Po druhé světové válce dominantní politickou roli ve Velké Británii sehrávali labouristé. Drželi v parlamentu spolehlivou většinu. Umožnila jim splnit si politický cíl: vybudovat masivní sociální stát s velkorysým sociálním a zdravotním zaopatřením, s otevřeným, zpravidla bezplatným školstvím a proměnit ekonomiku ve státem řízené hospodářství. To se opíralo o státem vlastněné průmyslové korporace.

Cílem sociálně demokratického státu nebylo jen zaopatřovat, ale i v zájmu sociálního smíru důrazně krotit tržní ekonomiku. Choval se v té době podobně jako němečtí ordoliberálové z řad křesťanských demokratů.

I oni sledovali humanizovaný kapitalismus s masivním sociálním podložím. Lišili se v tom, že britští labouristé humanizaci kapitalismu viděli v dominanci státních podniků, zatímco ordoliberálové sázeli na soukromé drobné a střední podnikání. Následující desetiletí (70. a 80. léta) ukázala, který z konceptů byl více životaschopný a trvale udržitelný.

Cesta, jak zabránit katastrofě

Vzhledem k obecné poválečné konjunktuře, vyvolané rekonstrukcí válkou zničené Evropy, se socialismu na britský způsob dařilo a Britové pozvolna spěli do stádia, jež historicky nazýváme společností hojnosti.

Ani krátké období, kdy se v Británii v 50. letech ujali vlády konzervativci, na konceptu britského socialismu příliš nezměnilo. Jednoduše se dařilo a nebyl důvod ke steskům.

Německo na rozdíl od Británie na tom bylo poněkud jinak. Demokratická levice byla nacisty natolik zdecimována, že hlavní slovo, dokonce bych řekl politický monopol, měli rýnští křesťanští demokraté vedení Konradem Adenauerem.

Ti usoudili, že by se díky válkou zcela rozvalené ekonomice (i když vzdor masivnímu bombardování řada průmyslových odvětví zůstala zachována) obdobnému socialistickému modelu nedařilo.

Hledali cestu, jak zabránit podobné katastrofě, již představovala Velká hospodářská krize, vyvolaná liberálně pojatým kapitalismem, a jak současně zabránit tomu, aby ekonomika neupadla do lákavé a současně zničující pasti komunistické verze hospodářství na povel (Kommandowirtschaft).

Představitel tohoto hnutí, rýnský ekonom Wilhelm Röpke, toto úsilí nazval „humanizací kapitalismu“.

Kapitalismus na katolický způsob

Humanizovaný kapitalismus, který do dějin vstoupil jako koncept křesťanských demokratů pod názvem „sociálně tržní hospodářství“, se skládal ze tří rozhodujících komponent:

• Ze silného sociálního státu, jehož cílem nebylo zaopatřovat, ale lidem potřebným pomáhat tak, aby se znovu postavili na vlastní nohy a uspívali na trhu práce. Odváděná práce představovala optimální cestu k celkové emancipaci každého člověka. Jeho nezanedbatelnou součástí byl i velkoryse pojatý a otevřený systém vzdělávání.
• Z tržní ekonomiky. Stát tu vytvářel vhodné podmínky pro konkurenční prostředí. Likvidoval pokusy o kartelizaci oborů, dumpingové cenové podbízení se či případná nepřátelská přebírání podnikatelských aktivit.
• Z podpory malého a středního podnikání jako klíčové záruky konkurenceschopnosti trhu, cestou poskytování podpory a podněcování vědeckého výzkumu, ústícího v inovativní investiční činnost.

Ropná krize ukázala slabá místa

Hospodářské krize způsobené zpočátku ropnou krizí v roce 1972 pozvolna činily konec úspěšnosti obou koncepcí, jak britské, tak německé.

Britský úpadek se projevoval masivní stávkovou činností. Zaměstnanci státních podniků stávkovali proti státní hospodářské politice. Domnívali, že se tak zpět domohou ustupujícího blahobytu. Německý úpadek se projevoval pro změnu nárůstem nezaměstnanosti.

Obecně společnost hojnosti, tento ojedinělý jev 50. a 60. let minulého století, se tak definitivně dal na ústup.

V Británii sílily konzervativní hlasy. Zdůrazňovaly, že na vině jsou státní podniky, chráněné před vlivem trhu, a rozsáhlý, hlavně drahý a atrofovaný sociální stát. Toho bylo třeba, když ne se ho zrovna zbavit, tak alespoň na kost ořezat.

Nejen Británii, ale celou Evropu ovládla myšlenka neoliberalismu ve smyslu laissez-faire. Prosadilo se přesvědčení, že klíčem k úspěchu je ničím neovlivňovaný trh, a to nejen v podnikání, ale i v řadě oblastí veřejných služeb. Do historie vstoupilo pod názvem thatcherismus podle tehdejší britské premiérky Margaret Thatcherové.

