Rodina Hadwigerova v Nýznerově (v prostřední řadě druhý zleva Rudolf Hadwiger)
Post Bellum,

Gulag a léta dřiny na komunistickém statku. I tak žili po válce sudetští Němci v Československu

Napsal/a Post Bellum 31. července 2020

V Nýznerově u Jeseníka na hranicích s Polskem žili za první republiky Hadwigerovi, početná sudetoněmecká rodina. Anna Hadwigerová, nejstarší dcera, vstoupila za války do Hitlermädchen a nechala se nejspíš zapsat i do nacistických záškodnických oddílů werwolfů. Sověti ji v květnu 1945 zajali a deportovali na patnáct let do gulagu. Její vzpomínky patří do Příběhů 20. století.

Ostatní z rodiny ztratili občanství. Češi je uvěznili v internačním táboře, kde čekali na odsun, který se jim ale nakonec vyhnul. Paměť národa pořídila v roce 2011 v Nýznerově rozhovor s nejmladším z rodiny – Rudolfem a v jednom německém domově pro seniory také rozhovor s Annou. Tu sověti po osmi letech věznění v Norillagu nakonec propustili.

Dům v Nýznerově dnes již nestojí (Foto: Post Bellum)

Hadwigerovi v nýznerovské dřevěné chalupě vychovávali deset dětí, tři zemřely. Otec, vyučený kolář, v Rychlebských horách hospodařil, pomáhal na pile, v lese, prodával dřevěné hračky, ale ani to nestačilo:

„Měli jsme hlad. Naše výchova byla tvrdá. Táta byl na nás hodný, neuhodil nás, ale matka musela. Byli jsme ještě děcka, když jsme museli pryč,“ vypráví Rudolf Hadwiger, který už jako desetileté dítě chodil na dva kilometry vzdálené pole sbírat kameny, pásl ovce, staral se o dobytek na nedalekém sousedském statku ve Skorošicích. Za to u hospodáře dostával stravu a ubytování.

Pozor na vlak!

Hadwigerovi mluvili jen německy, stejně jako všech tři sta obyvatel Nýznerova: „Jako děti jsme uměli jen POZOR NA VLAK, protože to bylo u kolejí česky a německy,“ směje se světlovlasý dvaaosmdesátiletý Rudolf, v jehož české výslovnosti je stále slyšet německý přízvuk. Jeho mateřštinou je slezská němčina, zvláštní regionální dialekt, kterému někdy nerozumí ani rodilí Němci. Rudolf i jeho děti se považují víc za Němce než za Čechy.

Mnichovskou krizi v září 1938, kdy Československo přišlo o Sudety, vnímal Rudolf jako desetileté dítě jen letmo, říká, že „u nich bylo všechno v klidu“. Jeho o pět let starší sestra Anna připojení k Velkoněmecké říši vítala. Jako hrdá Němka se hlásila do Svazu německých dívek:


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


„Jak to jen bylo. Vláda tenkrát chtěla, abychom my z Hitlermädchen zůstaly v místě bydliště co nejdéle a podle svých schopností bránili vlast. Pomáhali. Pokud by kolem procházeli vojáci a byli nemocní nebo něco potřebovali, měla jsem pomáhat těmto lidem, ubytovat je a tak. Pomáhat jim, aby vojáci na ústupu našli cestu zpět k jednotce nebo do vlasti. Měly jsme pro ten případ u sebe mapy,“ popisuje Anna Hadwigerová dnes Michalski.

V šestnácti letech do wehrmachtu

Kvůli nedostatku mužů povolávali Němci do wehrmachtu i chlapce. V pouhých patnácti letech na začátku roku 1945 dostal Rudolf výzvu německých úřadů, aby se účastnil výcviku domobrany Volkssturmu. Ve výcvikovém táboře v Dolní Lipové strávil šest týdnů až do 20. března 1945.

Po jeho ukončení povinně nastoupil k odvodu, ale nakonec ho tzv. vyreklamovali rodiče, kteří si ho vyžádali jako nepostradatelného pro hospodářství, aby zvládali odevzdávat povinné dodávky. Měl štěstí. Několik jeho vrstevníků z Nýznerova padlo v posledním měsíci války.

