Islámský stát: Cesta k moci. Proč byl Usáma bin Ládin nadšený z Arabského jara
Sociální a politické poměry v Sýrii i Iráku poskytly ISIS ideální příležitost těžit z oprávněné rozmrzelosti syrských a iráckých sunnitů. ISIS by nemohl expandovat, nebýt zhroucení státních institucí a prohlubujícího se rozkolu, který po desetiletí nahlodával společenské struktury v arabských zemích „úrodného půlměsíce“.
Třebaže jsou stoupenci salafisticko-džihádistické ideologie ISIS mezi místním obyvatelstvem v menšině, vyplnila tato skupina, označující se za jediného ochránce pravého islámu a pronásledovaných sunnitů, mocenské a ideové vakuum, jež vzniklo absencí silné národní identity a bezpečnosti.1
Toto je čtvrtá ukázka z knihy Fawaze A. Gergese: Islámský stát, Cesta k moci.Vydalo nakladatelství Vyšehrad, ukázky z knihy HlídacíPes.org publikuje s jeho svolením.
Fawaz A. Gerges je profesor blízkovýchodních vztahů na London School of Economics. Narodil se v Bejrútu v roce 1958, pochází z křesťanské rodiny. Aby unikl konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990, emigroval do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě. Ve své badatelské práci se zaměřuje na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus (al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních dějinách Blízkého východu, o arabském jaru, americké politice vzhledem k muslimskému světu. Je autorem několika oceňovaných prací o džihádistických skupinách, jejich kořenech a strategii, vzájemných vztazích a nebezpečí, které představují pro dnešní svět.
Je sice nezbytné rozkrýt ideologii, světový názor, taktiky náboru i zdroje financování ISIS, nicméně hybnou silou stojící za jeho vzestupem byly neúspěchy arabských autoritářských režimů, které se za posledních čtyřicet let nahromadily a jsou patrné v politické i hospodářské sféře.
Společnosti na jedné straně dusila tyranie režimů, čímž vytvářela úrodnou půdu pro vznik radikálních hnutí odvolávajících se na identitu a operujících mimo struktury státu, a na druhé straně se arabským autokratům nedařilo rozvíjet ekonomiky svých zemí a naplnit zvyšující se očekávání rozrůstajících se a stále mladších populací, což vyvolalo hlubokou společenskou krizi provázenou krajní chudobou a dvojcifernou mírou nezaměstnanosti mladých.
Právě tento souběh politického autoritářství a selhání na poli hospodářského rozvoje roznítil jiskru vzpour arabského jara.
Revizionistická interpretace arabského jara
Začátkem roku 2011 vyšly do ulic miliony Arabů na celém Středním východě a v severní Africe a dovolávaly se sociální spravedlnosti, svobody a důstojného života. Tyto masové protesty byly vcelku pokojné a účastnili se jich lidé všech společenských vrstev – muži, ženy i děti. Celý svět, naplněn romantickým očekáváním, tehdy v úžasu sledoval, jak se „zahalený Arab/Arabka“ zviditelňuje a rozbíjí své okovy.
V Tunisku, Egyptě, Libyi, Jemenu, Bahrajnu i Sýrii, kde se protesty rozhořely, nápadně chyběly černé vlajky alQá‘idy. Hlasy ozývající se z různých zpravodajských stanic a serverů volaly po lidských právech, respektu a dalších obecně lidských hodnotách, nikoli po politice identity a lokálních zájmech.
Související články
Islámský stát: Cesta k moci. Jak vyrobit z člověka fanatického robota
Islámský stát: Cesta k moci. Jak se zrodil nový Hitler
Islámský stát: Cesta k moci. Krutost jako prostředek k dosažení cíle
Navzdory tvrzením stoupenců i kritiků alQá‘idy, kteří se snažili hledat spojitost mezi revolucemi v roce 2011 a dalším vývojem plným střetů a násilí, k němuž po odeznění arabského jara docházelo, nebyly nepokoje motivovány nábožensky a nevycházely ani z islamismu.
