ESEJ. Hlavní střet, který dnes žijeme na Západě, je konflikt dvou populismů – pravicového a levicového. V USA, kde je nejvýraznější, jde o boj ideologií označovaných slovem woke a zkratkou MAGA. Ve své podstatě jde ale o stále stejný střet liberálních a konzervativních principů, který rozvrátil středověk, novověk a nyní rozvrací i modernu.

Principy jsou to jednoduché, ale zásadní, protože jde o základní stavební principy života, společnosti a vesmíru. Na jedné straně stojí zastánci víry v tradici, řád a hierarchičnost společností vytvořenou soutěží a na druhé straně zastánci víry ve změnu, volnost a rovnost stojící na spolupráci.

Spor o to, kterým z těchto principů se bude řídit ta která společnost, dala světu Evropa. Vyrostl v ní díky něčemu, co se objevilo v prvních náznacích už v antice – v evropském pojetí svobody občana a boje za svá práva i zájmy, které staré říše jinde na světě vesměs neznaly.

Místo toho, aby Evropa konečně našla správný vztah elit a lidu, udělala ze společnosti přesýpací hodiny plné střetů poháněných sebezájmem.

Nejsnáze popsatelný je vývoj tohoto střetu na změnách v postavení elit a lidu (hierarchičnost versus rovnost). Klíčit mohl začít ve chvíli, kdy materiální podmínky v evropském feudalismu umožnily lidu začít si říkat o svůj podíl na bohatství a správě společností.

Začal přitom na duchovní úrovni, když pokusy o reformaci nejprve liberalizovaly do té doby konzervativně pojímané záležitosti víry. A v ekonomické a politické rovině začal feudalismus rozvracet větší rozvoj řemesel, obchodu a pozvolné opouštění nevolnictví. Vše pak dokonalo osvícenství.

Jenže místo toho, aby poté Evropa konečně našla správný vztah elit a lidu, udělala ze společnosti přesýpací hodiny plné střetů poháněných sebezájmem. V něm se stát sice snaží nastavovat pravidla a podmínky, ale zájmy jedince se nakonec stávají silnější než zájmy státu.

Víra v konflikt vedla k superkonfliktům

Znamená to, že zatímco ve středověku a novověku střet liberálních a konzervativních principů vytvářel nový svět, nabral tento konflikt počínaje francouzskou revolucí na intenzitě, ale nic už nevytváří.

Temné a primitivní vášně, které tento konflikt mohou provázet, se přitom děsivým způsobem střetly ve dvou světových válkách, které musely zastavit demokracie, ve kterých liberální a konzervativní principy byly ve vzájemném spojení. To spojení tvořila víra ve svobodu a demokracii.

Tento typ demokracií nastolil po druhé světové válce na Západě relativní klid, ve kterém střet konzervativních a liberálních principů existoval, ale nebyl bojem o nastolení nového politického sytému.

Jenže na Západě nyní nastala doba pseudodemokratického populismu. Ať už je levicový, nebo pravicový, nemá ještě dost sil, aby vytvořil nové politické a ekonomické systémy. A tak zatím pracuje v rámci demokratických systémů.

Dnešní střet levicového a pravicového populismu se odehrává hlavně v mediální rovině a zatím v něm jde více o rozpoutávání vášní, než o činy.

V těch však postupně zaniká skutečná diskuse, která by měla nějakou hodnotu. A rozpadá se i vyvažování jednotlivých pilířů moci a společnosti. Jedna složka přebírá řízení ostatních a celých států – napravo jsou touto složkou autokrati, kteří se tlačí na vrchol hierarchie a nalevo jsou to zájmy jednotlivců z dolních částí hierarchií vnucované celé společnosti.

Dnešní střet levicového a pravicového populismu se přitom ještě odehrává hlavně v mediální rovině a zatím v něm jde více o rozpoutávání vášní, než o činy. Tendence tohoto konfliktu se však zdá vzestupná. Mediální glorifikace vlastních postojů a dehonestace principů opačných je stále vyhrocenější, a vyhrocenější se stávají i politické kroky obou stran.

Konflikty liberálních a konzervativních principů je přitom možné v moderně omezovat jen vytvořením jejich vztahu. A to je něco, co si naše doba žádá urgentně, než opět dojde k válkám různých ideologií stojících na principech jedné či druhé strany.

Je nám zatěžko chápat jinakost

Důvodů proto, že dnes chápeme změnu, volnost a rovnost a tradici, řád a hierarchie jako vzájemně soupeřící a protichůdné principy, je několik. Filozoficky vzato je Západu hodně vlastní dualistické uvažování, ve kterém jsou věci buď/anebo a nikdy jinak.

K tomu moderna uvěřila Adamu Smithovi a Charlesi Darwinovi, že největší prospěch mají společnosti z neustálého soutěživého střetu a boje o přežití. Ten je sice limitován pravidly, ale i tak jde o nezdravý sebezájem, který je vesměs jen sobectvím.

V takovém prostředí se těžko nalézá pochopení jinakosti. Evropa se sice kvůli zhoubnosti nacionalismu obrátila k multikulturnosti, ta však ve skutečnosti stojí více na prosté dohodě o neútočení na jinakost, než na jejím skutečném pochopení.

Liberálně konzervativní smíření by vzalo vítr z plachet populistům jako takovým, protože ti ke své existenci potřebují konflikt a jen v něm umí nabízet řešení.

Západ se totiž neumí moc dívat na svět jako na něco komplexního a plného paradoxů, a tak mu chybí i pochopení sebe sama. A jen obtížně se mu daří připustit, že na jeden problém je možné aplikovat třeba i dvě různá řešení a že západní řešení nejsou vždy jediná možná a nejlepší.

Spoléhání pouze na jednu sadu principů přitom devastuje život a svět. Prosazování jen volnosti názorů přinese zmatení jazyků, jaké vidíme na sociálních sítích. Spoléhání pouze na církevní magisterium ve středověku diskusi naopak zastavilo.

Kdo žije jen samou změnou, nakonec nemá žádnou identitu, a kdo žije jen tradicí, žije identitou předků. A ať už věříte, že společnost má řídit buď pouze lid, nebo pouze elity, vždy vytvoříte tyranii jedněch, nebo druhých.

Změna, volnost a rovnost a tradice, řád a hierarchie jsou ve skutečnosti principy, které se navzájem umožňují a jsou tak neoddělitelně spojeny. Nemůžete je beze zbytku definovat bez protilehlého principu a bez jejich spojení by nebyl možný život coby pohyb (změna), který ale nemá zcela libovolný tvar (řád).

Bojujme s nepřáteli, ne mezi sebou

Debata o tom, kdo je lepší vládce – elity nebo lid – navíc postrádá smysl proto, že evidentně vládnou obě strany stejně špatně. Toto vědomí by je mělo spojovat, stejně jako je může propojovat společná víra v demokracii a svobodu. Ostatně největší stabilitu si dokázaly zajistit demokracie, v jejichž upořádání byly přítomny liberální i konzervativní principy a zastánci jedné nebo druhé strany se neutlačovali.

Liberálně konzervativní smíření by vzalo vítr z plachet populistům jako takovým, protože ti ke své existenci potřebují konflikt a jen v něm umí nabízet řešení.

Nejde o to tvrdit, že principy, o kterých je tu řeč, jsou stejné a že jejich setkání není střetem. Naopak, jde tu o jinakost a potkávání jinakostí je vždy střetem. Je však velkou otázkou, jakým střetem a s jakými motivy?

Účelem střetu totiž nemusí být vždy snaha druhého porazit, či zničit. Může to být i snaha o dohodu, poznání jinakosti, dotyk, změnu obou stran. Záleží také na tom, co ke střetu vedlo – strach z jinakosti? Touha prosadit jen své zájmy, nebo naopak boj za lepší svět?

Ani nahlížení na liberální a konzervativní principy jako na navzájem se umožňující a spojené, kterým prospívá společná svoboda a demokracie, nevytvoří na Západě ráj. Každá doba má své principy, které ji nejprve vytvoří, pak udržují a nakonec rozvrátí, protože v nové době přestanou být aktuální. To čeká i Západ, ale urychlovat tento rozpad konfliktem, který není nutný, se zdá minimálně hloupé.

Navíc spor současných pseudodemokratických populismů Západ vnitřně rozděluje ve chvíli, kdy se mu za humny objevil drak v podobě oživlého ruského imperialismu a je zjevné, že nepůjde o jediného nepřítele, kterému bude muset Západ v nejbližších letech čelit.

Liberálně konzervativní smíření by navíc vzalo vítr z plachet populistům jako takovým, protože ti ke své existenci potřebují konflikt a jen v něm umí nabízet řešení. A to nemluvím o tom, že by se mohlo ukázat, že ze spolupráce, byť složité a obtížné, je často možné vytěžit v každé společnosti mnohem více, než z neustálého soutěživého střetu a boje o přežití…