Jan Urban ke „kauze Bělobrádek“: Konečně někdo…
Konečně se český politik odvážil navštívit Sudetoněmecký dům v Mnichově. Konečně český politik uctil památku obětí odsunu a položil květiny k jejich památníku…
Je to nečekané a vzrušující. Takhle a v takových chvílích se rodí státníci a obrozují státy. Konečně politik, který činem, protože podobné gesto je v politice činem výsostným, prolomil desítky let téměř absolutního mlčení, které nelidskosti a násilí poválečného odsunu Němců z území Československa zahalovalo.
„Je v pořádku, že komunisté nenávistně řičí.Mluví z nich špatné svědomí. Nikdo nezískal z odsunu,rozkrádání a rozdávání majetku po odsunutých tolik jako KSČ.“
Konečně může začít otevřená, doufejme, že co nejširší diskuze nejenom o tom, čeho se předtím nacismus dopustil na nás, ale i o nelidskosti a zločinech, spáchaných po devátém květnu 1945 pod vedením a ochranou československých státních orgánů.
Konečně se můžeme pokusit oddělit jakkoliv kontroverzní a velmocemi schválené rozhodnutí o vyhnání německého obyvatelstva z vlasti, kterou s námi po osm století sdíleli, od barbarského násilí, které vyhánění i odsun provázelo.
Toto státem schválené a ochraňované násilí i jeho zamlčování vždy bylo a dodnes je neslučitelné s demokracií i prostým lidským svědomím.
Je v pořádku, že komunisté nenávistně řičí. Mluví z nich špatné svědomí. Nikdo nezískal z odsunu, rozkrádání a rozdávání majetku po odsunutých tolik jako KSČ.
Je logické, že se k jejím následníkům přidávají populisté všech odstínů. Dvě generace vychované v komunistické nenávisti k čemukoliv německému představují stále ještě významný voličský potenciál.
Ostatně, poslední prezidentské volby nebyly, bohužel, o ničem jiném. Bylo by důstojné využít tuto šanci k hluboké historické reflexi a usmíření – a ne k pseudovlasteneckým faulům a pokřikování.
Toto gesto mohlo být z české strany jistě odvážnější. Mohl ho, například, udělat premiér. Stejně tak mohlo být jinak načasováno. Nemuselo být utajováno.
Ale kdo by chtěl ideální svět pro všechny a hned teď, nikdy neuspěje. Pavel Bělobrádek odvážně učinil historický krok, který otevřel české politice cestu k dospělosti.
Zapomenutý masakr, při kterém bylo zavražděno více lidí než v Lidicích
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Investor Brůna: V čem jsou české banky lepší než ty švýcarské
Investor Brůna: Ceny stavebních pozemků v Česku dál rostou
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
15 komentářů
Vďaka, drahý Honzo, práve preto, že som Židovka. A preto, že v Bratislave tí istí, čo pred 1945 hnali Židov a Čechov, po 1945 hnali prostých. Nemcov, áno, aj antifašistov, a Maďarov a chvíľku po sovietskom vpáde naháňali aj tunajších Rusov. Nikdy tu niet núdze o pohoničov.
Já si myslím, že komunisté jsou skutečně pokrytci. A že je třeba připomínat a omlouvat se, protože ty zmařené životy a osudy nejde nahradit slovy – proto je třeba tisíců, milionů , miliard slov…ale i tak to nic neznamená.
A šel bych dál, směrem k univerzalismu humanistkých ideálů. Tedy mělo by se připomínat a omlouvat se např. i za vyhnání Palestinců z jejich byvšího území, a nejen za jejich vyhnání, za vyhnání všech vyhnaných. Třeba i vyhnaných Čechů v roce 1938, když už jsem u té války. Anebo za vylikvidované komunisty – Hitlerem, či v Indonesii.
Moná by bylo vhodné poprosit OSN jestli by neustanovila „Den omluv vyhnaným“. Aby si každý uvědomil, že skoro každý stát ( a tak i jeho každý občan) má na svědomí nějakého vyhnaného, aktualně třeba je to ISIL a jeho občané – který také vyhání (ale i Kurdové vyhání – ti zas vyhání Araby, kteří za Saddama zase vyhnali například Kurdy , kdy před tím ti Kurdové vyhnali zase Turky a ti zase křesťany , kdy ti křesťané ještě před tím vyhnali pohany a ti pohani ještě dávněji před tím zas vyhnali jiné pohany a ti ….atd….historie je vlastně takový jakýsi sled neustálého vyhánění).
