I ty skončíš v gulagu! Třídní nenávist jako středobod represí i vzkaz pro současnost
Sovětský svaz se vyvíjel v prostředí, jemuž bolševici říkali „kapitalistické obklíčení“. Obavy z války pronikaly celým systémem, měnily zemi v obležený stát, který musí spěchat s modernizací. Za Stalina moc, budování státu a industrializace závisely na represích.
Rychlé zprůmyslnění bylo vnímáno jako klíčová záležitost, aby země přežila.
Plán k dosažení tohoto cíle – první pětiletka (1928–1932) – znamenal vše a cenou za jeho splnění byl obrovský počet lidských životů. Desetiletí před druhou světovou válkou bylo přehlídkou násilí, jež začala nucenou kolektivizací zemědělství v zimě 1929–30 a skončila Velkým terorem v letech 1937–38.
Industrializace zase závisela na zpřístupnění těch nejodlehlejších oblastí Sovětského svazu a na těžbě surovin, které se tam nacházely. To bylo přímo spojeno s impériem nucené práce, známým jako gulag, což je zkratka ruského úředního názvu Hlavní správa nápravných pracovních táborů (Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej).
Text je ukázkou z knihy Stalin a Evropa. Napodobit a ovládnout 1928 – 1953. V Edici Moderní dějiny vydala Past Production s.r.o. Tato pasáž je z kapitoly Stalinova říše: Gulag a policejní kolonizace Sovětského svazu ve třicátých letech. Napsala ji Lynne Violová, profesorka na Univerzitě v Torontu, autorka řady publikací o stalinské éře. Ukázky publikujeme s laskavým svolením vydavatele.
První pětiletka sloužila jako základ stalinského rozvoje hospodářství a zároveň růstu gulagu. Jejími dvěma hlavními pilíři byly industrializace a kolektivizace. Rychlé zprůmyslnění mělo pomoci vytvořit výchozí podmínky pro „socialismus v jedné zemi“ a vybudovat mohutný zbrojní průmysl na obranu Sovětského svazu před kapitalistickým obklíčením.
Teror jako základní podmínka
Kolektivizace zase měla uvolnit zdroje pro průmysl: obilí na export (získání hotovosti na nákup zahraničních strojů) a pracovní síly pro průmysl (na práci v továrnách). Provázela ji likvidace „kulaků“ jako třídy.
Teoreticky byli kulaci zámožní kapitalističtí statkáři; ve skutečnosti byla ve zbídačelé a zaostalé zemi, jakou Sovětský svaz byl, skutečných kulaků jen hrstka. Přesto potkalo na začátku třicátých let až pět milionů lidí „rozkulačení“, které mělo různé podoby – od vyvlastnění majetku a přesídlení až po uvěznění a popravy.
První pětiletka, známá také jako „Stalinova revoluce“, spolu s otřesy, jež vyvolala, byla zase pohonnou silou růstu gulagu. I když koncentrační tábory v Sovětském svazu existovaly od doby, kdy se bolševici chopili moci, proměnily se tyto trestné instituce zejména v letech 1928–32 ve skutečné impérium Stalinových táborů.
Sloužily jako nástroj represí (například se do nich dostávali „rozkulačení“ rolníci a jiní třídní nepřátelé) a jako rezervoár pracovních sil (jež zalidnily daleké ruské vnitrozemí a těžily tamní přírodní bohatství). Během první pětiletky Stalin používal teroru v mohutném rozsahu právě proto, aby zaručil, že gulag bude mít tolik pracovních sil, kolik bylo podle plánovačů potřeba.
Teror byl vlastně sine qua non stalinismu. Počínaje pětiletým plánem přicházel v takřka pravidelných vlnách po celá třicátá léta. Kolektivizace a rozkulačování představovaly v těch letech úhelný kámen stalinských represí.
Likvidace kulaků jako třídy v letech 1930–31 vyústila do poprav asi 30 000 rolníků a nucené deportace téměř dvou milionů rolníků (deportovány byly celé rodiny) do hlubin Sovětského svazu. V letech 1932–33 si teror ve formě hladomoru – přímého důsledku kolektivizace – po celém Sovětském svazu vyžádal pravděpodobně mezi šesti a sedmi miliony životů (hlavně rolníků).
V polovině třicátých let se teror uskutečňoval hlavně sílícími etnickými deportacemi ze západu SSSR. V letech 1937 a 1938 bylo asi 700 000 sovětských občanů zastřeleno při řadě operací proti potenciálně nebezpečným skupinám; hlavně to byli rolníci („kulaci“) a příslušníci určitých národnostních menšin.
První pětiletka – spěšná industrializace a násilná kolektivizace (s hladomorem, který způsobila) – vyvolala masivní vykořeňování lidí. Miliony rolníků prchly v obavách z hladu z venkova do měst. Tisíce dětí bez domova, které osiřely, protože rodiče byli uvězněni nebo zemřeli hladem, se hromadily na nádražích a ve městech.
Uprchlí kulaci vytvářeli na venkově gangy, aby přežili, a dělníci se v této době nevídané spontánní fluktuace stěhovali z jedné práce do jiné. Výsledkem byla mimořádně vysoká zločinnost a společenský chaos, což zase vedlo k rozsáhlým policejním akcím proti „kontrarevolucionářům“ a „společensky nebezpečným živlům“, zejména ve městech a v pohraničních oblastech.
Od roku 1930 do roku 1936 bylo podle pravděpodobně neúplných statistik 1 391 093 lidí odsouzeno k odchodu do vyhnanství, k věznění, smrti a dalším trestům – a do tohoto počtu nejsou zahrnuti kulaci deportovaní podle administrativního rozhodnutí.
