S režisérem Tomášem Mašínem o tom, jak vznikal film zachycující zásadní etapu života bratří Mašínů. Film Bratři bude mít premiéru 26. října 2023. „Ve filmu se nevyhýbáme kontroverzním věcem,“ říká Tomáš Mašín. Rozhovor s ním vedl šéfredaktor Přítomnosti Petr Fischer.

Text je přepisem části debaty, jež magazín Přítomnost organizuje v pražském Eccentric Clubu.

Co pro vás bylo na příběhu bratrů Mašínů to stěžejní?

Byl to opravdu těžký scénáristický oříšek. Každá z těch postav mašínovského příběhu – od táty Mašína přes ženské postavy až k bratrům – je vlastně anticky tragická. Dochází u nich k velkému oblouku – a žádná z těch postav vlastně nedopadá dobře.

Josef Mašín žije, v srpnu jsme se viděli a strávili spolu příjemných deset dní… Ale cítím z něj jistý smutek, ač je to veleúspěšný muž. Jako by žil druhý život, jako by se znova narodil… I on je pro mě tragická postava – a to je právě to, co jsem chtěl do svého filmu otisknout.

Téma filmu je, že za svobodu se má bojovat a že v sobě máme najít odvahu bránit se. Současně je tématem i tragika figur, které za něčím šly, chtěly něčeho dosáhnout, cíle byly vysoké a morálně obhajitelné – ale vlastně jich nedosáhly.

Text je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek je redakční.

Může být ten film jakýmsi prostředkem uznání pro zmíněného Josefa Mašína?

Já myslím, že to, co trápí Josefa Mašína nejvíc, je, že stát sice uznává 3. odboj, ale ten jejich odboj je přitom stále zastíněný problémem či otázkou, zda to všechno dělali právně? U nich se všechno zvláštně relativizuje, přitom u druhých ne. I mě se pořád všude ptají: Jsou to tedy hrdinové, nebo vrazi? Já tuhle otázku nesnáším, protože samozřejmě nejsou ani to, ani to.

Otec bratrů Mašínů byl hrdina 2. odboje. Prováděl bombové útoky, respektive sabotáže (celkem provedli asi 1500 až 2000 bombových útoků). Dělal to společně se svým švagrem a Ctiborem Novákem. Je nasnadě, že když bouchla bomba někde ve vlaku nebo ve fabrice, oni nechávali nálože v malých kufřících, tak tento útok měl také nějaké civilní oběti nebo minimálně těžká zranění – o kterých se ale vůbec nemluví. Odpor generála Mašína se bere za legitimní. Zatímco tátovi se civilní oběti nevyčítají – jeho synům ano.

Publicista Petr Zídek odsuzuje bratry Mašíny jako obyčejné vrahy s námitkou, že oni odboj nedělali organizovaně. Že to byli jenom takoví pobláznění kluci, kteří si chtěli zastřílet.

Organizovaný odboj ale platí i u těch kluků. Generál Mašín byl školený voják, který prošel legiemi a výcvikem na dělostřeleckého důstojníka, zatímco kluci si přáli být vojáky, ale nešlo to. Já myslím, že rozdíl je v tom, že na jedné straně je zkušený voják s dlouholetou praxí a bojovou zkušeností, a na druhé straně kluci, kteří začali se sabotováním za nacistů, když jim bylo 15 let. V momentě, kdy jim bylo dvacet, se pustili do protikomunistického odboje. Neslo to stopy jakési mladické zbrklosti, ale nebylo to čistě náhodné. Oni to skutečně plánovali.

V roce 1950 už byli komunisti plně u moci a bratři Mašínové vnímali, že třídní boj je třeba brát do důsledku. Když okolo nich začali mizet lidi – často důstojníci, přátelé jejich otce, doktorka Horáková, se kterou jejich máma seděla ve vězení, tak chápu ten mladický odpor, který je nutil se proti něčemu krutému, co mě ohrožuje, bránit.

Proč s tím ozbrojeným odporem má tedy naše společnost pořád takový problém?

To má několik rovin. První důvod je, že komunistům Mašínové vadili – že přežili. To, že dokázali uniknout, a ještě pak vstoupili do americké armády a chtěli se vehementně vrátit zpátky.

A další věc je, že jak šly roky, tak oba bráchové byli velmi úspěšní podnikatelé. A to muselo komunisty hrozně štvát. Komunistická propaganda pracovala na plné obrátky ještě začátkem 70. let, jen aby je očernila.

Proč ale máme s Mašíny problém i poté, co jsme po roce 1989 přešli do jiného režimu? Vadí nám to i teď, že bojovali proti minulému režimu se zbraní v ruce…

Já si to vysvětluju tím, že komunisté byli v 90. letech v parlamentu a ten narativ prostě pořád jenom opakovali.

Další důležitá věc je, že ani jeden z bratrů po roce 1989 moc nepracovali na tom, aby byli sympatičtí. Někdy na začátku 90. let byla v televizi debata o 3. odboji a Ctirad Mašín v ní vystoupil v rámci telemostu. A s upřímností rovného muže tam řekl, že by všechno udělal stejně. Že když měl zástupce režimu zbraň, tak on tu svou taky musel použít a musel ho zlikvidovat. No a s touhle upřímností se my Češi nedokážeme vyrovnat, to nemáme rádi.

To bylo před 30 lety… Posunulo se tohle nějak?

Teď už sice komunisté nejsou v parlamentu, ale narativ stále přežívá. Hustili to do mých rodičů, prarodičů, hustili to do nás ve škole, pokračovali v devadesátých letech a dál to opakují i teď, až se stalo, že společnost obecně přijímá fakt, že ti dva floutkové zabíjeli pro radost.

Jak vy sám jste se vyrovnal s tím, že určité situace vyřešili bratři tak, jak je vyřešili? Bylo nutné, aby zabíjeli?

Moje zkušenost je, že lidé si vytvořili svůj příběh. Část společnosti Mašíny obdivuje. Část veřejnosti má za to, že to byli kluci, kteří vraždili pro radost. S tím jsem se opravdu setkal. Nebo že zastřelili chudáka pošťáka, který nesl výplaty. Tak tohle se nestalo. Nebo že chtěli motorky, tak že přepadli vůz s penězi a všechny zlikvidovali a peníze sebrali. Podobných příběhů je tolik, až se v nich lidé ztrácí… Lidé si už ty příběhy nespojují s fakty, jenom je nafukují dál.

Je v tom filmu nějaké hodnocení této věci?

Určitě jsem ten film netočil s tím, abych dával divákovi návod, že to, na co přišel do kina, je to správné. Není to didaktický film. Nevyhýbáme se kontroverzním věcem jako podříznutí strážmistra Honzátka a přepadení vozu s penězi. Chtěl jsem, aby tam ty nejvíc sporné věci byly vidět, a aby tam byla vidět i jistá klukovská zbrklost (Josef by se tomuhle bránil, ale on ví, že to takhle říkám). Navíc jsou ve filmu ženské figury, které tu mužskou nekompromisnost změkčují svou něhou a schopností mužské figury podpořit a snášet trpělivě vědomí, že to nemůže dopadnout dobře.

Co na film říkal Josef Mašín, když jste mu ho pustil?

Josef je velkorysý a chytrý člověk. Věděl, jak to natočím. Ukázal jsem mu až celek. S ním se dá mluvit na rovinu. Není mentor. Věci, které se mu nelíbí, tak řekne, že se mu nelíbí, a současně přijme každého s pevným názorem – nebere ho za protivníka. Vysvětlil jsem mu, že teď už na filmu nemůžu nic změnit. A že jsem ho točil hlavně pro mladšího diváka, který je na film přijde a nemusí o tématu vědět víc než pár odstavců z učebnice dějepisu.

A tohle on přijal. Říkal, že rozumí tomu, že nic nevysvětluju, a současně že jsou pochopitelné motivace postav. A líbilo se mu, že je to napínavé. Říkal, že herečka, která hraje jeho matku, tak v určitých momentech měl opravdu pocit, jako by to byla jeho matka. Měl výhrady k technice, která tam není úplně přesně dobová.

Josef je rád, že ten film je a že se toho dožil. Je rád za to, že výstup z filmu je pocit, že člověk si nemá nechat sebrat svou svobodu i za cenu toho, že ho to může stát život. Byl rád, že ve filmu jde hlavně o otázku lidské důstojnosti.

Příběh o rodině Mašínů navíc odráží celou moderní československou historii. Je v něm 1. odboj, 2., 3. odboj, legie, samostatnost, nacisté, komunisté. Ve filmu je zobrazen vztah ke své zemi – srdečné a upřímné vlastenectví, výchova ke cti a odvaze, pomoc bližnímu a slabšímu. To je étos filmu. Jde o jeden z nejsilnějších příběhů moderní československé historie, což je fascinující.

My dnes slovo vlastenectví až zesměšňujeme, protože ho projevují lidé, kterých si nevážíme a kteří to slovo zneužívají a používají ho jako rétorický nástroj, který jim přináší popularitu pozornost. Vlastně jsme na podobu vlastenectví, které popisujete, úplně zapomněli?

Film k vlastenectví nevychovává, ač tohle téma zmíní. Ti kluci si fakt mysleli, že když se dostanou na Západ, tak že ihned vstoupí do americké armády a vrátí se do měsíce zpátky. A v tom vidíte ten obrovský kus naivity – která je v něčem hezká – ale ten film v tomhle vychází hořce. Protože jim se to nepovedlo.