Protestní happening proti sjezdu KSČM (2018). Foto: Petr Hloušek / Právo / Profimedia

Jan Urban: Dějiny jako svědomí. Malá česká hra na identitu, pravdu a hodnoty

Napsal/a Jan Urban 2. června 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

Paměť je jenom mechanický žací stroj, který z pole sbírá všechno bez rozdílu. Jen lidské svědomí může sklizenou úrodu přebrat, ošetřit a uskladnit. Je jedno, jestli se tomu následně říká národní charakter, mravnost, politika, poctivost nebo věda.

Sedláci už po staletí mluví s úctou o posklizňové péči. Vědí, že bez ní by se úroda nedala prodat a každá příští sklizeň by byla už jenom mizerná. Jak jen si můžeme myslet, že sklizeň minulosti podléhá jiným pravidlům?

Jeden z nejvlivnějších česko-slovenských intelektuálů a představitelů Verejnosti proti násiliu z roku 1989-90 Fedor Gál vrátil v polovině května prezidentce Slovenské republiky Zuzaně Čaputové jedno z nejvyšších státních vyznamenání Řád Ludovíta Štúra I. třídy.

Obdržel ho už v roce 2018 za „mimořádný přínos pro demokracii a lidská práva“. Jeho gesto způsobilo šok, protože státní vyznamenání se v podání posledních dvou slovenských prezidentů stala důstojným vyjádřením úcty opravdu vynikajícím osobnostem Slovenska. Fedor Gál k nim bezesporu patří – a teď tohle.

Jen každý devátý…

Vyjádřil tím odpor proti rozhodnutí udělit letos stejné vyznamenání třem komunisty v roce 1951 popraveným členům protikomunistické organizace Bílá legie. Navrhovatelé a prezidentský aparát i přes opakovaný nesouhlas historiků při schvalování „přehlédli“, že všichni tři byli za války významnými aktivisty Hlinkovy mládeže a frekventanty její výběrové Vůdcovské školy.

V době Slovenského národního povstání působili jako takzvané „hlásky“ zpravodajského oddělení Hlavního velitelství Hlinkovy mládeže, které jejich informace předávalo přímo wehrmachtu. Jeden z nich byl za to hned po válce dokonce odsouzen za kolaboraci. Současný slovenský politický katolicismus je však přesto považuje za mučedníky a bojovníky za demokracii.

V diskuzi o složitých slovenských dějinách dvacátého století vykrystalizovala zneklidňující otázka. Stačí antikomunistický odpor vyvážit antisemitismus a luďáckou kolaboraci s nacismem? Protože, buďme upřímní, poválečný luďácký odpor proti komunismu nebojoval za demokracii a lidská práva, ale za obnovu Slovenského štátu.

A na něm mnohým historikům i demokraticky myslícím pamětníkům dodnes vadí řada věcí – třeba právě jeho perfektně organizovaný a populární antisemitismus. Slovenský štát dokonce platil Německé říši pět set marek „osidlovacího poplatku“ za každého deportovaného Žida či Židovku. Válku přežil jen každý devátý z nich. Důsledek? V roce 1938 žilo na Slovensku přibližně devadesát tisíc Židů. V roce 2001 už jenom dva tisíce tři sta.

Fedor Gál se narodil v březnu 1945 v terezínském ghettu a do konce války přežil jen zázrakem. Když se s maminkou vrátil na Slovensko, byl jejich dům vyrabovaný a obsazený. Zažili poválečné antisemitské kravály a maminka ho nakonec raději nechala pokřtít. O padesát let později ho ze Slovenska do Čech vyštvaly antisemitské útoky stejných „slovenských vlastenců“.

O svém rozhodnutí vrátit jedno z nejvyšších slovenských vyznamenání napsal přátelům: „Jsem i částí ze zavražděného otce, babičky, dědečka, mnohých nejbližších bližních. I oni utvářejí moje morální přesvědčení a jednání. Přes to nejede vlak a už vůbec se té tíže nedá zbavit všeobecným rozjímáním. To není o filozofii, politologii, historii… Nikdy předtím jsem neměl tak nutkavý pocit, že nechci být součástí slovenského národa, jako teď. Vrátil jsem Řád Ludovíta Štúra, protože jsem nemohl jinak. Bylo to individuální rozhodnutí a s paní prezidentkou to nemá nic společného. Tedy až na to, že za výkon svojí role nese plnou a nedělitelnou zodpovědnost“.

Hejslováctví a čecháčkovství

Otázka, kterou jeho odvážné gesto nastolilo, vzbudila na Slovensku nebývalou diskuzi. Je slovenský fašismus nebo Slovenský štát tabu? Jakou váhu má antisemitismus ve slovenské politice a společnosti? Nemůže nakonec samotná diskuze o těchto ožehavých věcech poškodit prezidentku Čaputovou?

Historické, morální i politické argumenty se střídají s emocemi. Viděno z Prahy, chce se jen závistivě jásat, že alespoň někdo blízko nás našel odvahu otevřeně promluvit o temných částech i naší minulosti. Česká společnost se ničemu podobnému ještě nikdy ani nepřiblížila.

Tenhle o osmdesát let opožděný rozhovor a rozpor se vede v kritické době už jenom v rovině symbolů a identity. Ukazuje, zda jsme jako demokraté dostatečně pokorní a dospělí natolik, abychom stavěli vlastní identitu a její symboly a rituály na mravních – tedy trvalých – hodnotách.

Pokud nejsme, pak nám, samozřejmě, stačí pravdy prázdný rituál hejslováctví a čecháčkovství. Není pak lepší ilustrace, než kontrast mezi podstatností aktuální slovenské diskuze o tragické minulosti a rozpadajícím se českým prezidentem, rozdávajícím státní vyznamenání i kriminálníkům, hochštaplerům či šaškům všech režimů. S poklonkující politickou scénou navrch.

Oběti válek a totalit jsou v míru už navždy jenom návštěvníky. Jejich trauma ponesou ještě nejméně další dvě generace. Pokud s nimi a o nich odmítáme mluvit, pokud upíráme obětem našich vlastních zločinů a mlčení hlas, jejich bolest a vlastní nedůstojnost jen prodlužujeme.

Taková malá česká hra na identitu, pravdu a hodnoty, ve které je dovoleno jen předstírat a donekonečna znovu vymýšlet všechno, co už dávno mělo být minulostí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)