ROZHOVOR. Česká vláda se v hospodaření s vodou chce učit od světové špičky v oboru – od státu Izrael. Příslušnou mezistátní dohodu dnes schválil kabinet. „Ujít stejnou cestu jako Izrael můžeme za pět, deset let,“ tvrdí v rozhovoru pro HlídacíPes.org autor světového knižního bestselleru o vodě Seth Siegel.

Úspěšný americký podnikatel, právník a spisovatel o vodě a smysluplných řešeních pro současnost i budoucnost napsal knihu Budiž voda.

„Ti, co říkají , že jich se přeci sucho netýká, že oni mají vody dost, žijí v bludu. Žijeme v globalizované společnosti a platí, že vyšší ceny potravin a vyšší ceny energií jsou spouštěčem nestability, sociálních nepokojů a migrace. Naše voda a jejich voda jsou spojené nádoby, i když my třeba teď problémy nemáme,“ říká v loňském rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Asi víte, že jste v zemi piva. Víte, kolik vody je zapotřebí na vznik jednoho půllitru piva? 

Nevím přesně, ale je to ohromné množství. Lidé jsou vždycky velmi překvapení tím, kolik vody je zapotřebí k tomu, aby vzniklo pivo, víno, whisky. Jsou to stovky litrů. Na jednu sklenku vína je to asi 150 litrů.

Nedávno jsem četl článek, že na půllitr plzeňského je zapotřebí jen litr a půl vody.

To není možné. Respektive – to je tím, že je v tomto údaji započítán jen samotný varný proces. Jenže vy do spotřeby vody musíte započítat celý proces růstu ječmene, chmele, zkrátka všech částí procesu včetně vymývání sudů či lahví. Započítat by se měla i cena za vodu použitou při výrobě energií. To dohromady dává úplně jiná čísla. Pro příklad – jedna jediná mandle spotřebuje ke svému růstu čtyři litry vody. Jeden hamburger 25 tisíc litrů vody. Lidé si vůbec neuvědomují, kolik vody je za vším tím, co jedí a pijí.

Ve vaší knize píšete o tom, že především lidé v západním světě jsou přesvědčeni, že voda na otočení kohoutku je něco samozřejmého, trvalého, přirozeného. Jenže to tak být nemusí. Je podle vás těžké změnit tohle pevně zakořeněné přesvědčení?

Je to pevně zakořeněné myšlení a jak známo lidé své postoje těžko a neradi mění. Vidíme to v mnoha jiných oblastech života – v postojích ke kouření, ke stylu života, k manželství, k rasismu… Platí to i pro zacházení s vodou. Ale s tím, jak se globálně bude zhoršovat situace s nedostatkem pitné vody, lidé pochopí, že voda není jako sluneční svit. Že je jí sice zatím dost, ale její zásoby nejsou nekonečné.

Voda jako začátek migrace

Kupříkladu lidé v Kalifornii jsou už dnes zaskočeni tím, že kvůli suchu platí, že „grey is new green“, že šedivá je jejich nová zelená…

Vždyť co si představíte pod pojmem kalifornský životní styl? Každý má u domu bazén, vířivk, všichni hrají golf na zeleném pažitu, mají neustále umytá auta a aspoň dvakrát denně si dopřávají sprchu. Problém, který teď Kalifornie má, ale není v nedostatku vody. Problém je v tom, že s ní lidé neumějí zacházet. Ohromně se plýtvá, dlouho se nijak neregulovala spotřeba, nevyužívá se odpadní voda ani moderní vodohospodářské technologie. Není zvládnutý celý management vodních zdrojů. Pokud by se to podařilo, myslím, že i v Kalifornii budou lidé více méně schopni žít dále ve stylu, na který jsou nyní zvyklí. A ještě jedna věc: už od malička se mají děti vzdělávat v tom, jak s vodou zacházet, jak s ní šetřit. Kupříkladu v Izraeli je to pevná součást vzdělávání.

Izraelský vzor dáváte za jasný následováníhodný příklad. Ať už ve snižování spotřeby, využívání odpadních vod, nacházení nových zdrojů, v odsolování… Je to cesta, kudy bychom se měli, byť třeba zatím jen preventivně, začít ubírat?

Izraelský vzor se nedá aplikovat plošně. Je řada zemí bez přístupu k moři, takže jich se logicky nemůže týkat třeba právě odsolování. Jsou země s pravidelnými dešťovými srážkami, které tedy nepotřebují kapkovou závlahu. Co je ale relevantní pro všechny, je to, že se z vody už před desítkami let stala v Izraeli národní priorita. Promítá se to do obrany, vzdělávání, migrace, zdravotnictví, do vědy. To je důvod, proč je dnes Izrael v tomto oboru tak vepředu, proč je v oboru supervelmocí a proč je tak inovativní.

Asi je podstatné zmínit, že sucho v jedné zemi či jednom regionu má mnohem širší, často i globální dopad – na ceny potravin, ceny energií i na migraci…

To je přesně ta podstata problému. Ti, co říkají , že jich se přeci sucho netýká, že oni mají vody dost, žijí v bludu. Žijeme v globalizované společnosti a platí, že vyšší ceny potravin a vyšší ceny energií jsou spouštěčem nestability, sociálních nepokojů a migrace. Což má vliv na národní bezpečnost a stabilitu v řadě dalších zemí. Naše voda a jejich voda jsou spojené nádoby, i když my třeba teď problémy nemáme.

