Klausovi liberálové, sázejíce na neoliberalismus svého svérázného pojetí, ač jako Němci rovněž dostali do vínku vzdělané a řemeslně zdatné obyvatelstvo, zanechali po sobě zcela závislou, netvůrčí ekonomiku složenou z montoven, neúčinný sociální stát, který i to málo, čeho se mu dostane, umí jen efektivně zmarnit, a polovzdělané a řemeslně upadající obyvatelstvo.

Zásady, které ctily pojetí nového liberalismu, představovaly definitivní rozloučení se s klasickým liberalismem. O jeho představitelích (von Mises, von Hayek) se ordoliberálové vyjadřovali jako o „paleoliberálech“. Jejich pojetí ekonomiky považovali za neslučitelné s tržním hospodářstvím, které hodlali výrazně humanizovat.

Oba významné představitele klasického liberalismu Hayeka a Misese ordoliberálové považovali za „vyhynulý druh liberálů, kteří se přičinili o stávající katastrofu“.

Katastrofou mínili Velkou hospodářskou krizi, provázenou po výtce neblahými politickými následky. Dávali tak najevo, že klasický liberalismus ve svých důsledcích není s to trvale udržet demokratické uspořádání společnosti.

Předchozí část vylíčila, kterak spojení svobodného tržního hospodářství se sociálně citlivým a silným státem se stává zárukou svobodné existence každého člověka bez výjimky.

V konečném důsledku vytváří „neregulovaný“ prostor, umožňující mocenské ovládnutí ekonomiky (nepřímo i politiky) oligarchií, a naopak zužuje možnost rozvoje malého a středního podnikání, a to proto, že nepřímo způsobuje zanikání prostoru, v němž je možné uplatnit individuální svobodu.

Kromě toho, sázeje na svobodnou (tudíž i zodpovědnou a solidární) podstatu člověka, mající se projevovat zcela samozřejmě a automaticky, výrazně podceňuje roli státu v otázce tržní svobody a v otázce sociální.

Ve zmíněném posouzení role klasických liberálů nenalezneme jen jistá zrnka pravdy, ale i předčasný optimismus. Nešlo (bohužel) o „vyhynulý druh“. Sociálně tržní hospodářství jej rozhodně nevytěsnilo.

Po určitou dobu jen přežíval v ústraní, aby se v plné síle projevil po pádu komunismu v 90. letech minulého století se všemi do té doby známými důsledky. V souvislosti s ním (rozhodně v pojetí postkomunistickém) zjišťujeme, že opravdu ohrožuje samotnou podstatu demokracie.

V českém provedení demonstrativně podcenil nezastupitelnou roli silného státu a podílel se českou „specifickou“ cestou privatizace státního majetku na tvorbě ideálních podmínek pro zrod oligarchického kapitalismu.

Umožnil kartelizaci trhu a znicotnění malého a středního podnikání. To bez svobodného trhu chřadne. Stal se tvůrcem české ekonomické rarity, porodil tak zvaného politického podnikatele, žijícího takřka výhradně z veřejných výnosů.

Začátkem osmdesátých let, kdy Husákův režim starobním důchodcům zvýšil všem rázem důchody o 30 korun a kdy současně telekomunikace „upravily“ cenu místního hovoru na jednu korunu, vyprávěl se vtip: Proč komunisti důchodcům zvedli penze o 30 korun? To proto, aby mohli každý den na úřad zavolat, že jsou stále ještě na živu

Jsa přisát všemožnými způsoby na veřejných financích a na zadávaných veřejných zakázkách, se výlučně ve svůj prospěch, zpravidla proti veřejnému zájmu, zmocňuje aktivit státu, krajských a místních samospráv a na nich bohatne.

Novost nových liberálů spočívala v tom, že přestali spoléhat na autonomní tržní procesy (neviditelnou ruku trhu), ale sázeli na „silný stát, který má za úkol dbát na pořádek uvnitř hospodářství a starat se o to, aby tu vládlo bezproblémové a svobodné tržní prostředí“.

A protože silný stát má současně dbát na dodržování lidských práv, mezi něž patří „nedotknutelnost člověka v jeho důstojnosti, právo na svobodný rozvoj vlastní osobnosti a svoboda vlastnit“, viděli v jeho dvojroli záruku svobodné tržní ekonomiky a záruku sociálně vlídné a solidární společnosti.

Dynamická starobní renta

Obecnou tezi o nedotknutelnosti člověka v jeho důstojnosti vztáhli ordoliberálové konkrétními opatřeními i na skupiny ve společnosti stojící mimo trh, tudíž na skupiny „neproduktivní“. Přitom ale nejvíce zranitelné, na děti a na seniory.

Pro děti v oblasti sociálního zabezpečení navrhovali dětskou rentu. Stát měl každému dítěti na zvlášť pro to vytvořeném účtu střádat pevně stanovenou částku s tím, že mu bude vyplacena v okamžiku jeho plnoletosti jako počinek pro start do dospělého života. Obdrženou částku mohlo použít podle vlastní potřeby.

Klausovi liberálové, sázejíce na neoliberalismus svého svérázného pojetí, ač jako Němci rovněž dostali do vínku vzdělané a řemeslně zdatné obyvatelstvo, zanechali po sobě zcela závislou, netvůrčí ekonomiku složenou z montoven, neúčinný sociální stát, který i to málo, čeho se mu dostane, umí jen efektivně zmarnit, a polovzdělané a řemeslně upadající obyvatelstvo

Nešlo o dar, nýbrž o půjčku. Renta měla být splatná v okamžiku, kdy se dotyčný mladý člověk profesně postavil na vlastní nohy. Splácet mohl penězi anebo „naturálně“. Každým jím nově na svět přivedeným dítětem stát mu měl umazat podstatnou část ze závazku. V zásadě tři děti měly umořit celý dluh.

Podle návrhu nemělo státu jít o to, aby zpět dostal své peníze, ale o to, aby si zajistil nezbytnou demografickou dynamiku, a měl tak trvale zajištěn průběžný způsob financování jak starobních penzí, tak i bezplatné zdravotní péče.

Rentu odmítl sám Konrad Adenauer. Ne proto, že by se mu její myšlenka nelíbila. Tvrdil ale, že dětí budou mít lidé vždy dost. V tom se osudově mýlil.

Způsob průběžného financování starobních penzí díky ordoliberálům získal proti původnímu bismarckovskému pojetí jeden prvek navíc: dynamičnost.

Hladina starobních penzí začala kopírovat vývoj mezd ve společnosti. Lidé v důchodovém věku se měli prostřednictvím vyplácených penzí trvale podílet na všeobecném bohatnutí společnosti. Princip dynamické starobní renty převzaly i ostatní demokratické státy.

U nás byl zaveden po roce 1989. Do té doby starobní důchody komunisté zvyšovali nárazově, z důvodů více propagandistických než ekonomických. V zásadě všem o stejnou částku. Propagandistický cíl se často minul účinkem.

Začátkem osmdesátých let, kdy Husákův režim starobním důchodcům zvýšil všem rázem důchody o 30 korun a kdy současně telekomunikace „upravily“ cenu místního hovoru na jednu korunu, vyprávěl se vtip: Proč komunisti důchodcům zvedli penze o 30 korun? To proto, aby mohli každý den na úřad zavolat, že jsou stále ještě na živu.

Nástroj proti sociální vyloučenosti

Do konstrukce sociálního státu samozřejmě nepatřila pouze jednotlivá sociální opatření a zápas s nezaměstnaností. Najdeme tu celou řadu kroků, které vyvazují potřebné lidi (včetně jejich dětí) ze sociální vyloučenosti.

Neodmyslitelný je i systém vstřícného a otevřeného vzdělávání. Má na paměti, že děti z vyloučených rodin často reprodukují sociální vyloučenost svých rodičů, tudíž rezignují na možnost se z takového údělu osvobodit.

