,bude odsuzovat pro demokraty.A ti co přijdou potom ho využijí rovněž.Protože stát dsuzovat potřebuje,zatímco lidí má vždy víc než dost.
Jenže civilizovaný stát potřebuje soudce soudící podle práva, ne podle telefonátu z partajního sekretariátu.
Tedy, děkuji pan Urbanovi za tento jeho názor, v tomto má naprostou pravdu.
I když si obávám, že ta zmíněná diskuze bezpředmětná, ze dvou důvodů.
Za prvé, že očista našeho soudnictví se měla provést před 30 lety. Pokud se neudělala včas , tak teď už ani není legitimní požadavek, aby se prováděla dnes. Dnes už si sám ten soudní systém nese společnou zodpovědnost za komunistou i postkomunistickou minulost, a i v tom se pak obráží částečná nedůvěra občanů v něj i v současnosti..
Ale za druhé, proč je bezpředmětná, je současná komunikace s pomocí politické korektnosti.. Což ale neznačí pouze absenci vulgarity, ale to že pak státní činitelé nediskutují s občany o jejich problémech vůbec.
To snad mohli i novináři zjistit, že korektní odpověď sesmolená tiskovým odborem úřadu je tak bezcenná, že je skoro zbytečné jí publikovat v médiích čtenářům.
Už to že kandidaturu přijal,svědčí o morálních vlastnostech dotyčného.Každý může udělat chybu,ale potom musí nést následky.Takže tento tvor je ukázkou karierizmu,je mu jedno komu slouží.Nejhorší je že se tváří jak mrtvý brouk.Já nic,já jsem jen plnil příkazy.To samé říkali nacisté po válce.Naprostá absence morálky a sebereflexe!
Je mi líto, byl to soudce, který ten rozsudek vynesl, a nese za něj tudíž plnou osobní odpovědnost. Nesmazatelnou.
Jinak s oblibou říkám či píšu, že české justici chybí (alespoň virtuálně) tři aleje se stromy ověšenými postavami v talárech:
V té první by viseli rakousko – uherští soudci, soudící české vlastence (včetně legionářů), v té druhé především soudci tzv „lidových soudů“, které tu působily za protektorátu, a v té třetí komunističtí soudci s krvavýma rukama.
A IMHO pokud by se stát dokázal jak po první tak po druhé světové válce s těmi prvními dvěma skupinami odpovídajícím způsobem, tak by ta třetí byla hodně zredukována o lidi, bojící se zaplést se zločinným režimem.
Bohužel, tahle profesní skupina právě tolerováním zjevných zločinců ve svých řadách získala pocit naprosté beztrestnosti.
Po roce 1989 měli letět z justice všichni soudci zapletení s minulým režimem, nejlépe bez diplomů (připomínám, že na VŠ, alespoň některých, se hromadně rušily docentské a profesorské tituly z doby vlády komunistů a dotyční museli habilitovat znovu), i za cenu, že by některé soudy zůstaly po určitou dobu kompletně neobsazené a řešilo se to nějakými nouzovými tribunály (v té době byli ještě k dispozici právníci a studenti práv, které komunisté vyházeli).
„je mi líto, byl to soudce, který ten rozsudek vynesl, a nese za něj tudíž plnou osobní odpovědnost. Nesmazatelnou.“
Ale copak nejsou u nás polistopadoví soudci kteří odsoudili nevinné ? A co se jim stalo-nic,odsuzují dál.A nevinní sedí v kriminále dál i když všichni ví,že tam nepatří-nepomůžou si !
Z toho vyplývá,že problém zodpovědnosti soudce nesouvisí s nějakým režimem,ale že jde o problém obecný který volá po řešení a taky všichni víme že k němu nedojde.
V tomto máte pravdu. Osobně jsem pro nějaké občanské (s justicí nijak nesouvisející) revizní tribunály, které by alespoň část těchto rozsudků revidovaly a příslušné soudce měly pravomoc dočasně či trvale zbavit taláru.
Nicméně rozlišuji situaci, kdy je soudce hloupý, nevzdělaný, případně obecně zkorumpovaný, a případy, kdy je vědomou součástí zločinného režimu. Jako byli třeba soudci nacistických „lidových soudů“ nebo tenhle soudruh a jemu podobní.
Vzhledem k tomu, že soudci rozhodují na politickou objednávku a výsledek soudu záleží na množství peněz a postavení obžalovaného, tak je skoro jedno, jaký charakter má soudce.
Jelikož na hradě sedí usvědčený lhář a kariérní komunista, komunistický soudce není žádný problém.
Pan Urban byl také svého času kovaný komunista a pak převrátil kabát. A píše a píše ….
Od listopadu 1989 byl soudce Fremr členem Komunistické strany Československa. Co dodat?
Drobná korekce: Pokud byl někdo přijat, tak se mu vstup do KSČ počítal od data přijetí za kandidáta členství (nejčastěji dva roky). Takže za člena byl přijat v listopadu 1989, ale členství se mu pak počítalo od roku 1987.
Správně položená otázka, když soudce Fremr dostal nejvíc návrhů z justicnych oboru na jmenování soudcem Ústavního soudu a přijal kandidaturu. Je otázka co delal za minulého režimu senátor Fiser a jeho rodiče, když mohl vystudovat diplomatickou akademii. V Senatu se prezentoval k Fremrovi jako prokurátor Urvalek. Justice nese Kainovo znamení od vzniku ČSR, Protektorát, ČSSR a nyni ČR. Tak to prostě je.