S tématem hrozeb spojených s nedostatkem vody vystupujete pravidelně na konferencích, na špičkových univerzitách i na půdě mezinárodních organizací jako je OSN nebo Světová banka. Máte pocit, že vám lidé, hlavně politici, naslouchají a uvědomují si rizika, nebo vás zdvořile vyslechnou, zatleskají a tím to skončí?

Problém je v tom, že lidé problémy řeší jen ve chvíli, kdy se jich bezprostředně týkají. Když pominou, rychle na ně zase zapomenou. Ale tenhle přístup se naštěstí mění. Potkávám se s lidmi na významných pozicích, s vědci, s politiky, novináři, kteří už pochopili, že vodní zdroje nejsou neomezené a že musíme situaci brát vážně. Že musíme plánovat budoucnost, abychom si dostatek vody zajistili.

Zajímavým prvkem, který popisujete, a který prosadili v Izraeli, je to, že lidé začali platit reálnou cenu za vodu, která nezahrnuje jen vodné a stočné, ale celý vodní cyklus. To mi ale z hlediska spotřebitelů, ale hlavně politiků, kteří by byli rádi opět zvoleni, nezní zrovna jako snadno prosaditelné řešení. Co s tím?

Máte pravdu, že politici rádi říkají ano a neradi říkají ne. Raději problémy řeší, než aby jim předcházeli. Právě proto je obdivuhodné, jak si tohle v Izraeli uvědomili a jak z politiků tohle břímě odňali. Vše kolem vody zcela odpolitizovali a svěřili to nezávislé technokratické instituci. Zároveň platí, že veškerá voda v Izraeli, včetně dešťové, je ve státním vlastnictví. Je to v zájmu celé společnosti a to je i důvod, proč má také Izrael v tomto oboru tak dobré výsledky.

Rada pro Česko: Připravte se

Myslíte, že vodní zdroje by měly být všude na světě vlastněné státem?

Vím, že v České republice máte řadu různých soukromých vlastníků vodárenských společností a že se ceny místy dosti liší. Nemyslím, že tu platíte málo. Je ale podle mne celkem jedno, kdo konkrétně vám vodu dodává – zda stát nebo soukromá firma. Podstatné je něco jiného: aby vláda byla ten, kdo ve věci vody určuje pravidla hry. Tedy: jaké budou zdroje, v jaké kvalitě, jak se bude obnovovat a budovat infrastruktura, jak se budou zavádět moderní technologie. Pokud to tak bude, je už celkem jedno, kdo je ta servisní organizace. Když se díváme na účty, máme obvykle za to, že za vodu platíme soukromým firmám. A hodně. Jenže si neuvědomujeme, že za vodu a její administraci platíme vládě i v rámci svých daní.

V minulosti jste radil v oblasti marketingu řadě předních světových firem jako je IBM, Apple, Ford, Chrysler, McDonald’s… Pozorujete, jak se ve velkém byznyse mění přístup k vodě a její spotřebě?

Píšu další knihu o vodě a setkávám se teď kvůli tomu právě i se zástupci velkého byznysu. Netýká se to jen potravinářského průmyslu, kde je tlak na úspory vody asi nejpřirozenější. Týká se to řady dalších firem, kde je přístup k vodě součástí jejich strategie udržitelnosti. Nakonec i moje kniha vydaná v angličtině je vytištěna na papíře, k jehož výrobě bylo zapotřebí výrazně méně vody. Myšlení lidí se skutečně postupem času mění. Myslím, že mezi firmami jsou na špici v péči o vodu a v managementu vodních zdrojů vepředu především Anheuser Busch, Coca Cola, Pepsi Cola nebo Nestlé.

Jsou podle vás investice do firem, které jsou nějak spojené s řešeními budoucího nedostatku vody, třeba technologické firmy, jež zvládají efektivní odsolování, zajímavou byznysovou a investiční příležitostí?

Naprosto. Vlády sice ve vodním hospodářství hrají – a mají hrát – významnou roli, problémy ale nevyřeší. Řešení dokáže najít až široké spektrum zahrnující firmy, vlády, vědecké ústavy, univerzity i neziskové organizace. Osobně jsem ale přesvědčen, že hlavní řešení přijde z rukou a hlav firem a podnikatelů. Ti jsou schopni nacházet díry na trhu, přicházejí s inovacemi, vylepšeními, nápady. A jsou schopni pro ně získávat kapitál. Příkladem toho je firma Netefim. Začínala jako malá firma v kibucu a dokázala svůj kapkový zavlažovací systém dostat během tří let do celého světa. Nyní má tržby kolem 300 milionů dolarů ročně. A troufám si tvrdit, že v příštích pěti letech to bude ještě o 50 % více. Už kvůli situaci v Indii nebo v Číně, které musí získat zdroje vody pro své zemědělství.

Myslíte, že situace v České republice je s ohledem na vodní zdroje specifická? Většina vody tu pochází z dešťových srážek.

Česká republika spotřebovává neobvykle malé množství vody na zemědělství. Počítá se s tím, že vláhu pravidelně dodávají deště. To je skvělé – déšť skoro nic nestojí, jenže co se stane, když přijde sucho? Takřka polovinu plochy Česka tvoří zemědělská půda. Takže i zemím, kde je nyní relativní dostatek vláhy, bych doporučoval, aby mysleli na to, že může přijít dlouhé sucho. Nebo sice může napršet stejně vody, ale v mnohem delších intervalech a i to je problém. Protože pak se zase voda nestačí vsakovat. Rada pro Česko je jednoduchá – mít připravený chytrý systém kapkových závlah.

Pokud jde o kapkovou závlahu – zní mi to jako jednoduchý a přitom skvělý a funkční vynález. Je to to hlavní, co změnilo situaci Izraele?

To hlavní, co změnilo situaci Izraele, je schopnost myslet stále dopředu. I když je tato země v jedné z nejsušších oblastí světa, dokázala si zajistit dostatek zdrojů pitné vody, jsou v tom zcela nezávislí. A vědci neustále pracují na dalších inovacích. Třeba na tom, jak z vody dostat zbytky nejrůznějších léků, které lidé dennodenně zkonzumují. Do dvou dní se 80 % účinné látky z jejich těla vyloučí a dostává se do vody a do životního prostředí a z něj opět do lidského těla.

Je to tak, že Izrael už výrazně posunul vývoj nových technologií spojených se zásobováním pitnou vodou natolik, že pro všechny ostatní země je už mnohem snadnější jen následovat příkladu a využívat to, co už bylo objeveno vyzkoušeno?

Izrael se začal tématu vody intenzivně věnovat už ve 40. letech minulého století. Od té doby přišel s řadou inovací. Ale svět rozhodně nemusí čekat 75 let. K tomu, abychom ušli podobný kus cesty, nám nyní stačí pět, sedm, možná deset let. Izrael byl laboratoří světa v oblasti odsolování, snižování energetické náročnosti, čištění odpadních vod, kapkové závlahy, pěstování nových odrůd… Každý se může poučit i v oblasti managementu, správy vodních zdrojů, regulace, distribuce, omezování úniků vody. To může a řekl bych spíše musí udělat každý.

Vody máme dost, jen to nevíme

Mluví se o tom, že kvůli přístupu k vodě se v budoucnosti povedou války. Souhlasíte?

Voda byla často zdrojem konfliktů, to je fakt. Stačí si nakonec otevřít Bibli. Ale může to být i naopak – voda ne jako zdroj konfliktů, ale jako důvod pro mírové řešení. Říkám tomu hydrodiplomacie. Voda může otevírat dveře i k řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Myslíte, že s ohledem na budoucnost na tom budou díky zvládnuté technologii odsolování mnohem lépe přímořské státy než ty vnitrozemské?

V současné době zhruba 50 % světové populace žije do vzdálenosti 100 mil od pobřeží. To nic není. Vidíme to na ropovodech, plynovodech, není problém postavit takovou infrastrukturu. Takže polovina světové populace může díky investicím do odsolování předejít katastrofě. Trend je zcela evidentní a nemůžeme si dovolit nic nedělat… Vnitrozemské státy jsou na tom hůře a musí hledat jiná řešení.

Zaujala mne jedna citace z vaší knihy: problém není v nedostatku vody, problém je v nedostatku inovací…

Platí, že vody máme dost, jen se podívejte kolik jí spotřebujeme na spláchnutí toalety. Ale neumíme ji znovu využít. Vyčištěná odpadní voda by se sice dala využít i k pití, ale je to hodně psychologická záležitost, takže je spíše vhodná pro zemědělství, pro zavlažování. Ačkoli podzemní voda byla kdysi taky to, co vymočili dinosauři. S vodou zkrátka musíme zacházet rozumně.

Je mimochodem pravda, že veškerý zisk z vaší knihy jde na charitu?

Ano, do poslední penny. Nejen z české edice, ale ze všech vydání na světě. Jde to na projekty spojené s vodou. Například honorář za české vydání půjde na výsadbu nových stromů v Izraeli. Peníze z amerického vydání podporují výchovu nové generace studentů vodohospodářství, nebo izraelsko-palestinské vzdělávací programy o vodě pro děti.

Když vezmu v úvahu, že vaše kniha se stala bestsellerem, tak je to dosti velkorysé…

Když jsem začal psát tuhle knihu, říkal jsem si, že jen horko těžko prodám víc než tisíc kopií. Byl jsem tedy dosti překvapen, když se kniha přeložila už do 40 jazyků a stala se bestsellerem. Je to skvělé a mám z toho velkou radost. Není to tak, že bych si říkal, zpropadeně, takových peněz a všechny mohly být jen moje. Ne. Mám mnohem větší radost, že ty peníze slouží dobré věci a sám jsem jen jako ředitel, který rozhoduje, na jaké projekty ty peníze půjdou.