Adolf Burger
Post Bellum,

„Jako mrtví na dovolené,“ vzpomínal vězeň zachráněný z Osvětimi. Nacisté ho potřebovali k padělkům

Napsal/a Post Bellum 1. února 2020

Osud Adolfa Burgra se v mnoha ohledech liší od ostatních přeživších z nacistických koncentračních táborů. Když Američané dne 5. května 1945 osvobodili tábor Ebensee, nevěřili, že Burger je vězněm. Nebyl oholen dohola jako ostatní, byl zdravý s dobrou fyzickou kondicí. Zachránila ho účast v padělatelském projektu hitlerovského Německa. Podle Burgrova příběhu vznikl oscarový film Ďáblova dílna. Jeho vzpomínky patří i do Příběhů 20. století.

Adolf Burger se narodil 12. srpna 1917 ve Velké Lomnici u Popradu. Vyučil se typografem. Po vojenské službě v roce 1939 na začátku 2. světové války nastoupil do bratislavské tiskárny.

Slovenský fašistický režim v čele s Jozefem Tisem začal přizpůsobovat svou politiku podle Adolfa Hitlera. Byl vydán Židovský kodex, který upravoval práva slovenských Židů po vzoru norimberských zákonů. Za Adolfem Burgerem v té době přišli tři lidé s prosbou:

Pracovní a koncentrační tábor v hornorakouském Ebensee, na břehu jezera Traunsee, byl pobočkou koncentračního táboru Mauthausen (Foto: Post Bellum)

„Naléhali a žádali: ´Ty jsi tiskař, udělej nám křestní listy.´ Protože kdo dostal takový křestní list, byl zachráněný, nešel na transport. Byl jsem mladý a řekl jsem: ‚Proč ne, natisknu vám to.‘ Tři roky jsem pak tiskl křestní listy,“ vypráví Burger. I když se do podrobna víc než dvacet let po válce svým případem zabýval, nepodařilo se mu zjistit, kdo ho nakonec udal.

Dne 11. srpna 1942 si pro Adolfa Burgera přišli dva vojáci Hlinkovy gardy s tajným policistou v civilu a zatkli ho přímo u tiskařského stroje. V té době byl Adolf Burger již ženatý. Po několikadenním vyšetřování ho transportovali do sběrného tábora v Žilině, kde se náhodou potkal s manželkou Giselou. Přestože o falšovaní křestních listů nic nevěděla, byla zatčena Hlinkovou gardou týž den jako její muž. Odtud vězně odvezli dobytčími vagony, do kterých se nastupovalo po padesáti lidech, do Osvětimi.

Mengele říkal jen: Prosím doleva

„Okolo sedmé hodiny se zastavil vlak. Byli jsme šťastní, protože děti křičely: ‚Vodu, vodu,‘ která už nebyla ve vagonech. Celý vlak byl obklopený esesáky s puškou před sebou, kteří křičeli: ‚Ven, ven!‘ Neviděli jsme ale žádné nádraží, to bylo na poli. ‚Kufry a balíky položte na rampu!‘ Tam nás rozdělili, a tam jsem viděl svoji manželku naposled. Pak stál před námi jeden hezký muž, mladý, byl to lékař. My jsme nevěděli, kdo to je, dnes to víme. Byl to doktor Mengele,“ vzpomínal v roce 2007 Burger.

„A on neřval, říkal: ‚Řekněte mi prosím stáří, povolání a zdravotní stav.‘ Tyhle tři otázky. A kdo řekl, že je mu 41 a více, tak tomu hezky v klidu řekl: ‚Bitte nach links – prosím doleva.‘ Kdo řekl, že je nemocen, má cukrovku a podobně, taky: ‚Prosím doleva.‘ K tomu jsme říkali i povolání. Pak přešel k ženám, tam to bylo ještě tragičtější, protože když měla žena dítě, už se nic neptal a jenom: ‚Bitte nach links.‘ Byla to Osvětim,“ popisuje Burger.

Adolf Burger byl přidělen na práci v osvětimském oddílu „komando“ na stavbu silnice. Začal život vězně – minimální strava 300 gramů chleba a vodová polévka, vyčerpávající práce, nekonečné apely a neomezené kratochvíle sadistických kápů, většinou kriminálních živlů, a krutý dohled esesáků.


Před válkou v českých zemích žilo více než 118 tisíc židů. 26 tisícům se podařilo emigrovat. Za protektorátu byli omezováni ve výkonu povolání, nesměli vlastnit obchody, chodit do parků, kin, divadel, vlastnit domácí zvířata. Zakázány byly „smíšené“ sňatky. Od podzimu 1941 nastupovali do transportů. Terezínský tábor, kde židé umírali hlady, zimou, nemocemi, zavražděni dozorci, sloužil jako přestupní stanice do plynových komor v Osvětimi. Přes 80 tisíc židů bylo uvězněno, přežilo jen asi deset tisíc. Jedná se o nejmasovější vraždu v dějinách naší země.


Dne 10. dubna 1944 přišel zvrat. Na nástupu vyvolali jeho číslo 64 401, že se má hlásit u velitele tábora, kterým byl Rudolf Höss, po válce popravený přímo v Osvětimi: „Přišel jsem tam, zaklepal, vstoupil, napřímil se do pozoru a křičel jsem: ‚Herr Lagerkommandant, Häftling 64401 zur Stelle!‘ Tak se muselo hlásit, žádné jméno. On se na mě podíval a říká: ‚Jste pan Burger?!‘ On mně říkal pán!! Já jsem koktal, že ano,“ popisoval Burger, co přišlo pak.

„‚A jste typograf?‘ Říkám: ‚Ano.‘ On vstal a říkal: ‚Herr Burger, zítra jedete do Berlína, kde budete pracovat, potřebujeme odborníky jako vy.‘ Všechno jsem očekával, jenom tohle ne. Potom říká: ‚K tomu vám přeji mnoho úspěchů.‘ Mohl jsem odejít, a nic jsem nechápal. Říkal jsem si, že to není možné.“ Burger pak s doprovodem odjel vlakem, ovšem nikoliv v dobytčím vagonu, ale v kupé pro civilisty směrem na Berlín, ale vlak zastavil asi třicet kilometrů před městem u tábora Sachsenhausen.

Jako mrtví na dovolené

Tehdy ještě Adolf Burger nevěděl o největší padělatelské akci v dějinách, která byla zamýšlena od roku 1939 a realizována od srpna 1942. V poslední fázi války, od jara 1944, pracovala dílna na plné obrátky. Vyráběly se zde především falešné britské libry, se kterými prováděli němečtí agenti velkorysé obchody po celém světě. Vedle peněz zhotovovali vězni i falešné pasy, úřední dokumenty cizích států, průkazy agentů cizích tajných služeb, listiny apod.

Adolf Burger s jednou z padělaných bankovek (Foto: Post Bellum)

Bloky 18 a 19 koncentračního tábora Sachsenhausen byly obehnány ostnatým drátem a hlídány dnem i nocí speciální posádkou SS. Podniku velel SS-Sturmbannführer Bernhard Krüger, po němž byla celá akce pojmenována krycím názvem Operation Bernhard. Krüger úkoloval vězně osobně, při ruce mu byl velitel zvláštní SS posádky pro blok 18 a 19, SS-Hauptscharführer Kurt Werner:

„Všechno jsme tu měli. Říkám tomu ‚mrtví na dovolené‘. Ano, byli jsme jak na dovolené. Měli jsme jídlo, hudbu, dobře jsme spali, všechno jsme měli. Měli jsme společenskou místnost – tam se hrály karty, šachy, mohli jsme poslouchat rádio. Věděl jsem ale jedno, když jsem večer seděl u postele, věděl jsem, že jsem mrtvý – celou tu dobu,“ vyprávěl Burger.

Kdo onemocněl virovou chorobou, byl popraven, aby nenakazil ostatní a neohrozil projekt. Během roku a půl práce nechal Bernhard Krüger popravit šest vězňů, kteří onemocněli sice léčitelnou, ale pro ostatní nebezpečnou chorobou.

