Ideologie a propaganda jsou dvě spojené nádoby, které mají ambivalentní, přesto veskrze přátelský vztah. Ideologie by se dala definovat jako soustava myšlenek a tezí, jež se snaží účelově vysvětlit svět a dát mu tím jednoznačný smysl a jasný řád. Propaganda je pak nástroj k jejímu prosazování a uskutečňování v praxi. Oba fenomény se časem dočkaly spíše negativního onálepkování jako symboly politické manipulace mocenských vrstev s veřejným míněním, přestože původně tomu tak úplně nebylo.

To potvrzuje tezi politologa Andrewa Heywooda, jenž píše, že za ideologii je dnes považována především politická ideologie, nikoliv jakýkoliv ucelený soubor myšlenek. Termín ideologie v jejím čistě pejorativním slova smyslu začali používat již Marx a Engels jako označení pro falešné vědomí či utopickou iluzi, která zakrývá skutečnost.

V jejich případě tedy buržoazní rétorika o přirozenosti akumulace kapitálu a zbožního fetišismu, která se stala soudobým světonázorovým katechismem. K tomu se ještě vrátíme.

Moderní propaganda vznikla původně jako nástroj reklamy ve Spojených státech dvacátých let, kde ji definoval Edward L. Bernays ve své stejnojmenné knize. Radil v ní velkým korporacím, jak změnit, ovlivnit nebo využít veřejné mínění a donutit lidi nakupovat jejich výrobky.

Snažil se povýšit konzum z prosté potřeby na kompletní životní styl. Ve své knize, kde svou verzi propagandy prezentoval jako demokratický nástroj, napsal: „Vědomá a organizovaná manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je důležitým prvkem v demokratické společnosti. Ti, kteří manipulují tento neviditelný mechanismus společnosti, tak vytvářejí neviditelnou vládu, jež je skutečnou mocí v naší zemi.“

Totální ovládnutí mysli mas

Později si Bernaysovy metody přizpůsobili nacističtí pohlaváři, v čele s ministrem propagandy Josephem Goebbelsem, a vetknuli jim veskrze politický charakter, jako „osvětový“ nástroj pro manipulaci lidových mas a ovlivnění jejich myšlení a jednání. Ovlivnění veřejného diskurzu nacisté dosáhli pomocí inscenovaných veřejných projevů, pompézních vojenských přehlídek, pouličních plakátů, ale především masových médií, jako jsou tisk a rozhlas.

Kniha Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce sleduje dramatický vývoj kyberkultury od zrodu kyberpunku, přes vznik globální sítě, původně navržené ke svobodnému šíření informací a virtuální spolupráci, až po dnešní dobu postfaktickou, využívající internet k marketingovým účelům, propagandě a šíření dezinformací. Ukázky publikujeme se svolením vydavatelství Grada. 

Vrcholem nacistické propagandy byl v té době poměrně nový technický vynález – kinematografie. V podobě filmových týdeníků přinášeli nacisté aktuální informace o domnělých či značně přikrášlených úspěších třetí říše, které měly navodit – dle slov nacistické propagandy – pocit jednoty německého lidu.

Především díky talentované filmařce Leni Riefenstahlové, která pro nacisty natočila pateticky sugestivní filmový dokument Triumf Vůle (1935), dokázali nacisté rychle konsolidovat masy, dodat své ideologii punc iluze národní vyvolenosti a přesvědčit i nepřesvědčené o nacistických „pravdách“.

Sovětská propaganda mistrně využívala tento nadmíru úspěšný model veřejné manipulace s davy, sloužící k vytvoření nezpochybnitelného kultu osobností sovětských pohlavárů V. I. Lenina (Uljanov) a J. V. Stalina (Džugašvili), opěvování až mýtické nedotknutelnosti Ruské revoluce a matky vlasti Sovětského svazu, se kterým je potřeba spolupracovat a uctívat ho „na věčné časy“.

Tak to alespoň tvrdila kdysi i československá komunistická propaganda, jak si možná ještě mnozí dobře pamatují. Marx by se nejspíš divil, že to, co kdysi dokázala kapitalistická ideologie s lidmi, dosáhlo za reálného socialismu ještě obludnějších rozměrů, když byly jeho teze přetaveny do zhuštěné formy jednoduchých propagandistických hesel komunistického katechismu.

Obě totalitní ideologie (nacistická i komunistická), či chcete-li politická náboženství, měly obrovskou účinnost a nesmírný vliv na totální ovládnutí mysli mas, protože jejich propaganda byla celonárodní, centrální, neměla žádnou jinou mediální alternativu, byla naprosto podřízena státu a vládnoucí garnituře a byla poháněna strachem a represí.

Navíc při veřejném sledování týdeníků či masových vojenských přehlídek docházelo k davovým psychózám a ke změně vnímání, jak je výstižně popsal Elias Canetti ve své knize Masa a moc (orig. vyd. 1960), ne nepodobných těm při uctívání kultu antických vladařů Římské říše. Odtud si je Mussoliniho italští fašisté a později Hitlerovi němečtí nacisté vypůjčili a aplikovali na jejich sociálně-politickou situaci k dosažení neomezené moci. Došlo tak k totální kontrole a ovládnutí života obyvatelstva, naštěstí ne na „tisíc let“ ani „na věčné časy“.

Propaganda v době internetové

V kybersféře se nacházíme ve světě, kde kvůli snadnému a okamžitému sílení informací a pokročilým střihovým a animačním technologiím nabývá novodobá politická propaganda formy informačních a kulturních válek, šíření dezinformací a politických manipulací.