Velká většina obětí represí v roce 1933 – „kulaci“, „kontrarevolucionáři“ a „společensky nebezpečné živly“ – nebyla poslána do pracovních táborů, ale do rozvíjející se sítě zvláštních (později pracovních) sídlišť, která od července 1931 spadala pod jurisdikci správy gulagu.
Hitler to dělal přesně opačně
Odhaduje se, že 1. ledna 1933 bylo v pracovních táborech asi 334 000 lidí, ale tento počet se do května téhož roku takřka zdvojnásobil na 777 000. Teror z let 1937–38 přinesl 1 575 259 odsouzených jen sovětskou tajnou policií a ve stejné době bylo přes 680 000 lidí odsouzeno k smrti.
V této době bylo v Sovětském svazu 476 táborových komplexů, z nichž mnohé zahrnovaly řadu menších podtáborů. Osazenstvo pracovních táborů se v té době stále rozrůstalo, k 1. lednu 1941 dosáhl počet vězňů 1,5 milionu, zhruba stejný počet lidí byl také v pracovních sídlištích. Na konci stalinského období byl v táborech a zvláštních sídlištích přibližně stejný počet lidí.
Přesné údaje o stalinistických represích a gulagu začaly být vědcům dostupné až po zhroucení Sovětského svazu v roce 1991. Před touto významnou událostí byly informace o stalinistických represích v sovětských archivech zařazeny jako nejpřísněji tajné.
Vědci mohli počty obětí jen odhadovat. O skutečném rozsahu a různých formách teroru se vědělo jen málo. Například o Velkém teroru v letech 1937–38 se předpokládalo, že šlo o čistku v řadách sovětské elity, která mířila hlavně na členy komunistické strany a sovětské vlády.
Dnes víme, že „hromadné operace“ Velkého teroru vedle uvěznění mnoha příslušníků stranického a státního aparátu směřovaly proti „kulakům“, „zločineckým recidivistům“, „společensky nebezpečným živlům“ a řadě národností žijících v diaspoře (Polákům, Němcům, Lotyšům, Finům, Korejcům atd.).
Právě tyto hromadné operace měly za teroru v letech 1937–38 největší počet obětí. Vědci se také dozvěděli, že teror nebyl jednou policejní akcí, ale řadou úderů proti zvoleným nepřátelům, které začaly už v roce 1930. Na světlo vyšlo mnohem víc informací o tom, jak se tyto akce prováděly. Například ta, že gulag netvořila „jen“ síť pracovních táborů, ale že do něj patřily různorodé trestní instituce. Stalin, jak se ukázalo, měl o teror velký zájem a ujal se přední role při formulování jeho zásad a právní úpravy.
Přestože ještě neexistuje jasný konsensus v našem chápání tehdejšího teroru, většina historiků vychází z totalitárního modelu dob studené války a její fixace na ideologii jako převládajícího faktoru příčiny stalinistických represí.
Novější studie zdůrazňují, že vysvětlení má více příčin, které se točí kolem ideologie, různých problémů nahodilosti a role osobností (mj. Stalina), stejně jako kolem budování státu, kampaní v oblasti zákona a pořádku, ekonomického rozvoje a – možná nejrozšířenější – likvidace „pátých kolon“ pro případ války, kterou Stalin pokládal za nevyhnutelnou.
Systém, jenž se rozvinul v Sovětském svazu, byl do určité míry opakem Hitlerova úsilí o budování říše. Na rozdíl od jiných evropských velmocí nemohlo Německo ani Sovětský svaz při udržování hospodářského růstu spoléhat na vnější kolonie.
Historici zabývající se třetí říší od začátku devadesátých let zdokumentovali německé plány na získání zdrojů (hlavně potravin a ropy), na likvidaci, decimování nebo deportaci určitých etnických skupin a na kolonizaci východu. V této souvislosti také zkoumali, nakolik to odpovídalo „konečnému řešení židovské otázky v Evropě“, zda je tyto plány ovlivnily a zda došlo k pokusům o jejich realizaci.
Němečtí plánovači snili o zemědělském hospodaření na území Sovětského svazu řízeném německými osadníky a prováděném slovanskými otroky. Zatímco Němci mířili na východ, Sovětský svaz se při hledání zdrojů obracel do hlubin vlastní země a uskutečňoval vnitřní kolonizaci založenou hlavně na gulagu.
Gulag a kolonizace
V roce 1930 byl do Severního kraje deportován poslední velký kontingent rodin kulaků, bylo to asi 230 370 lidí (z toho odhadem třetina dětí). Do Uralské oblasti se dostalo 153 181 lidí a do Východosibiřského a Západosibiřského kraje 131 922 lidí.
V roce 1931 klesl počet lidí posílaných do Severního kraje, drtivá většina zvláštních osadníků putovala do Uralské oblasti (438 908), do Východosibiřského a Západosibiřského kraje (314 424) a do Kazašské ASSR (253 637). V těchto letech bylo jako kulaci deportováno 1 803 392 lidí.
Zvláštní osídlenci hráli v kolonizaci sovětského prostoru životně důležitou roli. Například v roce 1930 tvořili 19 procent obyvatel republiky Komi a v některých okresech dokonce představovali většinu. Ve stejném roce tvořili zvláštní osídlenci podle odhadů asi 17 procent obyvatel Severního kraje.
V tomské oblasti Západosibiřského kraje to bylo 10–11 procent. V roce 1934 pracovalo v celém průmyslu na Urale 40–80 procent zvláštních osídlenců a v uralském lesním průmyslu to bylo 50–90 procent.
Od července 1931, kdy zvláštní sídliště přešla pod správu gulagu, do poloviny třicátých let byli zvláštní osídlenci jádrem gulagu, byla to největší skupina nucených pracovníků v Sovětském svazu. Když v roce 1935 nabyli někteří z nich práva na „rehabilitaci“ a na navrácení občanských práv, zůstali v pohybu omezeni na oblast svého vyhnanství.
Celostátní NKVD, který byl zřízen v roce 1934 a do něhož bylo začleněno OGPU, byl přesvědčen, že je „politicky nežádoucí“, aby se tito vyhnanci vraceli domů; také se příslušníci NKVD – celkem právem – obávali, že by „rehabilitovaní kulaci“ houfně z míst vyhnanství odjížděli, což by kolonizaci nenapravitelně poškodilo.
Sovětský svaz používal také „kompenzační přesídlení“, snažil se využít politicky spolehlivých skupin k opětovnému zalidnění pohraničí a dalších oblastí, zbavených původních obyvatel.
V pohraničí byli usídlováni zejména demobilizovaní vojáci Rudé armády. Nebylo však neobvyklé, že vojáci a jejich rodiny v nových vesnicích tato místa hromadně opouštěli a vraceli se tam, odkud pocházeli. Důvodem byla neznalost místních podmínek spojená s neznalostí zemědělské práce a také příšerné materiální podmínky.
Kolonizace za popsaných okolností – hromadnými deportacemi a masovým přesidlováním – vytvořila to, co Judith Pallotová označuje za „trestnou geografii“. V roce 1935 uváděl NKVD jako své hlavní exilové zóny Západosibiřský a Východosibiřský kraj, Střední Asii, Severní kraj a Ural. Aby politbyro zajistilo, že tam bude dostatek půdy pro osídlení a zřizování táborů na lesní práce, nařídilo o dva roky později Lidovému komisariátu lesnictví, aby převedl obrovské plochy půdy a lesů gulagu.
Kolem táborů gulagu vznikla města a městečka obydlená svobodnými lidmi a propuštěnými vězni a dál kolonizovala odlehlé sovětské vnitrozemí. Tato města a městečka daleko na severu a na východě žila v jisté symbióze s gulagem, závisela na jeho hospodářství, aby jejich obyvatelé vůbec mohli pracovat a přetrvat.
Sovětskou kolonizaci a vývoj „trestné geografie“ poháněl Stalinův teror. Nutnost kolonizace, zčásti podobná té, kterou vyžadovalo předrevoluční Rusko, se hodně zakládala na vojenských důvodech: zajištění hranic, rozvoji průmyslu hluboko ve vnitrozemí a využití surovin.
Potřebu splnění těchto cílů posilovala a zrychlovala stále méně stabilní Evropa, kterou pomalu začínalo ovládat rychle se militarizující nacistické Německo (zvláště po roce 1936) a přítomnost japonských sil u sovětských hranic – nejprve v Koreji (ještě před bolševickou revolucí) a poté (od roku 1931) v Mandžusku.
V první linii obrany před armádami vnitřních a vnějších nepřátel Sovětského svazu však stála tajná policie – nejprve v podobě OGPU a posléze NKVD – která se stala nástrojem represí a opanování (osvojenije) nedostupných dalekých severních a východních končin Sovětského svazu.
Různé cesty k tragickým výsledkům
Ve třicátých letech se ze Sovětského svazu stal stát se syndromem obležené pevnosti. Ideologický princip nevyhnutelné války s kapitalistickým světem a Stalinovy tyranské sklony ve spojení s otřesy vyvolanými kolektivizací a rozkulačováním poháněly teror a plnily gulag.
Ten vznikl jako obranné impérium založené hlavně na nucené vnitřní kolonizaci. Teror byl obuškem k vytvoření pořádku, prostředkem nahrazujícím administrativu (hlavně v rolnických oblastech), nástrojem mobilizace práce a zdrojů pro průmysl – a také kolonizace.
Prostřednictvím gulagu tajná policie nabyla kontroly nad obrovskými zdroji kapitálu a pracovních sil. Jeho personál se dramaticky rozšiřoval a z gulagu se začal stávat stát ve státě, přímo odpovědný samotnému Stalinovi.
Stalinův Sovětský svaz bývá často srovnáván s nacistickým Německem. Oba státy byly moderními diktaturami, které připravily o život miliony nevinných lidí. Hlavním základem pro taková srovnání jsou obyčejně represe a další složky totalitního systému.
V souvislosti s kolonizací se nabízí řada do očí bijících rozdílů a podobností mezi Stalinovým Sovětským svazem ve třicátých letech a Hitlerovým Německem za druhé světové války.
Sovětský svaz byl převážně zemědělská země, využívající vnitřních zdrojů k modernizaci, zatímco nacistické Německo mělo mnohem zavedenější průmyslové hospodářství a jeho hospodářské a vojenské přežití záviselo na vnějších zdrojích.
Sovětský svaz se orientoval na budoucnost, usiloval o vytvoření jakési městské průmyslové utopie, zatímco nacistické Německo spojovalo praxi moderního státu s jakousi zemědělskou utopií.
Sovětský svaz při nuceném přesídlování využíval „nepřátel lidu“ k osídlení jinak neobyvatelných končin, zatímco nacistické přesídlovací plány hodlaly využít Němce z Říše a z diaspory k novému osídlení dobytých území, která SS a německá policie zcela „vyčistily“ od Židů a částečně od příslušníků etnik nepokládaných za „rasově hodnotná“.
V Sovětském svazu byl gulag (ve všech svých různých projevech) nástrojem kolonizace; nacisté tímto způsobem své tábory nepoužívali. Namísto toho německé tábory sloužily jako rezervoáry využitelné pracovní síly – anebo k likvidaci lidí. Sovětské chápání nepřítele se zakládalo na třídě a po nějakém čase zahrnulo určité etnické skupiny, kdežto nepřátelé nacistického Německa se určovali podle darwinistické rasové posedlosti „krví“ a reprodukcí.
