V době, kdy se evropskými i světovými městy opět nesou antisemitská hesla, která jsme mylně považovali za relikt minulosti, nabývá strhující kniha „Memory Fields“ (Pole paměti) od Shloma Breznitze aktuální význam. Nejen jako další svědectví o holokaustu, ale především kvůli paralelám s dneškem.

Šlomo Breznitz, emeritní profesor psychologie a bývalý rektor univerzity v izraelské Haifě, byl jako šestileté dítě spolu se svou sestrou ukryt na Slovensku v žilinském klášteře Společnosti Dcer křesťanské lásky svatého Vincenta de Paul, zatímco jeho rodiče byli deportováni do Osvětimi.

Na pozadí této osobní tragédie autor knihy s odstupem vědce, ale i s přetrvávající bolestí dítěte, líčí každodenní život mezi sirotky a jeptiškami.

Mistrně odhaluje selektivitu paměti a způsob, jakým utváří naše životy. Jak si mozek vybírá, co zapomenout, aby nám umožnil jít dál. Zdůrazňuje, že nebezpečím nebyli jen agresoři v uniformách, ale i „slušní lidé“, kteří se rozhodli nevidět.

Breznitzova kniha (v anglickém originále vydaná v roce 1993) bohužel dosud v českém jazyce nevyšla (ve slovenštině byla publikována v roce 1999). Bylo by skvělé, kdyby se toho nějaký tuzemský nakladatel chopil. Navzdory tomu, že se autor vrací do svého dětství za druhé světové války, je tematicky mrazivě aktuální.

Brenitz jde totiž za hranice dětských vzpomínek. Jako psycholog zkoumá podstatu krutosti a laskavosti. To, co s námi dělá mezní zkušenost a kde končí pevnost charakteru…

Neviditelný batoh traumatu

Autor popisuje drásavý proces, během něhož se musel naučit „nebýt Židem“ – musel dokonale zvládnout katolické rituály a s neustálým strachem z odhalení skrývat fyzické znaky svého původu.

Vzpomíná, jak tehdy doufal, že svou dětskou zbožností zachrání rodiče. Což pak vedlo k hlubokému vnitřnímu konfliktu mezi vlastními kořeny a následným bolestným hledáním identity po válce, když zjistil, že jeho „oběť“ osud blízkých nezměnila.

Ochromující pocit izolace a tlaku na potlačení vlastní identity, jako mechanismu přežití, nabývá v kontextu dnešního nárůstu antisemitismu mrazivou aktuálnost.

Jeho příběh tak může sloužit jako varování pro každou společnost, ve které se menšiny ze strachu o vlastní přežití uchylují ke snaze o neviditelnost, protože taková společnost selhává ve svých základních hodnotách.

Breznitz brilantně rozebírá koncept paměťových polí – míst a situací, které v člověku i po desetiletích vyvolávají traumatické reakce.

Hledání jeptišek, které mu zachránily život, nebylo jenom sentimentálním výletem. Bylo důkazem lidskosti, která vytrvala i v těch nejtěžších časech.

V kontextu dnešní polarizované společnosti, kde se rétorika nenávisti šíří bleskově skrze sociální sítě, je jeho pohled na mechanismus strachu klíčový: odkrývá pocity dusivého strachu i mimořádné odvahy, která vyplula z míst, kde by ji nikdo nečekal.

Mistrně odhaluje selektivitu paměti a způsob, jakým utváří naše životy. Jak si mozek vybírá, co zapomenout, aby nám umožnil jít dál. Zdůrazňuje, že nebezpečím nebyli jen agresoři v uniformách, ale i „slušní lidé“, kteří se rozhodli nevidět.

Paměťová pole se opět plní strachem

Breznitz se po téměř půlstoletí vrátil do tehdejšího Československa navštívit místa, která byla tehdy pořád živá v jeho paměti. Hledání jeptišek, které mu zachránily život, nebylo jenom sentimentálním výletem. Bylo důkazem lidskosti, která vytrvala i v těch nejtěžších časech.

„Pole paměti“ ukazují i to, jak snadno se v lidské mysli rodí totalitní myšlení. V době, kdy se hranice mezi legitimní kritikou politiky a nenávistí vůči celému národu nebezpečně stírají, připomínají, že svoboda a tolerance nejsou samozřejmostí, ale vyžadují neustálou bdělost.

Paměť také není jen archivem minulosti. Jsou to živá místa v naší psychice, která nás formují. Pokud do ulic necháme vrátit strach, který musel prožívat malý Šlomo Breznitz, popřeme tím vše, co nás kdy historie naučila.