Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Příslušnice československé armády v SSSR Markéta Koutná označena křížkem (uprostřed vlevo). Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Já vlastně pořád utíkám… Gréta Koutná opustila rodnou zem dvakrát, před nacisty i komunisty

Když v roce 1944 přijala Gréta Červínová rozená Kohnová jméno svého druhého muže, štábního kapitána Jakuba Koutného, měla už za sebou uprchlickou anabázi, první krátké manželství, život v Polsku a na západní Ukrajině, deportaci do Ruska, sovětské vězení, nástup do armády v Buzuluku. Čekalo ji další nasazení na východní frontě, další útěk z Československa do Izraele, odloučení od muže. Na jeden život toho bylo dost.

V rodině Kohnových v severočeském Oseku u Duchcova se 22. března 1921 narodila dcera Gréta. Její otec si brzy poté otevřel klenotnictví v Teplicích (Teplitz-Schönau), kam se Kohnovi přestěhovali a kde Gréta vyrůstala spolu s bratry a chodila na gymnázium a na obchodní akademii. V Teplicích žilo hodně Židů, na sklonku 19. století byla teplická židovská obec druhá největší po té pražské, v roce 1935 se tam hlásilo k judaismu pět tisíc lidí.

Kohnovi se věnovali především obchodu, nebyli nábožensky založení, neměli košer kuchyni. Grétina babička říkala: „Co jde do pusy, to přece není hřích. Hřích je teprve to, co jde z pusy ven.“

V dospělosti se Gréta krátce jmenovala Červínová, potom Koutná, někdy si říkala Markéta.

Jak poznám Žida?

V září 1938 museli Kohnovi opustit Teplice. Utekli před nacisty ze zabíraných Sudet. Židé z Teplic po sobě zanechali téměř 600 vil, domů a bytů – a také dvě třetiny teplických obchodů. Kohnovi odešli do Prahy k babiččině sestře. Snažili se dostat do Anglie a odtud do Ameriky, ale nezískali vízum. Po okupaci Čech a Moravy se cesta ze země stala téměř nemožnou. Na britské ambasádě jim kdosi poradil, ať se dostanou do Polska na britský konzulát v Katovicích, že to tam se získáním dokladů bude snazší. Kohnovi měli v Teplicích služebnou Vlastu, její snoubenec pracoval na dráze.

„Zařídil nám útěk do Polska. Napřed jsem jela já. Ve vlaku mi tloukl do hlavy: ‚S nikým nemluv. A v Katovicích se zeptej prvního Žida, kterého potkáš, kde je britský konzulát‘,“ vzpomínala Gréta:

„Já jsem ovšem nevěděla, jak na pohled poznám Žida. Tak on se řehtal a říkal: ‚Však uvidíš!‘. A viděla jsem. Přejela jsem hranice, to bylo v pořádku, a v Katovicích na krásném nádraží jsem uviděla prvního Žida. Měl vous, pejzy a legrační čepici. Oslovila jsem ho německy, ale nerozuměl mi, mluvil jidiš. Já jidiš neuměla. Pak přišel druhý Žid, ten byl bez vousů, německy uměl a odvedl mě na konzulát.“

Gréta Kohnová uměla dobře anglicky a v Katovicích pomáhala zájemcům o víza vyplňovat formuláře. Její rodiče také přijeli do Polska, usadili se v Bielsku, kde měl otec známého klenotníka. S nimi dorazil starší bratr, mladší odcestoval přes Rumunsko do Palestiny. V Katovicích se Gréta zamilovala do mladíka, který také uprchl z Československa. Jmenoval se Ota Červín a brzy se vzali, aby mohli odjet do Británie společně. Nedostali však víza, vždycky měl někdo přednost.

