Jak si masový vrah ve válce představoval mír. A co říkal o Češích a Československu
Stalinovu představu o míru na konci druhé světové války lze shrnout asi takto: mír velmocí, založený na trvalém sovětsko-anglo-americkém spojenectví, trestný mír směřující k dlouhodobému omezení Německa a Japonska, etnický mír spočívající v novém etnickém uspořádání střední a východní Evropy a ve spojenectví slovanských států a ideologický mír, jenž přispěje k významnému politickému vzestupu evropského komunistického hnutí.
Stalinova představa o míru se v průběhu války vyvíjela a měnila, ale byl od začátku přesvědčen, že se poválečný svět bude radikálně lišit od toho předválečného zejména s ohledem na centrální roli, jakou bude ve světové politice hrát Sovětský svaz.
Zároveň Stalin v poválečné budoucnosti předpokládal silnou kontinuitu a stabilitu. Poválečné uspořádání, které očekával, mělo obnovit Evropu nezávislých suverénních států a posílit jako základy její politiky etnický nacionalismus a demokracii, ačkoli podstatně pokrokovějšího odstínu.
V tomto ohledu se poválečné uspořádání, jaké si Stalin přál, příliš nelišilo od toho, co stanovila Versailleská smlouva v roce 1920. Stalin zůstával věrný komunistické ideologii, ale jeho prioritou bylo zajištění a posílení sovětského systému jako základu dlouhodobého globálního přechodu k socialismu.
Text je ukázkou z knihy Stalin a Evropa. Napodobit a ovládnout 1928 – 1953. V Edici Moderní dějiny vydala Past Production s.r.o. Tato pasáž je z kapitoly Stalinova válečná představa o poválečném míru. Napsal ji Geoffrey Roberts – profesor a ředitel School of History na University College Cork v Irsku, odborník na sovětskou vojenskou a zahraniční politiku. Ukázky publikujeme s laskavým svolením vydavatele.
Třebaže Stalin doufal, že druhá světová válka bude mít stejný transformační dopad jako ta první, nečekal celoevropský revoluční zvrat a ani po něm netoužil. Společenskou proměnu a politické povstání pokládal za nevyhnutelné a žádoucí, ale doufal, že se podaří změny udržet ve stabilním prostředí míru a mezinárodní spolupráce, které usnadní poválečnou obnovu.
Sjednocení Čechů s Poláky? Těžko
Na schůzce 17. října 1944 si Churchill a Stalin vyměnili názory na budoucnost Německa. Stalin znovu vyjádřil obavu z obnovení německé moci a vysvětlil, že dává přednost rozčlenění země. Když se ho Churchill zeptal, zda by podpořil vytvoření federace východoevropských států na ochranu před německou agresí, dal mu Stalin zajímavou odpověď:
(…) první tři nebo čtyři roky po válce bude v Maďarsku, Československu a Polsku nacionalistická atmosféra. První, po čem budou lidé v těchto zemích toužit, bude uspořádat si svůj národní život. (…) Do jaké míry povzbudil Hitler národní cítění, to vidíme na příkladu Jugoslávie, (…) kde všichni chtějí vlastní autonomii. V prvních letech po válce bude převládat touha žít plným národním životem bez cizího zasahování. Po minulé válce byla vytvořena řada neudržitelných států, které měly malou základnu a trpěly, zhroutily se. Teď existuje nebezpečí zapadnutí do druhého extrému – nutit malé státy, aby se sjednocovaly. Je obtížné si představovat, že by Češi a Maďaři nebo dokonce Češi a Poláci našli společný jazyk. Proto není možné pomýšlet na takové spojenectví, i když není vyloučeno v budoucnosti.
