Zeman - charismatik. / grafika Klára Hegerová, HlídacíPes.org

Jan Urban: I tvrdohlavý Zeman by mohl pochopit, že časy se mění

Napsal/a Jan Urban 21. března 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

Začněme historickou paralelou. Mezi Karlem Sabinou a Alešem Gerlochem. Psal se 30. červenec 1872, šest hodin večer, a v bytě advokáta Jana Kučery ve Vodičkově ulici v Praze sešlo několik známých. Spojovalo je zděšení a rozhořčení nad zradou důvěrného přítele.

Když o dva roky dříve vídeňský list Vaterland přinesl první informace o policejním udavači v samotném srdci českého vlasteneckého hnutí, a z kontextu bylo zjevné, že se jedná o Karla Sabinu, postavili se všichni jako jeden muž na jeho obranu. Většina z nich dokonce odjela do Vídně svědčit u soudu v Sabinův prospěch.

Soud Sabinu očistil, protože policie odmítla svědčit, a v Praze se to oslavovalo jako velké vítězství “české národní věci”. Nikoho ze Sabinových přátel nenapadlo, že nejdůležitější by bylo tyto informace prověřit.

Navždy opustit Čechy

Sabina byl přece miláček národa a „své doby nejvzdělanější, politicky nejosedlanější našinec“, jak o něm napsal Josef Václav Frič. Jenomže náhle bylo všechno jinak. Novinář a politik Julius Grégr získal od propuštěného policejního úředníka originál Sabinovou rukou psaného udání. Bylo sice deset let staré, ale pocházelo ze stále “živého” svazku policejního informátora.

Sabina přišel na setkání s téměř hodinovým zpožděním. Když mu Grégr dokument předložil, téměř se zhroutil. Přiznal se, ale tvrdil, že to bylo jen jedno pochybení. Přesto byl tímto “národním soudem” odsouzen k zapomenutí.

Musel do osmi dnů navždy opustit Čechy. Na cestu dostal od Julia Grégra sto zlatých do začátku… Zemřel v zapomenutí. Zvláštní doba a mravy dnes už těžko pochopitelné.

Později se zjistí, že Sabina za honorář udával celých čtrnáct let i ty největší tajnosti českého národního hnutí. Policejní komisař František Jawurek o něm při hodnocení napsal: „Za peníze je k mání ke všemu, ježto stále ještě nezanechal jistého lehkého způsobu života.“

Zrada obecné lidské slušnosti

Dvacátého března 2019 po jedné hodině odpolední rozhodoval Senát samostatné České republiky (sám o sobě představující splnění i těch nejdivočejších snů českého obrození) o kandidatuře profesora Aleše Gerlocha na místo soudce Ústavního soudu.

Tento muž se před listopadem 1989 nejméně deset let setkával s příslušníky Státní bezpečnosti, tajné politické policie režimu, který byl dokonce zákonem 198/1993 Sb. Označen za „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“.

Podle dochovaných dokumentů je zjevné, že pan Gerloch se nijak nestyděl předávat tajné policii i charakteristiky osob ze svého okolí. Mezi slušnými lidmi se tomu v té době říkalo udávání. Při senátním jednání o tom kupodivu nepadlo ani slovo. Jako bychom se dnes styděli nazývat věci pravými jmény.

Před téměř sto padesáti lety stačil otcům české demokracie jeden jediný písemný důkaz, aby Karla Sabinu odsoudili k doživotnímu vyhnanství z české národní pospolitosti.

Dnes si zrady obecné lidské slušnosti možná všimneme, ale raději ji ani nezmíníme. A pan Gerloch nepřestane být ani prorektorem Karlovy univerzity, či funkcionářem a vlastníkem řady dalších „obročí“. Přesto patří Senátu za odmítnutí jeho kandidatury chvála.

Samozvaní národní soudci

Prezident Miloš Zeman versus parlament 0:2. Taková je statistika posledních prezidentských návrhů na obsazení důležitých funkcí ústavního soudce a zástupce ombudsmana.

I někdo tak tvrdohlavý, jako je Miloš Zeman, by už mohl pochopit, že doba použitelnosti vždy podlézavých a každé moci úslužných kamarádů z devadesátých let, jako byli a jsou Zdeněk Koudelka nebo Aleš Gerloch, skončila.

Aleše Gerlocha odmítla devastující většina přítomných senátorů. Patří jim dík za naději, že i v českém ústavním systému může jednou zvítězit zásada slavného amerického právního filosofa Johna Rawlse, podle které je právo především slušnost.

A stejného díku ať se dostane i novinářům Janu Hrbáčkovi a Tomáši Němečkovi, kteří zveřejnili řadu dokumentů a informací o zamlčované minulosti prezidentského kandidáta.

Zásadní důležitost pro rozhodování senátorů pak měl osobní protest a svědectví profesora Jiřího Přibáně. Jeho alarmující a z hloubi mravnosti podané svědectví v Lidových novinách hodně připomnělo nekompromisní postoj představitelů české společnosti z roku 1872. Byli to „senátoři“ svého věku i lidu.

Tehdy, samozřejmě, neexistoval Twitter. Kdo ví, jak by na dnešní rozzuřené tweety mluvčího dnes opět poníženého Hradu reagovali tehdejší „samozvaní národní soudci“ – pánové Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Julius a Edvard Grégrové, Josef Václav Sládek či Josef Barák.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)