„Běžte, kam chcete.“

Dne 1. září 1939 přepadli Polsko Němci. Britové řekli uprchlíkům, ať se dostanou do Kielců ve středním Polsku – muži na vlastní pěst, ženy a děti cestovaly vlakem bombardovanou zemí: „Vlak zastavil, my jsme vyskákali ven, utíkali do pole, položili se na zem. Po náletu jsme vstali, někteří nevstali, zpátky do vlaku, jede se dál. A další nálet, výskok, do pole, vstát. Někteří zase zůstali, jestli byli mrtví, nebo zranění, to nevím, nikdo se nestaral.“

V Kielcích seděly ženy s dětmi ve velkém kině a čekaly na muže. Pak se dozvěděly, že je třeba jít dál: „Přijel tam britský konzul, ale už nevím, kdo nám to oznámil. Prostě: ‚Zachraň se, kdo můžeš, my už vám pomoct nemůžeme, dostaňte se do Gdaňsku!‘ To tedy bylo naprosto idiotské. Jak jsme se měli dostat do Gdaňsku?!“

Markéta Koutná. Foto: se souhlasem Post Bellum

Gréta Kohnová-Červínová spolu s ostatními putovala dál, na východ, chtěli přejít Vislu. Připojovala se vždy k té skupině uprchlíků, která šla nejrychleji, cestou pokračovaly nálety. Most přes řeku byl rozbombardovaný: „Tak jsme se plazili po těch zbytcích a pilířích na druhou stranu. První, co jsem tam viděla, bylo mrtvé dítě na plotu.“

Dne 17. září 1939 přepadli východní Polsko Rusové, tehdy Sověti. Podle tajné dohody s Německem mělo Sovětskému svazu náležet území za Curzonovou linií. Gréta se do sovětského okupačního prostoru dostala: „Sověti se k nám Čechům chovali úžasně. Šli jsme se ohlásit. Starší lejtěnant byl zrzavý, koukal na nás a začal mluvit jidiš. Nerozuměla jsem ani slovo… Ptal se, jestli jsme Židé a jestli chceme jíst. Zavolal někoho z kuchyně, dostali jsme jídlo, dál se o nás nestaral: ‚Běžte, kam chcete.‘“

Tenkrát jsem začala kouřit a už jsem nepřestala

Přes Volyň se protloukli do Lvova. „A kam jde uprchlík, když neví co? Jde do kavárny, kde snad někoho uvidí, snad někoho pozná. Byli jsme v Café Varšava – myslím, že se to tak jmenovalo. Dali nám najíst, mohli jsme tam přenocovat. Nejspíš to byla židovská kavárna.“

Ve Lvově se Gréta dozvěděla, že její muž Ota Červín zahynul při náletu cestou do Kielců: „To jsem začala kouřit. A nepřestala jsem dodneška.“

Rozhlasovou verzi Příběhů 20. století (spoluautor Vladimír Kadlec) si můžete poslechnout zde:

Ve Lvově se uprchlíci živili, jak se dalo. Gréta „šmelila“ s cigaretami, její přátelé, studenti z Německa, s cukrem a s moučníky. Do Lvova brzy přijel i Grétin otec, klenotník Kohn z Teplic: „Mysleli jsme si, že za námi přijde také maminka a starší bratr, ale najednou Sověti a Němci uzavřeli hranice. Maminka s bratrem zůstali v Krakově.“

V zimě 1939 sovětské úřady zpřísnily přístup k uprchlíkům i k místním, začaly odjíždět transporty do ruských lágrů, začalo rozsáhlé zatýkání „ilegálů“ a „špiónů“. Příslušníci NKVD sebrali i Grétina otce – neměl povolení k pobytu. Odvlekli ho do pracovního lágru u finských hranic, kde záhy zemřel. „To jsem se dozvěděla až na vojně, v Buzuluku.“

Když jedna zemřela, dostaly jsme její jídlo

Gréta Červínová povolení získala a našla si práci jako účetní. Po čase se rozhodla odjet se dvěma přáteli ze Lvova na letiště poblíž Tarnopolu, kde pracovala jako pokladní ve vojenském obchodě. V červnu 1941 přepadlo nacistické Německo Sovětský svaz. Ve válečném zmatku Grétu zadržela NKVD, protože u sebe zrovna neměla doklady. Vzápětí ji propustili, a když si jela pro dokumenty do Lvova, zatkl ji milicionář, jemuž se zdála podezřelá – nosila francouzskou policejní pláštěnku, kterou jí věnoval známý.