Bolševici uznávali jistou teoretickou možnost převýchovy třídních nepřátel, kdežto nacisté v případě evropských Židů žádný takový zájem neměli a v případě východních národů jen velmi malý. A konečně – teror v Sovětském svazu bývá vnímán jako profylaktický, ale v Německu byl ofenzivní a zaměřený navenek.
Navzdory odlišným strukturám, ideologii a velmi odlišnému stylu Stalinova a Hitlerova vůdcovství se aparát teroru v obou režimech vyvíjel do jisté míry v procesu hledání zdrojů (potravin, práce a surovin) a ekonomické soběstačnosti.
Pocit obklíčení, strach z války a později válka situaci radikalizovaly. V obou případech hrála při plánování kolonizace velkou roli tajná policie. Žádný z obou režimů neváhal při realizaci svých plánů sáhnout k násilí, které se posléze přerodilo v teror. Oba se zakládaly na různých formách improvizace (v sovětském případě jsou zcela zřejmé Stalinovy přímé zásahy).
Oba systémy směřovaly k „očistě“ obyvatelstva, a to v sociálním nebo v rasovém ohledu. Pokud šlo o nejobecnější cíle expanze, jevily oba jisté podobné rysy s dřívějšími režimy. A oba v nesmírném rozsahu využívaly nucené práce – nacistické Německo převýšilo v počtu nucených pracovníků Sovětský svaz na podzim 1944, kdy zaměstnávalo na 7,9 milionu zahraničních dělníků (civilistů a válečných zajatců) – oproti zhruba 5 milionům otrockých sovětských pracovníků v gulagu v poválečných letech, kdy jich bylo nejvíc.
Jako vykořisťovatelské státy prosazovaly Sovětský svaz a nacistické Německo své cíle někdy odlišným způsobem, ale s tragicky podobnými (byť ne rovnocennými) výsledky.
Pokud nechceme, aby tyto úvahy začaly připomínat redukcionistický spor, je třeba zdůraznit, že politika, ideologie a náhodnost ekonomiku ovlivňovaly, sloužily jako první faktory zapříčiňující rozvoj teroru v Sovětském svazu i v nacistickém Německu. V případě Německa musí být v centru každé debaty o násilí antisemitismus a rasová nenávist.
V případě Sovětského svazu zůstává v prvním plánu takové diskuse ideologie, třídní nenávist a samotný Stalin. Je nicméně jasné, že hospodářské potřeby spojující kolonizaci s rozvojem hrají ve třicátých letech v rozvoji gulagu klíčovou roli.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Čtení na dobrou noc z vaší knihovny: Nacismus nejen pro děti
Z generála vojínem. Jan Syrový, zrádce národa a dlouhá cesta ke spravedlnosti
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
13 komentářů
Je mně 81 roků a dobře si pamatuji na úmrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953, kdy komunistická dobová propaganda vytvářela dojem, že jde o nenahraditelné katastrofy lidstva. Chodil jsem do poslední, deváté třídy základní školy a vzpomínám, jak se mně zdálo divné, že ředitel „měšťanky“ v Louce u Znojma, kam jsem chodil, pan Šebesta na místo tehdejších elegií za „vůdce světového i československého proletariátu“ nám přinesl fotku pracovního stolu československého prezidenta a vysvětloval, jak důležité je mít na pracovním stole pořádek. Dnes se tomu směji a oceňuji jeho schopnost splnit přísně kontrolovanou povinnost připomenout smrt diktátora a neušpinit si přitom ruce.
S přátelským pozdravem
Václav Bednář
Tak já bych k tomuto textu prof. L. Violové v zásadě žádných výhrad neměl, nebo resp., možná relativně drobných (např. to, že ten tzv. Velký teror nebyl jen jednorázovou policejní akcí se jistě vědělo již před zpřístupněním sovětských archivů po roce 1991)…
Jinak tedy, že gulagy, nebo přesněji tábory v rámci toho systému Gulag představovaly nástroj kolonizace rozlehlého sovětského území, to je obecně známo. Tady už se ale můžeme dostat k tomu tvrzení, že SSSR ani (nacistické) Německo nemohly spoléhat na vnější kolonie, na rozdíl od jiných evropských velmocí… Tak ono to možná nemá cenu přespříliš rozebírat, ale každopádně bychom se museli vrátit dlouho do předsovětských časů, protože SSSR byl vlastně přímým dědicem ruského carského impéria – a že ruský imperialismus a kolonialismus, o kterých můžeme mluvit, představoval jasné specifikum, to je asi známo. Ruské pronikání na Sibiř a dalších oblastí hlavně východně od Uralu můžeme vlastně plně srovnat s námořním kolonialismem států v západní části Evropy, s tím rozdílem, že, když to zjednodušíme, v jednom případě šlo o kolonialismus „po souši“, ve druhém „po moři“. Je známo, že třeba v případě asijské části Sibiře a Dálného východu, dodnes integrálních součástí Ruské federace, ti Rusové pronikali na území řídce obydlená nepříliš početnými a civilizačně zaostalými etniky, která tam žijí dodnes (Jakuti, Eveni, Evenkové, Čukčové, Korjati atd.) – a ono to už předtím vlastně mohlo platit i v té evropské, „předuralské“ části Ruska. Ta ruská kolonizace asijské Sibiře začala už v 17.století- a je třeba známo, jak významným přístavem byl už v 18.století takový Peropavlovsk-Kamčatskij na Kamčatce. A velmi důležitý přelom, zintenzivnění té kolonizace nastalo v industriální epoše na přelomu 19. a 20.století, např. i s výstavbou té Transibiřské magistrály, spojující evropskou část Ruska s Vladivostokem (a dokončené v roce 1916, tedy již krátce předtím, než se stala dost spojenou s osudy našich legionářů)… Takže jistě, na tohle se pak za Stalina intenzivně navázalo právě i za masového využití toho Gulagu.
Tak že by Rusko nemělo kolonie…??? Tady byl od počátku jasný rozdíl od toho západoevropského, řekněme námořního kolonialismu v tom, že ta Sibiř (nebo třeba i muslimská Střední Asie atd.) byly od počátku vnímány jako integrální součásti ruského impéria, nikoliv jako kolonie – a to i když modely, blízké tomu ruskému, se prosazovaly i v případě té západní Evropy. Můžeme ostatně připomenout, že i v současnosti třeba karibské ostrovy Martinik a Guadeloupe nebo jihoamerická Francouzská Guyana mají status zámořských departementů Francie, tedy status trošku odlišný od departementů v kontinentální Francii, ale jinak jsou integrální součástí jednoho státního celku s Paříží podobně jako Vladivostok nebo Kamčatka s Moskvou. Ale taky samozřejmě, kromě západní Evropy se může též podsouvat srovnání Ruska třeba s USA – a víme, jak ty se z těch původních britských kolonií na východě Severní Ameriky ke sklonku 18.století roztáhly v průběhu 19.století napříč celou severoamerickou pevninou.
A ještě k tomu Německu, protože to je taky zajímavá kapitola… Tak ono můžeme říci, že německý zámořský kolonialismus, v Africe a v Pacifiku, byl relativní historickou epizodou. Když nepočítáme nějaké ojedinělé dočasné případy dříve (brandenburská kolonie v západní Africe na přelomu 17. a 18.století), tak s vytvářením téhle zámořské říše začalo císařské Německo až v 80.letech 19.století – a jen o několik málo desetiletí se to celé z většiny zhroutilo už s počátkem první světové války v roce 1914. Když člověk nahlídne do textu Hitlerova „Mein Kampfu“, napsaného po roce 1923, tak vidí, že tu byl komplex z toho, že Německo je relativně malá a přelidněná země, které prostě schází „životní prostor“. A Hitlera ani tolik nemrzela ta ztráta zámořských kolonií (třeba konkrétně jím v této souvislosti zmíněného Kamerunu, tedy do první světové války jedné z německých kolonií v Africe), ale jasně z toho vyvěrala touha, už v tradici toho starého „Drang nach Osten“ a také asi i na základě praxe, která se nastínila také se závěrem první světové války (po uzavření brest-litevského míru se sovětským Ruskem) – tedy záměr vytvořit velké německé impérium ve východní části Evropy, právě tedy na úkor Ruska a jemu podřízených východoevropských zemí, resp. jeho součástí (jako Ukrajina atd.)…
Je zajímavé že píšete o Ruských a Německých koncentrácích jen mě nesedí proč zcela úmyslně vynecháváte zakladatele těchto zločinných praktik-je 100% jasné že Koncentráky vznikli už v roce 1894 až 1903 v Britsko Burské válce o Jižní Afriku (Burové Holandský usedlíci kteří odmítali Anglickou nadvládu) a jako perličku dodávám že jednomu koncentráku pro Burské občany včetně žen a dětí velel nám dobře známí 23 poručík Winston Churchill-což je dokonce zamlčené i v jeho životopisu–pravdu lze na čas zatajit jen spí ale časem vyleze když špinit státy tak pravdivě a důsledně ne záměrně vynechávat !!!!!
Ve skutečnosti, můžete jít i ještě hlouběji. Třeba se oficiálně přiznává, že zajatecké tábory v USA za občanské války byly stejně brutální, nebo třeba podmínky ve vězeních a trestaneckých koloniích 19. a počátku 20.století..Válečné konflikty byly brutální dlouho – ženevské dohody v dnešním rozsahu byly všeobecně uznávány až po druhé světové válce. Ostatně, ani sociální a životní podmínky obyčejných lidí tehdy nedosahovaly dnešních standardů.
Aplikovat dnešní morální, společenská i právní pravidla zpětně na minulost je vždycky sporné..
Jen bych se pokusil upřesnit, že tedy ta rozhodující britsko-búrská válka proběhla až v letech 1899-1902, ale což o to, k vážnému ozbrojenému konfliktu tam došlo už i poměrně bezprostředně předtím, a nakonec, k úplné genezi celého problému bychom museli jít dokonce ještě o cca 100 let nazpátek. Ale tuhle praxi, koncentrování civilního obyvatelstva do nějakých lokalit, aby nemohlo podporovat nepřítele vedoucího partyzánskou formu války, to už krátce předtím praktikovali i Španělé ve válce proti kubánským povstalcům od roku 1895 (pak to celé vyvrcholilo válkou mezi Španělskem a USA v roce 1898)… A uvádí se, že tedy právě i na té Kubě se tehdy zrovna W. Churchill objevil jako britský pozorovatel a dopisovatel – a jako vlastně původně novinář, válečný dopisovatel, pak dorazil i do té Jižní Afriky. A je taky tedy známo, že sám naopak padl do zajetí těch Búrů/Afrikánců, ze kterého pak zase unikl.
Pokud jde o ty koncentráky, kam tedy Britové soustřeďovali ty búrské civilisty, tak (teď když třeba mrknu do takové knížky, vydané u nás ještě za komunistů, v roce 1984, HONZÍK, Miroslav: Říkali si vojevůdci, str. 119-121), tak je to jako takové házeno v podstatě na zodpovědnost britského vrchního velitele lorda Kitchenera – který se mimochodem nedlouho předtím proslavil vojenským rozdrcením tzv. mahdistů, muslimských fanatiků, v Súdánu, a zase mimochodem, později, v roce 1916, tedy za první světové války, zahynul s celou posádkou lodi, která narazila v Severním moři na německou minu. Tohohle Kitchenera, vlastně takové ztělesnění tehdejší britské imperiální moci, lze jistě označit za člověka Churchillovi obecně blízkého… Ale že by tedy W. Churchill během toho svého působení v Jižní Africe, a jistě tak nějak obecně důležitého v jeho životní kariéře, osobně velel také některému z těch koncentráků…(???) To slyším poprvé…(???)
Jistě, o brutalitě stalinského režimu není třeba diskutovat, ten byl skutečně brutální, zločinný a má na svědomí miliony obětí.
Ovšem (leč není to omluva, leč vysvětlení), je nutné vzít do úvahy hned první věty článku „Sovětský svaz se vyvíjel v prostředí, jemuž bolševici říkali „kapitalistické obklíčení“. Obavy z války pronikaly celým systémem, měnily zemi v obležený stát, který musí spěchat s modernizací.“ Což je ale taky fakt.
Ohromné územní ztráty utrpěl hned na začátku, když politickou kapitulací v Brestu Litevském přišel o ohromná území – uvádí se že zde byla čtvrtina jeho obyvatel, průmyslu a uhelných dolů. Potom následovala intervenční válka,
se Západem (jejíž součástí byly, jak známo i naše legie), hned potom válka s tehdy velice nacionalistickým Polskem. Dalo by se pokračovat, až do doby kdy sám cítil hrozbu nacistického Německa. Sovětský svaz skutečně musel rychle industrializovat a rychle zbrojit. To že na to použil brutální prostředky vůči vlastnímu obyvatelstvu to jistě neomlouvá..
Nicméné, nabízí se srovnání s tehdejším demokratickým Západem, který naprosto ignoroval vzrůstající (stejně totalitní a zločinný ) fašismus, a politikou appeasementu, s ním hledal mezinárodní diplomatickou shodu. (Čemuž, jak známo, obětoval třeba nás)–A to že nacistické Německo je nebezpečím i pro něj, si všiml až když zaútočilo na Francii a tu poměrně snadno porazilo a okupovalo…Zda – tato politika byla lepší a stála méně obětí.
Ano, máte zcela pravdu v tom, že tohle myšlení se opíralo už o vývoj během ruské občanské války, s tou intervencí dohodových velmocí a tou hlubokou mezinárodní izolací, do které bylo to bolševické Rusko vrženo… Tak Stalin tu industrializaci hájil jako potřebnou tou známou frází, „aby Rusko nebylo bito“, a s tím vysvětlením, jak ho v minulosti „pro jeho zaostalost bili“ Mongolové, Švédové, Turci, Poláci, Francouzi, Japonci a já nevím, kdo ještě… Tak zase když se podíváte, jak se to Rusko geograficky v průběhu té minulosti geograficky rozrostlo, i při střetech s těmi uvedenými nepřáteli, tak možná to trvalo dlouho a bylo to krvavé, ale…
Tady může být otázka, jak byl úspěšný sám… Třeba ta zimní válka s Finskem v letech 1939-40, ve které je třeba vidět SSSR jako agresora, vojenské prestiži Rudé armády nijak neprospěla – protože i když tedy můžeme vidět SSSR jako vítěze, tak za jakou to bylo cenu a určitě ani ty výsledky té války jistě neodpovídaly tomu, jak by si to Stalin zpočátku „maloval“ (a ostatně, vidí se v tom i vliv těch krvavých čistek mezi důstojnictvem Rudé armády v předchozích letech). Zase ale určitě měl velký úspěch Žukov, který v roce 1939 odrazil ten japonský útok u Chalchyn Golu, na hranicích tehdy již komunistické Mongolské lidové republiky. Dokonce se uvádí, že Japonci (kteří dost pokořili carské Rusko za rusko-japonské války na počátku 20.století) měli pak ze SSSR docela respekt.
Ono by jsme se mohli taky třeba pozastavit u toho fakticky nedorozumění (nebo neochoty příliš spolupracovat?) mezi Německem a Japonskem, pokud šlo o SSSR, za druhé světové války, ale tak je taky asi obecně známo, že ani v té první fázi té velké vlastenecké války, tzn. po německé invazi v červnu 1941, ta Rudá armáda, a přes svoje doslova strašidelné ztráty, zrovna moc úspěšná nebyla… Samozřejmě, hodně se to obrátilo hlavně od toho roku 1943, ale… V mnoha ohledech ty rozsáhlé represe v předválečných letech tu zemi spíš oslabily. A samozřejmě, ta válka přinesla další obrovské oběti…
Děkuji za hluboké historické doplnění mého příspěvku výčtem dalších ruských vojenských střetů.
Jen bych připojil dvě vlastní poznámky ohledně války s Finskem.
Za prvé, je nutné vzít v úvahu, že Finsko bylo součástí toho ruského území, o který Rusko přišlo kapitulací v Brestu Litevském . Tudíž – se dostáváme k určitému paradoxu, že v té válce si Rusko dobývalo své vlastní předešlé území. Samozřejmě, z hlediska moderního západního myšlení je nutné přiznat Finům právo na sebeurčení, ovšem takový názor tehdy obecně nesdílela řada velmocí – i ty západní se jen těžko loučily se svými koloniemi. Mimochodem, je dosti kruté si připustit, že na základě formální aplikace tohoto práva nám byly, se souhlasem Západu odtrženy v roce 1938 Sudety ve prospěch Německa. Největší pokoření kterého se nám kdy dostalo – tak co si asi měli myslet Rusové?.