Nabízí proto celou řadu podpor a stipendií. Nezdráhá se ani měnit vnitřní uspořádání vzdělávacího systému tak, aby bylo co nejvíce přístupné i těm nejvíce vyloučeným a jejich vyloučenost znicotnilo.

Velkorysost vzdělávacího systému se projevovala kupříkladu tím, že školy (zejména univerzity) byly povinny přijmout každého, kdo o studium na škole projevil zájem.

Mladí lidé té doby často studovali jimi vybrané obory s vědomím, že se v dané profesi na trhu práce možná neuplatní a že si budou muset nakonec osvojit profesi alternativní. Tržní kritérium přesto nebylo rozhodující.

Díky této velkorysosti v Německu rostla obecná vzdělanost navzdory snahám řady konzervativců, kteří prosazovali výlučnou vazbu vzdělávání na potřeby trhu.

Zrodily se do té doby neznámé pojmy: „fachidiot“ a „fachidiocie“. Popisovaly člověka, který je sice vynikajícím odborníkem ve své úzce pojaté profesi, avšak bez špetky obecného přesahu, a který díky takto zúženému vidění světa se stal snadno manipulovatelným a ovladatelným.

V druhé polovině 60. let, kdy přeplněnost škol byla už neudržitelná a z hlediska veřejných rozpočtů neufinancovatelná a kdy začaly proskakovat úvahy o zavedení tak zvaného numeru clausu, nebo-li uzavřeného počtu studentů pro daný obor, administrativně stanoveného, se numerus clausus stal jednou z příčin známých studentských revolt.

V komunistickém Československu numerus clausus byl běžným jevem. Úřady na základě údajně kvalifikovaného odhadu potřeb národního hospodářství stanovovaly každoročně horní hranici počtu studentů v jednotlivých oborech a školách.

Zavedly proto velmi přísný a selektivní systém výběru jak na střední, tak i na vysoké školy. Na studia se díky tomu mnohdy nedostaly děti talentované, nemluvě už o dětech z prostředí sociálně vyloučených. Ve výsledku československá společnost vykazovala pozvolný, ale setrvalý pokles obecné vzdělanosti a s ní související i sestup vzdělanosti odborné.

V posledních letech v Německu jednou z účinných cest, jak vyvázat děti ze sociálně vyloučených prostředí, se jeví systém základních škol s celodenní péčí. Účinně neutralizuje neblahý vliv rodinného prostředí a je s to i v těchto dětech vytvořit trvalý vztah ke vzdělání. Otevírá jim prostor k dalšímu profesnímu růstu.

Dnes v Německu mají proto děti školou povinné na docházku do základních škol s celodenní péčí ze zákona právní nárok.

V Československu na přelomu 50. a 60. let minulého století existovala v Praze Břevnově experimentální škola s celodenní péčí. Známá byla pod jménem Hviezdoslavova škola. Její výsledky už tehdy potvrzovaly to, co bylo podnětem k nedávno v Německu přijatého zákona o právním nároku dětí na výuku ve škole s celodenní péčí.

Klausem vzývaný minimální stát

Wilhelm Röpke napsal, že on a jeho přátelé, uvažující o humanizaci kapitalismu, „pochopili, že stát redukovaný na nočního vrátného mnoho nezmůže“ a že naopak „vede k vykořenění lidí, k prohloubení jejich bezmoci vůči ekonomice a zákonitě porušuje jejich základní práva“.

Čeští pravicoví politici po roce 1989 (zpravidla původně komunisté) si také říkali liberálové. Na rozdíl od Röpkeho neoliberálů prosazovali myšlenku malého a levného státu a sázeli na „neviditelnou ruku trhu“. Ve výsledku rozdíly v úsilí obou jsou více než patrné.

Zatímco Röpkeho neoliberálové díky koncepci sociálně tržního hospodářství postavili Německo na nohy, na podloží inovativní průmyslové ekonomiky vybudovali silný a efektivní sociální stát a postarali se o vysokou míru vzdělanosti i následujících generací, Klausovi liberálové, sázejíce na neoliberalismus svého svérázného pojetí, ač jako Němci rovněž dostali do vínku vzdělané a řemeslně zdatné obyvatelstvo, zanechali po sobě zcela závislou, netvůrčí ekonomiku složenou z montoven, neúčinný sociální stát, který i to málo, čeho se mu dostane, umí jen efektivně zmarnit, a polovzdělané a řemeslně upadající obyvatelstvo.

Fatálním omylem Klausových liberálů bylo, že své pojetí státu vytrhali z kontextu tak, jak je vymezuje křesťanské učení, odvolávajíc se na „přirozený řád“.

Pro křesťanské učení, jak se dočítáme k encyklice Rerum novarum, „není správné, aby občan nebo rodina byli pohlcováni státem; je spravedlivé, aby oběma zůstala možnost jednat svobodně, pokud to není v rozporu s obecným blahem nebo se tím někomu neděje křivda“ a že „ti, kdo vládnou, musejí dbát na to, aby hájili celek i jeho části“.

Z důvodů zřejmých: „Celek proto, aby starost (vladařské moci) o obecné blaho byla pro ni nejen nejvyšším zákonem, nýbrž i veškerým jejím smyslem a účelem. Části pak (táž moc) musí hájit proto, že účelem správy státu podle přirozeného řádu není soukromý prospěch těch, jimž je správa svěřena, nýbrž občanů, jak shodně učí zdravý rozum i křesťanská víra“.

Nejsmutnějším výsledkem správy státu Klausovými liberály (ale i nakonec Zemanovými rádoby sociálními demokraty) na rozdíl od německých demokratů křesťanských (ale nakonec i německých demokratů sociálních) byl pravý opak toho, co postuluje křesťanské učení.

V Česku se „účelem správy státu“ naopak stal, jak před více než 100 lety prozíravě varuje sociální encyklika papeže Lva XIII., „soukromý prospěch těch, jimž je správa svěřena“. I to je jeden z důvodů, proč proti vyspělému Západu Česko i po více než 30 letech svobody a nezávislosti civilizačně zaostává.

Oligarchizace a kartelizace

Účinnost sociálně tržního hospodářství v posledních letech ztrácí na síle díky postupně oligarchizaci a internacionalizaci základních větví obchodu, služeb a průmyslu. Trhy silně podléhají kartelizaci. Dosavadní cenové teorie, založené na mezním užitku, selhávají.

Mezinárodní kartely své ceny, založené na nákladovém principu, trhům diktují. Síla poptávky, ať rostoucí či klesající, už nehraje (s výjimkou některých lokálních trhů) tak podstatnou roli. Svět ovládá nepatrná menšina pohádkově bohatých jedinců, zatímco zbytek světa se dělí o to, co spadne na podlahu ze stolu hojnosti. Sociální nůžky se nebezpečně rozevírají a nabízejí chytlavou argumentaci různým populistům. Ohrožují už i samotnou demokracii.

Uvedený trend se nevyhnul pomalu jediné zemi v Evropě, jinak se pyšnící demokratickou a svobodomyslnou tradicí. Postihl i Spojené státy, donedávna považované za nezpochybnitelný maják demokracie.

Na příkladu Číny kapitalismus naproti tomu dokazuje, že je schopen si nejen ochočit diktaturu, ale s ní setrvávat ve velice plodné symbióze tak, jak už o tom psal ve 20. letech minulého století G.K. Chesterton.

O to významněji zaznívá poselství Röpkeho neoliberálů a jejich koncepce sociálně tržního hospodářství. Sází na silný a sociálně vstřícný stát, na růst vzdělanosti, na státem organizovanou podporu vědeckého výzkumu a malého a středního podnikání. Ne náhodou se sociálně tržní hospodářství stalo metou, k níž dnes hodlá spět i sama Evropská unie, chce-li si zachovat demokratický ráz. S ním totiž stojí i padá.

Text vznikl díky finanční podpoře NADAČNÍHO FONDU NEZÁVISLÉ ŽURNALISTIKY