Jen ať přijdou, my máme tajnou zbraň

Rozkaz přišel 20. února 1945. Vězňové pochopili, že konec války bude znamenat i jejich konec, útěk byl ovšem nadále zhola nemožný. Dne 24. února 1945 vyjel zvláštní transport ze Sachsenhausenu do tábora Mauthausen, kde vězňové pobyli pár týdnů, než se i tady pro Němce situace stala nebezpečnou a transport pokračoval dál. Tentokráte do Redl-Zipfu, kde měla pokračovat výroba padělků dál:

„Dostali jsme rozkaz postavit stroje. To byl už duben 1945. Koukali jsme na esesáky a ti řvali: ‚Co koukáte tak blbě, co myslíte, ať jen přijdou Američani, Rusové, my máme Geheimwaffe.‘ Tak oni ještě v dubnu mysleli na vítězství. Pak přišel Krüger z Berlína, toho už jsme neviděli dlouhou dobu, asi osm neděl. Přijel v Alfa Romeo, v pravici blondýnku, kterou nechal sedět, vešel dovnitř a říká: ‚Ale kluci, vy jste udělali krásnou práci, teď můžeme začít s výrobou dolarů, ale… tady to dělat nebudeme, my už ty stroje nepotřebujeme, protože v Alpenfestung jsem postavil novou tiskárnu, tam budete dělat dál.‘ Tak jsme věděli, že je konec…“

„Kecy s Alpenfestung, to jsme věděli, že je blbost. Pak začal rozdávat cigarety jako obvykle, pak šel k esesákům, a byl tam asi hodinu. Tam nechal rozkaz, kde nás mají vyhodit do vzduchu. V Ebensee, kde byly podzemní štoly, aby z nás nic nezůstalo. Po hodině sednul do auta, od té doby jsem ho neviděl. Pak přišli naši esesáci, ale to už nebyli naši… byli už ozbrojení, dříve chodili beze zbraně, teď už ozbrojení a řvali: ‚Was lungert ihr hier herum!! – Dovnitř, do bloku.‘ Úplně jsem viděl tu tvář esesáka z Osvětimi. Teď už nemuseli hrát divadlo. My jsme utíkali do bloku a věděli, že teď už bude konec,“ vyprávěl Adolf Burger pro Paměť národa.

4. května 1945 přišel rozkaz znovu všechno naložit a vězně odvézt do pár hodin jízdy vzdáleného tábora Ebensee, který zůstal jako poslední neosvobozený. Na nákladní vozy se ovšem všichni nevešli, protože v tu noc partyzáni zničili několik vozů a další nebyly k dispozici. Část musela zůstat a čekat, až se nákladní auto vrátí. V Ebensee nahnali esesáci vězně do ubytoven SS, nikoli do normálního tábora. Nákladní auto se zbytkem vězňů se z Redl-Zipfu se stále nevracelo:

„Dali nás do místnosti a řekli: ‚Počkejte, až přijde Werner s ostatními, a půjdeme do Alpenfestung.‘ Přišla noc, nejhorší v mém životě, protože tam byli hrozně pobožní Poláci, celou noc brečeli a modlili se, to byla tak hrozná situace… Ráno koukáme z okna, vidíme esesáky, jak vyskakují už v civilu z oken, ze dveří, odhazují zbraně a křičí na naše esesáky: ‚Lass doch den Klumper – Nechte to, Američani už jsou ve vesnici.‘ Američané byli ještě sto kilometrů daleko. Naši esesáci ale neutekli, měli rozkaz čekat na Wernera, tak čekali. Ale on nepřišel.“

Podívej, i já mám číslo z Osvětimi

Později se ukázalo, že se vydali na pochod a nákladní auto jedoucí zpět je minulo. 5. května 1945 kolem půl jedenácté vyvedli esesáci první skupinu (kde byl i Adolf Burger) dolů do tábora, kde se již vězňové zmocnili velení a kde s nimi čekal jeden voják wehrmachtu, který měl tábor předat Američanům:

„Ten esesák hlásil: ‚Předám vám sto dvacet vězňů.‘ A on říká: ‚Co? Vězni?‘ Měli jsme totiž vlasy, dobře jsme vypadali, měli jsme boty. A říká: ‚To přece nejsou vězni, co je to za lidi!?‘ Tak jsme jeden a druhý vyskočili a tomu ozbrojenému vězni jsme ukázali rukávy: ‚Podívej se, my máme čísla, jsme z Osvětimi, jen zvláštní komando ze Sachsenhausenu, pusťte nás dovnitř.‘ Ten vězeň, jak nás viděl, tak řekl tomu vojákovi: ‚Pusťte je.‘ To bylo 5. května, v deset hodin, třicet minut. A my jsme utíkali, aby si to nerozmyslel, utíkali jsme až na konec tábora. Takové bylo moje osvobození, i když tam Američané ještě nebyli.“

Po osvobození se Adolf vydal do nejbližší vesnice, kde si vypůjčil fotoaparát a zdokumentoval hrůzný obraz, který po sobě zanechali esesáci – vyhladovělé a zubožené vězně na pokraji smrti. O tři týdny později přijel pro vězně autobus, který Adolfa Burgera odvezl do Prahy, kde jeho první cesta vedla na policii. Tam podal hlášení o své padělatelské činnosti.

Doma na Slovensku ho nikdo nečekal. Jeho matku odvezli čtyři měsíce před koncem války do tábora Ravensbrück, kde zemřela. V jiném táboře zahynul i Burgerův otčím. Doma nalezl jen prázdný byt.

Už v roce 1945 vydal knihu s dokumenty o zvěrstvech v koncentračních táborech, kde použil i své první fotografie z Ebensee. Celou padělatelskou akci detailně popsal v knize Ďáblova dílna, která inspirovala filmaře k natočení stejnojmenného rakousko-německého filmu, který roku 2008 získal Oscara za nejlepší zahraniční film.

Adolf Burger po válce pracoval v tiskárně, loděnicích a u taxislužby. Zemřel v Praze v roce 2016.


Autoři textu Mikuláš Kroupa a Ondřej Bratinka působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

7 komentářů

  1. Dušan napsal:

    Je to hrozný životní příběh. Co se skrývá za slovem VÁLKA. Bezpráví, utrpení, hlad, ponižování, znásilňování, zabíjení, krádeže a mnoho jiného. To zoufalství týraných lidí, bylo nesnesitelné. U každé války i těch současných trpí nejvíce obyčejní lidé. Potentáti disponují obrovskou mocí, kterou náležitě využívají k osobnímu prospěchu (moc, uznání, majetek a peníze). Ve jménu ideologie nebo náboženství! A těm pomáhají, užiteční fanatičtí idioti a psychopati.
    Adolf Burger, měl v neštěstí obrovské štěstí. Vážím si ho mimo jiné za to, že podal světu osobní svědectví, své vlastní životní HRŮZY.
    Čest jeho památce.

  2. Evropan napsal:

    Jeden z nejlépe napsaných článků o nacistickém zvěrstvu, které rozpoutal Heydrich, a proto nelze pochopit, že na Slovensku se očekává volební vítězství strany, která dobu válečnou chce napodobovat

  3. vala napsal:

    V článku vůbec nepadlo slovo Němec , ačkoli ti nacisti a esesáci byli v první řadě Němci a celou 2.světovou válku se všemi hrůzami mají na svědomí Němci !

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Vy nevíte, že dneska už jsme všichni kamarádi, i s Němci a s následníky Bandery a proto nesnášíme Rusy, protože jsou dědicové SSSR, který těmto našim dnešním kamrádům dal pořádně na frak. A ten největší náš kamarád, coje doma za velkou louží a co od něho kupujeme předražené kdeco, ten je taky nemá rád. Ty Rusy.

    • ČERT napsal:

      „I tedeschi sono responsabili di tutto,“ čili zhruba „Za tohle všechno můžou Němci“ – tak takhle to prý ostatně řekl i Benito Mussolini koncem dubna 1945, krátce předtím, než ho ti italští levicoví partyzáni zastřelili a pak ho pověsili za nohy na tom milánském náměstí Loreto (ještě spolu s tou Clarettou Petacci a skupinou dalších italských fašistů)… Co jiného dodat…???

  4. Dušan napsal:

    Bohužel. Zlo před 2. svět. válkou se šířilo napříč světem jako mor.
    Osa zla Berlín-Řím-Tokio a jejich satelity: Maďarsko, Slovensko, Rumunsko, Srbsko, Chorvatsko, Černá hora, Bulharsko.
    K tomu Státy paktu proti Kominterně a jejich satelity: Německo, Itálie, Japonsko, Španělsko, Slovensko, Finsko, Manžukuo.
    SSSR byl až do června roku 1941 spojencem Německa (i přes existenci Paktu proti Kominterně) a tyto dva státy společně napadly v roce 1939 Polsko.
    Osa zla, byla během druhé světové války poražena spojenectvím USA, Velké Británie, SSSR a mnoho dalších států…

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama