Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: Profimedia
,

Investor Brůna: Žádná bytová krize není. Viníkem drahých nemovitostí jste vy

Opakovaně se lidé ptají, kdo může za to, že nemovitosti jsou u nás dnes tak drahé. Drahé? To je relativní. Nominálně vzato budou klidně i dražší. A kdo tedy může za to, že ceny tak rychle letí vzhůru? Jednoduchá odpověď: kupující. Současné úvahy o regulovaném nájmu mohou mít jen ti, co nezažili zdevastované domy s prachbídnou péči a černý trh s „dekrety“ z časů regulovaných nájmů; z éry, kdy všechno bylo přece všech a všichni si byli rovni, jen někteří rovnější. 

Samozřejmě mám i rozšířenou odpověď: jsou za tím levné peníze a fakt, že místa ubývá. Navíc je Česko bezpečná země, kam stahují své investice i mnozí cizinci. Nikoliv jen jednotlivci, ale i investiční a penzijní fondy. Hlavně do Prahy. Logicky. Nedějí se zde teroristické útoky a z pohledu investorů se jedná o stabilní prostředí.

A ruku na srdce: za dvacet let vzrostly také příjmy lidí. Pak je to také otázka očekávání od života, od sebe a od společnosti – co, kdy a za kolik chci mít.

Bytová krize není. Zato ale pořádná masáž

Dříve se lidé k vlastnímu nebo „skoro vlastnímu“ bytu v režimu regulovaného nájmu dostávali mnohem později, běžně po čtyřicítce. Dnes by ho už rádi ve třiceti. Navíc často žijí v podstatě sami pro sebe. Jenže bez úspor a bez podpory rodiny to jde málokdy tak rychle. A dům? Stavělo se družstevně. Lidi to stálo často zdraví na nervech, navíc to byla i těžká zkouška pro rodinné vztahy.

Vlastní byt není na lusknutí prstu. Ano, před patnácti lety byly byty o polovinu levnější. Jenže také byly jednou tak drahé hypotéky. Ve výsledku, na splátkách to pak vyjde na stejno.

V Česku není bytová krize. Bytová krize je, když mnoho lidí bydlí pod mostem. V Česku tedy není bytová krize, jen vysoká poptávka. 

Posledních deset let se rok od roku staví více a více, územní plány velkých měst jsou nadoraz, občanů ČR je přitom plus mínus stejně, ale najednou „nejsou byty.“ 

Omyl – byty jsou, hodně jich jen tak leží prázdných, a mnozí je kupují jako ochranu před inflací. Logicky. Nemovitosti v dlouhodobém srovnání nebudou nikdy levnější. 

Pradědové se museli otáčet. A platili i „drahé“ hypotéky

Činžovní dům ve 30. letech na tehdejší pražské periferii na Praze 7 stál nějakých 2,5 milionu korun československých. Výplaty byly kolem pětistovky. Dnes jde už o širší centrum a bytový dům tam přijde na 200 milionu korun českých, přičemž oficiální průměrná výplata je 38 tisíc korun. 

I za první republiky se kupovalo na hypotéky. I bohatí na ně kupovali. Přece jen neměli tolik na hotovosti a věděli, že je lepší si něco nechat a na část ceny si půjčit. Obzvlášť, když splátky alespoň z části pokryjí nájemníci. Hypotéční úvěry byly úročeny od čtyř do sedmi procent. Běžně. To je totiž normální cena peněz, nikoliv jeden a půl, či dvě procenta na které si teď finančníci namlsali lidi. 

Jistý můj známý se teď div nehroutí.  pět let shání domek a říká, že „teď jsou i strašně drahý hypotéky, když lezou ke třem procentům.“ Ale kdeže. Mohou být klidně i dražší.

bankovním dokumentu z 50. let, který jsem studoval, se řeší pozůstalost po jistém úspěšném právníkovi, jenž zastupoval prvorepublikového magnáta. Vlastnil dokonce i zámek. Zemřel v roce 1948. Co myslíte, vilu na Smíchově měl na hypotéku, a ne zrovna malou – tehdejších 3 470 000 korun československých.

Nebo z čerstvější historie: z jizerskohorského města, mého rodiště. V Jablonci nad Nisou byl v roce 1978 plat 2 500 korun a byt stál 50 tisíc korun. Teď je zde běžný plat 25 tisíc korun a byt stojí 2 500 000 Kč.

Ano, sen o vlastnictví nemovitostí se mnohým vzdaluje, protože ubývá místa a rozvírají se nůžky mezi hodně bohatými a střední třídou. Chalupa ve středních Čechách v 60. letech přišla na dvě až pět tehdejších výplat, dnes za ní lidé klidně dají i sto průměrných výplat. 

Dům v Českém Krumlově v 60. letech stál třicet tisíc. Dnes by stál bezmála třicet milionů.

Většina rodin z tzv. střední třídy má u nás byt, domek nebo alespoň chalupu nebo obojí. Chce se ale více, chce i cizina. Mladí chtějí byt? Fajn, prodejme tedy chalupu. Jenže to se žádnému hospodáři moc nechce, dokud má sílu se o ni starat.

Žít sám. A byt jen pro sebe? Ano, ale ne hned

Češi se v nemovitostech zatím nespálili. Mají s nimi velmi dobré zkušenosti. Uvědomují si hodnotu půdy a svých majetků. V médiích se píše „Češi kupují horečnatě chalupy.“ Lze to ale říct i opačně, protože chalup zas tak moc nepřibývá. Tisíce Čechů zbohatlo, protože prodali svou chalupu.

Lidé opravdu bohatnou – i když o tom se moc mluvit nechce – a zvyšuje se jim životní úroveň. Je hodně singlespřičemž co svět světem stojí, bylo nemyslitelné, aby si svobodný člověk koupil byt a žil v něm sám.

Ceny nemovitostí jsou závislé na nabídce a poptávce. Pokud bude poptávka vyšší než nabídka a kupující budou ochotni akceptovat ceny požadované prodávajícími, nemovitosti budou drahé i v budoucnu.


Autor je český investor.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře