GLOSA. Udělali mi radost jako první. Anebo jako jedni z prvních. Už na počátku dubna zbylí dinosauři z legendární britské kapely Pink Floyd napsali (prý po desetiletích) novou písničku – protestsong Hey Hey Rise Up. Nemohli mlčet k válečné tragédii na Ukrajině.

Známý a typický sound „Floydů“ doprovází netypická ukrajinština v podání Andriye Khlyvnyuka. Jsem zastáncem poučené interpretace staré floydovské hudby, proto musím kriticky konstatovat, že skladba úplně neodpovídá tradičnímu kánonu. Není vystavěna jako psychedelická katedrála (hudebníci původně studovali architekturu), nicméně uznávám, že stánek solidarity a humanity nemusí být nutně pozlacený a obestřen jinotaji.

Vždyť i torzu neméně proslulé kapely U2 postačilo k obdobnému gestu nástupiště kyjevského metra. Budiž jsou oba počiny oceněny všemi, kdo tuší, co obnáší lidskost, soucit a – jak skromně kdysi zhodnotil motivaci své záchrany šesti stovek židovských dětí sir Nicholas Winton – obyčejná slušnost.

Není pochyb, že jsou na světě miliony lidí, které strašlivá situace na sužované Ukrajině skličuje, některé možná až paralyzuje.

Co dokáže hrůza

Při nedávné pietní akci u příležitosti 80 let vyvraždění Lidic jsem si vzpomněl na slova přítele, fotografa Mirka Prokůpka, který se podílel na výtvarném návrhu rekonstrukce tamějšího památníku. Nová expozice byla otevřena 10. června 2006. K přípravám na tuto práci Mgr. Bohumír Prokůpek napsal:

„Jak vzniklo výtvarné řešení lidického památníku? V podstatě nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že šokem. Když jsem byl vyzván, abych vytvořil návrh řešení, dostal jsem od zadavatele jako vodítko publikaci PhDr. Eduarda Stehlíka – Lidice, příběh české vsi. Jistě, jako asi každý jsem znal příběh Lidic, ale po přečtení této knihy jsem se ocitl ve stavu velkého rozrušení, bylo mi až fyzicky špatně, nemohl jsem spát. Měl jsem před očima šílené detaily a hlavně tváře lidí, kteří se ocitli v obludné hře o moc, kde životy nemají cenu.“

Ano, i některým umělcům může taková hrůza dočasně svázat ruce, ochromit rty jako proroku Izajáši. Musíme se ale ptát, z jakého zdroje ta hrůza prýští, zda jde o ryzí skutečnost, nebo jen o efekt fantomové bolesti, úmyslně vyvolávanou hysterii, nebo dokonce o vykalkulovaný marketing.

Realita Ukrajiny nenechává žádný prostor pro pochybnosti. Denně tam zní umíráček, v kostelech a na hřbitovech se nepřetržitě slouží mše za mrtvé vojáky i civilisty. Denně zní truchlivý chorál Plyve kacha po Tysyni, jenž symbolizuje plavbu duše mrtvého v podobě káčete po zásvětní řece. Když si ji poslechnete v podání ukrajinské herečky a hudebnice Mariany Sadovské, bude vám znít v hlavě dnem i nocí.

Hledá se písničkář

Tak tedy: Co u nás?

Hořký zpěvák Karel Kryl nenapsal od března 1994 žádnou novou písničku o hranatých železných maringotkách. Na rozdíl od něj tak ale ostatní učinit mohli. Kde tedy jsou ti „upřímní“ obránci naší evropské svobody, bezpečí a křesťanských hodnot?

Situace na Ukrajině je přece reálná až k zoufání. Kde je Olivie Žižková v řetězech a hadrech jako symbol znásilňované Evropy, kde Tomáš Ortel s mešitami a uřezanými hlavami? Kde je jejich srdnatost bránit evropskou svobodu proti ruskému agresorovi? Mají snad strach pálit si prsty bílým fosforem, popudit své fanoušky postojem na způsob té odporné militantní pražské kavárny? Nebo doopravdy věří ruské propagandě, že Ukrajina je plná nácků s obdobnými choutkami jako islámští extremisté?

Někteří možná věří, jiným je válka na Ukrajině speciálně lhostejná. Po reflexi proslulých kolaborantů jako Jaromír Nohavica či Jim Čert se ani nikdo neshání. Ve skutečnosti se od umělců obecně žádná politická angažovanost nevyžaduje, na to jsme většinově dost alergičtí. Když se ale spontánně objeví upřímná výpověď, která odsuzuje bezpráví, citlivého člověka takový počin hezky zahřeje. O relativní shovívavosti k jeho uměleckým kvalitám v případě Pink Floyd jsem se už vyjádřil v prvním odstavci.

Před závěrečnou tečkou se ještě sluší vyzdvihnout alespoň těch několik našich zpěváků, kterým hrůza nezavřela pusu: Helena Kriglová – K ránu, Dusilová/Koller/Načeva/Orozovič/et al. – Nevzdáme se, Jaroslav Hutka – Ukrajina. Pohotoví byli i Tomáš Klus při demonstraci na Václaváku nebo Pokáč ve své Rychlovce. Tečka.