Protestní happening proti sjezdu KSČM (2018). Foto: Petr Hloušek / Právo / Profimedia

Jan Urban: Dějiny jako svědomí. Malá česká hra na identitu, pravdu a hodnoty

Napsal/a Jan Urban 2. června 2022
FacebookXPocketE-mail

Paměť je jenom mechanický žací stroj, který z pole sbírá všechno bez rozdílu. Jen lidské svědomí může sklizenou úrodu přebrat, ošetřit a uskladnit. Je jedno, jestli se tomu následně říká národní charakter, mravnost, politika, poctivost nebo věda.

Sedláci už po staletí mluví s úctou o posklizňové péči. Vědí, že bez ní by se úroda nedala prodat a každá příští sklizeň by byla už jenom mizerná. Jak jen si můžeme myslet, že sklizeň minulosti podléhá jiným pravidlům?

Jeden z nejvlivnějších česko-slovenských intelektuálů a představitelů Verejnosti proti násiliu z roku 1989-90 Fedor Gál vrátil v polovině května prezidentce Slovenské republiky Zuzaně Čaputové jedno z nejvyšších státních vyznamenání Řád Ludovíta Štúra I. třídy.

Obdržel ho už v roce 2018 za „mimořádný přínos pro demokracii a lidská práva“. Jeho gesto způsobilo šok, protože státní vyznamenání se v podání posledních dvou slovenských prezidentů stala důstojným vyjádřením úcty opravdu vynikajícím osobnostem Slovenska. Fedor Gál k nim bezesporu patří – a teď tohle.

Jen každý devátý…

Vyjádřil tím odpor proti rozhodnutí udělit letos stejné vyznamenání třem komunisty v roce 1951 popraveným členům protikomunistické organizace Bílá legie. Navrhovatelé a prezidentský aparát i přes opakovaný nesouhlas historiků při schvalování „přehlédli“, že všichni tři byli za války významnými aktivisty Hlinkovy mládeže a frekventanty její výběrové Vůdcovské školy.

V době Slovenského národního povstání působili jako takzvané „hlásky“ zpravodajského oddělení Hlavního velitelství Hlinkovy mládeže, které jejich informace předávalo přímo wehrmachtu. Jeden z nich byl za to hned po válce dokonce odsouzen za kolaboraci. Současný slovenský politický katolicismus je však přesto považuje za mučedníky a bojovníky za demokracii.

V diskuzi o složitých slovenských dějinách dvacátého století vykrystalizovala zneklidňující otázka. Stačí antikomunistický odpor vyvážit antisemitismus a luďáckou kolaboraci s nacismem? Protože, buďme upřímní, poválečný luďácký odpor proti komunismu nebojoval za demokracii a lidská práva, ale za obnovu Slovenského štátu.

A na něm mnohým historikům i demokraticky myslícím pamětníkům dodnes vadí řada věcí – třeba právě jeho perfektně organizovaný a populární antisemitismus. Slovenský štát dokonce platil Německé říši pět set marek „osidlovacího poplatku“ za každého deportovaného Žida či Židovku. Válku přežil jen každý devátý z nich. Důsledek? V roce 1938 žilo na Slovensku přibližně devadesát tisíc Židů. V roce 2001 už jenom dva tisíce tři sta.

Fedor Gál se narodil v březnu 1945 v terezínském ghettu a do konce války přežil jen zázrakem. Když se s maminkou vrátil na Slovensko, byl jejich dům vyrabovaný a obsazený. Zažili poválečné antisemitské kravály a maminka ho nakonec raději nechala pokřtít. O padesát let později ho ze Slovenska do Čech vyštvaly antisemitské útoky stejných „slovenských vlastenců“.

O svém rozhodnutí vrátit jedno z nejvyšších slovenských vyznamenání napsal přátelům: „Jsem i částí ze zavražděného otce, babičky, dědečka, mnohých nejbližších bližních. I oni utvářejí moje morální přesvědčení a jednání. Přes to nejede vlak a už vůbec se té tíže nedá zbavit všeobecným rozjímáním. To není o filozofii, politologii, historii… Nikdy předtím jsem neměl tak nutkavý pocit, že nechci být součástí slovenského národa, jako teď. Vrátil jsem Řád Ludovíta Štúra, protože jsem nemohl jinak. Bylo to individuální rozhodnutí a s paní prezidentkou to nemá nic společného. Tedy až na to, že za výkon svojí role nese plnou a nedělitelnou zodpovědnost“.

Hejslováctví a čecháčkovství

Otázka, kterou jeho odvážné gesto nastolilo, vzbudila na Slovensku nebývalou diskuzi. Je slovenský fašismus nebo Slovenský štát tabu? Jakou váhu má antisemitismus ve slovenské politice a společnosti? Nemůže nakonec samotná diskuze o těchto ožehavých věcech poškodit prezidentku Čaputovou?

Historické, morální i politické argumenty se střídají s emocemi. Viděno z Prahy, chce se jen závistivě jásat, že alespoň někdo blízko nás našel odvahu otevřeně promluvit o temných částech i naší minulosti. Česká společnost se ničemu podobnému ještě nikdy ani nepřiblížila.

Tenhle o osmdesát let opožděný rozhovor a rozpor se vede v kritické době už jenom v rovině symbolů a identity. Ukazuje, zda jsme jako demokraté dostatečně pokorní a dospělí natolik, abychom stavěli vlastní identitu a její symboly a rituály na mravních – tedy trvalých – hodnotách.

Pokud nejsme, pak nám, samozřejmě, stačí pravdy prázdný rituál hejslováctví a čecháčkovství. Není pak lepší ilustrace, než kontrast mezi podstatností aktuální slovenské diskuze o tragické minulosti a rozpadajícím se českým prezidentem, rozdávajícím státní vyznamenání i kriminálníkům, hochštaplerům či šaškům všech režimů. S poklonkující politickou scénou navrch.

Oběti válek a totalit jsou v míru už navždy jenom návštěvníky. Jejich trauma ponesou ještě nejméně další dvě generace. Pokud s nimi a o nich odmítáme mluvit, pokud upíráme obětem našich vlastních zločinů a mlčení hlas, jejich bolest a vlastní nedůstojnost jen prodlužujeme.

Taková malá česká hra na identitu, pravdu a hodnoty, ve které je dovoleno jen předstírat a donekonečna znovu vymýšlet všechno, co už dávno mělo být minulostí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)