Pohořelice, Pouť smíření za odsun Němců (2015). Foto: Anna Vavríková / MAFRA / Profimedia

Jan Urban: Český pocit, že „my sami jsme bez viny“, byl začátek cesty ke genocidě

Napsal/a Jan Urban 15. září 2021
FacebookXPocketE-mail

I na český národ a naši historii se dá vztáhnout tento citát: „Schopnost národa dopustit se genocidy závisí převážně na tom, jak definuje svoje kolektivní trauma, a na ideologické reakci, použité pro jeho ukončení a zhojení.“ (z knihy Genocidní mentalita autorů Roberta J. Liftona a Erica Markusena).

Ponižující rozklad Československa mezi zářím 1938 a březnem 1939 byl víc než jen koncem snu o úspěchu nového státního národa. Čechům v jediném okamžiku října 1918 tento sen nahradil neodpracovanou a ještě nehotovou národní identitu, nezkušenou a nepřipravenou na provoz moderního mnohonárodního státu. O to větší byla po dvaceti letech bolest a bezradnost z „nezasloužené“ porážky.

Vysvětlení bylo zdánlivě snadné. My sami „jsme bez viny“. Nenáviděli nás všichni sousedé, zradili nás Henleinovci, spojenci i Slováci, prezident Beneš utekl… Dokonalé sebeomluvné trauma. Většina společnosti zareagovala postaru – defétismus, rozpad společenství, antisemitismus, mlčení, odmítání solidarity. Ke konci války pak nenávist, sny o pomstě a novém začátku…

Třetí republika a genocida jinakosti

V květnu 1945 přijela do jásající Prahy československá vláda. Měla představovat „obnovení demokracie“. Vznikla na jednáních v Moskvě a rozhodující slovo v ní měli komunisté, slepě oddaní sovětským „internacionálním“ požadavkům. Na tom se od konce roku 1943 shodovali i s prezidentem Benešem. Demokracie vůbec nebyla v plánu.

Vláda přijela s propracovanou koncepcí shora prosazované „lidové demokracie“, ve skutečnosti však nacionálně socialistické „revoluce“. České kolektivní trauma našlo svůj nový – ještě smrtelnější – ideologický lék.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Šlo o totální bleskovou změnu etnických, politických a vlastnických poměrů, genocidní vyhnání a vymazání historie více než tří milionů nečeských a neslovenských předválečných občanů Československa včetně německých a maďarských antifašistů, rozsáhlé vyvlastňování majetku bez náhrady, zavedení tuhé cenzury a státní kontroly nad ekonomikou a vzděláním.

Vše pak zastřešoval kult nekritizovatelného „Prezidenta Budovatele“ Edvarda Beneše a jeho spojenectví s nelidskou stalinistickou diktaturou v Sovětském svazu. Slepá společnost, oslněná „vítězstvím nad fašismem“, nic z toho nevnímala jako ohrožení demokratického pořádku.

To, že se tato garnitura prohlašovala za demokraty, neznamená, že neprováděla otevřeně protidemokratickou politiku, jejíž základní projevy by byly ještě o pár měsíců dřív přisuzovány jenom fašismu. Pokud toto přirovnání Benešovy třetí republiky (květen 1945 – únor 1948) k fašismu někoho uráží, dovolím si ocitovat uznávanou Blackwellovu encyklopedii politického myšlení a část z její definice fašismu (CDK/Proglas/Jota, Brno 1995, s. 115):

Divoký kapitalismus musí být nahrazen klasickými nástroji národní solidarity – řízenou ekonomikou a korporativní organizací završenou silným státem, rozhodovacím aparátem, který představuje vítězství politiky nad ekonomikou. Fašistický stát, tvůrce všeho společenského a politického života a všech duchovních hodnot, bude samozřejmě vládnout ekonomice a společenským vztahům.“

Vše do rukou národního celku

Tuto definici stačí porovnat s Košickým vládním programem. Formální parlamentní demokracie byla v obnoveném Československu od počátku a záměrně jen divadlem. Sověty ovládaná KSČ řídila všechny ozbrojené složky a jedině komunistům bylo dovoleno organizovat ozbrojené stranické milice.

Úzké vedení KSČ bylo v každodenním radiovém spojení s Moskvou prostřednictvím vysílačky, umístěné ve vile generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Depeše nebyly nikdy zveřejněny.

Korporativistická Národní fronta, sdružující povolené politické strany, stála nad parlamentem a neměla nad sebou žádnou demokratickou kontrolu. Fungovala s předjednávaným jednotným hlasováním a výslovným zákazem opozice.

Je třeba se provždy rozloučit s představou československé poválečné demokracie, znásilněné až komunistickým převratem v únoru 1948.

Vůbec nejsilnější předválečná Agrární strana, kritická k Edvardu Benešovi, byla zakázána a jakoukoliv novou stranu mohl ministr vnitra povolit jen po svolení Národní fronty. Až do konce komunistického režimu v roce 1989 proto zcela logicky žádná nová politická strana nevznikla.

Předválečnou strukturu státní správy nahradila zcela nová organizace národních výborů, na mnoha místech připravovaných sovětskými zpravodajskými výsadky a KSČ ještě před koncem války. Edvard Beneš přijal tento požadavek komunistů na okopírování vertikální a z centra řízené soustavy „sovětů“ už na moskevských jednáních v roce 1943.

Sloučení samosprávy se státní správou zničilo přirozené spádové, správní i kulturní prostředí v zemi. Národní výbory tak eliminovaly jakoukoliv samosprávu. Na její místo nastoupil „demokratický centralismus“.

Mimořádné soudnictví nesoudilo podle zákona, ale podle prezidentských dekretů. Masívní znárodňování a vyvlastňování všech podniků nad 50 zaměstnanců probíhalo bez náhrady, neboť, jak pravil Klement Gottwald 25. října 1945 na Václavském náměstí: „ …vedoucí pozice v našem hospodářství přecházejí z rukou národu cizí, zrádné a nepřátelské kořistnické vrstvy do rukou národního celku.“

Všechny profesní a zájmové oblasti byly ještě před koncem roku 1945 vřazeny do jednotného korporativistického modelu společenských organizací: Ústřední rada odborů, Jednotný svaz českých zemědělců, Ústřední národní tělovýchovný výbor, Svaz brannosti. Vedle tuhé cenzury Národní fronta ještě vyhlásila přísný zákaz kritiky prezidenta, vlády, znárodňování, odsunu Němců a Maďarů a – především – Sovětského svazu.

Je třeba se provždy rozloučit s představou československé poválečné demokracie, znásilněné až komunistickým převratem v únoru 1948. Rigidní polodikatura, schvalovaná a prosazovaná všemi povolenými politickými a společenskými subjekty už od května 1945, jí víc než otevírala cestu.


V tématu budeme pokračovat příští týden v dalším textu Jana Urbana, pozn. red.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)