Tyto Stalinovy úvahy byly ještě další reflexí toho, že si za války čím dál víc uvědomoval etnické problémy, a také jeho sklonu spojovat národy, kdekoliv to bylo možné. Ve vztahu k etnické integritě Sovětského svazu vedl Stalina tento přístup v roce 1945 k vyjednávání o předání Podkarpatské Rusi z Československa do Sovětského svazu. Později vysvětloval:
Svého času, ve třináctém století, ztratili Rusové Podkarpatskou Rus a od té doby vždy snili o jejím návratu. Díky naší správné politice se nám podařilo znovu získat všechna slovanská – ukrajinská a běloruská – území a splnit odvěké sny ruského, ukrajinského a běloruského národa.
Dalšími příklady etnické politiky, kterou Stalin uskutečňoval za války a bezprostředně po válce, byly: povzbuzování k etnické výměně mezi Polskem a Ukrajinou, podpora návratu Sedmihradska Rumunsku, souhlas s vyhnáním německých menšin z Polska a Československa, požadavky, aby Turecko „vrátilo“ území Arménii a Gruzii, podpora hnutí Azerů za nezávislost v Íránu a také podpora etnicky motivovaných nároků Jugoslávie na Terst.
Margarínoví komunisté
Avšak rozsah, v němž Stalinovy představy míru motivovala etnická citlivost, by se neměl přehánět. Důležitější patrně byly geopolitické a ideologické složky. Když druhá světová válka spěla ke konci, byl hlavním Stalinovým cílem mír velmocí, který by omezil Německo, zaručil rámec pro poválečnou obnovu Sovětského svazu a umožnil postupné uskutečnění komunistických ideologických cílů.
Historik David Holloway tvrdí:
Stalinova představa poválečného světa byla hodně zabarvena vzpomínkou na ožití německé moci po první světové válce a dvojím ohrožením Sovětského svazu ve třicátých letech, Německem ze západu a Japonskem z východu. Předpokládal případné obnovení japonské a německé moci po druhé světové válce, ale přál si je co nejvíc oddálit. Obával se, že Velká Británie a Spojené státy se budou snažit moc těchto zemí obnovit, aby vyvážily sílu Sovětského svazu. Proto bylo tak důležité získat postavení, které by umožnilo odložit obnovení moci Německa a Japonska nebo jí zabránit a zajistit tak dominantní sovětskou pozici v Evropě i v Asii.
V Evropě bylo pro Stalina vyřešení dilematu obsaženého v německé moci a jeho obav z nestálosti západních spojenců vytvoření aliance slovanských států. Na Dálném východě bylo řešením silné čínsko-sovětské spojenectví.
Další paralela s Evropou se týkala role čínských komunistů ve Stalinově poválečném schématu pro Dálný východ. V Číně stejně jako v Evropě naléhal Stalin na komunisty, aby vytvořili národní frontu proti společnému nepříteli, v tomto případě proti Japonsku, a aby přijali perspektivu poválečného pokrokově demokratického režimu.
V rozhovoru s Harrimanem Stalin žertovně mluvil o Mao Ce-tungovi a jeho soudruzích jako o „margarínových komunistech“. Velvyslanec to chápal tak, že to nejsou skuteční komunisté, ale vlastenci, jejichž hlavní starostí jsou národní zájmy jejich země. V Asii i v Evropě dával Stalin svým západním spojencům soustavně najevo, že v bezprostředním programu komunistů už není „sovětizace“.
Spor o Polsko na několik měsíců zkalil sovětské vztahy se Západem, ale nakonec Stalin a Molotov dosáhli u Velké Británie a Spojených států ústupků zásadně důležitých pro sovětské zájmy. Tento úspěch naznačoval, že nevyřčená dohoda o sférách vlivu vyjednaná v Jaltě stále platí a že blížící se vrcholná schůzka s Trumanem v Postupimi bude pokračováním trojstranné spolupráce.
Co chtěla Velká trojka
Hlavní diskuse v Postupimi se týkala budoucnosti Německa a byla uzavřena podrobná smlouva o jeho „úplném odzbrojení a demilitarizaci“, jakož i o decentralizaci jeho hospodářských a politických struktur. Pokud šlo o reparace, což byl pro Sověty velmi důležitý problém, bylo dohodnuto, že podíl deset miliard dolarů pro Sovětský svaz bude vyplacen v podobě průmyslových podniků a dodávek ze západních okupačních zón.
Složitější to bylo, pokud šlo o zacházení s německými válečnými spojenci Itálií, Bulharskem, Finskem, Maďarskem a Rumunskem. Zatímco Britové a Američané vyžadovali zvláštní zacházení pro Itálii, Stalin se snažil hájit zájmy států ve své sféře vlivu – chtěl, aby Západ uznal jemu nakloněné vlády vytvořené v Bulharsku, Finsku, Maďarsku a Rumunsku.
Nakonec byl problém předán radě ministrů zahraničí, která byla na konferenci zřízena, aby vyjednala podrobnosti mírových smluv se státy Osy. Sověty zklamalo, že byli vyloučeni z postupimské deklarace, vyzývající Japonce, aby kapitulovali, nebo budou „rychle a úplně zničeni“, ale ještě k tomu se na konferenci o Dálném východě moc nemluvilo, jen Sověti potvrdili, že v polovině srpna vyhlásí Japonsku válku.
Když se druhá světová válka blížila ke konci, předpovídal Stalin velké koalici velkou buducnost. Úspěch Postupimi byl slibný pro první schůzku rady ministrů zahraničí, která se měla v září konat v Londýně.
Trojstranná spolupráce přečkala Rooseveltovu smrt, vyřešila se řada obtížných problémů ve vztazích mezi spojenci. Sověti měli vyhlídku, že spolupráce velmocí potrvá dlouho, což omezí Německo a zachová stabilní podmínky pro poválečnou rekonstrukci.
Stalin byl stále bolševik a ani zdaleka neupustil od socialistických cílů, ale k těm se mělo dospívat postupně, šířením vlivu komunistů a jejich spojenců. Bylo nepochybné, že by z prosazování sovětských ideologických i diplomatických cílů vznikalo napětí, což byl ostatně spíš typický rys sovětské zahraniční politiky, ale mír a spravedlivé rozdělení válečné kořisti představovaly nadřazený zájem pro všechny účastníky Velké aliance – nebo tomu Stalin aspoň věřil.
Studenou válkou k míru
Když v září 1939 začala druhá světová válka, představoval si Stalin mír jako poválečný svět ovládaný sovětsko-německou aliancí. Poté, co Německo v červnu 1941 přepadlo Rusko, se těžiště Stalinovy vize velmocenského míru posunulo k myšlence trvalé velké koalice mezi Velkou Británií, Sovětským svazem a Spojenými státy.
Zároveň očekával v Evropě radikální politickou změnu ve prospěch sovětské a komunistické věci. Předpokládal také etnické přeorganizování Evropy, které stabilizují hranice na kontinentu, nejen ty sovětské. V této souvislosti Stalin usiloval o jednotu Slovanů a spojenectví slovanských států, jak coby tvrze proti obnově Německa, tak jako pojistky proti rozpadu velké koalice.
Osudy Stalinovy představy o míru byly smíšené. Velká koalice se po válce rozpadla, ale studená válka, jež po ní následovala, se vyvinula jako poměrně stabilní mírové mezinárodní uspořádání. V padesátých letech zjistili Sověti, že čelí nově vyzbrojenému západnímu Německu, ovšem omezenému vstupem do Severoatlantické aliance a vyvažující silou Varšavské smlouvy.
Se sovětskou pomocí se komunisté dostali ve východní Evropě dost daleko, ale komunistická výzva západní Evropě ke konci čtyřicátých let ztratila přitažlivost. Poválečná Evropa byla (a stále je) kontinentem nezávislých suverénních států, ale etnická přestavba, kterou předpokládal Stalin, nebyla dokončena.
Po druhé světové válce sice existovalo spojenectví slovanských států, ale jeho tmelem byla komunistická politika a vláda Moskvy, a ne pocit slovanské solidarity. Na rozdíl od Stalinovy vize konečného globálního sovětského socialistického řádu se po čtyřech desítkách let studené války Sovětský svaz zhroutil – a dlouhodobě převážil kapitalismus, a ne komunismus.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Petr Pithart: Jak dva slovenští komunisti – Husák a Čalfa – umetli Havlovi cestu na Hrad
Ve stínu Ježkovy smrti. Milovaní komici v Americe
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
30 komentářů
Je obtížné si představovat, že by Češi a Maďaři nebo dokonce Češi a Poláci našli společný jazyk. Proto není možné pomýšlet na takové spojenectví, i když není vyloučeno v budoucnosti.
—————-
On ten Stalin nebyl tak úplně blbej – rozhodně byl chytřejší než papaláši z EU, kteří se nás snaží násilím nacpat do jednoho superstátu se ostatními Evropskými národy, se kterými máme společné asi tolik jako tučňák s papouškem…
To máte pravdu. A ještě bych dodal, že k vytvoření jednoho evropského národa by mohla posloužit právě migrace (pravda ale, i v SSSR byl vlastně konečným proklamovaným ideálem přetvořit všechny ty vzájemně rozličné národy v „sovětský lid“).
Jako v tom vtipu (poprvé jsem ho před lety slyšel z radia od moderátora Jana Rosáka): Starosta Bruselu předstoupí před dav na náměstí a řekne: „Vlámové se postaví doleva, Valoni doprava“. Z davu vystoupí muž evidentně arabského původu a zeptá se: „A kam se máme postavit my, Belgičané?“
Smysl je snad, už vzhledem k té národnostní nejednotě Belgie, jasný. A myslím, že stačí dosadit si za ty „Vlámy a Valony“ spíše příslušníky jiných národů, tvořících základ evropských států – a hlavně, za ty „Belgičany“ Evropany.
Srovnavat Stalina, ktery rozseval valku, hladomor a utrpeni v gulazich plnymi hrstmi s Evropskou unii, diky ktere je v Evrope mir po bezprecedentne dlouhou dobu, to uz chce radne zatmeni.
Mimochodem, v kolika zemich, se kterymi mame podle vas tak malo spolecneho, jste zil dostatecne dlouhou dobu na to, aby jste mohl takovy (nenapada mne prilehavejsi slovo nez) blabol vypotit?
Mozna vas to sokuje, ale i vy jste „brusel“ a na to, jaci tam budou „papalasi“, mate stejny vliv, jako ostatni.
To jsou okamurovci a zemanovci, mozek ne potrebuji ani znalosti. Stalin a Hitler jsou zlocinci a vrahy, ten rozdil je ze v SRN byla denacifikace – kterou provedli americane, ale v SSSR zadna dekomunizace ne probehla, a ted Rusko je obrovsky mafiansky a zlocinsky stat
Denacifikace Německa je do značné míry pouhý mýtus. De-facto skončila hned po Norimberských procesech, když ji Američané přestali prosazovat. Většina německých soudců a státních úředníků byla bývalými členy NSDAP a s nějakým trestáním válečných zločinců se Německo taky moc nepřetrhlo. Čímž samozřejmě nelze nijak omluvit nedostatečnou dekomunizaci České republiky nebo Ruska.
A čemu se neustále bráníte? Víte kde bychom byli, nebýt jaltské dohody? To, co napsal „pes“ je pohled jen z jedné strany. Proto, že jste nic jiného nezažil než jen výchovu k hloupému nacionalismu, má u nás většina tak hluboko do kapsy. Sami sebe okrádáme o svobodu a držíme se jen nacionalismu. Vy, kteří se bráníte přijmout třeba jen málo ze západní kultury, jste velice dobří žáci Stalina. Proto takovým jako vy nevadí blokování informací o této kultuře. Evropská unie je zatím tvořena s 28 států a určitě v nich nefunguje tak hluboký odpor vůči ostatním, jako u nás.
Měl byste se ze stalinizmu léčit
Tak si myslím, že ve politici Staliana dnes pokračuje prezident USA Trump. Oslabit EU a tím i Německo. VE PROSPĚCH KOALICE USA ,VB a Ruska. Nějak jim v tom brání Čína.
“ V padesátých letech zjistili Sověti, že čelí nově vyzbrojenému západnímu Německu, ovšem omezenému vstupem do Severoatlantické aliance a vyvažující silou Varšavské smlouvy. “ Upozornění pro autora SRN vstoupila do NATO v roce 1954 , Varšavská smlouva byla založena v roce 1955 , tak to bylo naopak . Varšavská smlouva vznikla jako protiváha a obraný pakt proti NATO .
Jen bych si dovolil upřesnit, že SRN vstoupila do NATO až v květnu 1955, ovšem ano, prakticky těsně před založením Varšavské smlouvy. Její založení ostatně bylo vysvětlováno právě jako reakce na tento krok.
Stalinovu „citlivost“ k etnickym a narodnostnim otazkam myslim dokonale demonstruji postupy, ktere aplikoval v ramci SSSR. Etnicke cistky, presuny znacnych populaci tisice kilometru od domova, zakaz svobodneho pohybu. A to, ze Nemecko vnimal ve tricatych letech jako ohrozeni, je naprosto smesna. Prave naopak, rozsahla vojenska a hospodarska spoluprace, aktivni napomahani porusovani Versailskych smluv (testovani obrnene a letecke techniky, vycvik jednotek na uzemi SSSR). Stalin velmi dobre chapal, ze diktatorsky rezim typu toho nacistickeho je pro nej idealni spojenec, proto take odmital pred nemecko invazi veskere zpravodajske informace upozornujici na naperosto zjevne nemecke pripravy na utok. Kdyz k vpadu Nemecka do SSSR konecne doslo, tak Stalin nebyl schopen komunikace, nechtel akceprovat skutecnost a dokoce coby komunista klesl tak hluboko, ze pak ve svem projevu apeloval na nabozenske citeni Rusu…
Souhlas. Přepadení SSSR Německem byl pro Stalina obrovský šok. S něčím takovým vůbec nepočítal. Poté se jako tonoucí stébla chytal i náboženským cítěním, páč chtěl svou říši a vizi socialismu zachovat za každou cenu. A kdo by nechtěl.
Zdá se, že ani nebude.
…ano autor tohoto výše uvedeného literárního díla přesahující hranice i Evropy…pes, má naprostou ale naprostou pravdu…..masový vrah a zvrácený GRUZÍNSKÝ bolševik a komunista Jakov Josifovič Džugašvili (gruzínsky იაკობ ჯუღაშვილი,) STALIN Džugašvili byl doopravdy ideologicky zvrácený Gruzínský komunista
…a stejně tak UKRAJINCI jeden fašoun a druhý bolševik :
……Stepan Andrijovyč Bandera který do roku 1947 vraždil na moravsko slovenském pomezí se svými teroristickými fašisty kteří nechtěli respektovat ukončení války v Evropě
a UK komunistický grázl
……Leonid Iljič Brežněv který řídil operace Varšavských vojsk při okupaci ČSSR v roce 1968
PES má pravdu
Turci a mongolove (Horda) zabili ve XIII-XIV stoleti az 80M lidi – v tu dobu na Zemi bylo dohromady kolem 400M lidi a pouzivany technologie nejde zrovnat s XX. Takze nejvesti vrazi v historii lidstav jsou turci a mongolove. Pokud mluvime o Evrope – vyvrazdili vic nez pulku madjaru, polaku, obsadili Viden, vyvrazdili cinane, armenovi, gruzinci, ukrajnci, nemci a tak dal. Kdyz Hodra se rozpadla – tak vznikli: Moskovia, Osmanska rise, rise Tamerlanu (moderi Uzbekistan) a podobne, vcetne soucasti Iranu – Zapadni a Vychodni Azerbajan…
Vy zjevně zaměňujete Turky s Tatary (i když vlastně také míříte k Osmanské říši)… Zajímavé… Tak rozhodně nepopírám, že i Čingischána a jeho nástupce bychom také mohli považovat za masové vrahy, ale tvrzení, že „zabili ve 13. a 14.století až 80 milionů lidí“… Dalo by se o tom různě přemýšlet, s ledasčíms to komparovat atd. atd. Ale nakonec by to asi bylo nepříliš plodné filosofování…
Pan profesor Geoffrey Roberts nezažil na vlastní kůži nejspíše ani Stalina, ani komunismus. A tak mu snad odpustíme jeho hlubokou naivitu, při které je schopen považovat Stalina za normálního státníka a ne zločince a gangstera a přisuzovat mu i chování a uvažování normálního státníka a ne chování a uvažování gangstera. Je mi pana profesora z univerzity v Corku líto.
Neboli, jinak řečeno, Stalinův projekt „.. spojenectví slovanských států pod kontrolou Moskvy, trval 40 let. Což zase z hlediska historie není tak málo. Když to srovnáme s EU, do níž tyto slovanské státy vstoupily ani ne před lety dvaceti – a ten diktát Bruselu se projevu stále hlouběji (i když politicky a nikoliv násilně), tak bude skoro zázrak, když se dožije stejné doby…
Mně není neustále jasné, proč se tu někteří nafukují slovanstvím a přitom je všeobecně známé, že podobné jazyky nás nezařazují k jedné partě. Hlavně co se týká nás, kde bylo slovanství násilně naočkováno!
Násilně naočkované slovanství? Kde jste na takovou pitomost přišel? Až takovéto nesmysly se dnes učí?
My skutečně jsme Slované (nebo dříve Rasénové a ještě předtím Asové). Že je u nás poměrně velký podíl lidí s haploskupinou R1b? Ano, protože v době před třicetiletou válkou sem přišlo velké množství lidí ze širého okolí – a ti se usídlovali do krajů osídlených Čechy a nikoliv jazykově bližších Němců (a Francouzů) – protože v českých koloniích se žilo lépe – nebyly dosud tolik liberalizované. Takže tito lidé se dobrovolně počeštili – a tedy přijali slovanství.
Zrovna včera jsem se tu níže zamýšlel, v reakci na pana „liberal shark“, o tom, jak to bylo s panslavismem u nás v 19. a ve 20.století – nejen ve vztahu k Rusům, ale i Polákům, Jihoslovanům apod. Zcela objektivně, jako o důležité součásti našich dějin a našich nějakých vnějších vztahů, vlastně i identity. Nevím, zda to nevylezlo proto, že to bylo nějak ideologicky závadné nebo co, ale zmínil jsem se zhruba o tom, jak něco viděla generace Dobrovského a Jungmanna, o Františku Palackém, o Karlu Kramářovi, o tom, že SSSR u nás opravdu po roce 1945 mohl navázat na nějakou tradici, resp. ji zneužít, o tom, že vztahy konkrétně k Rusku v naší společnosti velice negativně poznamenaly události roku 1968…
Jak to myslíte, že to slovanství bylo u nás násilně naočkováno? Kdo ho u nás násilně naočkoval? Národní obrozenci? Nebo někdo ještě dřív? Někdo později? Nebo si libujete v nějakém autorasismu? Oder, wir sind keine Slawen, sagen Sie? Es ist Ihre Meinung, und es ist Ihres Anrecht auf solche Meinung, natürlich…
Dovolil bych si poznámku, že komunisté mrzačili dějiny a vůbec jakoukoliv realitu marxismem-leninismem a možná i něčím jiným (třeba v našem případě i nějakým přehnaným panslavismem). Ale čím věci mrzačí tihle, to mi není doposud jasné… Mně to přijde jako obyčejná stupidita a nechtěl bych se zbytečně uchylovat k ještě více dehonestujícím výrazům…
„…. za zločince a gangstera.“ … Takže ve své době de facto za běžného politika:-)
Jen takové dvě menší poznámky k článku: 1) J. V. Stalin se nepochybně mýlil tím, že ve 13.století „ztratili Rusové Podkarpatskou Rus“… Ty raně středověké dějiny tohoto území jsou možná poněkud záhadou, ale Maďaři/Uhři tam každopádně vládli už tak od 11.století, čili nešlo např. o důsledek mongolské invaze nebo něco takového, co se možná chtělo naznačit. 2) Pokud jde o ten pocit slovanské solidarity po druhé světové válce… Tak jistě, SSSR tohle mohl aplikovat u nás, v Bulharsku, mohl se o to pokoušet v Polsku (kde to ale mohlo být dost komplikované už vzhledem k tradici polsko-ruských vztahů, a teď vynechávám vztahy polsko-ukrajinské)… A zajímavým případem byla Titova Jugoslávie, tedy také komunistický stát, založený na nějaké slovanské myšlence, který se ovšem právě Stalinově hegemonii vzepřel (jinak, mimochodem, když se tu předkládala ta vize československo-polského sjednocení, podobně tu tehdy existovala vize sjednocení jugoslávsko-bulharského)…
Přesně tak. Podkarpatská Rus nikdy nebyla součástí Ruska, ale patřila Uherskému království. Bulhaři a Srbové vděčí Rusům za osvobození od Turecké nadvlády, ale Poláci, Ukrajinci či Bělorusové jim opravdu nemají být za co vděčni. Tam s nějakým panslavismem Rusové těžko uspějí. O nás, Chorvatech nebo Slovincích ani nemluvím.
No, my jsme od těch Rusů taky už i tak nějak kulturně dál než i část těch jižních Slovanů (Bulhaři, Srbové) – prostě takový Západ, už v tom, že píšeme latinkou, prostředí ovlivněné tím západním (katolicko-protestantským) křesťanstvím… Ale pokud jde o nějaký panslavismus (a ten tedy můžeme asi ještě trochu oddělit od nějakého rusofilství, nebo představy, že zrovna Rusko by mělo stát v čele Slovanů), tak u nás obojí bylo historicky, v nějakém takovém i širším povědomí, dost silné. Ono bychom mohli jít ještě i dost dál do minulosti, ale myslím stačí, když začneme v 19.století. Připomíná se, že už za napoleonských válek budili u nás, právě pro tu zvláštní jazykovou příbuznost, i mezi běžným obyvatelstvem docela sympatie ruští vojáci, kteří tehdy několikrát protáhli českými zeměmi (jako spojenci rakouského, a tedy vlastně i našeho císaře). Pokud jde o myšlenku slovanské vzájemnosti, připomíná se, jak po roce 1830 naši obrozenci těžce nesli, když se tehdy Poláci vzbouřili proti ruské nadvládě, jaké to bylo pro ně dilema… A zatímco o něco později někteří naši představitelé (třeba i F. Palacký), i když byli panslovansky založení, tak si rozhodně uvědomovali, že ruské carské samoděržaví by pro ně byl horší režim než ten kritizovaný rakouský, který se přece jen spíše nějak demokratizoval, resp. liberalizoval, tak pak tu byl zase ještě mladší K. Kramář (později, od roku 1918, první premiér ČSR), podle jehož přání by první světová válka měla skončit fakticky nahrazením vlády Habsburků (rakousko-uherské) vládou Romanovců (ruskou) – samozřejmě, opomíjím ale, že Kramář byl rozhodně antibolševik…
Ale tak s takovými intelektuálními tradicemi, ten SSSR mohl u nás v tomhle ohledu od roku 1945 na co navazovat… Tak taky se pak poukazuje na takový ten hluboký myšlenkový, v podstatě celospolečenský obrat vůči Rusku, který se projevil v důsledku invaze z roku 1968 – tedy události, která třeba v důsledku okolností nebyla přespříliš krvavá nebo něco takového, ale každopádně byla prostě hrozně potupná. A když teda pomineme ten ruský faktor, co u nás v posledních desetiletích určitě dost oslabilo tu panslovanskou myšlenku, byl ten krvavý rozpad Jugoslávie od roku 1991.
Jak tak čtu ty komentáře, tak mám pocit, že vy jste to vyjádřil opravdu tak, jak se to jeví i mne. Ten kto zná ruskou historii ješte podle předrevolučních ruských historiků (Kľučevskij a j.) a konfrontuje ji fragmentálně s historií a kritikou ruským impériem podmaněných národů (Poláků, Ukrajinců a pod.), a také naší zkušeností, odmítá sovětské vidění dějin ve službách sovětského, tj. i Stalinova vidění uspořádání světa či Evropy.
Puškin ve své době popravdě řekl: My Rusové jsme dědicové Zlaté Hordy. To je to zvláštní imperiální vidění prostých Rusů, které plně podporuje stalinskou politiku dominance v Evropě a ve světě, kterému se tak dařilo v poválečném období víc než 40 let. Dnes se situace mění na obou stranách, kdy do hry vstupuje Ázie a především Čína a vše se nachází pod prostou hrozbou klimatických změn a jaderného deštníku. Vše je otevřené, nevíme co bude!
Taky na základě těch zkušeností se Zlatou Hordou tam existoval také takový pocit, jak se už tehdy, ve středověku, obětovali pro ostatní Evropu, a jak taky v důsledku toho v mnoha směrech zaostali za ostatní Evropou. Puškin také řekl, zřejmě v konfrontaci středověkých dějin Ruska a Španělska, zhruba tohle: „Tataři se v ničem nepodobali Maurům; když oni dobyli Rusko, nedali mu algebru ani Aristotela.“
Je to všechno takové složité. Nějaký komplex, snaha nějak „dohnat Evropu“, to je skoro konstantou ruských dějin – to předvedli už třeba Petr I. Veliký se svými reformami, stejně jako Stalin se svojí industrializací… Na druhou stranu, nějaká taková sebestřednost alespoň ve státních a církevních kruzích se odrážela třeba v tom, že se cítili být bezprostřední nástupci Byzance, toho „východního Říma“, definitivně pokořeného v roce 1453 Turky – a zase třeba z tohohle řekněme nábožensko-kulturního hlediska mohly být pro ně balkánské neslovanské národy (Řekové, Rumuni) zajímavější jako eventuální „vděční poddaní“ než my, tradičně západní katolíci, husité apod. Tohle samozřejmě platilo pro carské Rusko; po roce 1917 se ten celkový nějaký imperiální koncept přetransformoval do nové, sovětské podoby…
Ale tak nějak celkově „co bude“, ať se to může týkat zmiňovaného Ruska anebo úplně jiných zemí a regionů, anebo světa jako celku, to nevíme…
Ja, bei uns keine Hoffnung mit einem Panslawismus war…
Stalina v žádném případě nelze považovat za masového vraha, přímo tento článek dokazuje opak. Stalin zjevně převzal vládu chudé země a udělal z ní velmoc, která dokázala odolat prakticky celé Evropě. Stalin toto mohl dokázat pouze v takovém případě, pokud pracoval ne dobře, ale výborně. Přímo v tomto článku jsou Stalinova slova, z kterých vyplývá, že uvažoval velmi rozumně – a zkuste mi uvést někoho dalšího, kdo by měl takovou povahu Jekyl+Hyde a zároveň dokázal tolik, jako Stalin a získal ohromnou popularitu. Zkuste najít podobné lidi ve svém okolí – já takové nenašel. Ostatně Sagan v knize Stíny zapomenutých předků píše, že to je naprostý nesmysl. Je načase si to uvědomit.
Stalin v každém případě byl masový vrah. Existuje pro tohle tvrzení velmi mnoho dostupných dokladu, které ani dnešní Rusko nepopírá. Ostatně je otázkou nakolik jsou Rusové nebo i Češi skutečně (etnicky, ne řečí) Slované. Ruskem se prohnal velmi mnoho různých národů a déle než u nás, kde byl už od 10. století v podstatě normální stát a přestože nakonec padl pod Habsburky, jako stát nikdy nezanikl.
Ale opravdu si myslím, že autor citované knihy podlehl Stalinovu šarmu stejně jako Trumen a Chuchillův nástupce v Postupimi, přes Churchillovo varování. Stejně jako lidé podléhají Babišovi, Hitlerovi apod.