Ale také by se měly připomenout i ty události, kdy chtěl nějaký stát nebo jeho občané vyhnat lidi dokonce z tohoto světa -nejen z nějaké země do jné země, ale přímo do záhrobí. Tedy holokaust či genocidy židů, indiánů, Arménů, sovětských občanů, kacířů, protektorátních občanů tkzv.nearizovatelných palestinských uprchlíků…atd. Protože toto je nejbrutálnějším způsobem vyhánění (i když katolíci to vidí trochu jinak). Toto by ale zasložilo si možná jiný název, taková vzpomínka, např. “ Den omluv vyhnaných na věčnost“.
Byly by to velké dny – z hlediska všelidské slidarity s vyhnanými. Ustaly by po tyto dny etnofobní hádky, lidé by šli do sebe.
Dobrý den,
sdílím stejné pocity. Minulost nelze vnímat ve světle jednostranných úkonů ( Němci napadli, vyženeme Němce). Minulost není černobílá. Kvůli vyhnání Sudetských Němců z jejich domovů, ve kterých zůstaly peřiny, nábytek i nádobí na stolech, je dodnes řada nemovitostí v pohraničí v žalostném stavu a dodnes se z odsunu nevzpamatovala. Nepomohlo ani nastěhování nemajetných, kteří k přivlastněnému cizímu neměli úctu a mnohdy pouze rabovali a šli dál. Ačkoliv nejsem voličem KDU-ČSL, mám dojem, že P. Bělobrádek má v posledním roce větší tah na branku, než jeho současní koaliční partneři.
Pane Urban na morálním zdegenerování našeho národa se podílelo velkou mírou naše komunistické školství. Pokud se ve školách nebude vyučovat smutná historie našeho národa, stále budou ze škol vycházet politická paka s jejich voliči, kteří si vlastenectví pletou s debilitou. Pokud to nejsou něčí agenti.
Je velmi moudré, že si konečně začínáme uvědomovat důsledky tragédie, která se stala vyhnaným Němcům a možná zákonitě následně i Čechům. Nespravedlnosti a krutosti, které si lynčující a rabující lůza vyzkoušela na Sudetských Němcích v roce 1945 se opakovaly na českém obyvatelstvu – znárodňování, masové okrádání tentokrát českého obyvatelstva v roce 1948 a následujících, tzv. znárodňování, absurdní monstrprocesy, popravy atd.
A dějinným paradoxem je, že zatímco Němci po válce dokázali setřást břímě těchto zlých časů a dnes jsou úspěšný a prosperující demokratický národ, Češi svou západní životní úroveň ztratili zřejmě navždy. Myšlenkově se neustále potácíme někde na pomezí Západu a Východu a zatracujeme šanci EU se všemi příslušnými atributy východoevropského ražení – neuvěřitelná státní byrokracie a korupce, koketování a podlézání nejvyšších státního představitelů s autoritářskými režimy od Ruska až po Čínu, nejasná ukotvenost v západních demokratických strukturách atd. Naše dříve jednoznačná příslušnost k Západu je od okamžiku vyhnání Sudetských Němců vniveč. Jsme Východ a k Balkánu máme blíž než dříve k nejbližším sousedům Rakušanům a Němcům.
Když on to není dějinný paradox,ona je to dějinná role. Český stát skutečně vždycky stál mezi Východem a Západem.A dokud si dokázal udržet tuto neutralitu,byl svobodný a silný. Když tedy hovoříme o dějinném paradoxu,můžeme se zeptat jak že jsme byli před tím odsunem onou součástí Západu-a to tedy jako protektorát nacistického Německa Böhmen und Mähren. A kdo dohlédne dál až k Mnichovu,tak ví jak málo stál Západ o to aby svobodné,demokratické a silné Ceskoslovensko bylo jeho součásti.
Protektorát byla samozřejmě výjimka v celé historii česko-německého soužití v trvání cca. 800 let. V tomto dějinném úseku je 6 let epizodka. V každém úzkém soužití jsou krize a tohle bych považoval za takovou krizi, ze které však nelze vyvozovat nějaké pravidlo. Historie soužití s německým obyvatelstvem vynesla Čechy na nejvyšší úroveň mezi slovanskými státy, český stát byl kulturně, ekonomicky vysoce nad úrovní Polska, Slovenska atd. Dnes tyto státy náš dříve ohromný náskok rychle zmazávají a zřejmě nás brzo předstihnou, mám dojem že průměrná mzda na Slovensku je už vyšší než u nás. Tohle je výsledek 100 let české samostatnosti – neuvěřitelná neschopnost Čechů si rozumně inteligentně vládnout je bohužel zřejmá.
