„Hitler byl génius.“ Provokující Václav Stratil vzpomíná na normalizaci
„Žilo se po ateliérech. Lidi se spolu v soukromí kontaktovali natolik, že oficiální možnost prezentace jim ani nechyběla,“ vzpomíná malíř, kreslíř a výtvarný fotograf Václav Stratil na život alternativních umělců v době normalizace.
Václav Stratil byl vášnivým kreslířem už od předškolního věku: „Od svých čtyř do sedmi let jsem nakreslil asi sedm set lišek, které všechny běží zleva doprava, protože jsem levák.“
Liška, inspirovaná obrázky Josefa Lady, ho oslovovala svou chytrostí i jistou symbolickou ambivalencí mezi „dobrem“ a „zlem“.
Umění může být všechno
Dětství a mládí prožil v Olomouci, kde začal na prahu normalizace na filozofické fakultě místní univerzity studovat výtvarnou výchovu pro dospělé. V Olomouci se také setkával s Milanem Kozelkou, představitelem karlovarského undergroundu:
„Díky němu jsem pochopil, že umění může být všechno: rozhovor, procházka po ulici, cokoliv…“
O emigraci neuvažoval, ale sedmdesátá léta, kdy pracoval jako metodik pro amatérské výtvarníky a učitel na lidové škole umění, přežíval s vydatnou podporou alkoholu:
„Po pěti rumech a po deseti pivech se to snášelo lépe, takže jsme chlastali jak duhy.“ Státní bezpečnost ho nutila ke spolupráci, na přelomu 70. a 80. let absolvoval šest výslechů. Poslední skončil tím, že ho estébáci odvezli na zasněžené pole a tam ho ztloukli do bezvědomí:
„Měl jsem tam zmrznout nebo vykrvácet.“
Naštěstí ho našel obyvatel nedaleké vesnice a odvezl do nemocnice, jinak by na poli patrně zemřel.
Chtěl prověřit cenzuru
V roce 1983 přesídlil s rodinou do Prahy, pracoval jako noční hlídač v Anežském klášteře a nadále se věnoval tvorbě, často s duchovní tematikou.
Vystavoval především neoficiálně, později se mu dařilo vystavovat v různých méně exponovaných prostorách na okraji Prahy. Vzpomíná na soudržnost celé tehdejší neoficiální výtvarné scény:
„Když byla v osmdesátých letech jakákoli zakázaná výstava, sešly se tam všechny generace. To už dnes neexistuje.“
Od devadesátých let působil jako pedagog Fakulty výtvarných umění na Vysokém učení technickém v Brně. V té době začal vystupovat také jako hudebník a zpěvák.
V roce 2015 ho to stálo jeho pedagogické místo, když v televizi provokativně zazpíval písničku oslavující Hitlera a pochvalně se vyjádřil, že „Hitler byl génius a málokdo dokázal to, co on“. „Chtěl jsem prověřit cenzuru, která tady je, a není,“ komentuje to Václav Stratil.
Autorka textu Barbora Šťastná Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
ůsobí v projektuPop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
„Underground pro mě znamená žít mimo struktury,“ říká fotograf Jan Ságl
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
3 komentáře
je škoda, že nelze nasimulovat těm co touží po totalitě takový režim
no jo,stát versus občan.Tehdy to bylo tak,dnes je to jinak,ale je to tady pořád ten rozpor my a oni,stát a občan.
Je mi ale nepochopitelné,proč ti o kterých je v tom článku řeč,t.j. disidenti nejsou tím současným státem.Často se jim ani od současné justice nedostalo zadostiučinění .
Prostě vládnou nám jacísi jiní divní lidé,kteří patřili spíše k tomu starému režimu než k těm disidentům.
Třeba se někdy dozvíme na koho tu pracujeme.Je však lépe nemít s politikou nic společného.
Hitler nebyl géééénius, ale „gentleman“, jak trvdil Zeman, že to napsal Peroutka.