Globálně se v běžném zpravodajském slovníku většiny médií usídlily termíny jako hoax a následně i fake news. Hoax můžeme chápat jako poplašnou zprávu, fake news jako zprávu falešnou, ale v zásadě mezi nimi není kvalitativní rozdíl. Jsou to vlastně sourozenci současné internetové propagandy a internetové vizuální kultury. Obojí má za úkol oklamat svého příjemce, vytvořit informační chaos a rozjitřit emoce.

Přestože na jejich rozkrývání vzniklo mnoho fact-checkingových webů, jako v českých vodách manipulátoři.cz či hoax.cz, stejně se šíří lavinově dál a zaplevelují datasféru nebezpečným obsahem.

Nejzákeřnějším nástrojem současné internetové propagandy je metoda deep fake – fenomén, kdy se pomocí pokročilých animačních programů dají známým osobnostem vložit do úst slova, která vůbec nikdy neřekly, a tím zmást příjemce. Než se dezinformace rozkryje, už ji vystřídá nová, takže svůj účel vlastně splnila. Jde o její okamžitý účinek šoku, nikoliv dlouhodobý dopad. Na to je dnes bohužel příliš málo času a příliš mnoho informací, které bojují o naši roztěkanou pozornost.

Spisovatel a publicista Petr Nutil, který se dlouhodobě věnuje světu dezinformací, především metodám, jak dokážou falešné zprávy ovlivnit naše myšlení a psychiku, píše: „Úspěšná propaganda stejně jako úspěšný hoax tedy oslovuje představivost prostřednictvím vyhrocených emocí. Zároveň pracuje s poměrně malým počtem leitmotivů a v zásadě nese velmi jednoduché poselství, které se však v různých formách opakuje.“ (Nutil, 2018, s. 50)

Hoaxy a fake news tedy mohou napáchat mnoho škod, sice bez přímých ztrát na životech, ovšem o újmě na psychice už to samé bohužel říct nemůžeme. Samozřejmě, ne každý hoax musí být obsahově nebezpečný a vytvářet mezi lidmi nevraživost.

Mnoho jich patří třeba do říše vtipu a mohou kyberprostor zpestřit o humorný extrakt, který naopak může lidi aspoň na chvíli uvolnit z jejich psychické tenze a informačního napětí, než je svět informačního šumu opět pozře.

Následuje několik příkladů politické propagandy, dnes někdy označované jako politické PR (public relations), kde byl v hlavní roli internet a digitální média. Bude řeč o sofistikovanějších podobách propagandy, jako je ruský trolling šířící dezinformace kyberprostorem.

Příkladem „pozitivní propagandy“ budiž mexický zapatismus a jeho první postmoderní povstání.

Zde internet pomohl k rychlému šíření nenásilných myšlenek, jež měly pomoct utlačovanému indigennímu obyvatelstvu. Jako negativní případ zhoubné ideologie si připomeneme internetovou propagandu „Islámského státu“, který mnohými virtuálními kanály šířil do světa strach a hrůzu, ale i verboval nové rekruty.

Ve spárech dezinformací

I dnešní Rusko má velmi účinné propagandistické strategie, aplikovatelné pro digitální věk a specifika kyberprostoru. Mistry výroby a šíření dezinformací jsou v posledních letech bezpochyby tajemní a obávaní ruští trollové a jejich rozsáhlé trollí farmy, čítající až tisícihlavé štáby.

Trollové jsou, kromě zlých trpaslíků ze skandinávských ság, také ruskou vládou placení jedinci, kteří mají za úkol šířit pod falešnými či nakoupenými profily na sociálních sítích fake news prostřednictvím agresivní diskuse, mediálních příspěvků a dezinformačních webů (u nás například Sputnik či Aeronet), a mást tak uživatele internetu.

Kýženým účinkem má být rozsévání pochybností o politice EU, USA nebo NATO, negativní hodnocení demokracie nebo kritika morálního úpadku západního světa, řítícího se prý přímým směrem ke kulturní i duchovní zkáze. Posléze začnou trollové šířit proputinovskou a proruskou propagandu, velebící jedinečnost a spásnou sílu Ruska a všeslovanské vzájemnosti, která tomuto globálnímu rozkladu zřejmě nepodléhá. Což se jim v éře akcelerace šíření informací, v době multipolárního rozdělení světa, všeobecné nejistoty a politizace internetových diskusí poměrně daří.

Jedním ze zadání takového trolla bývá nabourat diskusi na sociální síti a vnést do ní chaos, nejistotu a pochybnosti s příměsí nenávisti, a polarizovat tak obyvatelstvo.

Agresivitou, urážkami a napadáním soupeře v debatě pak diskusi odvedou jinam anebo ji zcela znemožní či ukončí a následně ji nahradí svými tématy. Rozumný a kriticky uvažující člověk tak nemá šanci uspět svou logickou a racionální argumentací a dříve či později z debaty raději sám odejde, pokud z ní není přímo trollem vyštván.

Někteří lidé se pak lehko stanou zmatenými či dokonce přesvědčenými „užitečnými idioty“ trollů a sdílí dezinformace dál bez nároku na honorář, jisti si svou alternativní „pravdou“, kterou dle tvrzení trollů nechtějí tzv. mainstreamová média znát nebo ji cenzurují. Častá je jejich okřídlená výzva „sdílejte, než to smažou“, která opakovaně a na mnohé jedince až téměř uhrančivě zabírá.

Petr Mareš , autor knihy Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce, z níž pochází tato ukázka, je nezávislý publicista a bloger píšící pro kulturní magazíny Fullmoon.cz, A2, Magazín UNI a sever Manipulátoři.cz. Živí se jako grafik a webdesigner na volné noze pod značkou Shangrila Factory. Aktuálně působí i na pozici PR specialisty v GMU v Hradci Králové.