Ona by to samozřejmě byla epizodka, kdyby před tím byl svobodný vývoj českého státu trvající staletí. Ale sám dobře víte, že s vyjímkou „další epizodky“-20 let demokratické republika Masaryka, byl český stát předtím po 300 let zase jen podřízeným protektorátem jiné západní velmoci, rakouského císařství.
Ovšem možná už tím je vysvětlen onen názorový „rozchod“ Čechů a Němců. Dokud ti Němci chápali, že v prvé jsou s jinými rovnocenní a rovnoprávní občané žijící na území českého státu, respektující jeho zákony i jeho svrchovanost-a až potom,že mají německou národnost,tak skutečně žádné větší rozpory po staletí nebyly. Až potom co objevili (a byla jim indoktrinovaná) ideologie o jejich nadřazenosti nad těmito východními (slovanskými) pronárody a občany, doba respektu skončila.
P.S. Samozřejmě složitě se analyzuje otázka, zda nemohl být jinak řešen vznik česko-slovenského státu v roce 1918 směrem k většímu uznání práv velké německé menšiny. Ale domnívám se že proto že právě o to tehdy sami Němci nestáli-jejich cílem bylo přímo bud připojení k Německu, a nebo vytvoření dalšího německého státu. Což samozřejmě bylo tehdy po porážce Německa geopoliticky naprosto nereálné.
JInak samozřejmě pokud hovoříme o současném ekonomickém opoždění ČR proti západním státům (kdyby jen ekonomickém) , asi je zbytečné se po 25 letech vymlouvat nejen na komunisti, ale i na historický vývoj dávno předtím.Dnešní vinící i dnešní důvody jsou naprosto zřejmé..
A ještě dovolte poznámku k tomu že prý Západ o nás nestál. Od roku 1934 byl Beneš největší Stalinův přítel mezi západními zeměmi. Navíc, češi bohužel nesplnili svůj slib daný velmocem po 1. světové válce, podle něhož měli Sudety mít švýcarský systém rozdělení země na silně samostatné kantony, namísto toho zaváděli nesmyslné restrikce proti Němcům. Víte například, že za demokratické 1.republiky se Němec nemohl stát ani přednostou stanice nebo vedoucím pošty? A to ani v čistě německých oblastech? V tom směru bylo Československo krok zpátky i proti Rakousku-Uhersku, v němž samozřejmě Češi důležité funkce zastávali. Ono se o mnoha těchto věcech u nás prostě moc nemluví, ale je to dosti ostudné.
Musel bych se zasmát tvrzení že „Od roku 1934 byl Beneš největší Stalinův přítel mezi západními zeměmi.“, když tedy právě naopak Beneš orientoval dlouhodobě zahraniční politiku ČSR na Francii. To že v rámci své funkce musel jednat a dojednávat mezinárodní dohody i se Sovětským svazem, kterého se nepodařilo západními intervencemi zlikvidovat-ale už musel být respektován jako evropská velmoc, je zase z hlediska našeho geopolitického umístění poměrně logické.
Pokud jde o zmíněnou situaci při vzniku státu v roce 1918 a nedostatečného vymezení práv německé národnosti u nás, dá se říct že k tomu vedly dva důvody-ten první-sami Němci o to nestáli a sami do poslední chvíle preferovali bud připojení k Německu a nebo vznik dalšího nového německého státu. A ten druhý-zmíněné sliby o vytvoření samostatných německých kantonů na našem území nemohly být ani oficiálně žádány,ale ani našimi zástupci dány, protože byly v naprostém rozporu s tehdy dojednávanou Versailleskou smlouvou. Až tedy mnohem později – a ze záhadných důvodů politici západních velmocí náhle zjistili že jsou jim zájmy a požadavky německého velkonároda, který se nástupem fašismu jakož i formulací Hitlerova Mein Kampf opět hlásil k militantním expanzím-bližší než zájmy a práva malých (slovanských) národů ve střední Evropě
Ach jo..člověk by si zabrečel jak citlivý až k plači může být politický článek..prý „Konečně se český politik odvážil …..Je to nečekané a vzrušující. Takhle a v takových chvílích se rodí státníci a obrozují státy…atd atd..“
Akurát je tu drobné opoždění-toto se totiž stalo nikoliv v roce 2015 s panem Bělobrádkem , ale už téměř o 20 let dříve, v roce 1997 když Václav Klaus podepsal za Českou republiku Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, ve které „.. Česká republika lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem,a Česká strana lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly.“..
