KOMENTÁŘ. Návrh zákona o zahraniční podpoře nevládních organizací je obhajován jako opatření pro větší transparentnost veřejného života. Pokud bychom však vzali tuto argumentaci vážně a podívali se na fungování neziskového sektoru v České republice, zjistíme velmi rychle jednu věc: takový zákon je zbytečný. A právě tato zbytečnost odhaluje jeho skutečný smysl.

Nevládní neziskové organizace patří mezi nejtransparentnější subjekty v celé české společnosti. Každá organizace, která hospodaří s granty, dotacemi či veřejnými prostředky, musí zveřejňovat výroční zprávy, účetní závěrky, popisy projektů i zdroje financování.

Každý, kdo někdy vyúčtovával grant, dobře ví, jak podrobné a náročné tyto kontroly jsou. V mnoha ohledech je hospodaření neziskových organizací transparentnější než hospodaření běžných firem.

Pokud by tedy skutečně šlo o transparentnost, žádný nový zákon není potřeba. Potřebné informace jsou již dnes veřejně dostupné, jak ostatně dokládají sami tvůrci zákona, když ve svých vyjádřeních citují sumy a struktury rozpočtů nevládních organizací, které jsou jejich terčem.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.

Autorem textu je Jakub Jirsa, filosof, ředitel Ústavu filosofie a religionistiky FF UK. 

Mýtus o „parazitování“ na státu

Často se také opakuje tvrzení, že neziskové organizace „parazitují na státním rozpočtu“. Toto tvrzení je zavádějící. Neziskové organizace nemají vlastní zdroje příjmů – získávají prostředky od dárců nebo od zadavatelů konkrétních služeb. V případě veřejných prostředků je tímto zadavatelem stát.

O skutečném účelu zákona vypovídají výroky jeho zastánců. Ti otevřeně říkají, že míří na konkrétní organizace, jejichž názory považují za nepřijatelné.

Stát si jednoduše objednává služby, které sám neumí nebo nechce vykonávat prostřednictvím vlastních institucí. Pokud by je vykonávat chtěl, nic mu v tom nebrání. Ale často zjistí, že neziskové organizace jsou schopny tyto služby poskytovat levněji, flexibilněji a s větší transparentností než komerční firmy nebo jeho vlastní úřady.

Je přitom pozoruhodné, že stejná kritika nezaznívá vůči soukromým firmám, které stát financuje například při správě infrastruktury. V jejich případě stát financuje nejen samotnou službu, ale také zisk těchto firem. U neziskových organizací žádný zisk nevzniká.

Jestliže zákon jako nástroj transparentnosti nepotřebujeme, pak skvěle poslouží jako nástroj šikany. O skutečném účelu zákona vypovídají výroky jeho zastánců. Ti otevřeně říkají, že míří na konkrétní organizace, jejichž názory považují za nepřijatelné.

Jindřich Rajchl výslovně uvádí Organizaci pro pomoc uprchlíkům a další neziskovky „prosazující multikulturalismus“, jiní se prý bát nemusí. Nejde tedy o transparentnost, ale o šikanu názorových oponentů.

Jenže zákon zdaleka neohrožuje jen neziskovky s nesprávným světonázorem. Formulace návrhu jsou záměrně tak vágní, že pod ně lze zahrnout téměř jakýkoli subjekt v „politickém, mediálním, vzdělávacím, akademickém nebo jiném obdobně významném společenském prostoru“ s jakýmikoli zahraničními vazbami.

Rajchl nám řekl, že ho použije. I když víme, že Rajchlův vztah k pravdě je velmi vlažný, tak tady by bylo prozíravé mu věřit.

Rajchlova asistentka tuto šíři v interních poznámkách výslovně hájí: aby zákon nešlo obcházet přes neformální struktury. Výsledkem je, že pod zákon by nejspíše spadaly české univerzity s mezinárodními granty, obce čerpající prostředky z Norských fondů, ambasády, Zastoupení Evropské komise – a kvůli vazbám na Vatikán patrně i katolická církev. Vše pod hrozbou pokut až patnáct milionů korun.

Jinými slovy: téměř každý, kdo se veřejně vyjadřuje nebo se podílí na veřejném životě, by mohl být potenciálním terčem.

Zákon jako nástroj svévole. Zahodit

Dalším problémem je způsob, jakým má být zákon uplatňován. Takto obecný zákon nelze uplatňovat jinak než selektivně, o čemž svědčí i vyjádření Jindřicha Rajchla. Jinými slovy: nebude aplikován na všechny stejně, ale především na ty, kteří se znelíbí aktuální politické moci.

Takový přístup je v přímém rozporu s principem vlády práva. Zákony mají být obecné a předvídatelné. Pokud zákon počítá s tím, že bude používán libovolně a selektivně, pak nejde o nástroj práva, ale o nástroj moci. Právě v tom spočívá jeho největší nebezpečí.

Navrhované sankce jsou navíc extrémní – pokuty mohou dosahovat až patnácti milionů korun. To je částka, která může zničit nejen malou organizaci, ale i jednotlivce. Výsledkem nebude větší transparentnost. Výsledkem bude atmosféra strachu.

Pokud bude zákon přijat, atmosféra strachu se dostaví. Ne proto, že by každý okamžitě dostal pokutu. Ale proto, že každý bude vědět, že ji dostat může – pokud se znelíbí.

Pokud si jakákoli organizace nebo instituce budou muset klást otázku, zda jejich veřejná aktivita může vést k likvidační pokutě, přirozenou reakcí bude autocenzura. Lidé se jednoduše přestanou veřejně angažovat. A právě tímto způsobem se oslabuje občanská společnost.

Přirovnání k Putinovu Rusku není přehnané. Odborníci konstatovali, že návrh je horší než ruský zákon o zahraničních agentech. Evropský soud pro lidská práva přitom výslovně potvrzuje, že pouhé tvrzení o „zahraničním vlivu“ nestačí k omezení základních práv. Argumenty o americkém vzoru (zákon FARA) jsou zavádějící: FARA dopadá na lobbisty za zájmy cizích vlád a vyjímá humanitární a akademické organizace. Amnesty International v americkém registru není. V českém by byla.

Zákon podporuje celá koalice, nejde o menšinový výstřelek. Lze očekávat, že přijde snaha ho „zmírnit“ a výsledek prodat jako přijatelný kompromis. Jenže i třetina tohoto zákona je pro demokratickou a svobodnou společnost ničivá. Veřejná debata se proto nemá vést o tom, jak zákon upravit. Takový zákon nemá být upraven. Takový zákon nemá být zmírněn. Takový zákon nemá existovat.

Pokud bude zákon přijat, atmosféra strachu se dostaví. Ne proto, že by každý okamžitě dostal pokutu. Ale proto, že každý bude vědět, že ji dostat může – pokud se znelíbí. Tento strach je sám o sobě nástrojem moci. A moc, která má k dispozici takový nástroj, ho použije.

Rajchl nám řekl, že ho použije. I když víme, že Rajchlův vztah k pravdě je velmi vlažný, tak tady by bylo prozíravé mu věřit.