Sporné úspěchy neoliberalismu

Krátkodobě se ukázalo, že neoliberální řešení má své dobré výsledky. Likvidace britských státních podniků cestou jejich privatizace (doly, hutě, doky, automobilový průmysl) zemi deindustrializovala, proměnila v moderní hospodářství, opírající se o služby (hlavně v oblasti tak zvaného finančního průmyslu).

Řada veřejných služeb poskytovaných soukromníky vykazovala viditelná zlepšení. Zároveň ale výrazně vzrostla chudoba. Nejen díky nezaměstnanosti.

Sociální vyloučenost z původně zanedbatelných „ostrůvků chudoby“ v době společnosti hojnosti se rozrostla a začala se stávat hromadným jevem. Rozevíraly se sociální nůžky, projevující se tím, že chudí ještě více chudli a bohatí ještě více bohatli. Výrazně chudla dosud zámožná střední třída, pilíř demokracie.

Podobné jevy začali zaznamenávat i Němci. Když se koncem 90. let minulého století ujal v Bonnu vlády sociálně demokratický kancléř Gerhard Schröder, Německo zaznamenávalo historicky snad nejvyšší nezaměstnanost. Průmysl se houfně stěhoval za levnou pracovní silou na východ a Německu se v té době neřeklo jinak než „nemocný muž Evropy“.

Nová politika pro nadcházející století

Koncem 90. let minulého století vydali oba socialističtí premiéři, britský Tony Blair i německý Gerhard Schröder, prohlášení o nezbytnosti třetí cesty, má-li se churavějící britská a německá ekonomika vymanit ze své dosavadní bídy.

V prohlášení přiznali, že klasicky (čti konzervativně) laděná politika sociálně demokratická, opírající se o silný stát a regulovaný trh, totálně selhala a nemá do budoucna co nabídnout. Stejně podle nich selhala i neoliberální politika, sázející na privatizaci všeho, co se k privatizaci nabízelo, včetně řady veřejných služeb (v tom nevyjímaje služby sociální a vzdělávací). Proto je nezbytné hledat třetí cestu.

Měla by nejen respektovat svobodný rozvoj tržní ekonomiky, opírající se o malé a střední podnikání, ale rehabilitovat sociální stát ve smyslu státu napravujícího, avšak ne státu zaopatřujícího.

Nápadná shoda s koncepcí sociálně tržního hospodářství tu není náhodná. Poctivě řečeno, mnoho jiného k nabídnutí nebylo a dodnes není.

Nové pojetí levice

Podle Tonyho Blaira, pokud se levice vydá na Třetí cestu, prohloubí tak svoji příchylnost k myšlence sociální spravedlnosti tím, že se promění v pružně reagující politické seskupení. Vsadí na tvořivost a novátorství.

Při výběru prostředků k realizaci svých cílů musí začít uvažovat dlouhodobě. Potvrdí prastarou zkušenost sociálních demokratů, že sociální spravedlnost nelze hledat jinde než v čistě demokratickém uspořádání společnosti.

V ní jsou si z povahy demokracie samé nejen všichni navzájem rovni. Jen v ní se každý může, a dokonce má podílet na bohatství, jehož je společným úsilím dosahováno.

Jedné věci se ale „noví“ sociální demokraté musí vystříhat: Musí přestat sázet na stát, který by měl být připraven ladit (regulovat) veškeré výchylky, způsobené tržní ekonomikou, a na prakticky neomezované zdaňování jako způsob přerozdělování dosahovaného bohatství. Sociální spravedlnosti se tak dosáhne jen zdánlivě.

Na druhé straně musí „noví“ sociální demokraté najít přesvědčivý způsob argumentace, jíž ujistí veřejnost, že konzervativní pravice se osudově mýlí, jestliže požaduje omezení veřejných investic a má-li současně ty stávající v úmyslu zprivatizovat.

Stejně se osudové mýlí, když své voliče přesvědčuje, že skutečným zlem je příliš silný stát. Má údajně dusit soukromou iniciativu a podlamovat soukromé podnikání, nesporně považované za základní, často jediný zdroj společenského bohatství a blahobytu.

„Třetí cesta,“ píše Blair, „není pokusem smířit postoje pravice a levice“, přesto z obou myšlenkových proudů „demokratického socialismu a liberalismu“ čerpá. To, že se oba proudy vzájemně neprotnuly, naopak se sobě začaly vzájemně odcizovat a vzdalovat, vedlo k tomu, že „zeslábla role Západu jako nositele společenského pokroku“.

„Liberálové trvali na primátu svobody jednotlivce v podmínkách tržní ekonomiky. Sociální demokraté se pro změnu hlásili k sociální spravedlnosti, již měl za úkol naplnit demokratický stát. Přitom obě koncepce nemusely být natolik protichůdné, pokud si uvědomíme, že státní moc je sice jedním z prostředků, jimiž uskutečňujeme svá politická úsilí, avšak ne jediným, a už vůbec ne ve smyslu, kdy se stane cílem sama sobě,“ píše Blair v manifestu.

Rozchod s fundamentalistickou levicí

Osudovým pochybením fundamentalistické levice ve 20. století podle Blaira bylo její přesvědčení, že stát je s to plně nahradit občanskou společnost a lidem zajistit dostatečnou míru svobody. Náběh ke korporativnímu státu tu byl více než patrný.

Na jedné straně masové odborové organizace, zpravidla zastupující státní (veřejné) zaměstnance (i v průmyslu působily státní podniky), na straně druhé stát jako klíčový zaměstnavatel a smluvní strana ve vyjednávání kolektivních smluv. Stávky, byť jen na podporu určitých požadavků, které si odbory vynucovaly zahrnout do vyjednávané kolektivní smlouvy, navenek (ale i ve skutečnosti) nebyly pouhými stávkami proti zaměstnavateli.

Měly vliv i na odpovídající státní politiku. Míra svobody korporátní tu sice byla patrná, míra svobody individuální tu chřadla na úbytě.

Atrofující stát často díky protichůdným rolím, jež sehrával (podnikatel na jedné straně, správce veřejných statků a služeb ve prospěch obecného dobra, včetně sociální a zdravotní péče na straně druhé), se stal naopak solí v očích pravice. Východisko podle Blaira nacházela v jeho značném osekání, pokud má vůbec vzniknou prostor pro svobodu jednotlivce.

Ačkoli měla v jistém smyslu pravdu, i to byl osudový omyl. Blair tvrdí, má-li být lidem zajištěna osobní svoboda, nelze jako jejího hlavního garanta pominout silný stát, který má na to, „aby společně sdílené hodnoty účinně chránil“.

Proto „tím zásadním zadáním pokrokové politiky je využití státu jako podněcující síly, která účinně nechrání jen společně sdílené hodnoty, ale i všechny v zemi působící občanské organizace, a na zásadách rovnocenného partnerství napomáhá jejich rozvoji a podílí se na řešení nově vznikajících potřeb“.

Třetí cesta podle Blaira je třetí cestou i pro samotnou levici. Znamená rozloučení se s fundamentalistickou levicí, která vsadila na zestátnění (ve smyslu britském, ne komunistickém) a na státní regulaci trhu.

„Proměnila tak politiku v nepružnou ideologii“ a měřítkem politického radikalismu „se stal rozsah státní moci a objem přerozdělovaných daní“. Znamená to i rozloučení se „s umírněnou levicí, která uvedené směřování buď zbytečně často tolerovala, v nejlepším případě usilovala o to, aby změny případně nabíraly poněkud volnější tempo; a otázkou idejí se příliš netrápila“.

Neoliberalismus do jisté míry užitečný

Blair se nestavěl zcela zády k neoliberalismu, jak jej do politiky v 80. letech vnesla Margaret Thatcherová, ale měl pro něj určité uznání. Svědčí to o tom, že koncept Třetí cesty důkladně promýšlel, a předpoklad, že má čerpat z obou myšlenkových proudů, nebyl pouhým intelektuálním plácnutím do vody.

„Nahlédneme-li zpětně (na liberalismus Margaret Thatcherové),“ píše Blair, „pak nezbývá než přiznat, že některé z jeho reforem pro zamýšlenou modernizaci byly zcela nezbytné.“

Zprivatizované podniky, dosud státem ovládané, se staly více konkurenceschopnými. Státní podniky těžkopádné ve svém rozhodování a přizpůsobení se trhu vyvolávaly nadto i úzká místa, bráníce rozvoji rozhodujících veřejných služeb (zdravotní péče, školské vzdělávaní apod.). Nepružná reakce na jejich aktuální materiálové potřeby byla znát.

Podobně těžkopádným se tak nakonec stal i veřejný sektor. Kupříkladu ve vzdělávání přestal držet krok s měnícími se potřebami trhu práce a do světa vypouštěl absolventy s velice malou šancí uspět. O jejich získanou odbornost, kromě jejího nositele, totiž nikdo nestál.

Politika Třetí cesty proto v oblasti hospodářství zcela mění náhled na ně, než jak na ně dosud nahlížela mainstreamová levice. Za klíčové prvky ekonomiky považuje služby, vědecký výzkum, vzdělávání s cílem dosahovat co možná nejvyšší kvalifikace a v neposlední řadě malé a střední (rodinné) podniky.

Rozhodující není objem výroby (i když ani ten nelze podcenit), ale tím nejdůležitějším, co se za výrobou skrývá, „je znalost a tvořivost“, neboť „efektivnost ekonomiky zítřka bude poměřována schopností tvořit a dovedností proměnit znalosti z vědeckého výzkumu v komerční úspěch“.

Z toho důvodu nebude postačovat dosavadní způsob vzdělávání. Člověk se bude muset vzdělávat trvale, celý život. Jeho poznávání bude probíhat „nepřetržitě, a to od jeslí až po univerzity třetího věku“.

Text vznikl díky finanční podpoře NADAČNÍHO FONDU NEZÁVISLÉ ŽURNALISTIKY