Druhý den ji odvezli do vězení a k výslechům v Tarnopolu: „Tři čtyři hodiny jsem stála tváří ke zdi, až pro mě přišli a začínali vyslýchat – odkud jsem, kdo jsem, co dělám. A zase a zase a zase, dokola. Výslechy trvaly tak tři dny.“

Ruští „vyšetřovatelé“ Grétu Červínovou obviňovali, že pracuje pro Němce. Přitížilo jí, že u sebe měla peníze – kasu, kterou jako pokladní dostala na starost a nechtěla se jí vzdát, aby nebyla obviněna z krádeže. Kasa zmizela, podle Gréty ji ukradl ředitel vězení.

Po třech dnech vyhnali Rusové zatčené ženy na pochod. Na někdejší sovětsko-polské hranici naložili do vlaku asi 90 žen, Polek, Židovek a dalších národností. Ve vagónu zůstaly zhruba měsíc: „Nikde nás nechtěli přijmout, měli vězňů dost.“

Nakonec vlak zastavil v Magnitogorsku, kde se směly umýt. Pak šly do vězení ve městě Věrchnij Uralsk, kde Gréta Červínová přežila několik měsíců: „Dostávaly jsme ráno kousek chleba, v poledne polívku, ale když měl člověk smůlu, dostal jen vodu ‚shora‘.“

Zima byla krutá, ve věznici se netopilo, okna netěsnila. Mnohé ženy onemocněly kurdějemi: „Když jedna zemřela, zamlčely jsme to, aby nám dali její jídlo.“

„Co tady vůbec hledáš? Češi jsou na Urale.“

Rusové Grétu neodsoudili (říká, že její doklady se ztratily), nýbrž ji v lednu 1942 vyhodili na ulici. Představitel sovětského aparátu, který ji zavlekl tisíce kilometrů na východ, jí dal deset rublů. Oznámil, že může jít – a uvidí, jak si poradí.

Ve Věrchnij Uralsku se Gréta připojila ke skupině Polek, které byly z vězení také propuštěny. Dozvěděla se, že se v Sovětském svazu tvoří polské vojenské jednotky, takzvaná Andersova armáda, a mají se přesouvat do Palestiny. Mimo jiné tam měla bratra, a tak čtrnáct dní cestovala spolu s dalšími lidmi přes Čeljabinsk na jih vlakem do míst, kde probíhal nábor vojáků a kde jí polský důstojník oznámil, že o Židy nemá zájem (občas se píše, že Rusové Polákům nedovolovali odvádět Židy, Bělorusy, Litevce, Ukrajince).

Gréta Červínová důstojníkovi vynadala a vrátila se na nádraží, kde postávala skupina nechtěných Židů: „Nikdo nevěděl, co dělat. A najednou mi jeden říká: ‚Ty můžeš být šťastná, co tady vůbec hledáš? Vždyť česká armáda se tvoří na Urale.‘“

Nábor do československé zahraniční východní armády probíhal v Buzuluku. Zásadní měrou se o ni zasloužil brigádní generál (tehdy plukovník) Heliodor Píka. Usiloval o to, aby se z věznic a táborů gulagu dostali uprchlíci, které tam Rusové uvrhli. Po německém útoku na Sovětský svaz, do té doby Hitlerovu spojeneckou zemi, dostaly tisíce vězňů amnestii. Rusové je potřebovali jako vojenskou sílu. Gréta do Buzuluku doputovala po dlouhé cestě několika vlaky (a po peripetiích, o nichž mluví v rozhlasové verzi Příběhů) v březnu 1942, tedy přibližně před 80 lety.

Vstoupila do armády a nedlouho po příjezdu se seznámila se štábním kapitánem, vojenským novinářem (vedl armádní noviny Naše vojsko v SSSR) a také předsedou odvodní komise Jakubem Koutným. I on prošel internačními tábory, ovšem vojenskými, patřil k nekomunistům a na sovětské poměry pohlížel kriticky. I on jako spolupracovník Heliodora Píky pečoval o to, aby se co nejvíc pomohlo lidem zavlečeným na východ.

Gréta Červínová se s Jakubem Koutným sblížila a později, po bitvě u Bílé Cerekve, se za něj provdala. Prstýnky jim nechala vyrobit kamarádka ze zlatých zubů, které koupila na černém trhu. „Koutný byl úžasný člověk. Mnohem starší než já, ale s ním se dalo mluvit. Tím, co jsem zažila, jsem byla vlastně starší, než byl můj věk. Protože když něco takového proděláte a naučíte se bojovat o život, o kus chleba, tak je všechno jiné. Už to není jenom zatancovat si, dát si pusu a jít do postele. Já jsem měla mladou lásku, ale teď jsem hledala něco jiného.“

Hodně jsme pily…

Gréta Koutná prodělala celou východní bojovou anabázi. V armádě měla různá zařazení: od zapisovatelky u odvodní komise v Buzuluku přes zařazovací oddělení osvěty a redakci Denních zpráv československé vojenské jednotky v SSSR až po pomocnici přednosty osobního a organizačního oddělení štábu. Nebojovala v tom smyslu, že by útočila s puškou v ruce, ale s různými úkoly prožila, většinou s kamarádkou Ilsou, mnoho bojů – u Kyjeva, u Bílé Cerekve, na Dukle:

„Kyjev, to byl úžasný zážitek. Byli jsme zakopaní v lese, a když byl Kyjev dobytý, mohla jsem se poprvé po dlouhé době vykoupat. Ale potom přišla Bílá Cerekev a Žaškov a to bylo hrozné. Bílá Cerekev byla strašná, tam naši padali jako mouchy. Tam jsem také začínala počítat mrtvoly, připravovat hlášení. Ty počty mrtvých jsem dávala dohromady. To bylo těžké. Hodně jsme s Ilsou pily.“

Jakub Koutný. Foto: se souhlasem Post Bellum

Gréta Koutná, tehdy už v důstojnické hodnosti, se v roce 1945 dostala do Československa. Přišla o podstatnou část své židovské rodiny. Z armády byla propuštěna na vlastní žádost v roce 1949 v hodnosti nadporučice. Předtím proběhl komunistický převrat, narůstala v ní nespokojenost a ostražitost, zvlášť po zatčení Helidora Píky v květnu 1948. Píka byl později odsouzen ve vykonstruovaném procesu za údajnou špionáž a velezradu k trestu smrti a popraven – byl nekomunista, o poměrech v Sovětském svazu a o konkrétních lidech věděl příliš mnoho.

V ohrožení byl ze stejných důvodů i Grétin manžel Jakub Koutný. Gréta se rozhodla, že odejdou do Izraele. Vystěhování bylo připraveno, ale Jakub Koutný stále neměl pas. Nakonec musela do Izraele odjet bez muže, generál (a pozdější prezident) Ludvík Svoboda ji ujistil, „že Koutný dorazí, že všechno bude v pořádku.“

Generál Svoboda však pro Jakuba Koutného neudělal nic. Grétin manžel byl zanedlouho po jejím odjezdu zatčen a odsouzen za údajnou velezradu a vyzvědačství v politickém procesu k trestu 25 let těžkého žaláře. Komunisté měli zvláštní zájem o jeho záznamy ze Sovětského svazu, takzvanou kroniku východní armády, obsahující podrobnosti o mnoha lidech – ta se jim však, i díky Grétině duchapřítomnosti, do rukou nedostala.

Jakub Koutný zemřel ve věznici v Leopoldově v roce 1960. Posmrtně byl rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam.

Gréta Koutná se z Izraele přestěhovala do USA, kde nejdřív pracovala u krejčovských firem a později se stala konstruktérkou telefonních sítí. Po listopadu 1989 se vrátila do Československa, byla povýšena do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Zemřela v roce 2013.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

1 komentář

  1. jsch napsal:

    Váš popisek druhé fotografie je „Němci v Teplicích v roce 1938“. Německý popisek přímo ve fotografii v překladu zní „Stažení české státní police. Konečně nastala hodina…“ Na fotografii jsou uniformovaní příslušníci československé státní policie (tmavé helmy s velkým lesklým odznakem) nebo československé armády (kabáty s barevnými trojúhelníčky na límcích označující druh vojska), z nichž ten úplně vpravo má přilbu vz. 32 (zvanou vajíčko, hříbek), zaváděnou do armády od roku 1935, ale většina z nich má starší československou přilbu vz. 20, což byla vlastně stará rakousko-uherská přilba odvozená z helmy německé, takže strašně podobná helmám Wehrmachtu.

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaMediální Gramotnost