Sociální a politické poměry v Sýrii i Iráku poskytly ISIS ideální příležitost těžit z oprávněné rozmrzelosti syrských a iráckých sunnitů. ISIS by nemohl expandovat, nebýt zhroucení státních institucí a prohlubujícího se rozkolu, který po desetiletí nahlodával společenské struktury v arabských zemích „úrodného půlměsíce“.

Třebaže jsou stoupenci salafisticko-džihádistické ideologie ISIS mezi místním obyvatelstvem v menšině, vyplnila tato skupina, označující se za jediného ochránce pravého islámu a pronásledovaných sunnitů, mocenské a ideové vakuum, jež vzniklo absencí silné národní identity a bezpečnosti.1

---

Toto je čtvrtá ukázka z knihy Fawaze A. Gergese: Islámský stát, Cesta k moci.Vydalo nakladatelství Vyšehrad, ukázky z knihy HlídacíPes.org publikuje s jeho svolením.

Fawaz A. Gerges je profesor blízkovýchodních vztahů na London School of Economics. Narodil se v Bejrútu v roce 1958, pochází z křesťanské rodiny. Aby unikl konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990, emigroval do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě. Ve své badatelské práci se zaměřuje na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus (al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních dějinách Blízkého východu, o arabském jaru, americké politice vzhledem k muslimskému světu. Je autorem několika oceňovaných prací o džihádistických skupinách, jejich kořenech a strategii, vzájemných vztazích a nebezpečí, které představují pro dnešní svět.

---

Je sice nezbytné rozkrýt ideologii, světový názor, taktiky náboru i zdroje financování ISIS, nicméně hybnou silou stojící za jeho vzestupem byly neúspěchy arabských autoritářských režimů, které se za posledních čtyřicet let nahromadily a jsou patrné v politické i hospodářské sféře.

Společnosti na jedné straně dusila tyranie režimů, čímž vytvářela úrodnou půdu pro vznik radikálních hnutí odvolávajících se na identitu a operujících mimo struktury státu, a na druhé straně se arabským autokratům nedařilo rozvíjet ekonomiky svých zemí a naplnit zvyšující se očekávání rozrůstajících se a stále mladších populací, což vyvolalo hlubokou společenskou krizi provázenou krajní chudobou a dvojcifernou mírou nezaměstnanosti mladých.

Právě tento souběh politického autoritářství a selhání na poli hospodářského rozvoje roznítil jiskru vzpour arabského jara.

Revizionistická interpretace arabského jara

Začátkem roku 2011 vyšly do ulic miliony Arabů na celém Středním východě a v severní Africe a dovolávaly se sociální spravedlnosti, svobody a důstojného života. Tyto masové protesty byly vcelku pokojné a účastnili se jich lidé všech společenských vrstev – muži, ženy i děti. Celý svět, naplněn romantickým očekáváním, tehdy v úžasu sledoval, jak se „zahalený Arab/Arabka“ zviditelňuje a rozbíjí své okovy.

V Tunisku, Egyptě, Libyi, Jemenu, Bahrajnu i Sýrii, kde se protesty rozhořely, nápadně chyběly černé vlajky alQá‘idy. Hlasy ozývající se z různých zpravodajských stanic a serverů volaly po lidských právech, respektu a dalších obecně lidských hodnotách, nikoli po politice identity a lokálních zájmech.

V rozporu s tím, co hlásá alQá‘ida a její stoupenci, neměli a nemají Usáma bin Ládin a Ajman Zawáhirí se svými přívrženci na vzpouře arabských mas nejmenší zásluhu. Ani salafističtí džihádisté, ani islamisté obecně nehráli během rozsáhlých lidových nepokojů žádnou zásadní roli, byť mainstreamoví náboženští aktivisté se nakonec k protestujícím připojili a pozvedli spolu s ostatními své prapory.

Navzdory tvrzením stoupenců i kritiků alQá‘idy, kteří se snažili hledat spojitost mezi revolucemi v roce 2011 a dalším vývojem plným střetů a násilí, k němuž po odeznění arabského jara docházelo, nebyly nepokoje motivovány nábožensky a nevycházely ani z islamismu.

Úžasná událost

Politické zemětřesení, jež zachvátilo Střední východ i severní Afriku, Usámu bin Ládina, Zawáhirího a jejich přívržence ohromilo. Jakmile se však vůdcové alQá‘idy vzpamatovali z prvního šoku, ihned se plně zapojili do revolt. Pád svých ideologických protivníků – na pohled sekulárních a často Západem podporovaných arabských vůdců v Tunisku, Libyi, Jemenu a Sýrii – vítali, a co víc, doufali, že se svezou na vlně arabských revolucí a přisvojí si je.

Měsíc předtím, než ho v jeho sídle v květnu 2011 zabilo americké komando Navy SEAL, označil Usáma bin Ládin arabská povstání za „úžasnou událost“ – jak vyplývá z dopisů a záznamů, jež příslušníci komanda ve skrýši vůdce alQá‘idy zajistili a které nedávno zveřejnily americké úřady –, a nabádal své pomocníky, aby se chopili témat „revoluce“ a sešikovali za sebou muslimskou mládež.

Bin Ládin navrhoval spustit mediální kampaň, jež by vyburcovala „lidi, kteří se ještě nevzbouřili, a vyzvala je, aby povstali proti svým vládcům“. Doufal, že jejím prostřednictvím odvede muslimy od „polovičatých řešení“ v podobě národně orientovaných demokratických politik. V bin Ládinově posmrtně objeveném poselství mluví vůdce alQá‘idy o „radosti“ a „potěšení“ z lidových protestů a dodává, že umma na tuto revoluci čekala celá desetiletí. A doufá prý, že se „vítr změny rozšíří po celém muslimském světě“ a osvobodí jej od „nadvlády Západu“.

V nedatovaném dopise, který nedlouho po zásahu vojenského komanda v teroristově úkrytu zveřejnily americké úřady, vyzývá bin Ládin své stoupence, aby „této velké šance využili“ a udrželi revoluce „v chodu“, přičemž zopakoval, že tento vývoj je podle jeho přesvědčení příležitost, kterou by lidé neměli promarnit. V dopise Egypťanům píše, že „vaše revoluce je rozhodným bojem mezi alkufr al‘álamí (světem ateismu) na jedné straně a lidem islámu na straně druhé.“

V jiných prohlášeních bin Ládin jasně vysvětluje, co má touto „příležitostí“ na mysli, když ji spojuje s existenciálním konfliktem mezi islámem a Západem, oním vzdáleným nepřítelem, o němž tak dlouho mluvil.

Ctihodní bratři

Bin Ládinův nástupce Zawáhirí „pád zkorumpovaných a korumpujících agentů Západu v Tunisku a Egyptě i otřásající se trůny v Libyi, Jemenu a Sýrii“ oslavoval. Ve chvalořeči na svého předchůdce stvrdil svou podporu povstáním v Jemenu i Libyi a vyzval lidi, aby se nedali „zmást“ podporou, kterou těmto revolucím vyjadřuje Amerika a Západ obecně, a zvlášť ne misí NATO v Libyi.

Ve snaze naskočit na rozjetý vlak arabského jara a oslovit rebely připomněl Zawáhirí jako nový emír alQá‘idy svým egyptským krajanům, že než svého času uprchl ze země, účastnil se „mnohých lidových protestů a demonstrací“, včetně té „na náměstí Tahrír v roce 1971“.

Zawáhirí se ovšem chytře vyhnul jakékoli zmínce o zcela odlišném ideologickém směřování protestních hnutí sedmdesátých let 20. století, jež vedli marxisté a levičáci. Anwar as-Sádát tenkrát využil k potření levicových hnutí islamisty a Zawáhirí „ony ctihodné bratry“, kteří se toho účastnili, velebil.

Záměrné opomíjení takových ideologických nesrovnalostí v době dozvuků arabského jara jasně vypovídá o Zawáhirího oportunismu. Několik Zawáhirího souputníků z 90. let minulého století mi vyprávělo, jak nikdy nevěřil, že by egyptský sekulární režim mohli svrhnout političtí aktivisté, a tak k náboru či mobilizaci islamistů ani nevyužíval mešitu.

