Plošné dotační škrty, verbální útoky i chystaný zákon vzdáleně připomínající ruská a maďarská nařízení o takzvaných zahraničních agentech. Slovenská vláda dělá směrem k neziskovým organizacím to, co slibovala – tedy že s nimi „zatočí“. V tomhle testu odolnosti může občanskému sektoru pomoct i prožité autoritářské období vlády Vladimíra Mečiara. „Jsme v tom zkušenější než v Česku,“ říká o slovenských neziskovkách v rozhovoru pro HlídacíPes.org ředitelka organizace Via Iuris Katka Batková.

V čem se změnila na Slovensku atmosféra vůči neziskovým organizacím po loňských parlamentních volbách a nástupu vlády Roberta Fica? Už dlouho před volbami bylo v kampani z Ficovy strany Smer slyšet, že pokud dostane šanci, „udělá pořádek“ právě s neziskovým sektorem.

Ta atmosféra se v zásadě nezměnila. Ten narativ o špatných nebo nějakých sorosovských politických nevládních organizacích byl v tomhle sektoru a veřejném prostoru přítomen dlouho. Asi poprvé ho vláda použila po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, kdy poprvé vládní politici a představitelé začali veřejně konspirovat, že za protesty Za slušné Slovensko stojí někdo, kdo to celé ovládá ze zahraničí, platí to ze zahraničí a podobně.

To byla i známá „podezřelá“ hromada dlažebních kostek poblíž Úřadu vlády, na kterou upozorňoval Robert Fico…

Ano, nebo „příliš rychle“ vytištěné odznaky s podobiznou Jána a Martiny, které se šířily po celém Slovensku. Čili poprvé to začalo už tehdy, ty opakované frontální slovní útoky na občanskou společnost se ale v podstatě z toho veřejného prostoru neztratily. Po volbách se v tomhle ohledu nic nezměnilo, ale změnila se samozřejmě politika vlády.

Ředitelka Via Iuris Katka Batková. Foto: se souhlasem Katka Batková

Organizace Via Iuris se více než 30 let zaměřuje především na právní pomoc v oblasti práva veřejného zájmu. Mezi hlavní kauzy, na nichž se její lidé podíleli, patří kauza pezinské skládky, různé případy kolem výstavby dálnic, těžba zlata na Podpoľaní, případy svobodného přístupu k informacím a mnoho dalších. Sdružení také zakládalo slovenské ocenění Bílá vrána vyzdvihující společensky přínosné a odvážné občanské činy.

Ficův kabinet se hned ze začátku pokusil změnit systém daňových asignací, tedy možnost daňových poplatníků věnovat dvě procenta z daně právě některé neziskovce podle svého výběru. Asignace se neměly rušit, ale lidé měli dostat tak trochu vydírací taktikou na výběr – buď poslat dvě procenta neziskovce nebo svým rodičům na důchod.

Nebylo by to zrušení asignace, i když oklikou vlastně ano. Ty organizace by na tom určitě tratily, nejenom proto, že lidé by si přirozeně vybrali, že peníze pošlou svým rodičům, ale také proto, že ty organizace by musely agitovat – neposílejte to rodičům, ale nám, což je nesmysl. Přes asignace se přiděluje zhruba 90 milionů eur pro organizace občanské společnosti. Z toho polovina je od fyzických osob, polovina od právnických osob. Ohrožena byla ta asignace od fyzických osob, od právnických osob ne. Nemyslíme si ale, že je to trvalý stav. Vláda se k tomuto opatření určitě vrátí.

Na pospas ministerstvu

Proč ta změna nakonec neprošla? Ficova vláda zatím působí dojmem válce, který neustupuje ani ze sebevíc kontroverzních opatření.

Bylo to veřejným tlakem. Občanská společnost vyvinula spoustu aktivit pro to, aby ukázala, jaký dopad to bude mít. My máme v podstatě čtyři velké příjemce asignací, a to jsou hlavně ty pracující s lidmi s rakovinou nebo organizace Plamínek, která se věnuje paliativní péči o děti, a ty peníze, které dostanou z asignací, přímo použijí na pomoc lidem.

Takže je strašně jednoduché vysvětlit, že když těmto organizacím vezmete dvě procenta z daně, tak je berete vlastním lidem, kteří jsou nemocní rakovinou nebo kteří potřebují pomoc, protože jim umírají děti. Vznikl tak obrovský tlak veřejnosti, který tyto organizace vytvořily tím, že začaly informovat o tom, co za tyto peníze dělají, což do té doby nebylo úplně potřeba.

Myslím, že zkušenost neziskových organizací z Mečiarovy éry je pro mnoho z nich dostatečně formující, aby věděly, co je čeká. Mám pocit, že česká občanská společnost je paradoxně víc závislá na státních penězích, méně připravená být vzdorovitá a že na Slovensku jsme v tom zkušenější.

Změny v asignacích tedy neprošly, neziskových organizací se ale dotklo plošné škrtání dotací. Hodně se i v Česku psalo o rušení dotačních programů na ministerstvu kultury pod novou ministryní Martinou Šimkovičovou, která například zrušila program na podporu mediální gramotnosti. Jak je to dnes na Slovensku s dotacemi v jiných sektorech – dá se třeba už vysledovat změna toku dotačních peněz k „favoritům“ nové vlády?

Ne, to se neděje, myslím si, že ty škrty jsou víceméně plošné. Nebylo to tak, že by byly postiženy vybrané nevládní organizace, ale bylo to kráceno všem. Ani v té oblasti kultury to nebylo o tom, jestli ty peníze mají jít do škol nebo do organizací LGBTI+, ale bylo to opravdu plošné škrtání.

Nejnebezpečnější změnou je teď Fond na podporu umění, kde se kompletně změnilo přerozdělování peněz a z nezávislých odborných komisí se přesunulo do vedení fondu, které je zcela pod kontrolou politické moci, ministerstva kultury. To je asi největší změna. Letos se ještě peníze v podstatě přerozdělily podle starého systému. Zákon vstoupí v platnost zanedlouho, to znamená, že dopad uvidíme příští rok. Škrtalo se i v dotacích na ministerstvu životního prostředí, zahraničí nebo místního rozvoje.

Myslíme si, že to je skutečně budování takového vnitřního nepřítele, proti kterému pak vláda může relativně jednoduše a zákonně zasáhnout, a tím voličům ukázat, že řeší jejich problémy.

Tím hlavním legislativním opatřením nové slovenské vlády vůči neziskovému sektoru je novelizovaný zákon o mimovládních organizacích. Vláda ho stáhla z červnové schůze parlamentu, probírat se tedy bude až na podzim. Zákon poutá pozornost hlavně označením „organizace se zahraniční podporou“ pro ty, které mají část příjmů i ze zahraničí. Z vašeho pohledu insidera těch problematických míst v zákoně bude ale zřejmě víc…

Kromě toho označování je to samozřejmě i rozšířená povinnost ministerstva vnitra kontrolovat obsah výročních zpráv. Zavádí se povinnost pro občanská sdružení, která doposud nebyla zákonná, byla pouze dobrovolná, mít výroční zprávy v okamžiku, kdy sdružení vydělá nebo získá na svou činnost 50 tisíc eur ročně. Takže budete muset zveřejnit výroční zprávu a ministerstvo, tak jak je zákon v současné době formulován, bude moci kontrolovat obsah výroční zprávy.

Pokud zjistí nesrovnalosti, vyzve sdružení k odstranění nesrovnalostí, a pokud sdružení nesrovnalosti neodstraní, bude rozpuštěno přímo rozhodnutím ministerstva vnitra. Nejsou tam žádná kritéria ani obsahové konkretizace toho, co má ministerstvo na té výroční zprávě kontrolovat, není tam žádná možnost pro občanské sdružení bránit se proti tomu, co ministerstvo navrhuje jako opravu, nejsou tam ani přiměřené lhůty na dohadování se s ministerstvem. Čili ministerstvo může rovnou bez pokuty a bez dalšího občanské sdružení rozpustit.

Vytvořit nepřítele a konflikt

Proč si myslíte, že to vláda dělá? Protože může?

Myslím si, že současná politická reprezentace i někteří představitelé opozice prosazují politiku konfliktu, to znamená, že vytváření a živení nepřítele a konfliktu v té společnosti jim do jisté míry vyhovuje, aby získali volební podporu. Potřebují ukázat svým voličům, kdo může za jejich problémy. V minulosti to byly různé marginalizované skupiny, vyloučené, etnické, migranti a podobně.

Každá vláda je jiná a tato si zatím vybrala média a ze zahraničí financované nevládní organizace. Myslíme si, že to je skutečně budování takového vnitřního nepřítele, proti kterému pak vláda může relativně jednoduše a zákonně zasáhnout, a tím voličům ukázat, že řeší jejich problémy.

Současná Ficova vláda je také podle vás ve slovenské historii úplně první – a to včetně tří minulých Ficových vlád – která se v programovém prohlášení vůbec nepřihlásila ke spolupráci s občanským sektorem. Opravdu tam tohle sousloví úplně chybí?

Ono tam je, ale v následujících souvislostech: je potřebné transparentní financování občanských sdružení, chceme vytvořit státní fond na podporu nevládního sektoru, kde budeme podporovat ty organizace, které pomáhají, a je třeba posoudit, jak velká rizika představují organizace občanské společnosti pro společnost a jak tato rizika řešit a zmírňovat. A konečně, je třeba regulovat lobbing a zapojení organizací občanské společnosti do politického života. To tedy neznamená, že by to tam úplně chybělo, ale ten způsob zmínek je úplně nový. Doteď tam bylo něco typu: vláda se zavazuje k principům otevřeného vládnutí, k transparentnosti a k podpoře spolupráce a dialogu mezi občanskou společností a vládou.

O víkendu skončila ve funkci slovenské prezidentky Zuzana Čaputová, která předtím sama působila v neziskovém sektoru, dlouho spolupracovala i s vaší organizací Via Iuris. Jak moc ovlivňuje osoba prezidenta atmosféru v zemi vůči neziskovým organizacím a jak se to podle vás změní pod novou hlavou státu Petrem Pellegrinim?

Tím, že Zuzana Čaputová pochází z občanského sektoru a dlouho se v něm pohybovala, mu samozřejmě rozuměla mnohem lépe než kterýkoli předchozí prezident, včetně nastupujícího Petra Pellegriniho. Často využívala odborných znalostí organizací občanské společnosti k tomu, aby do veřejného prostoru vnášela témata jako boj proti násilí na ženách nebo otázky životního prostředí, klimatická krize, ale také ochrana právního státu. Takže si myslím, že právě to bylo na této spolupráci mezi prezidentem a občanským sektorem jedinečné. Zároveň bylo vidět, že si naší práce váží a často ji oceňovala, zastávala se jí, když docházelo k nějakým útokům na konkrétní organizace.

Akčnější než v Česku

Dá se nějak v hrubých obrysech srovnat neziskový sektor v Česku a na Slovensku? Myslím tím jejich odolnost v případě, že dojde k nástupu podobné politické garnitury jako je ta současná slovenská, která si boj proti neziskovkám dala do vývěsního štítu.

Na to asi nemám tolik informací o české scéně. Pravdou je, že individuální filantropie je na Slovensku méně rozvinutá. Ale rozvíjí se a není to tak, že bychom byli závislí jen na dvou procentech z daňových asignací. Stále roste množství peněz, které lidé posílají nevládním organizacím přes portály jako Darujme nebo StartLab.

Z poslední doby chci vyzdvihnout sbírku na zaslání munice na Ukrajinu, kde Slováci vybrali více než čtyři miliony eur, což je více, než kolik dala například slovinská vláda. Myslím, že zkušenost neziskových organizací z Mečiarovy éry je pro mnoho z nich dostatečně formující, aby věděly, co je čeká, že nejde jen o to, poskytovat tady a teď sociální službu, ale i o to, postavit se za ostatní organizace, přemýšlet trochu doširoka.

Má to znít optimisticky?

Ano, je to akčnější než v Česku. Mám pocit, že česká občanská společnost je paradoxně víc závislá na státních penězích, méně připravená být vzdorovitá a že na Slovensku jsme v tom zkušenější, i kvůli minulosti. Je to vidět i na všech protestech, aktivitách, peticích, které se povedlo za posledních sedm měsíců udělat. Je to neuvěřitelné množství práce.