Ráznost, s jakou odmítl Andrej Babiš minulý týden účast českých vojáků na případných mezinárodních mírových silách pro Ukrajinu, není překvapivá, jakkoliv břitkost onoho odmítnutí zůstává dechberoucí. Byť se jeho postoj i postoj celé vládní koalice nijak zvlášť neliší od přístupu vlády předcházející.

Pouhá úvaha či zmínka o vyslání českých vojáků směrem na východ vyvolává napříč politickým spektrem přinejmenším zdrženlivost. Jako by české země a Morava neměly žádnou historickou zkušenost a existovaly posledních sto let v jakémsi geografickém vzduchoprázdnu.

Jako by mezinárodní neochota postavit se v roce 1938 Hitlerovi nestála za zánikem Československa. Jako by Československo nebylo před 58 lety cílem Moskvou vedené agrese. Jako by alespoň symbolická účast českých vojáků (či pouhé verbální přitakání k ní) nebyly jistou formou splátky dluhu Ukrajincům za obranný val proti imperiální rozpínavosti Ruska.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Jako by českým politikům zcela unikalo, že permanentnímu vyděračství Kremlu se lze postavit jedině silou vůle a odhodláním. A jasným deklarováním politické a vojenské jednoty Evropy. Bez přívlastků a bez jakýchkoliv „ale“.

Agresorovi na východní hranici se jako Evropané nemůžeme postavit argumentem (ve volné parafrázi), že „vojáků máme sami málo a potřebujeme je doma“. Až budou „potřeba“ opravdu doma, bude zcela jistě pozdě.

Česká neochota připojit se

České politické reprezentaci záleží zkrátka více na svém vlastním „klidu na práci“ a na momentálních náladách voličů více než na principech mezinárodního práva, humanismu a solidaritě.

Pařížská deklarace z minulého týdne navíc podmiňuje mezinárodní vojenskou přítomnost na Ukrajině mírovou dohodou s Ruskem. A ta je v nedohlednu. Je tedy zcela irelevantní.

Rutinní hrozby použitím jaderných zbraní v posledních týdnech téměř umlkly. Nejde o náhodu. Moskva pochopila, že harašení jadernými zbraněmi přestalo evropské lídry zastrašovat.

„Nikoliv, protože jde o manifestaci pokračující západní jednoty tváří tvář nelegální válce Moskvy proti Ukrajině,“ soudí komentátor britské televizní stanice ITV Robert Peston. Praktickému naplnění je podle něj „na hony vzdálena“.

Česká neochota připojit se k tlaku na Moskvu přichází paradoxně v době, kdy se podle analýz britských expertů dostává Moskva tak či tak pod výrazný tlak a strategie Kremlu vůči Ukrajině do slepé uličky.

Bývalý plukovník britské armády a komentátor Daily Telegraphu Hamish Bretton-Gordon soudí, že letošní rok srazí Putinovi hřebínek a připraví ho ve vztahu k Ukrajině o nadřazené postavení.

Vrací se k údajnému incidentu a tvrzení Moskvy, že Ukrajinci bombardovali počátkem roku Putinovo venkovské sídlo, a pokračuje: „CIA briefovala amerického prezidenta, že šlo téměř jistě o Putinův trik, kterým chtěl nabourat či zastavit tlak na završení mírových jednání. Šlo o průhledný a nemotorný pokus vykolejit mírový proces, který se vymyká Moskvě z kontroly,“ píše Bretton-Gordon.

Kremlu přitom ještě více škodí, že o jeho narativu začínají pochybovat sami Rusové. „Zhroutí-li se vnitřně (lživá) propaganda, brzy po tom přijdou na řadu režimy (které se snaží chránit).“

Podle Brettona-Gordona se podařilo americké CIA teď sejmout z Trumpových očí kremelskou pásku a americký prezident „drží Putina pevně pod krkem“. Washington zůstává opatrný stran závazku vyslat na Ukrajinu vojáky, což je však přesně okamžik, kdy by měli evropští členové NATO převzít iniciativu. Disponují potřebnou vzdušnou i pozemní kapacitou, aby zajistili bezpečnost Ukrajiny – pokud se rozhodnou ke společnému postupu.

„I nadále přetrvávají obavy ohledně jaderné eskalace. Ale rutinní hrozby použitím jaderných zbraní v posledních týdnech téměř umlkly. Nejde o náhodu. Moskva pochopila, že harašení jadernými zbraněmi přestalo evropské lídry zastrašovat. A že princip vzájemného jaderného zničení je stejně platný, jako byl celých posledních 80 let. Poprvé po letech existuje skutečný důvod k opatrnému optimismu. Pokud Trump udrží tlak na Putina a evropští členové NATO budou pokračovat v rekonstrukci hodnověrné vojenské síly (jediná řeč, které Kreml rozumí), pak rok 2026 může přinést Ukrajině spravedlivý a trvalý mír,“ konstatuje Bretton-Gordon.

Rusko před volbami

Svou analýzou konfliktu přispěl do veřejné debaty také britský odborník na ruskou vojenskou a bezpečnostní politiku Mark Gaelotti. V obsáhlém článku pro nedělník Sunday Times nadepsaném Putin nenávidí riziko tvrdí, že letos bude muset ruský prezident riskovat.

V jistém ohledu je Putinův i Babišův přístup k domácí politice „perverzně“ podobný. Oba chtějí za každou cenu předejít riskantním rozhodnutím, která by je mohla stát jejich vlastní politickou i existenční kůži.

„Mír, který by závisel jen a jen na Trumpovi, je pro Rusko nebezpečná hra. A pokračovat ve válce na Ukrajině představuje také hazard,“ vysvětluje Galeotti, který nepředpokládá, že současné mírové rozhovory přinesou nějaký výsledek. „Pokud Zelenskij nedostane konkrétní bezpečností záruky a příslib mezinárodní pomoci při rekonstrukci Ukrajiny, nemá jinou možnost než bojovat. Putin, který se za každou cenu snaží vyhnout riziku, se poněkud perverzně bude dostávat do stále silnější pozice. Ale současně bude čelit stále obtížnějším rozhodnutím.“

Pokračující válka je totiž pro Putina také rizikem. Zhoršující se ekonomika ovlivní vojenské odvody. Možná bude muset nasadit brance nebo mobilizovat zálohy v případě, že Rusko bude i nadále čelit takovým ztrátám v bojích jako doposud. Rezervoár ochotných dobrovolníků začne vysychat.

To samo o sobě představuje riziko. A s tím, jak se budou zhoršovat životní podmínky, bude stále zřejmější politická výzva, kterou představují další ruské politické strany – nalevo komunisté a napravo liberální demokraté. A Rusko čekají volby do státní Dumy.

Samozřejmě ty lze zmanipulovat tak, aby skončily přesně takovým výsledkem, jaký Putin chce. Ale čím větší podvod, tím větší je nebezpečí, že se vzedme vlna protestů. Putin to poznal v letech 2011–2013, kdy viditelný volební podvod zažehl největší protesty od konce Sovětského svazu.

„Jak si povšiml jeden znalec vnitřních politických poměrů Ruska: ,Putin tehdy doufal, že mu projde využití takzvaných administrativních zdrojů, a Jednotné Rusko vedlo kampaň na platformě, že jsou jistými vítězi. I tentokrát to bude možné. Nebude to však sázka na jistotu.‘ A to představuje pro Putina problém. Nerad riskuje. A tak dvanáct měsíců před námi vlastně závisí na tom, co Putin sám vyhodnotí jako nejbezpečnější cestu rokem 2026,“ uzavírá svou analýzu Galeotti.

V jistém ohledu je tedy Putinův i Babišův přístup k domácí politice „perverzně“ podobný. Oba chtějí za každou cenu předejít riskantním rozhodnutím, která by je mohla stát jejich vlastní politickou i existenční kůži. A to na úkor bytostných zájmů obyvatel svých zemí. A „na úkor“ konce nejkrvavějšího konfliktu v Evropě od konce druhé světové války.