Ale nezůstal sám řada dalších českých politiků vyslovila i později omluvu za toto období. Naposledy pokud mne paměť neklame tak premiér Nečas při podobné akci v Německu na jaře 2013?To čeští komentátoři tak zapomínají že všechno je pro ně „úžasné a poprvé“?
Slovo omluva v mém textu nenajdete. To je trochu jiné téma. Vyjadřuji se k odvaze symbolického gesta pokání za státem organizované štvanice proti jinému etniku, vraždění nevinných dětí, žen a starců – a nepotrestání vrahů. Je něco jiného podepsat historicky významnou deklaraci(Klaus), kterou dojednal někdo jiný (MZV, Jiří Gruša, Vladimír Laštůvka), a po zbytek kariéry nedělat nic, naopak německo-české vztahy poškozovat. Podobně neodvážný byl Petr Nečas, který sice přijel do Mnichova, ale ve svém projevu pouze bez udání zdroje citoval text deklarace, ale neodvážil se přečíst ani odstavec, který citujete Vy. Novost gesta pana Bělobrádka byla v tom, že coby člen české vlády na konkrétním místě uctil památku obětí. Jak se říká, „dal nohy na zem“. Nikdo si nepamatuje podobné polsko-německé dokumenty. Málokdo si pamatuje prohlášení polských biskupů k násilnostem odsunu. Ale všichni si pamatují pokleknutí Williho Brandta před památníkem Neznámého vojína ve Varšavě.
Já samozřejmě vysoce hodnotím gesto pana Bělobrádka jako člověka,i jako politika (který tak činí za sebe a svojí stranu)-ale musím se ptát zda tak učinil správně jako člen vlády a za Český stát -jak píšete dal nohy na zem. Protože, sám přiznává že premiér ho tím neprověřil, vláda to neodsouhlasila.
O to právě jde, zda tedy Český stát sám má trvale vyjasněný vztah k otázce německého odsunu. A každá česká vláda a každý její člen ví,za co se tedy má omlouvat či kát se,“dávat nohy na zem“, a co už tedy má naopak bránit jako nezpochybnitelné.
Pokud ano, a doufejme že snad ano, tak potom ani gesto pana Bělobrádka není a nebude už tak vyjímečné a vzácné.
Před sedm a čtyřiceti léty, se sestra odstěhovala s rodinou z Jablonce n. N. do spolkové republiky Německo. Švagr napůl sudetský Němec, sestra Češka jako poleno, dva kluci ve věku šest a sedm let.
Maminka před vystěhováním tajně jezdila do Prahy a čekávala týdny na kratičkou audienci na ministerstvu, kde prosila o zrušení povolení k vystěhování. Nemohla chudák přenést přes srdce, že jediná dcera s vnuky budou žít v cizině, navíc v zemi, která rozpoutala válku a byla příčinou tolika lidských tragédií. Na jaře roku 1968 nepochodila a tak žijí dlouhá léta v Bavorském Ingolstadtu, kde se jim narodil třetí syn.
Jak šel čas a matka měla možnost při návštěvách a pozdějších dlouhodobějších pobytech poznávat opravdové poměry v tehdejším západním Německu, její historicky odmítavý postoj se měnil a ekonomika toho vskutku nebyla hlavní příčinou. Teprve na sklonku života se mi svěřila, jak chtěla tenkrát překazit vystěhování, jak se za to stydí a je ráda, že se jí to nepovedlo, švagr, sestra ani synovci to nevědí dodnes.
Tehdy jsem pochopil, jak negativní historická epocha, jednostranný a účelový popis dějin bez podrobných znalostí následného vývoje a dějinných realit, může u mnoha lidí zásadně ovlivnit jejich vnímání toho kterého národa. Dnes vím, že nezpochybnitelné právo každého je nenávidět nebo milovat kohokoliv, ale podobné city s národy spojovat nelze.
Mám rád sestru, švagra i tři synovce. Těší mě, že ten nejmladší, rodilý Němec, nás obzvlášť rád a pilně navštěvuje, mluví obstojně Česky a přispívá, podle mého názoru, ke vzájemnému porozumění a normálnímu soužití Čechů a Němců víc, než mnozí politici na obou stranách.
Existují samozřejmě i nenávistné výroky ze stran některých představitelů různých německých krajanských spolků, stejně jako účelové a jednostranné výklady dějin českými komunisty. Snad i proto je rozumné ignorovat výroky všech, kteří lásku a nenávist spojovali vždy jen s národy.
Děkuji za věcný a srozumitelný střípek reality v čase i Váš komentář k němu.