Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Jaroslav Vogeltanz / Česká editoriální fotografie / Profimedia
Jaroslav Vogeltanz / Česká editoriální fotografie / Profimedia,

Jan Urban: Havlův vstup do polistopadové politiky byl od začátku omylem

Česká společnost si už dlouho neumí poradit s osobnostmi, které za svého života přesáhly její horizont. A tak je znehybní. Buď z nich vytesá modly, nebo je zamlčí. Dynamický pohled, přijímající a zvažující všechny složité, skvělé i omylné momenty jejich výjimečných osudů, jsme se pořád ještě nenaučili.

A tak nějak raději mlčíme o antisemitismu Karla Havlíčka Borovského a Jana Nerudy, Masarykově a Benešově zbabělé nepomoci Polsku napadenému bolševickým Ruskem, nedospělých důvodech skutečné popularity komunistické fikce a desítkách dalších kontroverzí, vymykajících se naší potřebě zjednodušeného, černobílého vidění světa. Připomenutí desátého výročí úmrtí Václava Havla do tohoto vzorce více než zapadlo.

Havel a náprava historických mýtů

Svíčky, pochody, kulturní akce, vzpomínání těch, kteří ho měli rádi a vážili si ho, ale i politiků, kteří o Havlovi léta neutrousili slovíčko. Vzpomínali i profesionální přátelé, kteří jen díky němu udělali kariéru, připomněla se dokonce bachařka z doby jeho prvního věznění na počátku 80. let, jaký prý to byl sice upravený, ale manuálně nešikovný vězeň. Vystavoval se nábytek z jeho pracovny, nebo alespoň něco, co tu pracovnu mělo připomínat.

Havlovy chyby a omyly je zbytečné zamlčovat, už proto, že navzdory jim se stal pro české myšlení i státnost stále provokující inspirací.

Zároveň se neozval nikdo z patnácti miliónů jeho tehdejších spoluobčanů, kteří mlčeli, když Havla komunistický režim posílal do vězení, a neomluvil se ani jeden ze soudců, prokurátorů a policistů, kteří mu ztrpčovali život. Mělo by to smysl i po těch více než třiceti letech.

Havel se alespoň – na rozdíl od ostatních – pokusil o nápravu některých historických mýtů a česko-německá smlouva zůstane navždy jeho politickým pomníkem a odkazem. Ale vnutit československé a potom české politice skutečnou diskuzi o pravdivém uchopení minulosti nedokázal.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


V mikrokosmu českého normalizačního disentu vyrostl v morální autoritu s nebývalou schopností komunikace a konsensu, a očekávalo se, že se to stane jeho velkou předností i v reálné politice.

Jenže jakkoliv názorově pestrý disent byl, propojovala a tmelila ho hlavně potřeba spravedlnosti a obhajoby lidských práv – disidenti se proto za všech okolností potřebovali a chtěli dohodnout. V takovém prostředí Havel nemohl dorůst v politika nové doby, neboť od roku devadesát to, čemu se říkalo demokratická politika, bylo v podání většiny „zástupců lidu“ jen korupčním soubojem o podíl na privatizačním Eldorádu.

Konsensus, spravedlnost nebo lidská práva se přestaly hodit a Havlovy apely se proto na dlouhou dobu s českou politikou míjely.

Připomínat i chyby a omyly

Byl nesporným hlasem svědomí v době a ve společnosti, která se chovala, jako by svědomí nepotřebovala. Jeho vstup do polistopadové politiky byl ale od začátku omylem, především proto, že na jedné straně nechápal radikálnost otevřené šance, a na straně druhé se dlouho nedokázal podřídit institucionálnímu systému parlamentní demokracie a nepochopil důležitost institucí samotných.

Nepromyšlená byla i jeho personální politika, která vynesla do politických funkcí podivné a náhodné figurky, jakými byli ministr vnitra Richard Sacher, ale i Václav Klaus a Miloš Zeman.

Společnost, šokovaná snadností pádu diktatury, která formovala její bezprincipiální poslušnost a hodnoty, potřebovala nová pravidla, principy – a sen. Nový prezident jí byl schopen dát jen ten sen. Jeho významu v tomto ohledu už nikdo nedosáhne – v rozhodující chvíli se alespoň načas stal symbolem naděje, ve kterou uvěřil především svět.

