Jan Urban: Olympijské ideály ve stínu byznysu. Debata o účasti Rusů je i šancí změnit český sport

KOMENTÁŘ. Nikdo z těch, kdo si můžou sáhnout alespoň na malý podíl z obrovských příjmů, které plynou z olympijských her, o ně, samozřejmě, nechce přijít. A právě proto prezident Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach a jemu podobní reagují tak hystericky na výzvy k vyloučení ruských a běloruských atletů ze soutěží, anebo dokonce k bojkotu olympijských her v Paříži, pokud by k jejich vyloučení nedošlo.

Ve věku satelitních televizních přenosů a sociálních sítí se olympijská myšlenka čistého sportu bez politiky proměnila v dojnou krávu, ve které je sport jen záminkou k obrovským finančním ziskům. Miliardy fanoušků po celém světě přilepených k televizním a počítačovým obrazovkám či mobilům představují příliš lákavý reklamní a datový trh. Vysílací smlouvy jsou navíc nasmlouvány a, co je ještě mnohem důležitější, zaplaceny na řadu let dopředu.

Sypte sem miliardy

Jde vlastně o geniálně jednoduchý byznys. Pořádání letních, zimních paralympijských a olympijských her a všech doprovodných soutěží monopolně ovládá Mezinárodní olympijský výbor. Všechny náklady na konání her – tedy primárně nejdražší výstavbu sportovišť, stadionů a infrastruktury – ovšem kompletně zaplatí pořádající země.

Thomas Bach už jde tak daleko, že otevřeně vyhrožuje Ukrajině a zemím, vyzývajícím k bojkotu her, pokud na ně MOV povolí přístup „sportovců“ z Ruska a Běloruska. Nijak mu nevadí, že přes sedmdesát procent z nich je příslušníky vraždící ruské armády.

Mezinárodní olympijský výbor (MOV) něco málo přispěje na konání her, ale jinak jenom inkasuje. O korupci provázející každé čtyři roky výběr pořadatelské země se vyprávějí legendy.

MOV uvádí, že v olympijském cyklu let 2017-2021 byly jeho příjmy kolem 7,6 miliardy dolarů, z toho 61 % za vysílací práva, 30 % za práva marketingová, 5 % za „další práva“ a poslední 4 % definuje jako „ostatní příjmy“.

Věř, kdo chceš, je ovšem poněkud zvláštní, že jen jedna jediná americká televizní stanice NBC tvrdí, že ve stejném období MOV sama zaplatila za vysílací práva až do roku 2032 7,75 miliardy dolarů, tedy téměř 165 miliard korun.

MOV se hájí tím, že na olympijské hnutí utrácí denně 4,2 milionu dolarů. Devadesát procent této sumy prý jde na rozvoj olympijského hnutí a pouze deset na provoz samotného MOV.

Jenomže opět jednoduchý součet: 4 X 365 dní olympijského cyklu X 4,2 milionu dolarů = 6,132 miliardy USD. O jeden a půl miliardy dolarů méně než přiznaný příjem 7,6 mld USD. Opět tu něco nesedí a potvrzuje to názory, podle nichž je celé olympijské hnutí jen velkou kasičkou pro zasvěcené.

S podporou Kremlu

Thomas Bach býval skvělým německým šermířem, ale coby předseda MOV proslul především svojí podporou diktátorských režimů v Rusku a Číně, pro něž je sport jen součást státní propagandy.

Ty, samozřejmě, nelitují mnohamiliardových investic do propagandisticky skvěle využitelných „olympijských her“. Nedá se nevzpomenout, že prvním diktátorem, který takto na olympiádě sbíral mezinárodní slávu a uznání, byl Adolf Hitler.

U pana Bacha lze připomenout, že už v roce 2007 na zasedání MOV v Guatemale tvrdě lobboval za přidělení zimních olympijských her na rok 2014 ruskému Soči. Odtud pochází i jeho osobní přátelství s ruským diktátorem Putinem. Odměnou mu byla ruská podpora pro jeho zvolení předsedou celého MOV.

A tak bylo samozřejmé, že na oplátku se zase pan Bach usilovně snažil zahladit dopady po provalení ruským státem financovaném a řízeném podávání dopingu stovkám ruských sportovců prostřednictvím státní „protidrogové“ laboratoře, řízené doktorem Grigorijem Rodčenkovem.

Všechno se zhoršilo v lednu 2016, kdy Rodčenkov ztratil nervy a v obavě o svůj život uprchl do Spojených států, kde požádal o azyl. Během příštích čtyř týdnů v Moskvě záhadně zahynuli jeho dva nejbližší spolupracovníci a přátelé, Vjačeslav Siněv a Nikita Kamajev.

Od té doby žije Rodčenkov v USA na neznámém místě ve federálním programu na ochranu svědků.

Putinův režim zneužívá sport a celé olympijské hnutí jen jako prostředek propagandy. Sám Putin se přiznal, že rozkaz k obsazení Krymu a vyvolání nepokojů na Donbasu a v Luhanské oblasti vydal ještě v době konání olympijských her v Soči.

Příprava a soustřeďování vojenských jednotek probíhaly pod záminkou manévrů už dlouhé měsíce předtím. Ruská propaganda však s bezelstnou a dobře zaplacenou podporou MOV velebila skvělé podmínky, které Putin a ruská vláda sportovcům z celého světa v Soči připravili.

Den, kdy zemře ideál

Dnešní situace je pro Putinovy kolaboranty přece jen složitější. Minulý týden se zástupci 35 zemí, včetně USA, Velké Británie, Německa, Austrálie, ale i České republiky, shodli na tom, aby MOV trval na vyloučení Ruska a Běloruska z olympiád až do skončení agrese proti Ukrajině.

Schyluje se tedy k obrovské diplomatické bitvě, ve které bude uplácení jednotlivých delegátů nejoblíbenější a zároveň nejsledovanější „sportovní“ disciplínou.

Thomas Bach už jde tak daleko, že otevřeně vyhrožuje Ukrajině a zemím, vyzývajícím k bojkotu her, pokud na ně MOV povolí přístup „sportovců“ z Ruska a Běloruska. Nijak mu nevadí, že přes sedmdesát procent z nich je příslušníky vraždící ruské armády.

„Historie ukáže, kdo dělá víc pro mír“ – pravil v minulých dnech. „Jestli ti, kteří se snaží držet cesty otevřené, komunikovat, nebo ti, kteří chtějí izolovat a rozdělovat.“ Nekonání olympijských her mezi lety 1936 a 1948 bylo z pohledu soudruha Bacha a olympijského byznysu zjevně ekonomický nesmysl.

Dnešní konflikt uvnitř olympijského hnutí dává ovšem šanci i na třicet let opožděnou proměnu řízení a subvencování českého sportu a olympijského hnutí.

V České republice totiž z dob komunismu stále přežívá přemrštěně nákladný systém středisek vrcholového sportu pod ministerstvy vnitra a obrany. Živí desítky zbytečných činovníků a zařízení, která stát v devadesátých letech často účelově vyňal z restitucí.

Není jediný důvod, proč má demokratický stát ještě dnes kopírovat směrnice z dob komunistické diktatury. Nebo aby reprezentanti museli být státními zaměstnanci a nosit uniformy.

I pro nás, stejně jako pro putinovské Rusko či pro pana Bacha, platí výrok zakladatele světového olympijského hnutí Pierra de Coubertina: „V den, kdy sportovec přestane myslet především na štěstí z vlastního úsilí, opojení silou a na fyzickou rovnováhu, které z nich získává, v den, kdy by nechal marnivost či zištné zájmy převážit, v ten den jeho ideál zemře.“