Jan Urban: Nic než národ? Politika kulturního zoufalství a Milan Kundera
KOMENTÁŘ. Národ. Kvůli žádné jiné abstrakci nezahynulo na světě víc lidí, nebylo zničeno tolik hodnot a poníženo tolik stovek milionů lidských osudů. Pokud není rozum korigován mravností, převládne emoce. A ta je slepá.
Není krásnějšího slova, vyjadřujícího touhu po spravedlivé pospolitosti, než slovo národ. Není zároveň slova strašnějšího.
Národ, bohužel, ve věku nevíry a vědy jen nahradil Boha. Kvůli představě jediného spravedlivého Boha se vedly křížové výpravy, islámský džihád, vznikla inkvizice i šílenství kalvinismu.
Dvacáté století jen přidalo na brutalitě a tentokráte už „vědecké“ šílenství dostalo průmyslové rozměry – totalitní ideologie, holocaust, etnické čistky, boj s vnitřním nepřítelem. Vše ve jménu národa a „lidu“, což je jen jiné slovo se stejným obsahem bez mravnosti.
Fikce nedotknutelného národa
Základním rysem každého nacionalismu je jeho banalita. Na rozdíl od Boha a alespoň nějaké morálky jeho přikázání totiž „národ“ („lid“) neklade na jednotlivce žádná omezení. Pokud existuje zavinění, zločin či vina, pak „národ“ („lid“) viníkem nikdy být nemůže.
A pokud jde o zločiny, spáchané ve jménu národa („lidu“), pak – s výjimkou zločinů válečných a zločinů proti lidskosti, přisouzeným vůdcům ve válkách poražených „národů“ – zůstávají bez trestu. Národ je neomylný, svatý, nedotknutelný.
V Čechách, úplně stejně jako v celé střední Evropě, byla dominantním důsledkem nástupu národovectví jen „politika kulturního zoufalství“ a vymýšlení důkazů výjimečnosti vlastní jazykové komunity a její historie.
Moderní český národ vznikl na obhajobě obnoveného jazyka. Tato jednoduchá „kulturní“ strategie se ukázala být tou nejvýhodnější mobilizační metodou, dovolující rychlé emocionální napojení a rozšíření v celé společnosti. Jenomže jazyk sám o sobě není kulturou.
Pro „mobilizaci“ byla nejdůležitější pouhá emoce. Vše ostatní, a především hodnototvorné otázky mravní a vztah k právu, zdánlivě mohlo počkat. Kolem se etablovaly ostatní národy, a tak bylo důležitější zůstat alespoň na svém území v čele této nečekané soutěže.
Fikce nedotknutelného národa nad všemi hodnotami lidské civilizace vedla proto ze všeho nejdříve k zakrnění poctivého svědomí a k výrobě od počátku účelových nepravd, výmluv a mýtů.
Snad nejdůležitějším nástrojem prosazení této fikce bylo v českém podání vzývání kultury, především literatury.
„Uznáno jest hlasem všeobecným, že to byli spisovatelé čeští, co nedali národu zahynout, ale vzkřísili jej zase a vytknuli jeho snahám cíle ušlechtilé,“ psal „otec národa“ historik František Palacký, a tuto mantru opakovaly a živily všechny následující generace až do konce dvacátého století.
A bylo jedno, jestli to byl pravicový básník Viktor Dyk, stalinista Ladislav Štoll či prohlédnuvší komunista Milan Kundera. Podobně naivní byly o něco později i představy o nosnosti zakázané kultury disentu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století.
V Čechách, úplně stejně jako v celé střední Evropě, byla dominantním důsledkem nástupu národovectví jen „politika kulturního zoufalství“ a vymýšlení důkazů výjimečnosti vlastní jazykové komunity a její historie.
Milan Kundera, jeden z nich
Potlačování kritického myšlení, které by vycházelo z evropského kontextu české kultury i dějin, se jen prohlubovalo. Pokusy jednotlivců, jako byli Emanuel Rádl, Josef Pekař, Václav Černý či Jan Patočka, nedokázaly krustu „kultury“, posilující zásadní český „mýtus oběti“, narušit.
Spisovatelé této generace často začínali jako zuřiví a nadšení stalinisté, aby se v šedesátých letech, přesně v tradici obrozenců coby „vedoucí síla“ mesianisticky postavili do čela „nápravy zločinů a omylů“, spáchaných ve jménu strany, jejímiž byli po celou dobu členy.
Trpěli jsme přece tři sta let pod Rakouskem, Anglie a Francie nás zradily v Mnichově, komunistický puč a později okupace roku 68 nás zbavily svobody, ale my národ jsme bez viny, kulturní a vždy jen bojovníci za demokracii…
Tenhle nelogický a zgruntu nepravdivý nesmysl se dokázal prosadit jako obecně přijímaný národní mýtus a základní narativ české politiky i kultury. Stačilo mlčet a šklebit se absurdnostem.
Jaký rozdíl v hodnotách představuje srovnání třeba s Finskem, které se s polovičním počtem obyvatel dokázalo postavit sovětské agresi a uchovalo si nejen samostatnost, ale i nezávislou kulturu, hospodářství i právní stát, byť za cenu dočasné neutrality.
Osud a volba české generace, narozené ve dvacátých a třicátých letech, zasažené válkou a vší silou národovecko-komunistických lží, byl jiný.
Spisovatelé této generace často začínali jako zuřiví a nadšení stalinisté, aby se v šedesátých letech, přesně v tradici obrozenců coby „vedoucí síla“ mesianisticky postavili do čela „nápravy zločinů a omylů“, spáchaných ve jménu strany, jejímiž byli po celou dobu členy.
Nedávno zesnulý spisovatel světové pověsti Milan Kundera byl jedním z nich. Nepatřil k hrstce jedinců této generace, která dozrála k přiznání, že spoluvinou bylo i pouhé mlčení ke zločinům. Patřil ke všem ostatním, kteří se schovali za svoje umění a „mládí“.
Jen málo z nich se dokázalo postavit na odpor alespoň v sedmdesátých a osmdesátých letech po šoku z vojenské okupace ze srpna 68.
Milan Kundera byl celoživotním manipulátorem. Odešel do emigrace, což mu nikdo nemohl vyčítat. Od té chvíle však dokázal předstírat, že se narodil až s vydáním Žertu v roce 1967.
Necítil potřebu vyrovnávat se s tím, že jako mladý stalinista a nositel Státní ceny Klementa Gottwalda dělal kariéru v době, kdy jeho režim stále ještě věznil tisíce politických vězňů. Zapomněl na to. Svého obrozeneckého mesianismu se nikdy nezbavil.
Byl prvním ve své generaci, kdo ve svém slavném projevu na sjezdu spisovatelů v červnu 1967 připomněl potřebu zodpovědět konečně – ostatně dodnes nezodpovězené – dvě otázky Huberta Gordona Schauera o smyslu českého národa a jeho kultury.
Odpověď nenašel, právě proto, že ji hledal jen v domnělé výjimečnosti „českého údělu“. Nakonec její hledání raději úplně opustil a zahalil se Francií, Evropou a světovou literaturou.
Jen svoji loajální ženu Věru nechal šířit nesmysly o spiknutí nepřejícných malých pražských konkurentů, kteří se prý vždy obávali jeho světového věhlasu a bránili mu proto dokonce po roce 1989 v návratu do vlasti. On sám mlčel. Velmistr útěku vpřed teď nadobro odešel. Brno z něj po jeho smrti udělá jen další kýčovitou ikonu neúplného životopisu.
Identita jako úkol
Mlčení k násilí a zločinu je spoluvina. Pouze její přiznání je cestou k odpuštění a napravení křivd.
To jenom v nedospělém Česku ani jeho elita ještě od doby národního obrození nepochopila, že národní identitu nebuduje a nezaručuje ani jazyk, ani samotná kultura. Identita je úkol. Úkol celé společnosti, celého národa, nikdy nekončící diskuze o hodnotách a cílech.
O to důležitější je to v čase, kdy masová „kultura“ spotřební společnosti preferuje jen pasivní zábavu a vzrušení, popové popěvky, bezduché bulvární hvězdičky a normalizační šašky a baviče.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
33 komentářů
Pan Urban je snílek a při tom člověk zžírající se nenávistí. A manipulátor. Když se vrací vrací se ke stalinismu a vyčítá mnohým, tedy zřejmě třeba i paní Šiklové, že jako mladí šidítku sovětského komunismu propadli. Ó, jak by bylo krásné, kdyby se pan Urban, jinak dokonale svatý antikomunista podíval na to, proč tito nanejvýš inteligentní a vzdělaní lidé šidítku sovětského komunismu propadli. Uviděl by asi touhu vybudovat „spravedlivou“, skoro rovnostářskou společnost, viděl by obrovský obdiv k padlým sovětským vojákům, viděl by zkrátka to, co oslňovalo generace už staletí, když nakonec se snů padla mlha a ukázala se krutá, stále se opakující skutečnost. Události po 48. nebyly nové. V historii se naopak opakující. Že se potom z mnoha mladých stalinistů vyvinuli kvalifikovaní odpůrci světového komunismu je tedy skoro zákonité. Ostatně pro případ, jak LID naletí, se můžeme vrátit k našim posledním volbám, které zopakovaly všechny směšné vlastnosti totality, když se vedoucí vědkyní naší vědy stala jakási Langšádlová. Do současných problémů se však Urban nepustí. Docela bych uvítal, kdyby přestal na chvíli mentorovat a uvedl PROČ…
Nechci hodnotit Kunderu ani Urbanův pohled na něj, to rád přenechám povolanějším, ale ve svém odsudku se mýlíte, zřejmě nejste pravidelným čtenářem HP. Pan Urban zde kritizuje často (většinou velmi brilantně) a zejména současné problémy!
Knihy jsou zajímavé i nudné, slavné i neznámé, nezávislé,které jdou proti proudu, i ty, které papouškují různé režimní propagandy. Ale ani ta nejlepší, nejkrásnější, nejoriginálnější nestojí za 12 let, které musel Miroslav Dvořáček protrpět v uranovém lágru.
Naprostá pravda…moc dobrý článek a názor!!!!
Kunderovu minulost zná každý, kdo umí číst. Nevím, co by MK vyřešil, pokud by se v ní neustále babral. Nic až tak objevného se v tom materiálu nedá najít, jen banální zlo, lži a sebeobelhávání. Pokud umí Jan Urban číst (občas o tom pochybuju), přečte si v románu „Život je jinde“ dost drsné vyrovnání se stalinistickým šílenstvím básníků 50. let.
Kdyby Jan Urban dokázal pojednat něco lepšího, než několik svých utkvělých témat, které bez většího efektu neustále tluče dokola, mohl zanechat taky nějaké dílo.
V dnešní době konečně smysluplný článek. Děkuji
Bude to asi tak, že mu chaběla schopnost přímého postoje a že je mistr útěku.Možno právě proto chtěl, aby za něj mluvily knihy, které napsal.
Děkuji panu Urbanovi za jeho článek a „rozbor“ života pana Kundery a jeho následků „pro náš národ“ v pohledu, který není zrovna častý, neb o špatných věcech se u nás nemluví. Mi nejraději jen oslavujeme, jak jsme úžasní..
Pan Urban mi mluví z duše. Ivan Rajman st.
Vážený pane Urbane,
děkuji, řekl jste krátce a výstižně vše. Ještě jednou děkuji.
S přáním hezkého dne a dalším skvělých komentářů
OK pane Urbane, beru, jste tvrdý. Ale pak tedy předpokládám, že jste napsal podobně kritický článek třeba i o našem soudruhu prezidentovi.
V naši historii se jen těžko hledá obdoba.ale je. M. Kundera jako exulant,který zemřel v cizině má mnoho styčných bodů s J.A.Komenským, v tom zásadním a to je náboženství ,nelze nalézt spojitost,ale Kunderovo levičáctví a světovost a původ z Moravy je to ,kde lze nalézt určitou souvislost. Dvakrát vyloučený z KSČ ,přesto levicový intelektuál ,který proplouval bouřlivým obdobím své vlasti vědom si své spoluúčasti na mnoha zlých činech v Brně, jakým byl odsun Němců a stalinské praktiky.Dostal se do rozporu i se svými rodáky,ale Kundera přijal jako pokání a rozhřešení život v cizině ve Francii.Tam získal občanství a uznání. Vrácení občanství ČR se stalo podivnou slátaninou i když správnou a zpozdilou za asistence premiéra Babiše.Jeho otec L.K. legionář podporučík c a k armády,žák Janáčkův.Můj otec byl o dva roky starší a stal se jen kaprálem c a k a byl zraněný v Haliči, ale nepadl do zajetí,jen musel později sloužit na Podkarpatské Rusi a uvolnit tak místo legionářům.Za Protektorátu byl Kundera otec penzionován a můj otec sloužil dál v rodném městě jako tajemník. Nemoc ze zranění se otci zhoršovala v r.1953 zemřel. Prof. L.Kundera a prof. Trávníček ,to je ten brněnský politický a intelektuální pól,který odstřelil Německý dům a provedl odsun.Moje babička o tom nechtěla nikdy mluvit,když viděla tu hrůzu ,když dávala odsunutým Němcům vodu před Pohořelicemi. Jeden citát z bible,takto použit v americkém filmu o Vietnamu,“ mladíku chraň si své mládí“. Takových jako byl M.Kundera, bylo na brněnské plotně dost,on se s tím vyrovnál těžce a složitě.Musíme se sklonit před cestami Prozřetelnosti a jen zírat.Jména jako Cikrle, Graubner, Kotzbul ,mnohým nic neřeknou ,ale jsou to symptomatické body současnosti.
To by ovšem musel být Komenský několikrát po sobě vyhozený katolík a spolupracovník inkvizice.
Jak závistivé. Na Kunderu a jeho velikost nedosáhnete a tak nastupuje dehonestace různě zabalená do inteligentního humanismu, ale stejně chápeme, že z Vaši strany jde o postavení spisovatele, kterého nikdy nedosáhnete.
Trochu se točíš ve svém uzavřeněm myšlenkovém kruhu a chybí ti to hlavní argument, jak omluvit kovaného stalinistu a komunistu, kterého neodradilo ani vyhození z KSČ dveřmi, aby se oknem vrátil zpět.
Kunderův náhrobek, pokud se ho v urně podaří propašovat do Česka, by měl být viditelně označen rudou pěticípou hvězdou se srpem a kladivem, aby i příští generace věděli, kde vegetuje ukřivděný komunistický „umělec“ bez morálky a sebereflexe.
Je otázkou, co musel zažít a spáchat, aby takto dobře psal.
Nedělejme z toho problém. Kundera byl skvělý spisovatel, ale také udavač a spolupracovník STB.
Havel také spolupracoval s STB a měl z toho jasná privilegia.
Na hradě máme komunistického rozvědčíka a politrukyni, která se dnes zove první dáma.
No a co? Zboří se svět? Jedeme dál a umíme s tím žít. A to je hlavní.
Co by měli dělat Němci, když téměř v každé rodině byl předek, který se hrdě hlásil k nacismu, případně bojoval ve werchmatu ve 2.svět. válce.
Taky se s tím naučili žít a život jde dál…
ano, pro Kunderu to plati, ale Havel s StB nikdy nespolupracoval, vzdyt hnil 5 let v bolsevickych kriminalech za svoje politicke postoje, ale je to oblibena lez skutecnych nebo mentalnich bolseviku nebo postbolseviku..no snad jim to uz nikdo soudny krome podobnych jako oni nezere.
a soucasny prezident byl clen KSC a skolil se na rozvedcika, to je pravda, ale dnes to na nem neni vubec poznat a to je podstatne, narozdil od jinych, napr exprezidentu co maji pocit, ze musi porad do vseho kafrat ale jsou pritom stale trapnejsi a ubozejsi
Tedy, že bych si dovolil pár poznámek k obvinění Kundery ze udavačství. On ten případ, před pár lety značně medializovaný, neukazuje ani tak hanebný charakter pana Kundery, ale dosti složitou situaci tehdejší doby.
Možná, když si vedle toho položíte třeba Případ na stanici Krečetovka od Solženicina (a že to byl taky nějakej spisovatel), najdete velice mnoho spojitostí.
Obávám se, že Kunderovu skvělost do značné míry udělalo jeho zakazování režimem a posléze zase adorace v době, kdy už v podstatě neměl k české literatuře naprosto žádný vztah. V podstatě se nedá dost dobře ani označit za nějakého odpůrce režimu, jakým byl třeba V. Havel (a mnozí další).
Rozhodně mezi exilovými spisovateli je víc autorů úctyhodnějších než on.
A ani v cílové zemi nijak nepřispěl k tomu, že by se jeho tamní čtenáři poučili o tom, co je socialismus zač. Možná i proto, že sám v srdci zůstal zaníceným komunistou, neschopným pochopit zločinnost toho režimu.
Excelně napsáno,není co dodat.
Váš názor bude ve většinové populaci nepopulární, řekla bych dokonce, že kacířský.
Souhlasím s každým Vaším slovem, protože pamatuji i období pana Kundery před Žertem. A nejsem oslněna ani jeho postoji po odchodu do emigrace. Což samozřejmě nesnižuje v mých očích jeho spisovatelské kvality.
…velmi ubohý komentář malého českého člověka. Lituji, že jsem ho přečetl, naštěstí nebyl dlouhý tak, jako stejně ubohý neautorizovaný životopis Milana Kundery od „mistra“ Nováka…
Že bych tedy připomenul ten koncept národa jako svůj základ převzala většina států, nejen ten náš, a nejen ty rovněž zde kritizované středoevropské. Sice by šlo o všech z nich sepisovat podobné příhody – jenže to je obsahem, právě toho šprtaného dějepisu, který se dnes nenosí- každý si to může vygooglit, pokud ví co má hledat.
Zatímco státy vzniklé jinak, tedy sjednocením do nějakého vyššího společného celku těch zase tolik není, Tohle provedlo Německo v polovině 19.století – a následovalo pak století jeho brutálních imperiální agresí, od Bismarcka až k Hitlerovi,
Takovým smutným případem „spolkového státu“ byl samozřejmě Sovětský svaz. Dosti tragicky, brutální občanskou válkou, skončila i federativní Jugoslávie.
Potom by se dalo spíše říct, že náš česko-slovenský federální stát, který vydržel (s přerušením za války) 70 let, byl docela slušný příklad.
Mimochodem, pan Urban připomíná v závěru správně osud Finska. Akurát je pak divné, že když pan Zeman už v roce 2014 tento způsob finlandizace doporučil jako řešení situace mezi Ukrajiny a Ruskem, dostalo se mu od našich elit jenom dosti hrubých nadávek a urážek…
Čteme-li na mnoha webech komentáře a články nejrůznější úrovně a kvality, od skutečné novinářské žumpy (Forum 24) až po fundované a zasvěcené názory a fakta, články Jana Urbana ční vysoko nad nimi. Jeho analýzy politické, ekonomické, společenské situace jsou důkazem, že to s naší žurnalistikou není zase tak špatné.
Stále více nabývám dojmu, že identita člověka bez Boha je zvrácenost …..dnes je doménou lidství propaganda lidského ega, defilé sobectví. Umění, jehož středem je člověk a jeho tvůrčí zápas, má ukazovat „člověka nové doby“ – místo tohoto pseudoideálu však nastupuje pustošení duchovního světa a jeho hodnot, materializmus jako novodobé zaklínadlo nenávratně poškozuje a deformuje mezilidské vztahy, technický pokrok doslova brání lidem v kontaktu s duchovními silami tohoto světa a odvrací ho od podstaty bytí.
Ve jménu čeho bojovali stateční Finové,nebo v současné době Ukrajinci? Troufnu si tvrdit,že ve jménu svobodného národa.A to skutečně nemám na mysli přehnané-až fanatické národovectví,ale projevenou hrdost a zdravé sebevědomí.Proč my máme takové tendence tepat do vlastního hnízda,ponklonkovat,být v něčím vleku? Jsem zastáncem našeho členství v EU i NATO,ale v důstojné roli.M.Kundera byl světoznámý spisovatel,se všemi klady i zápory,které umělci mívají,ale jenom v Čechii si jej řada lidí neváží a zkoumá jeho kádrový profil.Smutné.
Ve světě je mnoho zemí, kde se obyvatelé dokáží podívat pravdě do očí, kde proběhla sebereflexe a zlo bylo více či méně trestáno (denacifikace,…).
V ČR žádná sebereflexe neproběhla, zlo nebylo potrestáno a bývalí komouši všeho druhu dodnes vesele vegetují ve společnosti a hrají si na ukřivděné na na ztělesněné dobro jako by se desítky let „nechumelilo“.
Kundera je možná slavný spisovatel v zemích, kde nikdy nevládl komunistický hnus, navíc nepotrestaný a dodnes lehce přehlížený a vegetující, jako v ČR.
Kundera byl aktivní, tuplovaný komunista a myslím, že se za své chování nikdy ani neomluvil, což z něho dělá morálně podprůměrného člověka. To je jak vidíme kolem sebe v ČR u většiny bývalých komunistů populární postoj.
Osobně i morálně jsou mi sympatičtí bratři Mašínové a jejiích kamarádi, než nějaký ukřivděný a ufňukaný (ex)komunista Kundera, bez špetky svědomí a cti.
Skvěle napsaný komentář.
V podstatě s ním souzním.
Popis pravdy a přetvářky přesně sedí na většinově „ukřivděný národ“, který místo pohledu pravdě do očí, radějí dále množí lež a hlouposti na pokračování, místo otevřené sebereflexe a debaty o nápravě i možném narovnání.
Děkuji pane Urbane.
velmi dobry komentar..ono se to nevylucuje, kunderovo selhani je naprosto evidentni a nepochybne a postavil se k nemu tzv „nijak“, coz je samozrejme spatne a nemuze o tom bych pochyb. proslavil se samo vice svym dilem a to to „prebije“, ale neni to dobre, a melo by se pamatovat i na temnejsi stranku jeho zivota. je to trochu neco podobneho jako „bozsky kaja“…to je stejny pribeh..uctivaci techto „ikon“ nestrpi ani spetku opravnene kritiky a je to jen jejich problem
Pan Kundera byl zanícený budovatel socialismu a z tohoto hlediska si nezaslouží nic jiného než pohrdání. Spousta lidí i z jeho generace věděla „vo co go“.
V širším příbuzenstvu mám již zesnulého člena studentské delegace, která přesvědčovala Beneše, aby demisi nepřijímal. Pak strávil cca 10 let po uranových lágrech a když se vrátil, tak cca 2 roky nebyl s to spát na posteli a spal na podlaze, jak byl v lágrech vycvičen.
Takových lidí si vážím; z lidí jako Kundera se mi maximálně zvedá kufr.
Proti Kunderovi svědčí i to, že svá pozdější díla zakazoval překládat do češtiny. Když nestál on o nás, proč bychom my měli stát o něj?
Prostě zahynul bez vlasti a vlast by na něj měla leda hodit bobek. A pěkně z vysoka.