Jedenáct milionů lidí – polovina obyvatel země – přišlo o zdroj příjmů i o majetek a zůstalo zcela bez prostředků. Mnozí tak byli nuceni přidat se k ozbrojeným skupinám – zvlášť k těm, které jim vyplácely mzdu a postaraly se i o jejich rodiny.

An-Nusra nacházela od samého počátku ochotné přívržence ve venkovských oblastech a provinciích jako Dajr az-Zaur, Hasaka či Raqqa, kde ničivá válka prohloubila už tak vysokou nezaměstnanost a zoufalou chudobu. Po vypuknutí ozbrojeného konfliktu se nezaměstnanost v regionech pod vládou opozice zvýšila z 60 % na 90 % a navíc dramaticky vzrostla inflace – v oblastech jako Idlib dosáhla 400 %.

---

Toto je třetí ukázka z knihy Fawaze A. Gergese: Islámský stát, Cesta k moci.Vydalo nakladatelství Vyšehrad, ukázky z knihy HlídacíPes.org publikuje s jeho svolením.

Fawaz A. Gerges je profesor blízkovýchodních vztahů na London School of Economics. Narodil se v Bejrútu v roce 1958, pochází z křesťanské rodiny. Aby unikl konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990, emigroval do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě. Ve své badatelské práci se zaměřuje na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus (al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních dějinách Blízkého východu, o arabském jaru, americké politice vzhledem k muslimskému světu. Je autorem několika oceňovaných prací o džihádistických skupinách, jejich kořenech a strategii, vzájemných vztazích a nebezpečí, které představují pro dnešní svět.

---

Na mimořádně úrodnou půdu narazily islamistické skupiny jako an-Nusra v Dajr az-Zauru, historicky nejchudší syrské provincii, která se stala významnou základnou džihádistických sítí operujících už po americké invazi v roce 2003 v Iráku.

Ze všech ozbrojených frakcí v Sýrii právě an-Nusra a ISIS naverbovaly nejvíc bojovníků – stovek chudých sunnitů, jimž chyběly prostředky na uživení jejich rodin a pocit ukřivděnosti v nich probudil politickou náklonnost k uskupením se sektářským zaměřením, byť nikoli k jejich džihádistické ideologii.

Seškrtané mzdy

Podle syrských pramenů platil ISIS svým bojovníkům 400 dolarů měsíčně, a pokud byli ženatí, dostávali dalších 50 dolarů na každé dítě a 100 dolarů na každou manželku, protože někteří bojovníci měli více než jednu. Vedle pravidelného platu poskytovaly džihádistické organizace ubytování těm bojovníkům, kteří neměli kde bydlet, a protože kontrolovaly ropná pole v Dajr az-Zauru, mohly jim zajistit i topnou naftu a pohonné hmoty do aut.

Koncem roku 2015 nicméně přibývalo indicií, jež naznačovaly, že v důsledku vysychajících finančních zdrojů už skupina nedokáže udržet výdaje na dosavadní výši a je nucena utahovat opasky. V lednu 2016 prosáklo na veřejnost interní sdělení, že „bylo rozhodnuto bez výjimky snížit mzdy vyplácené mudžáhidům na polovinu, a to bez ohledu na jejich hodnost“ ze 400 na 200 dolarů.

Pro chudé sunnity, kteří si připadají bezmocní a zoufalí, však ISIS ztělesňuje všechny jejich naděje i obavy a dává jim odpovědi na existenční otázky, jež v zemi nastolila občanská válka. V Islámském státu vidí schůdnou alternativu ke zkorumpovaným ozbrojeným klikám, jež se v honbě za válečnou kořistí navzájem masakrují a provází je pověst násilníků, zlodějů a zvrhlíků.

ISIS v Iráku a v Sýrii hodně investoval do chudých sunnitů a snažil se je zapojit tím, že jim dal zaměstnání a moc, mnohým svěřil starost o pořádek a bezpečnost či sledování druhých a z některých učinil polní velitele. To vše zajistilo organizaci pohodlnou vládu nad nově dobytými územími v Dajr az-Zauru, Raqce, Mosulu, Fallúdži i jinde.

Poprvé jsem uslyšel vlastní hlas

Mnoho polních velitelů ISIS a an-Nusry například pochází z prostředí, kde je zdrojem obživy manuální práce – bývali pouličními prodejci, zemědělci, stavebními dělníky, prodavači nebo mechaniky. Tato taktika sehrála klíčovou roli i v posílení sebevědomí sunnitů a napomohla vytvoření pečlivě budovaného obrazu ISIS jako jediné síly, která je ochotna postavit se expanzi šíitů a umožnit sunnitům, aby konečně vzali svůj život do vlastních rukou.

Jak řekl jeden z bojovníků opozice: „Vůbec poprvé jsem uslyšel vlastní hlas,“ čímž říkal, že i za výjimečně svízelných válečných okolností se mohl radovat, neboť zaslechl hlas, který byl za Asadova režimu umlčen.

Po letech sucha, hospodářského úpadku a prohlubující se propasti mezi městy a zemědělskými oblastmi se mnozí rolníci museli odstěhovat za pracovními příležitostmi z venkova na předměstí velkých měst a své podpůrné sítě zanechat za sebou. Iluzi, že někam patří, proto poskytlo bezprávným náboženství, jež je ukotvovalo v nové komunitě a nabízelo jim most mezi tradicí a modernitou.

Ultrakonzervativní salafistická hnutí podporovaná bohatými dárci ze zemí okolo Perského zálivu, která až dosud tvořila pouhý zlomek islamistické opozice, zintenzivnila rétoriku a využila narůstajícího sociálního napětí, jež bylo v Sýrii stále patrnější. Jak se země propadala do víru války a následného chaosu, získávaly salafistické skupiny na přitažlivosti srovnatelné s afghánským Tálibánem na počátku devadesátých let 20. století, protože dávaly jednoduché odpovědi ukotvené v náboženské identitě, což členy chudých a znevýhodněných venkovských i městských komunit oslovovalo.

Nabízely systém vlády, který čerpal oprávnění z víry a jehož kořeny tkvěly v tradiční interpretaci šarí‘i. Požadavkům salafistů nahrával i stále sektářštější rozměr konfliktu. Salafističtí teologové jako Adnán alAr‘úr, Salím arRáfi‘í a Ahmad Asír vinili Asada již dlouho ze sektářství, kritizovali jeho podlézavost Íránu a vodu na mlýn dodala salafistické rétorice i podpora syrského režimu íránskými, libanonskými a iráckými šíitskými skupinami.

Masakr a propaganda

K hlavním faktorům, jež přispěly k posílení pozice salafistů a salafistických džihádidstů, kteří líčili syrský konflikt jako sektářský, patřila eskalace ozbrojených střetů v Iráku a role alawity řízených bezpečnostních sil a polovojenských skupin zvaných Šabíha v potlačování demonstrací a útocích na vesnice, jichž se syrský režim dopouštěl.

Milice Šabíha, jimž velel prezidentův bratr Máhir alAsad, se během pozemních ofenziv často připojovaly k syrským ozbrojeným silám a panuje přesvědčení, že nesou odpovědnost za řadu masakrů sunnitského obyvatelstva včetně masakru v Húle v květnu 2012, během něhož bylo zabito sto lidí, ponejvíce žen a dětí.

Nepolevující režimní propaganda, jež hlásala, že ozbrojená opozice alawity i další náboženské menšiny zmasakruje, rozkol jen dotvrdila. ISIS s an-Nusrou dokázaly využít zoufalství, jež v Sýrii zavládlo po Asadově brutální reakci na pokojné demonstrace. Roztříštěnost opozice a existence režimu, jenž byl ochoten den co den bezohledně likvidovat mírumilovné demonstranty i aktivisty, vedly k tomu, že se veškerá naděje na rychlé řešení nebo změnu režimu rozplynula a mnozí Syřané se cítili všemi opuštění.

Z konfliktu se posléze vyvinula regionální zástupná válka mezi Tureckem, Katarem a Saúdskou Arábií na jedné straně a Íránem, Irákem a Hizbulláhem na straně druhé. Sýrie zažívala nerušený příliv peněz, zbraní i zahraničních bojovníků a brzy se vynořila spousta povstaleckých frakcí včetně an-Nusry, ISIS a velkého množství dalších islamistických skupin.

---

V následujících dnech nabídneme další ukázky z knihy