Vedle jeho výjimečnosti je proto poctivé připomenout i jeho chyby a omyly, zvláště ty nejranější, které měly největší dopad. S jejich důsledky a protagonisty totiž žijeme dodnes.

Václav Havel okamžitě po zvolení prezidentem vědomě delegimitizoval obě hnací síly „revoluce“. Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu vyzývaly k radikálnější proměně systému komunistické moci – a právě proto se staly nepohodlnými. Havel dokonce zakázal svému týmu jakékoliv kontakty s vedením Občanského fóra, které považoval za „nositele špatných zpráv“.

Nepromyšlená byla i jeho personální politika, která vynesla do politických funkcí podivné a náhodné figurky, jakými byli ministr vnitra Richard Sacher, ale i Václav Klaus a Miloš Zeman.

Mezi jeho poradci se v prvních měsících objevili agenti StB, ale i hvězdopravci a neprověření lidé „s dobrými vibracemi“. Dodnes nikdo nevysvětlil utajené převedení stovek komunistických zpravodajců takzvané III. správy StB pod ministerstvo obrany, ke kterému došlo už 3. ledna 1990.

Takto jednoduše se vyhnuli prověrkám a na dvacet let dokázali ukrývat přes dvě stě pytlů údajně ztracené nebo skartované dokumentace.

Šance svobodně jednat a myslet

Havlova tehdejší neochota diskutovat a koordinovat politické kroky stála i za ničivou roztržkou s parlamentem a byla i jednou z hlavních příčin rozpadu česko-slovenské federace.

Havel disident a Havel politik se po listopadu 1989 potkali už jen jednou – když v listopadu 1997 ve svém slavném rudolfinském projevu otevřeně a veřejně pojmenoval zvrácenost a neúspěch „protunelovaných“ let ekonomických reforem vlád Václava Klause.

Jako politik se proti nim nikdy nedokázal postavit, neuměl vytvářet koalice a mobilizovat spojence, a tak, v klasicky disidentské osamělosti, alespoň řekl pravdu. Havel zkrátka v domácí politice neuspěl a jeho rudolfinský disent měl smutný politický důsledek: spojil proti sobě to nejzkorumpovanější, co v české polistopadové politice bylo, a stal se tak nechtěným spolutvůrcem opoziční smlouvy mezi „pravicovým“ Václavem Klausem a „levicovým“ Milošem Zemanem.

Později si svoje chyby začal uvědomovat a dokázal v jednáních před Ústavním soudem zabránit narušení ústavního pořádku mocenským kartelem opoziční smlouvy.

Havlovy chyby a omyly je zbytečné zamlčovat, už proto, že navzdory jim se stal pro české myšlení i státnost stále provokující inspirací. Jako jedinému z polistopadové české politiky se mu podařilo překročit hranice generací. Jednoduše proto, že se stal symbolem hodnot, nikoli sloganů či kampaní.

Václav Havel zůstal symbolem šance svobodně jednat a myslet – a přijmout se svobodou i její cenu. Už jenom za to si zaslouží úctu. Dokázal zformulovat větu, která by měla viset v každé školní třídě namísto portrétů zbytečných prezidentů: „Naše svědomí musí dohnat náš rozum, jinak jsme ztraceni.“

Dnes z politických stran zaznívá, že se „musíme vrátit k Havlovi“. Už příští měsíce nevyhnutelně obtížných politických rozhodnutí ukáží upřímnost nebo faleš tohoto úmyslu.


Autor tohoto textu vedl Občanské fórum do voleb 1990 a den po volbách odešel z politiky. Svůj odchod ale ohlásil už v prosinci 1989 stejně jako nesouhlas s přechodem Václava Havla na Pražský hrad. S prezidentem Havlem se znovu sblížili po roce 2000. Posledním činem Václava Havla v roli hlavy státu bylo v roce 2003 napsání tří dopisů vězněným běloruským intelektuálům. O jejich doručení osobně požádal autora tohoto textu.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře