KOMENTÁŘ. Slavný římský satirik Juvenalis si dělal legraci z politiky už někdy na přelomu prvního století našeho letopočtu, tedy zhruba před dvěma tisíci lety. Podle něj se v ní namísto hledání společného zájmu jen rozdává chleba a pořádají hry, kdykoliv je třeba voliče navnadit, aby alespoň přišli k volbám. Dnes té dávné době říkáme pozdní úpadkové období římského císařství a poněkud namyšleně máme za to, že parlamentní demokracie k něčemu takovému nemůže klesnout.

Masová euforie nad vítězstvím české hokejové reprezentace na světovém šampionátu v ledním hokeji měla tisíce podob – včetně těch méně vkusných a důstojných: široce medializované pitky vítězů, snad nejpitomější oslavný pokřik všech dob „kdo neskáče, není Čech“, televizní přenosy z pečlivě režírovaných „oslav“ na Staroměstském náměstí v Praze, až po televizní reportáž ze školní tělocvičny, ve které malí školáci v hokejových dresech a s namalovanými českými vlajkami na tvářičkách vítají na besedě „našeho reprezentanta“.

A blahopřání politiků, jakoby náhodou zachycených profesionálním fotografem při zápase na hokejové tribuně. Hokejisté prý „posílili národní hrdost“, a „dali národ na chvilku dohromady“ – a tak dokonce dostali od premiéra medaili Karla Kramáře.

Hledání společného zájmu

V roce 1950 komunistická hrůzovláda československou hokejovou reprezentaci rozmetala a většinu reprezentantů nechala v soudní frašce odsoudit k mnohaletým trestům vězení. Byli absolutní světovou špičkou, ale když na to přišlo, na jejich obranu se nezvedl jediný hlas a nikdo z „národa“ pro ně nehnul ani prstem.

Nebo snad někdo pomohl dokonce sedminásobné olympijské vítězce, čtyřnásobné mistryni světa a jedenáctinásobné mistryni Evropy ve sportovní gymnastice Věře Čáslavské, když upadla v nemilost po okupaci v roce 1968? Co to vlastně je, ta národní hrdost? Národ, který je hrdý, jen když se to může?

V nadcházejících volbách do Evropského parlamentu se prakticky všech třicet stran, hnutí a straniček zaklíná „obranou národních zájmů“. Potíž je, že nikdo z nich je nedokáže jasně popsat.

A jsme zpátky u politiky, protože ta by měla ukazovat cestu v hledání společného zájmu a časem prověřených hodnot. Česká stranická politika je zvláštní tím, že se to nikdy neměla šanci naučit – a proto to také dodnes neumí.

Na začátku přece stačilo být „proti Rakousku“, o něco později proti všem sousedům a hlavně proti Německu, pak proti Hitlerovi a nakonec pro nový vymyšlený svět pod taktovkou Sovětského svazu. Namísto historií odzkoušených vlastních hodnot a představ zbyly chléb a hry.

Sny spojené s koncem komunistického režimu se rozplynuly – a s nimi i ten o teď už „normální“ parlamentní politice. V české demokracii se za více než třicet let objevily pouze dva pokusy o skutečnou „politiku“.

Občanská demokratická aliance v devadesátých letech oponovala marketingovým slibům a šarlatánství premiéra Václava Klause – byla zničena. TOP 09, která na ni chtěla navázat, neunesla odchody svých kvalitnějších představitelů do vládních funkcí a postupně se přizpůsobila chování a „hodnotám“ parlamentního ptydepe. Všechny ostatní subjekty na scéně české politiky představovaly a dodnes reprezentují jenom různé varianty zmíněné taktiky „chleba a her“. O hledání společného a skutečně „národního“ zájmu nemají ani tušení.

Vše vůdci a strachu

V nadcházejících volbách do Evropského parlamentu se proto prakticky všech třicet stran, hnutí a straniček zaklíná „obranou národních zájmů“. Potíž je, že nikdo z nich je nedokáže jasně popsat. Jen stejně slabošským čecháčkovským stylem, na který české společenství od devatenáctého století už tolikrát doplatilo, hledá nepřítele a potíže tam, kde by inteligentnější a skutečná „politika“ hledala šance a podíl na rozhodování.

Je prakticky nemožné najít politika, který by smysl evropské integrace srdnatě hájil.

Hloupými slogany „už nikdy o nás bez nás“, vyzdvihováním kandidáta, který „nás v Bruselu nezradí“, bojem proti „ekonomické stagnaci, fanatickému ekologismu, migračnímu vítačství“ oslovují velkou část voličů, která si informace neověřuje, protože věří vůdcům nebo svému strachu.

„Politici“ ANO, SPD a dalších „vlasteneckých“ formací svým voličům určitě nebudou říkat, že nelegálních migrantů oproti roku 2023 ubylo o dvacet tři procent (!) a že se díky společné migrační strategii států Evropské unie podařilo razantně omezit průchodnost dříve nejvytíženější „balkánské trasy“.

Nebo že pouze díky novým společně dohodnutým pravidlům pro vypovídání neúspěšných žadatelů o azyl bylo jen v loňském roce vydáno 484 160 rozhodnutí o vyhoštění z území EU.

Je, samozřejmě, možné namítnout, že odmítání „Bruselu“ se v posledních patnácti letech stalo součástí politické scény prakticky ve všech evropských zemích. Není snazšího cíle populistických a nacionalistických kampaní než pomalá nadnárodní vyjednávací struktura, která se navíc nesmí a nemůže bránit ani proti těm nejnesmyslnějším útokům.

A je prakticky nemožné najít politika, který by smysl evropské integrace srdnatě hájil.

Tak snad jen něco pro zamyšlení: Žádná seriózní studie si už v současnosti nedovolí tvrdit, že Brexit splnil očekávání a odstartoval éru prosperity a úspěchu Velké Británie. Neexistuje hospodářské či vědecké odvětví Británie, které by na odchod z EU nedoplatilo.

Konzervativní strana, která na něm postavila svoji strategii, jde od porážky k porážce. Polská vláda s podporou velké většiny společnosti zase jasně říká, že nikdy nedovolí porážku a obsazení Ukrajiny, a to i, bude-li třeba, za cenu nasazení svojí armády na jejím území. Přiznají čeští „mírotvorci“ otevřeně, že v takovém případě Polsko zradí a odhalí jeho jižní hranici?

Žijeme prý ve složité době. Záleží, jako vždycky, na tom, v co věříme. Římská civilizace zanikla, když její lid nadřadil „chléb a hry“ nad občanství. Podle posledních průzkumů více než třetina teď prý díky hokeji sjednoceného českého „národa“ by, kdyby mohla, nikdy neuvažovala o tom, že by šla bránit svou vlast.

Národ? Lid? Moudrý brněnský publicista Jiří P. Kříž před pár dny připomněl rozdíl mezi váhou slov a skutečností vzpomínkou na stejně moudrého klauna Jana Wericha, který o „lidu“ tvrdil, že je to jen synonymum slova „prd“.