Rudolf celou válku pracoval na statku s válečnými zajatci z nýznerovského lágru. „Nejdřív to byli Angličané, pak Rusové,“ vzpomíná Rudolf. Lágr kousek za vesnicí u známých nýznerovských vodopádů vedli a dozorčí službu vykonávali němečtí vojáci. Na práce vězně brali a dohlíželi na ně místní němečtí dřevorubci.

Sváteční oběd v lágru

Rudolf Hadwiger na vojně v letech 1954-56 (Foto: Post Bellum)

Život Hadwigerových se radikálně změnil v roce 1946, když je všechny internovali v lágru MUNA v bývalé továrně na munici u Jeseníka: „Tisíce lidí. Dostávali jsme ráno černou kávu a kousek chleba, odpoledne bramborovou polévku a večer opět kousek chleba. V neděli k obědu kroupová polévka. Tak to šlo čtrnáct dní,“ popisuje poměry v lágru Rudolf.

Lágr MUNA byl jedním z největších zajateckých táborů ve Slezsku. Nacházel se v továrně na munici v Mikulovicích u Jeseníka. Systém lágrů zavedla vláda po skončení války na celém území Československa: 1 215 internačních táborů, 846 pracovních táborů a 215 speciálních vězeňských zařízení, z nichž některá byla zřízena v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů a tajných továren na výrobu zbraní.

Po čtrnácti dnech v lágru si rodinu Hadwigerových vyžádal správce v regionu, který potřeboval muže na práce do lesa. Na ministerstvu mu povolili, aby si vyžádal jedenáct rodin z Kamenné a osm rodin z Nýznerova. Protože Hadwigerovi měli čtyři mladé, silné muže, celá rodina se vrátila do domů. Každý den nastoupila na těžké práce v lese.

V roce 1948 jim přišel úřední příkaz, aby se vystěhovali. Měli se dostavit do Jihlavy, kde si je na nádraží vyzvedl sedlák. Léta pak německá rodina dřela na státním statku. Nebyli však všichni. Chyběla Anna.

„Umírejme jako Němci!“ volali nacisté

V květnu 1945 Annu zatkli sovětští vojáci přímo v chalupě v Nýznerově. Někdo ji udal, že v roce 1944 jako německá úřednice v nedaleké Žulové vstoupila do oddílů werwolfu. Jednalo se o organizaci, která měla po příchodu spojenců provádět záškodnickou činnost. Anna Hadwigerová se však podle Rudolfa nechala pouze zapsat, ale žádnou aktivitu nevyvíjela:

Anna Hadwigerová (Foto: Post Bellum)

„Jedna z nás zběhla, a ta nás prozradila. A proto k tomu došlo. Ale my jsme nechtěly nikomu škodit. Chtěly jsme jen pomáhat. Samozřejmě, že na oficiálním programu byly i jiné věci, pronikání na nepřátelské území a podobně, ale k tomu nedošlo. My jsme nic nezničily! Právě naopak! Vždycky jsme jen pomáhaly. Když je člověk mladý, prostě musí v takové situaci pomáhat. Ale ničit ne. To jsme nedělaly,“ vysvětluje Anna Michalski v pokoji se starožitným nábytkem v domově důchodců v německém Osnabrücku.

Soudili ji v polském Kladsku, kam ji na náklaďáku transportovali sovětští vojáci. Ve vězení seděla s dalšími vězni: „Byli buď v NSDAP, nebo Hitlerjugend. Nejdřív nás zavřeli a pak odsoudili. Bylo nás přibližně šedesát lidí. Z toho dostala polovina rozsudek smrti! Bohužel jsme tomu museli přihlížet. Dopředu nás donutili podepsat rozsudek. To bylo hrozné! Říkali, že jsme zabíjeli vojáky, nebo tak, prostě že jsme dělali sabotáže. Soud probíhal spořádaně, až do chvíle, kdy byl vynesen první rozsudek trestu smrti. Pak vypukla panika! Někteří volali: ‚Kamarádi, ukažme, že umíme umřít jako Němci!‘“

I na Sibiři se dá žít…

Nad Annou vynesl rozsudek lidový komisař NKVD: patnáct let nucených prací v SSSR. Za pár dní se tísnila ve vagonu pro dobytek, kterým několik týdnů jela za Ural do Norillagu.

