Jan Urban: Kdy Česko dokáže trestat zločiny mocných aspoň tak jako Latinská Amerika?

KOMENTÁŘ. V české společnosti se věrnost ústavě i prostá lidská slušnost ve veřejném prostoru jenom předstírají. Na vládu práva, které by bylo nadřazeno moci, či na právní stát, kde zákon platí pro všechny stejně, raději rovnou zapomeňte. Novináři si navíc zatím ještě nevšimli největšího viníka – česká nezákonnost má totiž svého systémového kmotra: státní zastupitelství.

Prezident Miloš Zeman si v září 2013 na Pražský hrad pozval představitele vybraných podniků a pohrozil jim, že jestliže nedají na jeho „doporučení“, přítomná ministryně spravedlnosti Marie Benešová jim za okamžik přednese hned několik variant trestního stíhání. V české hře na právní stát platí, že namísto toho, aby byl prezident za použití příslušné ústavní procedury s ostudou zbaven úřadu a ministryně spravedlnosti postavena před soud, politická scéna i média předstíraly hluchotu i slepotu.

Minimálně v případě společnosti OKD ministryně Benešová během několika dní skutečně podala sérii podnětů Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které poslušně začalo neposlušné podnikatele pronásledovat prostřednictvím podřízených složek. Vzniklé soudní spory se táhnou do dneška a stát zatím bez výjimky všechny prohrává s miliardovými ztrátami pro státní finance.

Nyní kolegové z webu Seznam Zprávy případ znovu připomněli a rozvinuli tento vskutku skandální případ vyhrožování a vydírání, kterého se v roce 2013 osobně dopustili výše jmenovaný prezident a jeho tehdejší ministryně spravedlnosti. Text tak záslužně navázal na informace, které HlídacíPes.org o tomto případu přinesl už více než před rokem.

Oním kmotrem, který povoluje a udržuje kulturu beztrestnosti a lží mocných, je státní zastupitelství, neschopné postavit se nezákonnostem politické a ekonomické moci.

Stíhat všechny trestné činy

Pozoruhodně otevřeně se nyní k této kauze vyjádřil i známý ústavní právník profesor Jan Kysela, který po prostudování dokumentů prohlásil, že „Zemanova pohrůžka odpovídá praktikám mafiánského státu“.

Jaksi samozřejmě se i toto varování věhlasného právníka obešlo bez sebemenší reakce politiků, parlamentu, právníků i velké většiny médií, přestože tehdejší jednání prezidenta i ministryně bezesporu naplnilo skutkovou podstatu hned několika trestných činů.

Miloš Zeman a Marie Benešová byli a jsou jenom mocí zhlouplí malí mafiáni. Podobných měla a má i dnes česká politika desítky.

Pokud právo nehájí ústavou k tomu určená soustava státního zastupitelství, zločiny moci se stávají normou. Oním kmotrem, který povoluje a udržuje kulturu beztrestnosti a lží mocných, je tedy státní zastupitelství, neschopné postavit se nezákonnostem politické a ekonomické moci. Po těch dvou zmíněných „nepodarcích“ pak nevyhnutelně přicházejí další.

Trestní řád (Zákon o trestním řízení soudním) už v druhém paragrafu (bod 3) říká, že „státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví…“ Předpokládá neohroženého a loajálního zaměstnance státu, který, pokud se drží zákona, má za všech okolností podporu nadřízených i kolegů, a k tomu ještě i bezchybnou a opět výhradně o zákon opřenou spolupráci policie a justice. Skutečnost je v naprosté většině případů jiná.

Odvážná a nezdolná Eva Vorlíčková jako pražská radní odhalila systém nestandardních IT zakázek. Jejich zrušením ušetřila několik set milionů korun. Státní zastupitelství si obrovských podvodů z doby primátora Pavla Béma (2002-2010 primátor Prahy, 2004-2008 místopředseda ODS, 2010-2013 poslanec) ani nevšimlo.

Zneužití pravomocí soudcem

Paní Vorlíčkovou však obžalovalo ve vymyšlené kauze známé jako Opencard II. Zničilo jí politickou i odbornou kariéru. V roce 2020 Vorlíčková přímo v soudní síni prokázala, že soudce Alexandr Sotolář opakovaně falšoval protokoly z jednání v její neprospěch, a přinesla nevyvratitelné důkazy.

Ve všech bodech to potvrdil i odvolací soud, který původní rozsudek zrušil a nařídil nové hlavní líčení. Soudce Sotolář v něm jenom znovu „provedl stejné důkazy“. Státní zástupce Tomáš Lejnar věděl, že soudce důkazy zfalšoval, ale místo aby ho na místě obvinil z mimořádně závažného trestného činu, tvářil se jakoby nic.

V té chvíli se podílel jako spolupachatel na zneužití pravomoci soudcem a už vůbec nejednal podle příkazu zákona „šetřit všechna podezření, o nichž se dozví“. Nehnul ani brvou a dál pro paní Vorlíčkovou požadoval trest. Jeho nadřízení však byli s jeho „prací“ dále spokojeni.

Soudce Sotolář byl „potrestán“ dočasným snížením platu, a pokud už neodešel do penze, soudí dál. Neobvykle mírný trest mu navrhl kárný senát pod vedením předsedy Městského soudu Libora Vávry, který byl sice svědkem na Sotolářově svatbě, ale nepovažoval to za důvod, aby se, ve smyslu zákona, prohlásil za podjatého…

Další příklad? Více než patnáct let se vlekoucí neuvěřitelná kauza rozkradených evropských fondů na Ministerstvu pro místní rozvoj, kde státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze Boris Havel ve snaze ochránit Jiřího Paroubka a jeho přátele a podřízené falšoval důkazy, odmítal vyšetřovat zjevné podvody a nesrovnalosti a nakonec přikryl i podvodnou mezinárodní arbitráž, dojednávanou přímo na Úřadu vlády.

Po letech marných bojů o spravedlnost byli odsouzeni dva lidé – RNDr. Radim Špaček a Ing. Petr Forman, kteří na podvody jako první odvážně upozornili a začali je vyšetřovat.

Vzpomene si ještě někdo na odvahu Ing. Jiřího Chytila, který policii jako první přinesl důkazy o podvodech v kauze Opencard I? Státní zástupkyně Dagmar Máchová účelově rozdělila vyšetřování oznámeného trestního oznámení na řadu podružných skutků.

Velcí „hráči“ opět vyklouzli a Ing. Chytil skončil před soudem kvůli vymyšleným pochybením. Dagmar Máchovou usvědčila parlamentní vyšetřovací komise z manipulování vyšetřováním a podala na ni trestní oznámení. Od roku 2016 je postavena mimo službu a dokonce obžalována v další kauze.

České justici zatím nestačilo na posouzení případu ani šest let. Paní Máchová se pokusila zastrašit novináře, kteří o jejích nepravostech psali, podáním žaloby proti kolegovi Ondřeji Koutníkovi a autorovi tohoto článku, kterou policie, naštěstí, odložila jako nepodloženou.

Státní zástupce nehne brvou

A má snad cenu připomínat otevřeně kriminální postup Nejvyššího státního zastupitelství proti společnosti Diag Human, která si dovolila žalovat stát o náhradu škody za poškození její investice a narušení hospodářské soutěže?

Stejná paní Marie Benešová – tehdy nejvyšší státní zástupkyně – v roce 2003 poněkud prostoduše novinářům přiznala, že dělá všechno možné, aby stát nemusel za svoje chyby nic platit, a že se kvůli tomu sešla s policejním prezidentem i ministrem vnitra. „Určitě v tom stát nenecháme. Teď je na policii, aby vymyslela jak dál,“ řekla tehdy Mladé frontě.

Všechna pochybení soustavy státního zastupitelství v tomto případě potvrdil mimořádně podrobný závěrečný výrok mezinárodní arbitráže v květnu letošního roku. Mezinárodní tribunál obzvlášť zaujal dokument, prokazující že přímo v kanceláři českého předsedy vlády Jana Fischera se několik členů jeho kabinetu dohadovalo o tom jak uplatit rozhodce, které „BIS drží za kulky“.

Státní zastupitelství, samozřejmě, nehne ani brvou. Vláda Petra Fialy se namísto uznání minulých porušení zákona rozhodla pro další protahování soudních sporů.

Všimněme si, že za poslední rok nejméně čtyři země Latinské a Střední Ameriky dokázaly postavit svoje prezidenty pro korupci před soud. Jak dlouho bude České republice trvat, než se dostane na úroveň Latinské Ameriky?

P.S. Kdybyste z čiré bujnosti či zoufalství oslovili vrchní státní zástupkyni v Praze JUDr. Lenku Bradáčovou, která by měla na dodržování zákonnosti a poklesky svých podřízených dohlížet, dostane se vám standardní odpovědi, že se nic nestalo. A pokud se vám to nelíbí a chcete psát další stížnosti, dostane se vám odpovědi, že „na žádnou další korespondenci nebude odpovídáno“.