Ale za druhé, správně píšete , že SSSR utrpělo ve finské válce pro své vítězství těžké vojenské ztráty. Jenomže tento destruktivní surový styl války „nas mnógo“, byl právě pro Rusko typický – právě touto cestou se mu podařilo napřed se dlouho bránit, a potom porazit Německo. Zatímco, západní státy, s ohledem na předpokládané vysoké ztráty,, do přímého vojenského konfliktu s Německem jít dlouho nechtěly. V tom měla Británie štěstí, že se se zpožděním do vedení dostal „řezník“ Churchill, který rovněž mrtvé (ani své vlastní) nepočítal…Ostatně třeba západní oběti při vylodění v Normandii v roce 1944 byly rovněž vysoké, leč již zcela chladně kalkulované.
No a vlastně za třetí,je nutno poukázat na hrubou politickou chybu Finska, že se krátce po té porážce spojilo s nacistickým Německem – a učastnilo se jeho útoku na SSSR. Což mělo za následek nejen to, že ho pak SSSR porazil podruhé, ale že ho pak Západ ponechal po válce ve vlivu SSSR. Vlastně mělo Finsko štěstí že neskončilo jako střední Evropa..
To jen na doplnění, že geopolitická historie je poměrně složitá , aby jí šlo – jak se dnes mnozí snaží jednostranně vysvětlovat brutalitou bolševického režimu,
Jasně, rozumím, a máte vlastně pravdu… Tedy ono by se k tomu zase dalo mnohé dodat a… Když tu na Hlídacím psu občas padají nějaká obvinění o placených trollech (taková poznámka momentálně od věci), tak mě za ty kecy tady, na rozdíl od prof. L. Violové, nikdo neplatí, ale tak aspoň stručně…
Jistě, jak píšete, ten příklad Finska, to šlo o klasickou ukázku revizionismu, snah o revizi výsledků celého toho období konce první světové války, tzv. versailleského systému… To tak dělal nejen Stalin (a samozřejmě, zpočátku i Hitler), ale třeba i takové Maďarsko v letech 1938-41, úplná klasika. Jen bych tedy s tím Finskem dodal, že to tedy bývalo švédské do roku 1809 a pak dost autonomní součást toho ruského carského impéria. Když připomínáte ten brest-litevský mír, tak což o to, ten totiž jako takový Lenin a bolševici z dost velké části (třeba Ukrajina) revidovali už po pádu německého císaře Viléma II. v listopadu 1918 – ale ve Finsku (víceméně podobně jako v Pobaltí) bylo dost rozhodující, že tam v občanské válce po roce 1917 zvítězili „bílí“ nad „rudými“ – kdyby tomu bylo naopak, tak by z toho tehdejšího chaosu nakonec nejspíš vzešlo jako další republika SSSR. Pokud jde o tu tzv. zimní válku let 1939/40, tak tomu předcházel tlak SSSR na Finsko, týkající se výměny území (Stalin s Molotovem to vysvětlovali potřebou rozšířit předpolí Leningradu), který Finové odmítli akceptovat – a když vypukl ten konflikt, tak Stalin už sestavil loutkovou finskou vládu z exilových finských komunistů v SSSR, takže se zase nabízela varianta, že Finsko dopadne podobně jako v roce 1940 Litva, Lotyšsko a Estonsko. Nakonec, jak píšete, mělo štěstí, že ani po druhé světové válce neskončilo třeba jako my.
A pokud jde tedy zase o ten Mnichov 1938, tak tam jistě o žádný revizionismus nešlo (ty tzv. Sudety patřily, až na nějaké relativní územní „drobky“, k českému státu od počátku), ale zase máte pravdu, že přece právě právem na sebeurčení sudetských Němců argumentoval Hitler. Tak nakonec, přece už cca 20 let předtím se tihle čeští Němci chtěli odtrhnout od vznikající ČSR a připojit se k Německu, resp. Rakousku, což ale mohlo být totéž, protože tady se koncem roku 1918 nabízela alternativa sjednocení Německa s Rakouskem, což ale dohodové velmoci zakázaly a což tedy zase porušil až Hitler tzv. anšlusem v březnu 1938.
Pak ještě… Ano, ale ani ten Churchill si nemohl dovolit riskovat životy svých vojáků tolik jako Stalin (pravda, otázkou může být, co by se stalo, pokud by se Němci úspěšně vylodili na britských ostrovech), kdyby se pak třeba měly prokázat nějaké úplně zbytečné a hromadné ztráty na životech… Byl tady pořád ten odstrašující případ první světové války, těch masových obětí zákopové války v západní Evropě… Mimochodem, celkový počet obětí druhé světové války je v případě Velké Británie i Francie uváděn jako o poznání nižší než počet obětí války první světové. Ono tohle platí i v případě Itálie – a nakonec, při vzájemně úplně jiných okolnostech, i v našem případě.
Když zmiňujete ten typický proruský styl „nas mnógo“… Ano, ale třeba SSSR po druhé světové válce uváděl počet vlastních obětí o dost nižší než se uvádělo později (možná, že se i Stalin poněkud styděl, za jakou cenu tu válku vyhrál) – a nakonec, tohle přece patřilo i k takovému sovětskému propagandistickému arzenálu v tom pozdějším období studené války. Protože jestli z druhé světové války vzešly jako hlavní supervelmoci SSSR a USA, tak logicky se např. nabízelo srovnávání těch uváděných cca 20 milionů sovětských obětí s těmi několika sty tisíci, necelým půlmilionem padlých amerických vojáků… Na tohle se třeba i u nás za komunistů dost poukazovalo.
A plně souhlasím s tím Vaším posledním odstavcem. Jistě, že to nelze všechno vysvětlovat brutalitou bolševického režimu, ale byly tady, jako s tím revizionismem, rozhodující také nějaké starší ruské imperiální tradice (a s čímž vlastně šel Stalin i pak jeho nástupci proti tomu nejpůvodnějšímu bolševickému konceptu, aspoň svým způsobem)… Tak samozřejmě stejně tak, a ne-li ještě spíš, celou Hitlerovu politiku nelze vnímat jen v kontextu nacionálního socialismu, ale i staršího německého imperialismu a (hlavně pruského) militarismu. Jen bych ještě dodal jako takovou zajímavost, že se připomínalo, kterak od roku 1945 se v Bavorsku objevovaly nálady, že by se Bavorsko mělo odtrhnout od Německa, že za tu prohranou válku můžou Prušáci, Brandenbursko (kteří ale stejně tedy od roku 1949 byli součástí komunistické NDR)… No jo, ale paradoxem je, že do Hitlerova nástupu k moci v roce 1933 bylo právě Bavorsko hlavní baštou nacistického hnutí a bylo to vidět i potom (Norimberk, Mnichov)…
Myšlenka koncentrovat nepohodlné obyvatelstvo se objevila už ve starověku, Židé určitě nebyli „vyhnáni“ do Egypta po jednom; nejdříve byli sehnání do houfu a pak přesídleni. Něco podobného, přesídlení, čekalo i Čechy, pokud by Němci vyhráli válku.
Mimochodem, obávám se, že to masové přesídlení Židů které popisujete čekalo Židy až o několik set let později, když je v Izraeli porazili Asyřané a odvlekli podstatnou část obyvatel jako zajatce do Babylonu. Pokud se týče „vyhnání“ do Egypta, v té době to byl (asi) jen putující nomádský lid , kterému zpočátku vstup do zelené oblasti kolem Nilu vyhovoval.- a až později byli ujařmeni místním vládcem, který na nich požadoval stále větší povinnosti. Tím „asi“ míním, že o tom, krom Bible nejsou přesné historické záznamy. A
píši „lid“ , protože archeologické vykopávky v Izraeli naznačují že část původních Izraelitů nikdy do Egypta neodešla…
A bohužel, ten největší a nejhorší exodus čekal Židy až po porážce jejich vzpoury Římem (v té době už stejně byl Izrael římskou kolonií). Jak předem předpověděl Ježíš „Chrám bude zbořen“, celý Jeruzalém byl srovnám se zemí -a Židé vyhnáni ze svého státu – na skoro 2 000 let..
No a pokud se týče Čechů, jistě, během období nacismu jejich vedoucí činitelé vyprodukovali spoustu šílených plánů (a jen některé provedli). Ale zrovna v případě Čechů si byli dobře vědomi nutnosti českého průmyslu pro válečnou produkci Německa – až do konce války..
Jen bych si dovolil ještě takové dvě menší poznámky. 1) Pokud jde o to tzv. babylonské zajetí z 6.století před Kristem (nebo chcete-li před naším letopočtem), a historicky, pokud bychom šli do nějakých detailů, asi věrohodnější než to tzv. egyptské zajetí, tak to už nebyli Asyřané, ale tzv. novobabylonská říše, za krále Nabukadnesara II. Teď bych z toho hlubokého starověku odskočil do úplně nedávné minulosti, ale je mimochodem zajímavé, že se s tímhle Nabukadnesarem propagandisticky srovnával někdejší irácký vůdce Saddám Husajn (tak když to centrum té novobabylonské říše bylo na území dnešního Iráku, tak Husajn se mohl cítit být jeho nástupcem).
2) Tak jistě, že ti nacisté toho za těch cca 6 let zase až tolik nestihli, resp. měli nebo už museli čelit jiným starostem, ale to, že měl i sám Protektorát od roku 1939 být řešením nejspíš jen provizorním, to se obecněji předpokládá. Jako jeden z prakticky realizovaných kroků ke germanizaci českého prostoru je vnímáno např. vytvoření rozlehlého cvičiště Waffen SS ve středních Čechách, Povltaví a Posázaví jižně od Prahy, část Benešovska a Příbramska (resp. Sedlčanska)… Odtud bylo v důsledku jeho zřízení z roku 1942 vysídleno obyvatelstvo z desítek vesnic, kromě střelnice a obecně cvičiště tam i ty SS zemědělsky hospodařily (tzv. SS-Hofy), byly tam i vězni (uvádí se pobočka koncentračního tábora Flossenbürg)… A do roku 1945 se to ani celé podle původních konceptů nestačilo plně dotvořit…
Proto-Židé byli součástí kočovných národů, které jsou souhrnně nazývány Hyksósové. Tyto národy (kmeny) dočasně ovládly Egypt v časové mezeře mezi střední a novou říší (druhé přechodné období) a někteří náčelníci jednotlivých podmaněných částí částí Egypta užívali titul „farao“ (což zvěrohodňuje známý starozákonní příběh o Josefovi, který se patrně stal vezírem právě takového „faraona“). Nicméně paralelně ještě na Egypt útočily tzv. „mořské národy“, jejichž součástí byl i národ „Achiawa“, což je považováno za první historické vystoupení Achájců.
Jakmile se podmaněné obyvatelstvo začalo vojensky a kulturně emancipovat, hrozilo, že se tato skupina rozpustí v egyptském moři. Proto Mojžíš organizoval exodus. Nešlo o útěk, naopak část těchto lidí v Egyptě zůstala a splynula s místním obyvatelstvem (doloženo archeologicky). A Mojžíš vynaložil velké úsilí, aby s ním z toho Egypta odešli alespoň někteří (viz to znamení na dveřích u egyptské rány „úmrtí prvorozených“).