Úžasná událost
Politické zemětřesení, jež zachvátilo Střední východ i severní Afriku, Usámu bin Ládina, Zawáhirího a jejich přívržence ohromilo. Jakmile se však vůdcové alQá‘idy vzpamatovali z prvního šoku, ihned se plně zapojili do revolt. Pád svých ideologických protivníků – na pohled sekulárních a často Západem podporovaných arabských vůdců v Tunisku, Libyi, Jemenu a Sýrii – vítali, a co víc, doufali, že se svezou na vlně arabských revolucí a přisvojí si je.
Měsíc předtím, než ho v jeho sídle v květnu 2011 zabilo americké komando Navy SEAL, označil Usáma bin Ládin arabská povstání za „úžasnou událost“ – jak vyplývá z dopisů a záznamů, jež příslušníci komanda ve skrýši vůdce alQá‘idy zajistili a které nedávno zveřejnily americké úřady –, a nabádal své pomocníky, aby se chopili témat „revoluce“ a sešikovali za sebou muslimskou mládež.
Bin Ládin navrhoval spustit mediální kampaň, jež by vyburcovala „lidi, kteří se ještě nevzbouřili, a vyzvala je, aby povstali proti svým vládcům“. Doufal, že jejím prostřednictvím odvede muslimy od „polovičatých řešení“ v podobě národně orientovaných demokratických politik. V bin Ládinově posmrtně objeveném poselství mluví vůdce alQá‘idy o „radosti“ a „potěšení“ z lidových protestů a dodává, že umma na tuto revoluci čekala celá desetiletí. A doufá prý, že se „vítr změny rozšíří po celém muslimském světě“ a osvobodí jej od „nadvlády Západu“.
V nedatovaném dopise, který nedlouho po zásahu vojenského komanda v teroristově úkrytu zveřejnily americké úřady, vyzývá bin Ládin své stoupence, aby „této velké šance využili“ a udrželi revoluce „v chodu“, přičemž zopakoval, že tento vývoj je podle jeho přesvědčení příležitost, kterou by lidé neměli promarnit. V dopise Egypťanům píše, že „vaše revoluce je rozhodným bojem mezi alkufr al‘álamí (světem ateismu) na jedné straně a lidem islámu na straně druhé.“
V jiných prohlášeních bin Ládin jasně vysvětluje, co má touto „příležitostí“ na mysli, když ji spojuje s existenciálním konfliktem mezi islámem a Západem, oním vzdáleným nepřítelem, o němž tak dlouho mluvil.
Ctihodní bratři
Bin Ládinův nástupce Zawáhirí „pád zkorumpovaných a korumpujících agentů Západu v Tunisku a Egyptě i otřásající se trůny v Libyi, Jemenu a Sýrii“ oslavoval. Ve chvalořeči na svého předchůdce stvrdil svou podporu povstáním v Jemenu i Libyi a vyzval lidi, aby se nedali „zmást“ podporou, kterou těmto revolucím vyjadřuje Amerika a Západ obecně, a zvlášť ne misí NATO v Libyi.
Ve snaze naskočit na rozjetý vlak arabského jara a oslovit rebely připomněl Zawáhirí jako nový emír alQá‘idy svým egyptským krajanům, že než svého času uprchl ze země, účastnil se „mnohých lidových protestů a demonstrací“, včetně té „na náměstí Tahrír v roce 1971“.
Zawáhirí se ovšem chytře vyhnul jakékoli zmínce o zcela odlišném ideologickém směřování protestních hnutí sedmdesátých let 20. století, jež vedli marxisté a levičáci. Anwar as-Sádát tenkrát využil k potření levicových hnutí islamisty a Zawáhirí „ony ctihodné bratry“, kteří se toho účastnili, velebil.
Záměrné opomíjení takových ideologických nesrovnalostí v době dozvuků arabského jara jasně vypovídá o Zawáhirího oportunismu. Několik Zawáhirího souputníků z 90. let minulého století mi vyprávělo, jak nikdy nevěřil, že by egyptský sekulární režim mohli svrhnout političtí aktivisté, a tak k náboru či mobilizaci islamistů ani nevyužíval mešitu.
Už od 50. a 60. let 20. století, kdy jako velmi mladý vyrůstal uprostřed hlubokých sociálně-ekonomických a politických změn, nesouhlasil s politickým vývojem v Egyptě a vedl proti egyptské vládě válku – válku, která ho z vysoké školy a z prostředí střední vyšší třídy odvála až na smrtonosná bojiště Afghánistánu a Pákistánu. Pravda je ovšem taková, že autokrata v Egyptě svrhly pokojnými prostředky masové protesty, zatímco Zawáhirímu, který tomuto cíli zasvětil celý svůj život, se to násilnými prostředky nepovedlo.
Útlak jako příznak slabosti
Nový mýtus alQá‘idy o arabském jaru je součástí jejího záměru přepsat arabsko-islámské dějiny od jejich zrodu až po dnešek. Snažíli se alQá‘ida tak usilovně, aby veřejnost přesvědčila o své podpoře a účasti na protestech, činí tak především proto, že šlo o nejmasovější hnutí odporu v celém regionu od dob dekolonizace.
Svržením dlouho vládnoucích autokratických režimů lidé dokázali, že společnými silami – a aniž by byli spjati společnou politickou nebo náboženskou ideologií – mohou dosáhnout toho, oč islamistická a opoziční hnutí bezvýsledně usilovala celá desetiletí. Vyvrátili tak nejen obecně vžité představy o „spícím“ regionu, ale usvědčili z omylu i tvrzení salafistických džihádistů, že projevy občanské neposlušnosti jsou chabé, neúčinné a nemají naději na úspěch.
Znevěrohodnili tak ujišťování vůdců alQá‘idy, že revoluční změny dokáže v muslimských společnostech prosadit pouze islamistický předvoj, čímž jednoznačně zpochybnili džihádistický mýtus týkající se politických změn v arabském a muslimském světě. Miliony Arabů, kteří se vydali do ulic, názorně předvedly politický akt par excellence a svoje touhy i zájmy ukotvily v pozemském světě, což byl pravý opak pojetí alQá‘idy a dalších salafistických džihádistů, kteří ve své rétorice odkazují mimo tento svět.
Jak se režimy tváří v tvář vzpourám mas bortily jako domečky z karet, vycházelo čím dál jasněji najevo, že útlak je příznakem slabosti, nikoli síly. Tato povstání zároveň popírala častá tvrzení, že islám je s demokracií neslučitelný, a ukázala, že „slučitelnost nebo neslučitelnost islámu a demokracie není ani tak věcí filozofické spekulace, jako spíš politického boje.
Nejde totiž očividně o texty samé, nýbrž o poměr sil mezi těmi, kdo si přejí autoritářské náboženství, a těmi, kteří touží po jeho pluralistické, pokrokovější verzi.“ Protesty byly celkově mírumilovné a neideologické a účastnili se jich muži i ženy všeho věku a politického zaměření: liberálně orientovaní centristé, demokrati, levičáci, nacionalisté i mainstreamoví islamisté, kteří akceptují pravidla zastupitelské demokracie.
Třebaže významnou složku demonstrujících tvořili příslušníci střední třídy, podíleli se na nich lidé všech vrstev – kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci, rolníci, úředníci, intelektuálové, odboráři, členové politických stran a v některých případech i příslušníci bezpečnostních složek a policie.
Chléb, svobodu a sociální spravedlnost
Tato sociální a politická mozaika podnítila nastartování významného politického procesu a otevřela veřejný prostor iniciativám, k nimž patřila různá jednání a vyjasňování si pozic v případě různících se vizí demonstrantů ohledně dalšího vývoje, k čemuž ve státě ovládaném bezpečnostními složkami nikdy předtím nedošlo.
„Chléb, svobodu a sociální spravedlnost“ – to bylo volání, jež se ozývalo z tuniských, egyptských, jemenských, bahrajnských, syrských i dalších náměstí. Masová lidová shromáždění se postavila alistibdád (represím), strachu i kulkám a dožadovala se skutečného občanství i politických a ekonomických systémů, které by byly více rovnostářské a lidé v nich měli větší zastoupení.
Podtext těchto vzpour bychom proto měli interpretovat jako boj proti útlaku (světskému, nebo i náboženskému), který občany připravil o jejich politickou identitu, a jako boj za občanská práva a občanství.
V následujících dnech nabídneme další ukázky z knihy
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Neprohrál jen Asad, ale i Teherán. Jeho pozice v regionu významně oslabila
Na viděnou v srbské televizi. České stopy v propagandě Vučićova režimu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)