„To nejhorší byla Sibiř. Ale i tam se dá žít. Já jsem to vyzkoušela. Když byly tenkrát takové bouře a 30 stupňů pod nulou. Museli jsme odhazovat sníh ze silnic, i když to vůbec k ničemu nebylo. Pořád nás museli něčím zaměstnávat. Museli jsme do mrazu a bylo jedno, jestli bude silnice za okamžik znovu zavátá sněhem, protože byla bouře, ale my jsme museli odhazovat, vždycky na půl hodiny dovnitř a pak zas ven. Omotaní až po uši. Ve čtyřicetistupňových mrazech a ještě větší zimě. Nedávalo to smysl. Byl to prostě trest,“ popisuje Anna, co zažila.

To nejhorší se jí vrací v jednom děsivém obraze: „Vedle tam byl mužský zajatecký tábor, byli oddělení ostnatým drátem, samozřejmě, a okolo stály strážní věže. A muži, když šli okolo, tak s námi ženami chtěli mít alespoň nějaký kontakt. Psali vzkazy na papír a zabalili jím kameny a házeli je přes ten ostnatý drát. Občas se na to strážní koukali, ale dělali, že nic nevidí, nechtěli kazit zábavu. Občas ale byli sprostí, někteří stříleli. Jednou jeden muž minul a vzkaz zůstal na tom plotě a jedna dívka si ho ale opravdu chtěla přečíst a oni po ní stříleli. A pak tam na tom drátě visela, to je obrázek, který nikdy nezapomenu. Dívka visící na ostnatém drátě. Nebyla mrtvá hned, střelili ji do nohy. Pořád ten obraz vidím, i dnes. Bylo to strašné.“


Autoři textu Mikuláš Kroupa, Vít Lucuk a Petra Mačková působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

 

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

14 komentářů

  1. vala napsal:

    Jaksi jste zapomněli , co tomu předcházelo , 27 milionů mrtvých Sovětů , 21 tisíc vypálených sovětských měst a vesnic , holokaust ! Ta “ nebohá“ dívenka byla v záškodnických oddílech ! A ten statek nebyl komunistický , ale státní !

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      A také 360 000 mrtvých občanů Československa. Dnes stačí, aby byl člověk kriminalizován za vtip na účet muslimů nebo Romů, za pouhý vtip, navíc ještě třeba hloupý. To tehdejší nakládání s Němci (sami se o to zasloužili), bylo to oprávněnější, než je dnešní nakládání s tak zvanými xenofoby, rasisty a podobně z řad vlastních občanů. Ono se dnes totiž jedná zase o totalitu.
      Totalitu koreknosti, spojenou s preferováním menšin všeho druhu, namíchanou s nenávistí proti Číně a Rusku, při čemž středověké tresty – kamenování, usekávání údů, či veřejné bičování a popravy na příklad v Saudské Arábii, jsou velkoryse přehlíženy, případně dokonce vydávány za kulturní tradici etnika.

    • PN napsal:

      A co předcházelo tomu, co píšete? Komunisti ještě před nástupem nacizmu povraždili desitky milionů lidí v Rusku. Společně s německými nacisty a Slováky zahájil SSSR jako věrný spojenec Německa a Slovenska v září 1939 druhou světovou válku útokem na Polsko, zde formou genocidy povraždili sověti desetitisíce Poláků. V Brestu si v 1939 s nacisty sovetští komunisti střihli společnou vojenskou přehlídku Wehrmachtu a Rudé armády na oslavu společného vítězství nad Polskem! Fotek plný intrrnet. Komunisti jsou nejhorší zločinci lidské historie. Vice jak 2.000.000 občanů SSSR bojovalo na straně osy proti SSSR jak ve formacích Wehrmachtu tak Waffen-SS, nejčastěji jako Hi-Wi

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Tak vypadá zmanipulovaná historie o těch 360 000 Čechoslováků zavražděných německími nacisty.
        Co říkáte na Mnichovskou dohodu? Kde je tam sovětský podpis?
        Pro osvěžení paměti : „Dohoda o odstoupení pohraničních území ČSR obývaných německou menšinou Německu; podepsána 29. 9. 1938 na konferenci v Mnichově představiteli Německa (A. Hitler), Itálie (B. Mussolini), Velké Británie (N. Chamberlain) a Francie (E. Daladier)“.
        A také : https://cs.wikipedia.org/wiki/mnichovská-dohoda , https://valka.cz , https://fronta.cz/dokument/mnichovska-dohoda a další.
        A co myslíte tím, že : „Vice jak 2.000.000 občanů SSSR bojovalo na straně osy proti SSSR jak ve formacích Wehrmachtu tak Waffen-SS, nejčastěji jako Hi-Wi“, myslíte tím sdělením, že jako stáli na správné straně, nebo že je tam vyslala VKS(b)?

        • Oskar (hanák z Hané) napsal:

          Opravený text, omlouvám se za nepozornost :Tak vypadá zmanipulovaná historie o těch 360 000 Čechoslovácíchů zavražděných německými nacisty.
          Co říkáte na Mnichovskou dohodu? Kde je tam sovětský podpis?
          Pro osvěžení paměti : „Dohoda o odstoupení pohraničních území ČSR obývaných německou menšinou Německu; podepsána 29. 9. 1938 na konferenci v Mnichově představiteli Německa (A. Hitler), Itálie (B. Mussolini), Velké Británie (N. Chamberlain) a Francie (E. Daladier)“.
          A také : https://cs.wikipedia.org/wiki/mnichovská-dohoda , https://valka.cz , https://fronta.cz/dokument/mnichovska-dohoda a další.
          A co myslíte tím, že : „Vice jak 2.000.000 občanů SSSR bojovalo na straně osy proti SSSR jak ve formacích Wehrmachtu tak Waffen-SS, nejčastěji jako Hi-Wi“, myslíte tím sdělením, že jako stáli na správné straně, nebo že je tam vyslala VKS(b)?

  2. A. S. Pergill napsal:

    Seli vítr, sklidili bouři.

  3. Kikina napsal:

    Na rozdíl od mnoha Čechů a Poláků, které za jejich nadšeného souhlasu jejich soukmenovci systematicky vyvražďovali, měli aspoň to štěstí, že žili. Takže si nemají na co stěžovat.

  4. Rodrigo napsal:

    Musíme si uvědomit, že za první republiky byla německá menšina (3 300 000 lidí, tedy více než Slováků) státem systematicky utlačována. Ať už pozemkovou reformou z roku 1919 nebo nedodržením dohod, kterými jsme se zavázali jako podmínkou pro vznik státu. Po 20-ti letech útlaku tito lidé viděli spásu v připojení k Německu. Tito lidé tu za války nevraždili! Dělat si z nich po válce otroky a sebrat jim veškerý majetek a práva bylo více než osudné. Pochopili to Poláci, Maďaři a jiní, ale u nás je spousta nevzdělaných lidí, kteří hájí naučnou lež nebo snad nemají čisté svědomí?

    • A. S. Pergill napsal:

      1. Němci měli v První republice menšinová práva, jaké ani v současnosti nemají menšiny v zemích EU, včetně Německa. Němec nemusel za celý svůj život klápnout hubou česky vyjma situace, kdy chtěl dělat kariéru ve státní službě. Od mateřské školy po univerzitu a techniku, vše měl dostupné v němčině.

      2. Ti lidé byli členy vraždících organizovaných skupin, a tudíž nesou spoluvinu i za ty zločiny spáchané těmi skupinami, jichž se osobně nepodíleli. Nedávno odsoudili v Německu 90+ bývalého pomocného účetního z koncentráku. Prokazatelně nikoho nezavraždil ale byl součástí zločinné mašinérie.

  5. Petr Kaminsky napsal:

    1) Tak to byla ta „spravedliva odplata“ ala Benes – lagry pro Nemce? 2) Nemec = min nez clovek? My, jakozto Slovane, asi opravdu patrime na necivilizovany Vychod. A delame vse, abychom tam zase co nejdriv byli. Plnou parou vzad!

  6. Sam napsal:

    Jejich vinou bylo, že v roce 1919 z nich Beneš udělal občany 2. kategorie, kteří si dovolili vyhrát v roce 1935 parlamentní volby.

  7. Mirek napsal:

    Co tím chtěl autor článku říci? Přečtěte si knihu „Sudety 1938“ od Jana Lakosila a Tomáše Svobody.

  8. Marcus napsal:

    Můj praděd takové štěstí neměl. Zemřel v koncentračním táboře Terezín pár dní před jeho osvobozením…

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *