Ještě 11. listopadu 1989 – několik měsíců po konci polského a maďarského komunistického režimu a dva dny po monumentálním dramatu pádu Berlínské zdi a celého východoněmeckého režimu – se na Havlově chatě na Hrádečku v nejužším kruhu projednávaly pouze detaily a scénář demonstrace plánované na 10. prosince, především pořadí vystupujících a výběr písní. Na revoluci a změnu režimu se v Československu nikdo nepřipravoval.

Příběh 17. listopadu 1989 začíná už v polovině května 1989. Václav Havel po návratu z vězení vědomě obešel nejstarší a nejrespektovanější disidentskou iniciativu Chartu 77, kterou sám před dvanácti lety pomáhal zakládat. V nové situaci, především poté, co se polská Solidarita po červnových volbách dostala k moci, se mu Charta 77 začala zdát příliš omezující kolektivností svého rozhodování.

Začal se také otevřeně obávat i konkurence prvních otevřeně opozičních politických skupin, Hnutí za občanskou svobodu, exkomunistického Klubu Obroda nebo Demokratické iniciativy vedené Emanuelem Mandlerem, stejně jako ohlasu radikální petice „Tak dost!“ z předchozího roku. Namísto, aby využil svou unikátní a nezpochybnitelnou autoritu ke sjednocování a postupné politizaci co největšího segmentu protirežimních a mimorežimních skupin a iniciativ, rozhodl se znovu pro vlastní omezenou a jednoúčelovou petiční akci.

Text, který čtete, je ukázkou z nové knihy HlídacíPes.org

České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Několik vět

Bez koordinace s ostatními disidentskými skupinami Havel koncem června zahájil sice krotkou, ale už otevřeně politickou kampaň s rozšiřováním petice Několik vět. Její autoři – vedle Václava Havla to byli Jiří Křižan, Stanislav Devátý a Alexandr Vondra – byli přesvědčeni, že naváže na úspěch katolické petice Augustina Navrátila z předchozího roku, kterou, i díky podpoře pražského arcibiskupa Františka Tomáška, podepsalo na 600 tisíc občanů.

Několik vět však i přes mimořádnou publicitu a čtení jmen signatářů ve vysílání zahraničních rozhlasových stanic do podzimu podepsalo jen čtyřicet tisíc lidí, tedy ani ne desetina těch, kdo podepsali Navrátilovskou iniciativu jednatřiceti požadavků věřících občanů. Státní bezpečnosti se stejně tak bez větších potíží podařilo cílenými dezinformacemi rozvrátit přípravy disentu na demonstrace 21. srpna a zvládnout i pouze tří tisícovou demonstraci 28. října na Václavském náměstí v Praze v den výročí vzniku republiky, stejně jako drobnější vystoupení v několika dalších městech. Disent se jako jediná potenciální otevřeně opoziční formace nedokázal na přicházející krizi připravit.

Podpisy poprvé připojily i desítky veřejně známých osobností z vědy a kultury. Havel přes všechny zjevné neúspěchy dospěl k přesvědčení, že osobní podpora, jaké se mu nyní dostávalo nejen ze zahraničí, ale stále více i mezi domácími intelektuály a divadelníky, především v Praze, Brně a Liberci, stejně jako jeho vlastní kontakty do socialistické a lidové strany v Národní frontě, mu umožňují začít vystupovat z disidentského ghetta a přestat se na ně ohlížet.

Několik vět, archiv HlídacíPes.org

Kdo promluví a kdo zazpívá

Autoři Několika vět se proto rozhodli svolat na Mezinárodní den lidských práv 10. prosince do Prahy na Letenskou pláň nebo na Palackého náměstí demonstraci co největšího počtu jejích signatářů. Všechno své úsilí pak směřovali k tomuto datu. Nic ostatního jim nepřipadalo důležité.

Ještě 11. listopadu – několik měsíců po konci polského a maďarského komunistického režimu a dva dny po monumentálním dramatu pádu Berlínské zdi a celého východoněmeckého režimu – se na Havlově chatě na Hrádečku v nejužším kruhu projednávaly pouze detaily a scénář plánované demonstrace, především pořadí vystupujících a výběr písní. Na revoluci a změnu režimu se v Československu prostě nepřipravoval nikdo.

Jedinou šťastnou výjimkou bylo na podzim otevření komunikačního kanálu iniciativy MOST hudebníka Michaela Kocába a básníka Michala Horáčka s poradcem tehdejšího komunistického premiéra Adamce Oskarem Krejčím, jak dnes víme, s vědomím části vedení StB a bezpochyby i KGB. Byli jediní, kdo si uvědomil, že na krizi je třeba se připravit.

Bez MOSTu by o pár týdnů později Občanské fórum neumělo v okamžiku krize, kdy nemělo představu o dalších krocích a nechtělo organizovat strukturu odporu, najít kontakty na „druhou stranu“ a zabránit eskalaci konfrontace. O otevření diskuse s představiteli ÚV KSČ se sice už předtím pokoušeli i někteří členové Socialistického klubu Obroda, ale bez úspěchu. Strategická důležitost a význam MOSTu byly později, dosti nespravedlivě, zastíněny legendou o Občanském fóru a „něžné revoluci“.