Jan Urban: Dějiny jako svědomí. Malá česká hra na identitu, pravdu a hodnoty
Paměť je jenom mechanický žací stroj, který z pole sbírá všechno bez rozdílu. Jen lidské svědomí může sklizenou úrodu přebrat, ošetřit a uskladnit. Je jedno, jestli se tomu následně říká národní charakter, mravnost, politika, poctivost nebo věda.
Sedláci už po staletí mluví s úctou o posklizňové péči. Vědí, že bez ní by se úroda nedala prodat a každá příští sklizeň by byla už jenom mizerná. Jak jen si můžeme myslet, že sklizeň minulosti podléhá jiným pravidlům?
Jeden z nejvlivnějších česko-slovenských intelektuálů a představitelů Verejnosti proti násiliu z roku 1989-90 Fedor Gál vrátil v polovině května prezidentce Slovenské republiky Zuzaně Čaputové jedno z nejvyšších státních vyznamenání Řád Ludovíta Štúra I. třídy.
Obdržel ho už v roce 2018 za „mimořádný přínos pro demokracii a lidská práva“. Jeho gesto způsobilo šok, protože státní vyznamenání se v podání posledních dvou slovenských prezidentů stala důstojným vyjádřením úcty opravdu vynikajícím osobnostem Slovenska. Fedor Gál k nim bezesporu patří – a teď tohle.
Jen každý devátý…
Vyjádřil tím odpor proti rozhodnutí udělit letos stejné vyznamenání třem komunisty v roce 1951 popraveným členům protikomunistické organizace Bílá legie. Navrhovatelé a prezidentský aparát i přes opakovaný nesouhlas historiků při schvalování „přehlédli“, že všichni tři byli za války významnými aktivisty Hlinkovy mládeže a frekventanty její výběrové Vůdcovské školy.
V době Slovenského národního povstání působili jako takzvané „hlásky“ zpravodajského oddělení Hlavního velitelství Hlinkovy mládeže, které jejich informace předávalo přímo wehrmachtu. Jeden z nich byl za to hned po válce dokonce odsouzen za kolaboraci. Současný slovenský politický katolicismus je však přesto považuje za mučedníky a bojovníky za demokracii.
V diskuzi o složitých slovenských dějinách dvacátého století vykrystalizovala zneklidňující otázka. Stačí antikomunistický odpor vyvážit antisemitismus a luďáckou kolaboraci s nacismem? Protože, buďme upřímní, poválečný luďácký odpor proti komunismu nebojoval za demokracii a lidská práva, ale za obnovu Slovenského štátu.
A na něm mnohým historikům i demokraticky myslícím pamětníkům dodnes vadí řada věcí – třeba právě jeho perfektně organizovaný a populární antisemitismus. Slovenský štát dokonce platil Německé říši pět set marek „osidlovacího poplatku“ za každého deportovaného Žida či Židovku. Válku přežil jen každý devátý z nich. Důsledek? V roce 1938 žilo na Slovensku přibližně devadesát tisíc Židů. V roce 2001 už jenom dva tisíce tři sta.
Fedor Gál se narodil v březnu 1945 v terezínském ghettu a do konce války přežil jen zázrakem. Když se s maminkou vrátil na Slovensko, byl jejich dům vyrabovaný a obsazený. Zažili poválečné antisemitské kravály a maminka ho nakonec raději nechala pokřtít. O padesát let později ho ze Slovenska do Čech vyštvaly antisemitské útoky stejných „slovenských vlastenců“.
O svém rozhodnutí vrátit jedno z nejvyšších slovenských vyznamenání napsal přátelům: „Jsem i částí ze zavražděného otce, babičky, dědečka, mnohých nejbližších bližních. I oni utvářejí moje morální přesvědčení a jednání. Přes to nejede vlak a už vůbec se té tíže nedá zbavit všeobecným rozjímáním. To není o filozofii, politologii, historii… Nikdy předtím jsem neměl tak nutkavý pocit, že nechci být součástí slovenského národa, jako teď. Vrátil jsem Řád Ludovíta Štúra, protože jsem nemohl jinak. Bylo to individuální rozhodnutí a s paní prezidentkou to nemá nic společného. Tedy až na to, že za výkon svojí role nese plnou a nedělitelnou zodpovědnost“.
Hejslováctví a čecháčkovství
Otázka, kterou jeho odvážné gesto nastolilo, vzbudila na Slovensku nebývalou diskuzi. Je slovenský fašismus nebo Slovenský štát tabu? Jakou váhu má antisemitismus ve slovenské politice a společnosti? Nemůže nakonec samotná diskuze o těchto ožehavých věcech poškodit prezidentku Čaputovou?
Historické, morální i politické argumenty se střídají s emocemi. Viděno z Prahy, chce se jen závistivě jásat, že alespoň někdo blízko nás našel odvahu otevřeně promluvit o temných částech i naší minulosti. Česká společnost se ničemu podobnému ještě nikdy ani nepřiblížila.
Tenhle o osmdesát let opožděný rozhovor a rozpor se vede v kritické době už jenom v rovině symbolů a identity. Ukazuje, zda jsme jako demokraté dostatečně pokorní a dospělí natolik, abychom stavěli vlastní identitu a její symboly a rituály na mravních – tedy trvalých – hodnotách.
Pokud nejsme, pak nám, samozřejmě, stačí pravdy prázdný rituál hejslováctví a čecháčkovství. Není pak lepší ilustrace, než kontrast mezi podstatností aktuální slovenské diskuze o tragické minulosti a rozpadajícím se českým prezidentem, rozdávajícím státní vyznamenání i kriminálníkům, hochštaplerům či šaškům všech režimů. S poklonkující politickou scénou navrch.
Oběti válek a totalit jsou v míru už navždy jenom návštěvníky. Jejich trauma ponesou ještě nejméně další dvě generace. Pokud s nimi a o nich odmítáme mluvit, pokud upíráme obětem našich vlastních zločinů a mlčení hlas, jejich bolest a vlastní nedůstojnost jen prodlužujeme.
Taková malá česká hra na identitu, pravdu a hodnoty, ve které je dovoleno jen předstírat a donekonečna znovu vymýšlet všechno, co už dávno mělo být minulostí.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Budoucí náměstek Vích: prodloužená ruka SPD a Ruska na ministerstvu obrany
Česko-slovenský systém „našich lidí“. Červený koberec pro Okamuru v Bratislavě
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
22 komentářů
Mimochodem, tady je zajímavé co uvedeno v úvodu “ Navrhovatelé a prezidentský aparát i přes opakovaný nesouhlas historiků při schvalování „přehlédli“, takže o tom předem věděli, a vyznamenání vydali.
Čili, v tom ani není pravda že „..Viděno z Prahy, chce se jen závistivě jásat,..“, protože v dosud živé vzpomínce, když se náš prezident Zeman „přehlédl“ v projevu o Peroutkovi, tak silný protest našich elit přišel během několika dní, trval řadu let, a eskaloval až soudním procesem proti prezidentovi..
Zatímco, paní prezidentka Čaputová na Slovensku, se i přes toto „přehlédnutí“ stále těší velice silné adoraci elit a médií.
Což je ale právě dáno jejím moderním apolitickým? aktivistickým zaměřením., včetně jejího poradního týmu.
Jí, a ani ten její moderní „team“ už vlastně historie státu (co bylo ještě před těmi zlými komunisty) vůbec nezajímá, a kvůli ní si žádné morální otázky nekladou..
Prezidentské volby na Slovensku, to je jedna velká záhada, jaké prezidenty, nebo prezidentku dovedou vygenerovat. Jsou to nahody, nebo je třeba hledat konspirace, možná oboji, to jsou potom marginalie demokracie,ktere přinášejí turbulence z kterých se dá vždy nějak vybruslit, ale všeho dočasu,nemusí to vždy vyjít.
Bohužel, po 30 letech žvanění mnozí „rychlokvašení, dostatečně pokorní a dospělí demokraté“ (na všech zastupitelských postech) zanevřeli na trvalé hodnoty nejbližších předků, kteří se dokázali vzepřít minulému zločinnému režimu – a věří jen svými představami nastaveným vlastním hodnotám / své vyjímečnosti / úspěchům měřeným pouze osobním prospěchem a pohodlím.
rychlokvašení demokraté dostatečně pokorní a dospělí natolik, abychom stavěli vlastní identitu a její symboly a rituály na mravních – tedy trvalých – hodnotách.
Jak může současná vláda, jejíž většina stran se podílela na tzv. církevních restitucích, stavět na mravních hodnotách?
Ještě v květnu 1995 Římskokatolická církev svatořečila udavače a vlastizrádce Jana Sarkandera, čímž jasně ukázala, že nijak nepřehodnotila své chování v době násilné rekatolizace. Krmit takové bezcenné zločinecké organizace, jako je ŘKC, je vysoce amorální. A, MMCH, s původními křesťanskými hodnotami téměř všechny církve nemají prakticky nic společného.
jojo… Jak už říkal major Terazky : „A tak zme tých bolševikou hnali….. čo to tárám…. fašistou, fašistou zme hnali ! “ 🙂
… z takovýchto traumat tedy vyplývá, že je lepší žádné ceny nepřebírat, aby takováto rozhodnutí v budoucnu se vůbec nemuselo dělat, že role „havla a šavla“ se obrátí…
Ten antisemitismus byl v podstatě srovnatelný s antisemitismem Arabů v Palestině: Prostě dva národy na jednom území, jejichž zájmy jsou různé a v řadech případů protichůdné a příslušníci obou bojují za své zájmy.
MMCH za Rakouska byl formou antisemitismu (a takto byl i chápán) i boj proti alkoholismu, protože naprostou většinu „kořalečních licencí“ vlastnili Židé (nicméně proto, že řadu jiných povolání vykonávat nesměli, aby bylo jasno, že situace nebyla jednoznačně kladná či záporná). A alkoholismus podporovala i většina podnikatelů (převažovali mezi nimi Němci a Židé), protože dělník, který prochlastal většinu výplaty si nevytvářel (nebyl s to vytvořit) finanční rezervu např. pro stávku (ale tohle už je spíš záležitost „třídního boje“).
Jistě, tato forma antisemitismu trvala téměř po 2 000 let, od doby, kdy se Ježíšova křesťanská skupina odtrhla od židovského náboženství. Je to přece zdůrazňováno přímo v Bibli, to měli být právě Židé, kdož požadovali jeho smrt na kříži. Takže a ano, Židem bylo během jejich diaspory povoleno vykonávat pouze nečestné profese,a žili jako páriové obklopení křestanskou nenávistí.
Paradoxem je, že ke jejich postupnému zrovnoprávnění mohlo dojít (postupně a pomalu) , když končil feudalismus, a nové státy (republiky) obvykle prováděly odluku církví od státu. Tudíž, pak byla (měla) být víra svobodnou volbou každého, ale i současně stát měl poskytovat ochranu, aby za jakoukoliv víru nemohl být nikdo jinými perzekuován.
Jenomže, to už nastupovaly nové -ismy, založené na principech , že všichni lidé jsou si rovni, ale někteří přece jen rovnější…
Problém byl i v tom, že se Židé, zejména na frontieru s islámem, chovali jako nepřátelská subpopulace, pracující pro nepřítele. Což se opakovaně potvrdilo. Oni totiž pod vládou islámu měli privilegovanější postavení oproti křesťanům, což pro ně bylo přijatelnější než rovnoprávnost s nimi.
A na těch -ismech měli, bohužel, Židé značný podíl.
To co popisujete byl bohužel dlouhodobý osud Židů, nejen za diaspory, kdy žili v cizích enklávách jak trpění imigranti. vI předtím, jako okupovaná kolonie pod pod Římany, pod Babylonem,.Persií, Makabejci, někde se k nim chovali trochu hůř někdy líp. A on ješte Ježíš, který kázal Židům, jasně řekl „Co je císařovo, dejte císaři“. Na to se halt mohli spolehnout všichni vládci, po další 2 tisíce let, že Židé jim potíže dělat nebudou…I ti muslimové na dobytych územích..
Císařovo císaři … převzali akorát křesťané. proto je v křesťanském světě dvojkolejnost sekulární a duchovní moci, zatímco u judaistů a muslimů nikoli.
Judaismus na to dojel, když se po Šalamounově smrti (za jeho vlády měl Izrael silně našlápnuto k tomu, aby se stal standardní civilizovanou zemí) zmocnili v Izraeli vlády judaističtí kněží a zavedli to celé do kopru, až k onomu zničení státu a vyhnání Židů do diaspory.
V islámském světě se zase v důsledku toho zastavil jakýkoli technický nebo vědecký pokrok; s výjimkou sporného sedla na velblouda (mohlo vzniknout už před Mohamedem, ale doloženo je až po) nevznikla u muslimů jediná technická inovace. Dokonce se jim podařilo ztratit tajemství výroby damascénské oceli a s toledskou ocelí jim museli pomoci křesťanští kováři.
Zato v křesťanství (jehož hlasatelé a organizátoři jsou stejně bezcenní jako hlasatelé a organizátoři judaismu a islámu) existovala sekulární vládní linie a díky tomu se tato část světa dostala k organizační a technické superioritě (s uměním jako třešničkou na dortu). Evropa sice prohrála křižácké války a nepodařilo se jí vysvobodit Palestinu z islámské okupace (mj. v důsledku moru, zavlečeného do Středomoří muslimy), ale když Evropané obepluli Afriku, vyrazili proti nim muslimové na lodích naprosto stejných, na jakých se plavil předislámský Sindibád Námořník, a ani děla na nich neměli lepší, přestože se ke střelnému prachu dostali dříve než Evropa. A skončilo to vítězstvím těch lepších.
Česká tradice je už taková, kdo se nechce přizpůsobit výsledkům voleb a zvyklostem křesťanského světa, vyjde do ulic s českou vlajkou a oznámí veřejnosti, že je vlastencem.
Problém je, že aktivismus přes NGO nese s sebou silný politický vliv. Zrekapitulujte si, co všechno vyřvali zelení aktivisté s nulovou politickou legitimitou (viz opakované katastrofální výsledky zelených). Lidé tu jejich zelenou kejdu nechtějí, tak ji k nám cpou přes NGO, potažmo přes Brusel.
A jinak, co vlastně počítáte mezi „zvyklosti křesťanského světa“:
Násilné šíření křesťanství (i za cenu systematického vybíjení etnik, která ho odmítnou přijmout? Náboženské války o naprosté nesmysly (z pohledu nekřesťana)? Hony na čarodějnice a „kacíře“? Násilné vnucování bezcenného hovadství z Bible a blokování přirozeného vývoje společnosti? Zbídačování většiny společnosti? Šíření nenávisti k sexuálním minoritám? Korupci a zlodějiny? Nějaké další „silně pozitivní“ věci?
Nejsme jako oni, tak zavelel Havel o Sametu. A tak se komunisté převlékli a vše pak bylo zase v jejich režii. Hra na demokracii s komunisty v plné nahotě.
„Stačí antikomunistický odpor vyvážit antisemitismus a luďáckou kolaboraci s nacismem? Protože, buďme upřímní, poválečný luďácký odpor proti komunismu nebojoval za demokracii a lidská práva, ale za obnovu Slovenského štátu.“
V těchto větách tkví tzv. jádro pudla. Za mě stačí a vyznamenání si tito lidé zaslouží. Ohledně jejich „poklesku“ za druhé světové války Je nutno si uvědomit to podstatné, tito lidé nebojovali za německý nacismus, jsem si jistý, že jim byl ukradený. Bojovali jako Slováci za svobodné Slovensko. Chceme jim snad i dnes někdo upírat právo na jejich vlastní stát? Právo na sebeurčení? Právo na to si svůj stát vybojovat jakkoli, s kýmkoli a proti komukoli? Obvinění z podpory německého nacismu se zde naprosto míjí s jejich skutečnými a velmi pochopitelnými a proto odpustitelnymi pohnutkami. Proto je tato miska vah naprosto nesouměřitelná s jejich antikomunistickým postojem a hlavně hrdinným odbojem. Píšu hrdinným, protože takových, kteří otevřeně a aktivně vystoupili a bojovali proti komunismu, jsme (bohužel) měli v generaci našich rodičů jen hrstku. Bratři Mašínové, Paumer, Hučín, kdo dál? Takoví lidé si ocenění opravdu zaslouží. Proto se vůbec nedivim, že paní prezidentka Čaputová a její kancelář „přehlédla“ stížnosti lidí, kteří nevidí váhu jednotlivých faktů ve správných souvislostech. A pan Fedor Gál? Inu, každý svého štěstí strůjcem, tak pravil již můj třídní profesor na gymnáziu. Pokud se neumí povznést nad svoje osobní trauma a vidět věci v širších souvislostech, těžko s tím kdokoliv jiný něco udělá…
Bohužel, ono jest to trochu složitější, a ta -odpověď- je ve Vašich slovech „..kteří otevřeně a aktivně vystoupili a bojovali proti komunismu, jsme (bohužel) měli v generaci našich rodičů jen hrstku. Bratři Mašínové, Paumer, Hučín, kdo dál?“…
Samozřejmě že těch co otevřeně bojovali proti komunistům bylo i u nás řádově mnohem více. Nedošlo sice, krom několika případů (ty si dohledejte) k masovému otevřenému odporu proti komunistů, ale těch skupin bylo opravdu, mnoho a mnoho – jenomže naprostou většinu z nich STB rychle pochytala, a jejich účastníky brutálně potrestala. a mnoha jiným se podařilo utéct do emigrace, podobně jako Mašínům)
Takže jestli si český polistopadový režim vybral čistě symbolicky a jako pouhé vzory tohoto odporu, právě Mašíny, tak si je taky předem prokádroval – a jejich bezúhonnost z hlediska, jejich postoje a aktivit během Protektorátu byla nesporná. Udělat takovou chybu, aby jako hrdinné bojovníky proti komunistům adoroval dřívější kolaboranty z války, toho se ten, český, polistopadový režim ještě neodvážil. (tedy, snad se nemýlím).
Zatímco, v případě Slovenska, jest to složitější.
Především, oni za války “ nebojovali za „jako Slováci za svobodné Slovensko.“, protože to „svobodné“ Slovensko už měli, to si vytvořili, už 14. března 1939 , když se odtrhli od ČSR a vyhlásili si svůj samostatný Slovenský štát. Čiže, pak si v něm už politicky hospodařili sami, a není tak těžké poznat , že ten stát měl fašistické rysy a mezi nimi i ten zmíněný antisemitismus a luďáckou kolaboraci s nacismem“. Takže a z tohoto pohledu lze nutné hodnotit účast ve zmíněných aktivitách Hlinkovy mládeže (a další) dosti jednostranně jako fašistickou činnost a kolaboraci s nacismem.
A jestli si dnešní paní prezidentka Čaputová dovolí dekorovat lidi s takovou minulostí státními vyznamenáváními, tak to má bohužel Slovensko problém. Možná kdyby se její poradci hrabali v archívech o trochu déle, jistě by i mezi obětmi z řad příslušníků Bílé legie našli některé, kteří za války s Němci nekolaborovali…Ale proč se snažit, když „je všechno tak jasné a masová média i dnes hlásají jen tu jednu „provládní pravdu“-.-Akurát ten potížista Fedor Gál v tom udělal tím gestem trochu paseku, tak o tom snad zase ta slovenská masová média dlouho psát nebudou :))))
Vážený pane Seifriede,
dovolím si nesouhlasit s Vaším hodnocením. Svoboda a samostatnost Slovenského štátu byla iluzí. Podstatou byl jeho fašismus a antisemitismus. Bez nich by Říše nehnula pro tento pseudostát ani prstem a ten by neexistoval. Vámi deklarované „Právo na to si svůj stát vybojovat jakkoli, s kýmkoli a proti komukoli“ přece nemůže v křesťanské civilizaci znamenat, že vědomě pošlu jiné etnikum na smrt – nebo snad ano? A Slovenský štát přece deklaroval sám sebe jako stát, postavený na národním a křesťanském postoji. Z hlediska „vyššího principu mravního“ je Žid Fedor Gál podstatně lepším Slovákem a křesťanem, než primitivní středoevropští nacionalisté všech barev.
Problém spočívá v tom, že jiný než etnicky čistý stát v podstatě není možný (co do funkčnosti). I v Německu probíhá etnická likvidace Lužických Srbů, Francie dodnes likviduje (s výjimkou muslimů) nefrancouzská etnika, která na jejím území ještě existují, Velká Británie v podstatě alespoň jazykově odnárodnila Iry atd. To samé vedlo i k rozpadu Jugoslávie i SSSR. Kdybychom se neosamostatnili (1918) a nezbavili se hlavní nepřátelské etnické minority (1945 a násl.), tak bychom možná dnes už neexistovali. Slováci měli strach ze superiority Čechů, možná oprávněný, možná ne, proto se vždy, když to šlo, snažili trhnout.
A je velké farizejství když tyhle státy vyčítají Putinovi něco, co dělaly a dělají samy.
MMCH kdesi jsem četl drb, že A. Hitler se na konci války jako vojenský zběh skrýval u mlynářské rodiny na Slovensku a díky tomu přežil, a proto na Slováky, na rozdíl od Čechů, „držel“.
Jak se to té Čaputové mohlo stát? Taková hezká,poslušná…. A Fedor do toho hodí vidle!
Jo to kdyby se takle uťápl Zeman,to by se to krásně rozmazávalo.
To máš tak, Čaputovou „uťápl“ vědec, spisovatel, disident a oběť nacistické perzekuce Fedor Gál, hradního čučkaře zase uťápla vyčichlá celerbrita a fanda fantasmagorických teorií, Hůlka. Tolik pro srovnání úrovně, nehodný ale poslušný horymíre.
– vidíte, že i od Čaputové a Slovenska je pan Urban k Zemanovi a Čechům svůj oslí most postavit . . .