KOMENTÁŘ. „Zase ta Asie!“ říkal prý před sto lety starosta Kolína nad Rýnem a později první poválečný kancléř Spolkové republiky Konrád Adenauer pokaždé, když vlakem přejížděl přes řeku Labe na cestě do hlavního města Berlína. A dokonce prý raději zatahoval záclonky v kupé, aby se na „tu Asii“ nemusel dívat. Byl to prozápadní konzervativní katolík a pruský protestantský fanatismus, tíhnoucí historicky naopak k Rusku, mu byl v jakékoliv své podobě z duše odporný.

České myšlení by mělo konečně pochopit, že Německo ještě nikdy v historii nebylo skutečně sjednoceno. Kulturní, a od ní se odvíjející politická a ekonomická, propast mezi původně katolickým západem a jihem a protestantským východem Německa se ani po více než sto padesáti letech od bismarckovského „dobytí Německa Pruskem“ překonat nepodařilo.

Čerstvý průzkum respektovaného německého nezávislého institutu pro výzkum veřejného mínění Allensbach Institute (Institut für Demoskopie Allenbach) přinesl jen další potvrzení nepřekonaných kulturních rozdílů mezi západní a východní částí dnešního Německa.

Ani pro nás nepředstavitelné přesuny bilionů marek a později eur ze Západu na Východ nedokázaly překonat historicky formované naštvání, nedůvěru a mesianistické nastavení milionů lidí.

Více než polovina „ossies“ je přesvědčena, že by „Německo mělo vystavět a posílit vazby s Ruskem“. Na západě je to jen 25 procent. Padesát čtyři procent voličů v zemích bývalé NDR je přesvědčeno, že v parlamentní demokracii občané nemají žádnou možnost věci ovlivňovat. Oproti jejich západním spoluobčanům je to přesně dvojnásobek.

Vše je dovoleno

Nemá to ale nic společného s nostalgií po komunismu, jak si to čeští politici a média v posledních desetiletích rádi vysvětlovali. Už v šestnáctém století mezi pěti zásadními postuláty nového výkladu křesťanství podle Martina Luthera vynikal snadno zneužitelný článek známý jako Sola fide.

Podle něj člověka ospravedlňuje pouze jeho víra, a nikoli dobré skutky. Vše je dovoleno, pokud mám správnou víru. Není divu, že se takové fanatické verzi křesťanství skvěle dařilo v pruském militaristickém státě v první polovině 18. století.

Kulturní otřes procesu průmyslové revoluce a formálního sjednocení Německa v polovině devatenáctého století měl jediného vítěze – zaostalý antidemokratický pruský militaristický protestantismus. Veškerý obrovský finanční systém nově sjednoceného Německa se stal strojem na převádění bohatství z liberálního a katolického německého jihozápadu k nereformované militaristické elitě junkerského Pruska.

Po sto padesáti letech se naprosto identický proces opakoval po znovusjednocení Německa po roce 1990. A stejně jako v minulosti, ani pro nás nepředstavitelné přesuny bilionů marek a později eur ze Západu na Východ nedokázaly překonat historicky formované naštvání, nedůvěru a mesianistické nastavení milionů lidí, kteří ani nevědí, že jenom opakují historické vzorce svých luteránských předků.

Stále stejné

Opravdu se díváme na stále stejný sto padesát let starý obraz. Od počátku alespoň formální parlamentní demokracie v bismarckovském Německu na zaostalém protestantském východě země vítězily ty nejradikálnější antiliberální a protidemokratické proudy.

Politická radikalizace pruských protestantů v posledních dvaceti letech devatenáctého století udělala z brutálně primitivního antisemitismu hlavní téma veškeré německé politiky. Součet hlasů pro extrémní levici a pravici zde často dosahoval až dvou třetin.

V roce 1930 Adolf Hitler s NSDAP v Durynsku poprvé získal většinu v zemské vládě. O tři roky později byl kancléřem Německa. A ještě jeden údaj, aby kontrast byl ještě přesvědčivější. Ve volbách v červenci 1932 NSDAP získala jen sedmnáct procent hlasů v převážně katolických regionech zbytku Německa. Osmdesát tři procent právě na protestantském východě. Čtyřicet let komunistické propagandy na iracionální tradici víry v mesianistická ideologická „řešení“ těžko mohlo něco změnit k lepšímu.

Dnešní německá krize tedy má na co navazovat. Radikálně pravicová Alternativa pro Německo a její představitel Björn Höcke jsou sice označováni spolkovými bezpečnostními složkami za přímé ohrožení ústavního pořádku, ale coby vítězové zemských voleb v Durynsku budou prakticky nedotknutelní.

Totéž platí pro Alianci bývalé komunistky Sahry Wagenknechtové, jejíž zcela nová „vůdcovská“ formace bude důležitým hráčem při jednání o sestavení zemských vlád. A tak jako v minulosti součet hlasů pro extrémní pravici a levici vysoko překročil padesát procent všech odevzdaných hlasů.

Rok před celostátními volbami prochází Německo těžkou politickou krizí. Měla by nás zajímat. Už jenom proto, že tamní extrémní levice i pravice jsou stále ostřeji proti pomoci Ukrajině a za nosnou linii pro budoucnost považují nadstandardní německo-ruské vztahy. Jenomže, jako vždy v historii, mezi Ruskem a Německem leží několik států s poněkud odlišnými zájmy a tragickou historickou zkušeností s podobným „sbližováním“.