Už od 50. a 60. let 20. století, kdy jako velmi mladý vyrůstal uprostřed hlubokých sociálně-ekonomických a politických změn, nesouhlasil s politickým vývojem v Egyptě a vedl proti egyptské vládě válku – válku, která ho z vysoké školy a z prostředí střední vyšší třídy odvála až na smrtonosná bojiště Afghánistánu a Pákistánu. Pravda je ovšem taková, že autokrata v Egyptě svrhly pokojnými prostředky masové protesty, zatímco Zawáhirímu, který tomuto cíli zasvětil celý svůj život, se to násilnými prostředky nepovedlo.

Útlak jako příznak slabosti

 

Nový mýtus alQá‘idy o arabském jaru je součástí jejího záměru přepsat arabsko-islámské dějiny od jejich zrodu až po dnešek. Snažíli se alQá‘ida tak usilovně, aby veřejnost přesvědčila o své podpoře a účasti na protestech, činí tak především proto, že šlo o nejmasovější hnutí odporu v celém regionu od dob dekolonizace.

Svržením dlouho vládnoucích autokratických režimů lidé dokázali, že společnými silami – a aniž by byli spjati společnou politickou nebo náboženskou ideologií – mohou dosáhnout toho, oč islamistická a opoziční hnutí bezvýsledně usilovala celá desetiletí. Vyvrátili tak nejen obecně vžité představy o „spícím“ regionu, ale usvědčili z omylu i tvrzení salafistických džihádistů, že projevy občanské neposlušnosti jsou chabé, neúčinné a nemají naději na úspěch.

Znevěrohodnili tak ujišťování vůdců alQá‘idy, že revoluční změny dokáže v muslimských společnostech prosadit pouze islamistický předvoj, čímž jednoznačně zpochybnili džihádistický mýtus týkající se politických změn v arabském a muslimském světě. Miliony Arabů, kteří se vydali do ulic, názorně předvedly politický akt par excellence a svoje touhy i zájmy ukotvily v pozemském světě, což byl pravý opak pojetí alQá‘idy a dalších salafistických džihádistů, kteří ve své rétorice odkazují mimo tento svět.

Jak se režimy tváří v tvář vzpourám mas bortily jako domečky z karet, vycházelo čím dál jasněji najevo, že útlak je příznakem slabosti, nikoli síly. Tato povstání zároveň popírala častá tvrzení, že islám je s demokracií neslučitelný, a ukázala, že „slučitelnost nebo neslučitelnost islámu a demokracie není ani tak věcí filozofické spekulace, jako spíš politického boje.

Nejde totiž očividně o texty samé, nýbrž o poměr sil mezi těmi, kdo si přejí autoritářské náboženství, a těmi, kteří touží po jeho pluralistické, pokrokovější verzi.“ Protesty byly celkově mírumilovné a neideologické a účastnili se jich muži i ženy všeho věku a politického zaměření: liberálně orientovaní centristé, demokrati, levičáci, nacionalisté i mainstreamoví islamisté, kteří akceptují pravidla zastupitelské demokracie.

Třebaže významnou složku demonstrujících tvořili příslušníci střední třídy, podíleli se na nich lidé všech vrstev – kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci, rolníci, úředníci, intelektuálové, odboráři, členové politických stran a v některých případech i příslušníci bezpečnostních složek a policie.

Chléb, svobodu a sociální spravedlnost

Tato sociální a politická mozaika podnítila nastartování významného politického procesu a otevřela veřejný prostor iniciativám, k nimž patřila různá jednání a vyjasňování si pozic v případě různících se vizí demonstrantů ohledně dalšího vývoje, k čemuž ve státě ovládaném bezpečnostními složkami nikdy předtím nedošlo.

„Chléb, svobodu a sociální spravedlnost“ – to bylo volání, jež se ozývalo z tuniských, egyptských, jemenských, bahrajnských, syrských i dalších náměstí. Masová lidová shromáždění se postavila alistibdád (represím), strachu i kulkám a dožadovala se skutečného občanství i politických a ekonomických systémů, které by byly více rovnostářské a lidé v nich měli větší zastoupení.

Podtext těchto vzpour bychom proto měli interpretovat jako boj proti útlaku (světskému, nebo i náboženskému), který občany připravil o jejich politickou identitu, a jako boj za občanská práva a občanství.

---

V následujících dnech nabídneme další ukázky z knihy