KOMENTÁŘ. Stará pravda říká o lidské paměti, že je to za normálních okolností nejlaskavější opatrovnice, s pochopením promíjející chyby a udržující pohromadě realitu s nadějí. Jejím největším protivníkem jsou traumata, která člověk za určitou hranicí přestane zvládat. Ztratí schopnost zařazovat události i svoje reakce do kontextu. Přestane „rozumět světu“ a ostatním lidem.

Vzpomínka na přežité ponížení a utrpení se pak pro člověka stane náhradní identitou. Padá do uzavřeného kruhu, kde kvůli takzvanému konfirmačnímu zkreslení stále více klade důraz na informace, které potvrzují jeho názory a identitu vyrostlou z reakce na trauma.

U jedince se takové sebepoškození dá v mnoha případech zvládnout terapií. S trochou zjednodušení stačí znovu nastartovat víru ve vlastní hodnotu a schopnost vyrovnat se i s prohrami a případy vlastní bezmoci.

U poškozené kolektivní paměti to bohužel nejde. Kolektivní paměť se od devatenáctého století stala navýsost politickou záležitostí.

Vytváření vylhaných ahistorických konstruktů formovalo a dodnes v mnoha případech formuje vztah politických národů k minulosti. Státní školství a propaganda od vzniku národních států definují „dějinnou pravdu“, „národní identitu“ a jejich hodnoty.

Vymyšlené dějiny

Česká kolektivní paměť vznikala v národním obrození v hodně podivných podmínkách. Protagonisté české národní myšlenky většinou mluvili německy a nejlepší čeští literáti té doby se česky dokonce museli učit.

Od počátků obrození se z historie a formování kolektivní paměti stalo politikum. František Palacký napsal svoje monumentální dílo „Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě“ nejprve německy.

Hospodářské úspěchy a růst životní úrovně devatenáctého století nebyly interpretovány jako důsledek industrializace a rozvoje dopravy a obchodu, ale jako důkaz obnovy národního ducha.

Problém ale ležel v něčem jiném. Historicky nepravdivě a uměle vytvořil dvoje dějiny jednoho lidu zemí českých, který nejpozději od třináctého století mluvil různými jazyky.

Postupné hospodářské úspěchy a růst životní úrovně devatenáctého století nebyly interpretovány jako důsledek industrializace a rozvoje dopravy a obchodu, ale jako důkaz obnovy národního ducha.

V postupně stále příznivější a liberálnější politické atmosféře mnohonárodní rakousko-uherské říše se česká otázka definovala obranou nezávislé české jazykové kultury za každou cenu.

Na tom byla postavena i politika české reprezentace, pomíjející prakticky všechny otázky kromě jazykově chápaného „národního zájmu“. Dějiny se v takto chápané „politice“ ocitly v nevědeckém prostoru bájení, výmyslů a padělků.

Vědecká ostuda takzvaných Rukopisů, heroizace husitství a obraz vlády habsburské dynastie jako „doby temna“ vytvořily základ vymyšlených a zpolitizovaných dějin a dějinné pseudopaměti, které se s českou společností táhnou dodnes.

Koho dnes zajímá, zda Jan Žižka byl vůbec Čech, nebo že „čeští páni“ se při defenestraci 23. května 1618 v místodržitelských kancelářích na Pražském hradě mezi sebou domlouvali německy.

Vymyšlené dějiny se staly jedním z hlavních argumentů nedospělého bojkotu prodemokratických ústavních změn Rakouska-Uherska. Jedenáct vylhaných memorand o potřebě vzniku československého státu na spojenecké konferenci ve Versailles z pera Edvarda Beneše, odtajněných až v roce 1990.

Legionářská legenda a zamlčování údělu milionů mužů, kteří bojovali „za císařpána“. Nepravdy o Mnichovu, zradě republiky na sudetoněmeckém protifašistickém odboji, morální kolaps Druhé i Třetí republiky…

A dalo by se pokračovat do nekonečna – československá cesta ke komunismu, kapitulace po Sověty vedené okupaci z roku 1968, normalizace i zatím nedotknutelná legenda o listopadu 1989 a údajně úspěšných hospodářských reformách. Ze lží a předstírání se stala součást národní identity.

Je třeba začít od začátku

Česká kolektivní paměť přestala hned na počátku potřebovat skutečnost i historii jako vědu. Stala se součástí sebevnímání politického národa. Nezměnila to ani plejáda skvělých historiků, kteří naneštěstí nikdy nenašli v české politice partnera.

Je těžké přijmout stále propagovanou adoraci Edvarda Beneše, organizátora největší etnické čistky v českých dějinách. Masové vraždy civilistů, vyhánění a zatýkání politických odpůrců, stejně jako únosy tisíců osob do Sovětského svazu a nikým nerušené ovládnutí armády a vnitra komunisty, měl na svědomí víc, než kdokoliv jiný.

Pokud se v posledních letech začíná hovořit o potřebě kultivovat v evropském i národním českém kontextu kulturu paměti, stojí před českou společností úkol vskutku historický.

V českém případě je totiž třeba začít od samého začátku, neboť v českém podání šlo vždy spíše o nekulturu nepaměti. Je toho příliš, co se postupně musí prohlédnout a znovu nasvětlit a nadefinovat.

Nejzákladnější překážkou bude od devatenáctého století zažitá představa, že se minulost a její obraz a interpretace musejí studovat a vykládat pod kuratelou státu a jeho politické třídy.

Z úspěšných projektů paměti, vzniklých po roce 1989, jako byl skvělý ostravský PANT pro výuku moderních dějin na středních školách, Paměť národa, Jeden svět na školách a dalších, ani jeden nevznikl na ministerstvu školství nebo kultury. Nikdy by tam ani vzniknout nemohl.

Český stát nemá a nemůže dozorovat historickou paměť a vzdělávat kulturu paměti. Česká politika prostě neumí nepoužívat historii jako politický argument dnešního dne. Tři příklady z posledních týdnů jsou toho smutným příkladem.

Mocenské řešení sporu o pražský Památník ticha a vyhození jeho ředitele bylo stejně nediplomatické jako nedůstojné. A pitoreskní snahu několika senátorů zviditelnit se cenzurováním a opravováním solidárního vystoupení devadesáti dvou vydavatelů českého a slovenského samizdatu z roku 1988 může přebít snad už jenom výlev Miloše Zemana, který prostě nemůže skousnout svoji soudní prohru v kauze pomluvy novináře Ferdinanda Peroutky.

Na jeden týden bylo té zneužité historie v české politice až dost.